The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Dittrich (* 1943)

• narodil se 16. prosince 1943 ve Vlachovicích nad Vlárou

• v roce 1947 odjel jeho otec, evangelický duchovní Bohumil Jan Dittrich, do amerického Texasu na stáž, rodinu za ním kvůli únoru 1948 už nepustili

• jeho otec se vrátil domů a v roce 1949 byl jako farář ordinován v Chomutově

• v roce 1950 byl jeho otec zatčen kvůli údajné velezradě

• v roce 1952 jeho otce propustili pro nedostatek důkazů, rodina se musela odstěhovat na Vysočinu, otce až do jeho smrti sledovala StB

• Jana až do sametové revoluce provázel špatný kádrový posudek

• v době natáčení žil v Brně

S maminkou jsme měli odjet za otcem do Ameriky, ale bylo těsně po únoru 1948...

„Patologie byla především v tom, že lidé si něco jiného mysleli a něco jiného vykládali. Protože v době normalizace tomu slovu komunismus nevěřil snad už nikdo, i když byl třeba komunista,“ říká o době komunistické totality u nás Jan Dittrich, syn evangelického faráře Bohumila Jana Dittricha, který byl v padesátých letech souzen ve vykonstruovaném procesu. On sám pak kvůli kádrovému posudku čelil nátlaku ze strany režimu až do sametové revoluce.

Jan Dittrich se narodil v roce 1943 ve Vlachovicích nad Vlárou, v části známé jako Vrbětice. Celkem se do rodiny postupně narodily čtyři děti. Jednou z pamětníkových sester je Rút Kolínská, po sametové revoluci zakladatelka hnutí sítě mateřských center a první prezidentka Sítě mateřských center v ČR. Janův otec se jako bohoslovec dostal v roce 1947 na stáž do Ameriky. „V době první republiky i krátce po válce to byla běžná praxe, kdy bohoslovci odjížděli na rok do zahraničí nasbírat zkušenosti. Protestanti jezdili většinou do Ameriky nebo do Švýcarska.“ Bohumil Jan Dittrich se dostal do Austinu v americkém Texasu, kde žila řada českých vystěhovalců. „Chtěli, aby tam otec zůstal. Rodiče nebyli proti.“ Pamětníkova matka tedy zažádala o pas, aby se se svým synem mohla vydat za manželem. Bylo to ale krátce po únoru 1948. „Pamatuju si, jak jsme s maminkou čekali celý den na ministerstvu zahraničí v Praze na vyřízení, aby nám nakonec řekli, že nikam nepojedeme.“ Janův otec se posléze vrátil domů k rodině. V roce 1949 byl jako farář ordinován do Chomutova.

Do sboru se infiltroval konfident Václavík

V Chomutově se pamětníkův otec staral o velký sbor a k tomu také zajišťoval tehdy ještě povinnou výuku náboženství ve čtrnácti školách v okrese. V roce 1950 začal do sboru chodit Slavoj Václavík. Jak se později ukázalo – konfident StB. V kazatelské stanici v Jirkově ho pamětníkův otec seznámil s bratrem Stachem, za kterým Václavík brzy zašel s tím, že je napojený na protistátní skupinu, a zda s ním tedy můžou počítat. „Václavík byl nedůvěryhodný, a tak se bratr Stach poradil s otcem. Oba v tom viděli past. Bratr Stach tedy zašel na SNB Václavíka nahlásit, aby měl krytí, že nic neskrývá.“ Dva dny nato došlo k hromadnému zatýkání. V církvi zatkli celé staršovstvo, což znamenalo asi deset lidí, dále pamětníkova otce, bratra Stacha a také profesorku Olgu Jasnou, učitelku angličtiny a ruštiny v Chomutově. „Václavíkovi se ji podařilo získat. Nevěděla, že je ženatý a k tomu ještě konfident, a tak i ji pak zatkli.“

Pamětníkova otce zadrželi večer 31. srpna 1950. „Někdo zvonil, otec šel otevřít a zpět se už vrátil s pouty na rukou,“ vzpomíná na zlomové události Jan. Jejich fara v Chomutově byla tehdy normálním činžovním domem o dvou poschodích. Domovní prohlídka trvala pak až do rána. Janova matka jí musela být po celou dobu přítomna. „Prohrabávali všechny věci a matce ráno řekli, že se o tom nesmí nikomu zmiňovat. Odvětila jim, že to ani nemusí, protože nezatáhli závěsy, a tak to určitě všichni lidé z ulice viděli.“

