Jiří Diamant

* 1930  

  • "V prosinci jsem byl vybrán do Osvětimi, do základního tábora, kde jsem pracoval u koní a pobyl jsem tam až do 23. ledna 1945. Odcházeli jsme vždy brzy ráno, po páté, o půl šesté, takže ten tábor jsem skoro nikdy neviděl. Šli jsme ve sněhu až do místa, kde byly stáje s koňma, a vraceli jsme se zase za tmy. Toho 23. ledna jsme vyšli ven a v poledne jsme dostali příkaz, že se do tábora nevrátíme a že půjdeme na takzvaný transport smrti. Šli i s těmi zvířaty do nedalekého Loslau (?), slyšeli jsme v dálce výstřely kanonů. Nakonec ti esesáci rozhodli, že nás naloží na otevřené uhelné vagony. Jeli jsme přes Německo, nejprve do Gross-Rosen, tam byl pověstný koncentrační tábor, jehož se každý obával, ten byl naštěstí přeplněný, tak jsme jeli dál až do Buchenwaldu."

  • "Když jsme přišli na tu univerzitu, tak jsme byli šokováni. Všude, i ve výtazích, byli Lenin, Stalin, Mao Ce-tung, Marx, Engels. Všech pět apoštolů. A srpy a kladiva. Tak jsme si říkali, proboha, kam jsme to utekli. Zpočátku jsme si mysleli, že budeme muset sbalit kufry a jet dál."

  • "Blížila se opět fronta, tentokrát americká, a když jsem se ptal lékaře, zda mám zůstat nebo jít na další pochod smrti, tak mi říká: ‚Já ti poradit nemohu, když tady zůstaneš, tak nás vyhodí do povětří, když půjdeš na pochod smrti, tak tě můžou zastřelit.‘ Mně nebylo tenkrát ani patnáct let, tak jsem se rozhodl pro pochod smrti. Byl to český transport, v kterém byla řada známých Čechů, kteří se později zapojili do politiky. V Buchenwaldu byl mimo jiné Plojhar, byl tam Zenkl a tak dále. Čili my jsme šli s tím transportem z Buchenwaldu do Weimaru, tam nás naložili tentokrát do zavřených vagonů, jeli jsme směrem do neznáma, nevěděli jsme kam. Později jsme se dozvěděli, že to měl být tábor Flossenbürg u českých hranic. Náš vlak byl sledován americkými letci, takzvanými kotláři, a lokomotiva nakonec prostřílena nedaleko města Jena ve východním Německu. Nemohli jsme jet dál, získali jsme jeden den, a to bylo naše štěstí. Čekali jsme na další příkazy, které přišly až po čtyřiadvaceti hodinách. Dali jsme se na pomalý pochod Jenou. Byl vyhozen do povětří jeden most, tam zůstal kus transportu, my jsme byli vpředu. Nakonec jsem se dostali do míst, kde jsme byli obklíčeni. Naši strážci, to byli vysloužilí wehrmachťáci a esesáci, protože ostatní byli na frontě nebo už zahynuli. Ti nás zavedli na takový pahorek a 13. dubna 1945 si pro nás přišli civilisté s bílými páskami a ti nás odvedli do nedaleké tělocvičny. Dostali jsme nějaké jídlo a pití a tam jsme přespali. Čtrnáctého dubna ráno najednou skočil do okna americký voják a s napřaženou puškou se ptal, jestli mezi námi jsou ozbrojení průvodci. Ukázalo se, že ne, asi se vzdali a odevzdali zbraně, a my jsme byli osvobozeni."

  • "Fredyho Hirsche znám velmi dobře. Byl to můj cvičitel v Brně, už tam jsem ho znal. Setkal jsem se s ním naposledy v Birkenau, kde byl naším vychovatelem v dětském bloku. Nacvičovala se Sněhurka a sedm trpaslíků a tak podobně. Velmi statečný, hodný, o děti dbající člověk."

