The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Diviš (* 1939)

• narozen 2. září 1939 v Pardubicích

• dětství prožil ve Skutči se svými staršími sourozenci Vilemínou a Petrem

• otec Josef Diviš st. byl knihařem a knihkupcem, matka Božena Chalupová působila jako učitelka matematiky, deskriptivní geometrie, kreslení a krasopisu

• otec zatčen 21. ledna 1958 a následně i nespravedlivě odsouzen k pěti letům odnětí svobody za údajnou spekulaci a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví

• po zatčení otce vyloučen ze studia pražské Vysoké školy chemicko-technologické

• působil v dělnických pozicích v kamenolomu či u Pozemních staveb v Hlinsku

• na pozici údržbáře v pardubickém lihovaru získal opět doporučení ke studiu, následně nastoupil jako údržbář v lihovaru v Chrudimi

• v roce 1972 absolvoval obor Procesy, zařízení a automatizace chemických výrob Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích

• v chrudimském lihovaru postupně zastával pozice údržbáře (1964), destilatéra (1965), výrobního mistra (1967), vedoucího výrobně-technického úseku (1972) a ředitele (1992)

• byl strůjcem projektu Bioethanol (Ethanol E85), paliva tvořeného mísením lihu a benzínu

• dále působil jako projektant, konzultant, recenzent odborných časopisů či oponent závěrečných studentských prací

• s manželkou Ivou vychovali dcery Ivu a Janu

• v roce 2023 bydlel v Chrudimi

Josef Diviš, chemický inženýr, uznávaný odborník z lihovarnického průmyslu i strůjce takzvaného Bioethanolu, se obdobně jako jeho rozvětvená rodina musel po roce 1948 potýkat se státní perzekucí a šikanou, která vyvrcholila zatčením jeho otce.

Josef Diviš starší jako představitel minulých pořádků, živnostník, člen Československé strany národně socialistické, člen Sokola i Svazu protifašistických bojovníků dostal v roce 1958 ve vykonstruovaném soudním procesu pět let vězení. Trest si odpykával v nechvalně proslulém jáchymovském lágru Rovnost či v Leopoldově.

„Když byl otec v kriminále, babička dostala nějakou sepsi. Její operace byla dost zanedbaná a infekce pokračovala. Když jsme ji byli navštívit, vypadala hodně špatně a říkala mi, že nemůže umřít, protože musí počkat, až se vrátí Pepík z vězení,“ vzpomíná Josef Diviš. „To bylo tři roky před tím, než se otec vrátil. Zemřela až sedm let poté, co se vrátil domů. To je ukázka síly člověka, který když něco skutečně chce, tak toho dosáhne.“

Cejch rodiny nepřítele komunistického režimu spolu s konfiskací majetku předznamenal i vyloučení ze studií či propouštění ze zaměstnání. Sám pamětník prošel vedle základní vojenské služby u „černých výložek“ ženijního vojska (bývalé Pomocné technické prapory) náročnými profesemi v kamenolomu či u Pozemních staveb, než se uchytil v pardubickém lihovaru, kde po letech opět získal doporučení ke studiu své oblíbené chemie.

Po roce 1989 provedl chrudimský lihovar na pozici ředitele obtížným obdobím hospodářské transformace a privatizace. Zejména jeho zásluhou jako jeden z mála průmyslových lihovarů nejenže přežil, ale prosperuje až do dnešních dnů. Vyprávění, které provází silná pokora a až neuvěřitelný životní nadhled, shrnuje pamětník slovy v nerudovském duchu: „Čím jsem byl, tím jsem byl rád.“

Otec se zapojil do protinacistického odboje

Josef Diviš se narodil 2. září 1939 v Pardubicích. Vyrůstal ve Skutči, kde jeho tatínek již od počátku třicátých let pomáhal v časech světové hospodářské krize zachránit a posléze i rozvíjet knihařské řemeslo svého otce Viléma.

Útlé dětství, spojené s válečnými roky, pamětník prožil se svými dvěma sourozenci Vilemínou a Petrem hrami na ulici, kde sledovali i každodenní pohyb německých vojáků z místní letecké posádky. Rodina tehdy žila i s rodiči maminky ve dvou místnostech za otcovým obchodem.

I přes početnou rodinu a drastické praktiky nacistického okupačního režimu se Josef Diviš starší zapojil do odbojového hnutí. Poskytoval mu telefon ve svém knihkupectví. Jediným kontaktem mu byla sousedka-spojovatelka z místní pošty, napojená pravděpodobně na partyzánskou skupinu Vpřed – Orel.