Otec se přiznal k velezradě a špionáži

Posléze vyšlo najevo, že zmiňovaný Slavoj Václavík pracoval kdysi u policie, odkud ho vyhodili. Usiloval o návrat, a proto zorganizoval výše uvedenou past. Jak ale tehdy zjistili i na krajské SNB, akce byla velmi špatně připravená, a tak většinu zatčených museli brzy propustit. „Bratr Stach a jistý pan Filip byli jako jediní skutečně odsouzeni. Důvodem ale byla nějaká finanční zpronevěra, na kterou při vyšetřování narazili. Ostatním nemohli nic přišít. Mého otce, bratra Vlčka a také profesorku Jasnou ale stále drželi ve vězení.“ Janův otec byl opakovaně vyslýchán, až se nakonec přiznal ke špionáži a velezradě. „Namyslel tam i další věci, které evidentně nemohly být pravda.“ Všechny tři pak převezli na Pankrác a začali připravovat proces.

Doma se mezitím o všechno musela sama starat Janova maminka, kterou ale také často brali k výslechům. „Někdy tam byla tři hodiny, někdy i dvanáct. Bratr byl malý, já jsem chodil do první třídy a sestře byly čtyři roky.“ Děti zůstávaly často samy doma a Jan se o ně snažil po příchodu ze školy aspoň nějak postarat. Součástí jejich života byl tehdy hlad i zima. „Jednou byla sestře taková zima, že šla ke kamnům, a tak jak si pamatovala od mámy, otevřela dvířka s tím, že jak tam něco dá, a tak jí bude teplo. Ven se ale vysypalo žhavé uhlí a chytily plíny, které se tam sušily. Naštěstí ucítila kouř sousedka, a tak to dobře dopadlo.“  Pro pamětníkovu maminku to bylo náročné období. Z výslechů bývala zničená, po zavření svého manžela navíc nedostávala žádné peníze. Situaci se jí snažila ulehčit širší rodina a také blízcí přátelé, kteří se zapojili do pomoci.

Přestože někteří při výsleších, ve snaze se zachránit, uvedli, že se Janův otec často veřejně vyjadřoval proti režimu, k jeho odsouzení nakonec nedošlo. „I tak ale strávil jedenáct měsíců v samovazbě, a když už v cele s někým byl, vždy to byl konfident.“ Jak už bylo zmíněno, past konfidenta Václavíka byla velmi špatně připravena. Prokurátor Karel Čížek, mimochodem ten, který v kauze tzv. číhošťského zázraku poslal P. Josefa Toufara na popraviště, tak rozhodl o propuštění Bohumila Jana Dittricha i dalších pro nedostatek důkazů. „Otec tam měl ale dovětek, že musí opustit Chomutov, že by přehmat Státní bezpečnosti nevrhal dobré světlo na režim. A tak jsme se pak stěhovali.“

StB na otce tlačila, že musí podepsat spolupráci

O věznění vyprávěl Janův otec jen málo. „Co vím, tak říkal, že ho nemlátili, že dostal maximálně tak jednu facku. Před takzvaným přiznáním ho ale zavírali do místnosti, kde musel 24 hodin stát, a na hlavu mu po kapkách pouštěli vodu, takže ho týrali spíše psychicky.“

Po otcově propuštění se rodina přestěhovala do Horní Krupé na Vysočině. V roce 1958 se museli vypořádat s tragédií, která zasáhla je a jejich blízké přátele. Pamětníkův otec havaroval na motocyklu, když vezl tehdy patnáctiletou dceru blízkých přátel. „Táta byl zraněný, dcera našich přátel zemřela... Nikdy to otci nevyčetli, přátelili se až do smrti.“ Přestože nehodu Janův otec nezavinil, byl odsouzen k ročnímu odnětí svobody. Ještě když pobýval v nemocnici v Havlíčkově Brodě, přišli za ním dva pánové v kožených kabátech. „Řekli mu, že vědí, že byl zavřený, i když to byl paradox, protože otec nebyl v tom procesu z padesátých let nakonec odsouzen a mělo na něj být pohlíženo jako na beztrestného. A pak mu tedy řekli, že jim musí podepsat spolupráci, jinak se my děti nedostaneme na školu.“ Pamětníkův otec spolupráci nikdy nepodepsal, i když na něj StB naléhala opakovaně i po jeho propuštění. V hledáčku režimu zůstal posléze až do konce svého života.