  • "S tchýní, která nám do našeho bytu přijela pomáhat při balení, jsme domluvili, že když neprojdeme, tak se ubytujeme v jižních Čechách a dáme jí vědět. Když projdeme, tak jí dáme zprávu z Vídně. Přijeli jsme na hranici se dvěma malými dětmi, teď přišli celníci, který spolupracovali. ‚Kam jedete?‘ – ‚Do Jugoslávie.‘ – ‚No, na tu Jugoslávii jste dobře nabalení.‘ Manželka: ‚Maminka nám tam dala na kufry zimní kabáty a děti seděly na čtyřech spacích pytlích.‘ Celník nám říkal: ‚Víte, nezlobte se, já musím vás prohlížet, ten ruskej major se na mne kouká.‘ Oni věděli, kolik uhodilo, a my taky. Najednou celník odešel a jedno dítě vykřiklo. ‚Jé, my jsme na hranici, kdepak mám svou panenku?‘ My jsme dětem namluvili, že jedeme k nemocné tetičce do Uherského Brodu. Manželka: ‚My bychom neprošli. Míša měla ve škole za učitelku předsedkyni komunistické strany. Představte si, že by jí něco takového vykládala. Řekli jsme, jedeme za tetičkou.‘ Vrátil se celník a popřál nám šťastnou cestu. Projeli jsme závorami, z druhé strany byla fronta, byla řada aut, vraceli se do Čech a ptali se úzkostlivě, jak to v té Praze vypadá."

  • "Jedním z mých motivů (k emigraci) bylo, že jsem nechtěl opakovat chybu svého tatínka, který svou nerozhodností způsobil zničení naší rodiny. Tohle neudělám, kvůli dětem musím odejít. To hrálo také určitou roli. Žena získala potřebné pasy. Jeli jsme autem. Auto jsme si pořídili ne z mého klinického platu, ale že jsem byl v roce 1966/1967 jeden rok ve Spojených státech na studijním pobytu."

  • "Ještě je nutné říct, že můj tatínek byl před naším odchodem do koncentračního táboru informován o možnostech poslat děti do Anglie. Ty transporty skončily u toho pána (Nicolas Winton), který zachránil několik stovek dětí. Všechno jsme měli připravené s mým mladším bratrem Tomášem. Pasy, byly odeslány ‚lifty‘ do Anglie, které pak skončily v Belgii. Tatínek tu cestu na poslední chvíli zrušil, protože nechtěl rodinu rozdělit na děti a rodiče. To se nám samozřejmě stalo osudným."

  • "Jako kluci jsme tajně přelézali plot a šli jsme přes zákaz mezi ty pracovníky v krematoriu. Našel jsem tam jednoho polského Žida, který se náhodou také jmenoval Diamant. Ten si mne oblíbil a vyprávěl mi svůj osud, mimo jiné, že musel zplynovat svoji manželku a děti. Ti lidé byli natolik traumatizovaní, že trávili den v opilosti. Oni si mohli všechno nechat, zlato, skvosty, hodinky. Oni tak rozdávali a nám dávali chleba. Nic neměli ze života, věděli, že za pár měsíců je zabijou. Na pochodu smrti jsem viděl, že jeden vězeň chtěl druhému uříznout ruksak, a když ten to zpozoroval a začal křičet, to bylo večer před přenocováním, tak mu vrazil kudlu do zad. Takové věci člověk viděl v pubertě. Náš styk se smrtí byl skoro bezprostřední."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.09.2008

    (audio)
    duration: 01:26:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jedním z mých motivů k emigraci bylo, že jsem nechtěl opakovat chybu tatínka, který svou nerozhodností způsobil zničení naší rodiny

Jiří Diamant v roce 1954
Jiří Diamant v roce 1954
photo: archiv pamětnika

Psycholog a lékař Jiří Diamant, žijící od roku 1968 v Nizozemí, do českých zemí dnes jezdí jen na návštěvu, jeho domovem je dnes městečko Heiloo severně od Amsterdamu. Jiří Diamant se narodil v Brně v roce 1930 v rodině obchodníka. Jeho otec byl obchodní zástupce textilní továrny pro jižní Moravu. Rodina Jiřího Diamanta byla poslána v březnu 1942 do koncentračního tábora Terezín. Od prosince 1943 byl vězněm koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau, který přežil, ačkoliv byl součástí tzv. terezínského rodinného tábora, jehož velká část byl zlikvidována během jara a léta 1944. Podobně jako například Toman Brod patří mezi takzvané “Birkenau Boys” – mladíky z rodinného tábora ve věku 12–16 let, kteří se štěstím prošli nacistickou selekcí. V lednu 1945 byl transportován do Buchenwaldu, v polovině dubna byl osvobozen americkými vojáky nedaleko Jeny. V květnu 1945 se podílel na organizování repatriace spoluvězňů do Československa. Po válce vystudoval psychologii na univerzitě v Brně, byl zaměstnán jako klinický psycholog. V šedesátých letech dálkově vystudoval lékařskou fakultu. V září 1968 emigroval do Holandska, kde pracoval na univerzitě a také jako klinický psycholog. V devadesátých letech externě přednášel na univerzitách v Praze a v Brně.