Najednou se mluvilo nahlas

Pamětníkovy vzpomínky na konec války se nesou zejména ve znamení střelby a výbuchů. Chaotický úprk německých jednotek ze Skutče totiž doprovázelo mimo jiné ničení veškeré nepotřebné techniky. „Do rohu hřiště postavili kulomet a rozstříleli auta, aby nebyla pojízdná,“ vzpomíná Josef Diviš.

Příchod sovětských jednotek vnímal rozporuplně. Jako chlapec k nim obdivně vzhlížel jako k vojákům-osvoboditelům, na druhou stranu viděl i jejich nedostatky. „Fakt je, že absolutně nevěděli, co je společenské chování. Když něco chtěli, tak si to prostě vzali,“ dodává pamětník. „Na ulici už nebylo bezpečno.“

Opuštěnou německou techniku využívali nejen dospělí pro různé potřebné díly a součástky, ale i děti ke svým hrám. „Po odminování letiště jsme s kamarádem vlezli do stíhačky Messerschmitt. Když jsme se dostatečně vyblbli, nedokázali jsme otevřít kokpit a museli jsme čekat na záchranu. Vysvobodili nás vojáci, kteří tam hlídali,“ vzpomíná Josef Diviš. „Vytahali nás za uši a slíbili nám, že doma dostaneme.“

Otec pamětníka, hlava širší rodiny a v oné době i člen prozatímního revolučního národního výboru ve Skutči, musel řešit tíživou bytovou situaci. Vedle vlastní rodiny, rodičů a manželčiných rodičů hledala po válce ve Skutči střechu nad hlavou i teta s manželem.

Naskytla se příležitost koupě vícegenerační vily „Evičky“ po advokátu Radoňovi s téměř hektarovým pozemkem a třemi stovkami ovocných stromů. Vedle tří bytů a drobného hospodářství zde vznikla i knihařská dílna. Rodina se stěhovala na počátku roku 1947. „Nešťastné rozhodnutí,“ předpovídal děda. Přes všechny nesnáze poválečného období v paměti Josefa Diviše utkvěla zejména uvolněná atmosféra. „Do té doby se převážně šeptalo, najednou se mluvilo nahlas,“ upozorňuje.

Lidé se začali bát pozdravit

Komunistický převrat v únoru 1948 nevěstil pro rodinu nic dobrého. „Děda tenkrát řekl, že to je konec,“ tvrdí pamětník. Josef Diviš starší jako národní socialista, cvičitel Sokola, úspěšný a oblíbený živnostník i majitel rozlehlé nemovitosti začal být velmi brzy trnem v oku lidově demokratickému režimu.

„Ve Skutči byly tři druhy obyvatel, jedni chodili do kostela, druzí do hospody a třetí do knihkupectví. Tam si přicházeli povídat. Někteří samozřejmě účelově vyzvídat, co si druzí myslí,“ vzpomíná Josef Diviš. „Táta se snažil, aby debaty nebyly politické, přesto na to pár lidí doplatilo.“

Knihkupectví brzy přešlo pod družstvo Kniha lidu, později pod národní podnik Kniha. Nejrůznější provokace se staly denní rutinou – od komisí přezkoumávajících velikost pozemku a domu, přes povinné dodávky ze sadu a z hospodářství až po soustavné sledování Státní bezpečností (StB).

„Estébáci měli modrou Škodu Tudor, která měla značku OJ 1325 a tohle auto se každý den z večera postavilo do naší ulice a stálo tam třeba do půlnoci,“ vzpomíná Josef Diviš. Příslušníkům StB nevyšel například ani pokus s podezřelou prosbou známého Josefa Diviše staršího o noční odvoz nejmenovaného individua ze Žďárce do Proseče. „Tak je napadlo, že ho dostanou na hospodářskou kriminalitu,“ dodává pamětník.

Tátu přivezli domů policajti

Po znárodnění knihkupectví se Josef Diviš starší stal vedoucím pobočky Knihy lidu. Navíc se svolením i podporou vedení prováděl na přání zákazníků i dalších prodejen vazby knih v domácí dílně. Pracovní dobu si s ohledem na početnou rodinu a vysoké splátky za koupi domu stanovil na šest dní v týdnu a 16 hodin denně.