I kdybych prý byl Einstein, vzít mě nemůžou, protože bych kazil mládež

„Jak komunisté slíbili, tak udělali,“ pokračuje pamětník ve svém vyprávění v souvislosti s tím, že v šedesátých letech nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Učil se přitom výborně a až do jedenácté třídy byl předsedou třídy. „Pak mi ale bylo řečeno, že když dojíždím do Havlíčkova Brodu z Krupé, tak jím prostě být nemůžu.“ Janovi bylo postupně jasné, že se pomalu připravuje odůvodnění, proč ho škola nemůže doporučit k dalšímu studiu. Jeho otec se na důvod zašel zeptat přímo na tehdejší okresní výbor KSČ. „Ptal se, zda je to tím, že on je farář. Řekli mu, že vůbec ne, že je to proto, že jsem urazil komunistickou stranu.“ Následně vyšlo najevo, že je tím myšlena situace, kdy se pamětník dovolil učitelky, zda by mohl opustit výuku dříve kvůli autobusovému spoji. „Pustila mě, jenže to bylo z takzvané povinně nepovinné hodiny ‚učíme se o straně‘, kde nám zrovna přednášel nějaký zakládající člen strany, a právě tím jsem podle nich urazil komunistickou stranu.“

I když doporučení nezískal, zašel Jan na pohovor, na který měl nárok i bez doporučení. „Chtěl jsem na matfyz v Praze. Řekli mi ale, že i kdybych byl Einstein, vzít mě nemůžou, protože bych kazil mládež, že bych prostě stejně nesměl učit. Dali mi ale tip, abych šel na chemii, na pražskou VŠCHT.“ Tam bylo stejně jako on asi sto lidí se špatným kádrovým posudkem, kterým sdělili, že když budou rok pracovat v rafinerii ve Stalinových závodech, nebude s jejich přijetím žádný problém. „Dělali jsme samozřejmě ty nejhorší práce, ale peníze jsem měl vyšší než oba moji rodiče dohromady. A když jsme pak po roce skutečně na tu vysokou nastoupili, tak ti, kteří tam šli hned po maturitě, museli povinně na praxi, dělali to stejné, jenže za to nedostávali peníze. Tak to bych řekl, že se komunistické straně moc nepovedlo, nakonec to totiž pro nás nebyl vůbec žádný trest.“

Po osmašedesátém slovu komunismus nevěřil snad už nikdo

Na dobu šedesátých let vzpomíná Jan jako na krásný čas. „Odhlasovali jsme například zrušení ČSM (Československý svaz mládeže, pozdější SSM), konaly se studentské majálesy atd. Ta atmosféra se nedá popsat.“ Stejně jako mnoho dalších věřil tehdy pamětník Alexandru Dubčekovi a jeho směru. O to větší zklamání podle něj přišlo, když se nechal zlomit. „Cenil jsem si pak Františka Kriegla, který odmítl podepsat moskevský protokol, a nechápal jsem, proč se tak nemohli zachovat všichni.“

O tom, že republiku obsadila vojska Varšavské smlouvy, se pamětník dozvěděl z rádia. „Stěhoval jsem se tehdy do Brna a táta mi pomáhal vozit věci. Jeli jsme brzy ráno a nechtěli jsme tomu věřit, byl to šok. Pak jsem samozřejmě zažil, jak z domů mizela čísla a na silnicích se měnily směrovky. Ale trvalo to všechno jen chvíli.“

Postupně se lidé začali bát. „V práci, v projekci naproti tehdejší Královopolské strojírně Brno, se jezdilo do kapitalistické ciziny, jak se říkalo. Poprvé pustili každého, a když chtěl jet podruhé, musel podepsat spolupráci s StB, jinak už nejel nikam. Mě nepustili nikdy.“ Režim byl podle Jana patologický především v tom, že lidé si něco jiného mysleli a něco jiného říkali. „V době normalizace slovu komunismus už nevěřil snad nikdo, i když byl třeba komunista.“

Za pád režimu v listopadu 1989 je Jan Dittrich rád a následný vývoj hodnotí jednoznačně kladně. „Přesto, že dnes žijeme v úplně jiném světě, než jsme žili, nechtěl bych, aby se něco takového ještě někdy vrátilo.“