Výmluvná je intimní vzpomínka Josefa Diviše na prodělaný úraz čelisti a následný zánět zubů, kdy ve svých přibližně 11 letech několik nocí bolestí nespal. Mnozí rodiče by sáhli po pohádce či dobrodružné literatuře, otec si k němu večer sedl a četl mu Karla Čapka, Hovory s TGM. „S tátou jsem se viděl velmi vzácně, ale když jsem ho potřeboval, tak jsem ho měl.“

Po absolvování gymnázia v Hlinsku se Josef Diviš s výbornými studijními výsledky úspěšně hlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, konkrétně na zájemci nepříliš vyhledávanou Fakultu technologie vody a paliv. 21. ledna 1958 se pamětník chystal do Prahy na jednu z posledních zkoušek třetího semestru. „Tátu přivezli domů policajti a začali s domovní prohlídkou,“ vzpomíná pamětník. „Šel jsem za tátou, že už musím na vlak. Vytáhl takovou obchodnickou šrajtofli a dal mi stokorunu. To bylo naše poslední takové setkání před tou pětiletou přestávkou.“

Po tátově zatčení jsme neměli ani na chleba

Zejména kvůli své vedlejší knihařské činnosti v domácí dílně skončil Josef Diviš starší u lidového soudu v Hlinsku. Čelil tam obžalobě z trestných činů spekulace a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Dne 3. května 1958 ho předseda senátu poslal do vězení na pět let. Rozhodl také o propadnutí veškerého jmění a Josefu Divišovi staršímu udělil i peněžitý trest. Po roce 1989 odsouzeného posmrtně rehabilitoval Okresní soud v Chrudimi i Nejvyšší soud České republiky.

Vázání knih totiž schválilo a podporovalo vedení národního podniku Kniha, což jeho představitelé dosvědčili u hlavního líčení. Ani další věcné důkazy o nevině obžalovaného však u lidového soudu v Hlinsku neuspěly. „U procesu mohla být jen matka s právním zástupcem. Řekla, že předložené důkazy dal předseda soudu stranou a řekl: ‘My tady neposuzujeme nějaké papíry, my to bereme třídně,’“ vzpomíná Josef Diviš. „To bylo právo a spravedlnost za komunistické vlády.“

Po zatčení živitele rodiny následovalo v rychlém sledu vyloučení Josefa Diviše a jeho bratra Petra z vysokoškolských studií, propuštění sestry Vilemíny ze zaměstnání v bance a konfiskace rodinného majetku. „Poté jsme měli k dispozici byt 1+1 bez příslušenství. Já jsem akorát zachránil některé knihy ze zapečetěné knihovny, ke kterým jsem měl vztah a které mám ještě doma.“ Mezi nimi samozřejmě i Čapkovy Hovory s TGM. „Dodnes jsem tu knihu neotevřel, je to pro mě posvátná záležitost,“ dodává pamětník.

Protože jste prohlášen za třídního nepřítele

Členové rodiny poté nastoupili do dělnických profesí. Bratr Petr putoval do traktorové stanice, sestra Vilemína do výrobny jízdních kol a pamětník začal působit jako pomocný dělník u Pozemních staveb v Hlinsku. Vysokoškolská skripta vystřídal krumpáč. Josef Diviš vzpomíná: „Hrozné byly i doprovodné efekty. Protože jste prohlášen za třídního nepřítele, ostatní dostali za úkol vás sledovat.“

Vedle neustálého drobnohledu kolegů a namáhavé práce měl problém se dobře uživit. „Ohodnotili mě nižším platem se zdůvodněním, že jsem mladý a peníze nepotřebuji,“ vzpomíná pamětník. „Lidé, kteří byli otcem údajně vykořisťováni, se o mě postarali, když zjistili, jaké mám podmínky v Pozemních stavbách.“ Zanedlouho Josef Diviš přešel k méně namáhavé práci v kamenolomu za dvojnásobnou mzdu. Odtud také narukoval na vojnu.

Jeho otec nastoupil trest v pracovním táboře Rovnost na Jáchymovsku. Otrockými pracemi v uranovém dole strávil v otřesných podmínkách zhruba rok a půl života až do doby, než se mu stal úraz, který už znemožňoval další práci v šachtě. Přímému ohrožení života však nebyl zdaleka konec, jelikož v listopadu 1960 prodělal vážný infarkt, se kterým se ve vězeňské nemocnici léčil více než půl roku.

Co by tomu řekl táta, kdybych s nimi spolupracoval

V roce 1961, kdy pamětník sloužil druhým rokem u 3. ženijního praporu, takzvaného Žaškovského, v prostorách bývalého terezínského ghetta, podávala jeho matka žádost o podmínečné propuštění manžela z vážných zdravotních důvodů. Josefa Diviše si předvolala vojenská kontrarozvědka, která mu nabídla, že když s ní začne spolupracovat, zajistí propuštění otce z vězení. „Řekl jsem, že jsou to takové vážné věci, že si to musím rozmyslet, ať mi nechají čas na rozmyšlenou,“ dodává pamětník.

Po nějakém čase a zamítnutí žádosti o podmínečné propuštění otce se situace opakovala. Josef Diviš vzpomíná: „Byly tam na mě dva, ten major a ještě nějaký externí spolupracovník, a zkoušeli to znovu. Nabízeli různé výhody. Já jsem říkal, že jsem o tom samozřejmě přemýšlel, ale že se na to prostě nehodím. O mně by to každý stejně hned věděl. ‘Já proti vám nic nemám, ale spolupracovat s vámi prostě nebudu.’“

Na Josefa Diviše vedla StB svazek pod krycím jménem Bohumil bez uvedení kategorie spolupráce v období od 15. června 1960 do 15. listopadu 1961. Svazek později zničila. Pamětníkova slova však potvrzuje vydané negativní lustrační osvědčení ze 14. července 1992.

Anabázi s velmi nepříjemným kontaktem tajných služeb uzavírá Josef Diviš mladší slovy: „Co by tomu řekl táta, kdybych s nimi spolupracoval? Kdyby ho pustili, tak by šel dobrovolně zpátky. On by to nechtěl, za těchto podmínek.“

Okamžik, na který se nezapomíná

Pamětníkův otec strávil zbytek trestu ve slovenském Leopoldově, kde prodělal další infarkt. Během celé doby uvěznění jej členové rodiny směli navštívit celkem pětkrát. Vedle toho se setkávali i s častým omezováním korespondence. Josef Diviš starší se vrátil 21. ledna 1963.

Jeho syn vzpomíná: „Od vlaku jsme šli asi tři kilometry domů. Užívali jsme si s ním té volnosti s takovým krásným pocitem. To je okamžik, na který se nezapomíná. Kriminál z něho neudělal zahořklého člověka, právě naopak. Byl úžasně spokojený, milý, nikdy si nestěžoval a nikdy nenadával. Uměl si vážit toho, co má cenu.“

Josef Diviš starší po mnoha odmítnutích okolí přijal pomocnou ruku svého spolužáka z učňovských let. V nedaleké Svratce poté zprovoznil knihařskou dílnu s několika zaměstnanci, kde působil v podstatě až do své smrti v polovině sedmdesátých let.

Chtěli, abych šel na VUML

Když se v roce 1964 Josef Diviš ucházel o místo údržbáře v pardubickém lihovaru, pokusil se nástup podmínit doporučením ke studiu. K jeho milému překvapení odpověď ředitele zněla: „To není žádný problém, kdy nastoupíš?“ Pamětník dále vypráví: „Hoši mi to tam podepsali včetně stranické organizace.“

Brzy poté přešel na místo údržbáře ve velmi zanedbaném chrudimském lihovaru. Externí studium oboru Procesy a zařízení chemických výrob na pardubické Vysoké škole chemicko-technologické úspěšně dokončil v roce 1972.

„Se mnou začalo studovat asi sto posluchačů a do konce roku nás vydrželo dvanáct. Všichni působili v dělnických profesích. Všichni byli režimem nějak postiženi, všichni byli označeni za nepřátele socialismu. Bezvadná parta,“ dodává pamětník.

Na pozici vedoucího výrobně-technického útvaru v toho času zchátralém chrudimském lihovaru byl Josef Diviš nejednou konfrontován s faktem nedostatečného politického vzdělání. „Přišel za mnou soudruh předseda KSČ a ptal se, zda bych nešel na Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML). Odpověděl jsem, že mám lepší řešení. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze otevírali postgraduální kurz na řízení a ekonomiku chemického průmyslu. Soudruh předseda to přijal, vysvětlil to ostatním soudruhům a bylo svolení. Já jsem poté dva roky krásně studoval na té škole, odkud mě v padesátých letech vyhodili.“

I díky oceňované závěrečné práci matematického modelu elektrifikační kolony, vůbec prvního matematického modelu v oboru, se Josef Diviš stal uznávaným odborníkem a poté pravidelně spolupracoval s akademickou obcí. Dělal například oponentské posudky závěrečných studentských prací.

V roce 1989 jsem se znovu narodil

Události roku 1989 zanechaly v paměti Josefa Diviše nesmazatelné stopy. „V listopadu jsem se znovu narodil. Pocit, že jsem na světě a mám před sebou krásnou budoucnost, to jsem začal mít teprve tehdy.“

Vedle rozvětvené pospolité rodiny se pamětník může pyšnit mnoha profesními úspěchy. Spoluzaložil Svaz československých průmyslových lihovarů, působil jako projektant, konzultant či recenzent odborných časopisů. Z jeho hlavy také pochází myšlenka vzkříšení výroby paliva ze směsi lihu a benzínu, kterým se v počátcích devadesátých let snažil zareagovat na zhroucený trh a přebytek obilí. Projekt Bioethanol (Ethanol E85) dotáhl do zdárného konce v novém tisíciletí.

Snaha o pochopení každého jedince, vzájemný respekt, píle, pokora a srdečnost jsou hodnoty, které se prolínají celým jeho vyprávěním. „Jedině v takové společnosti se dá žít,“ dodává Josef Diviš.