The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Devát (* 1969)

Baťovskou duši Zlína komunisté nezlomili

  • narodil se 11. února 1969 v Ústí nad Labem

  • vyrůstal ve Zlíně, tehdy Gottwaldově

  • od dětství účinkoval v amatérském divadle a hrál ve filmech

  • koncem 80. let byl několikrát vyslýchán StB

  • v letech 1987–1992 studoval Fakultu technologickou VUT ve Zlíně

  • byl jedním ze studentských vůdců sametové revoluce v Gottwaldově

  • byl mluvčím zlínského Občanského fóra

  • 16. prosince 1989 ve Zlíně přivítal Tomáše Baťu mladšího

  • v 90. letech absolvoval stáž v Japonsku a studium v Austrálii

  • na přelomu tisíciletí se zařadil mezi špičku ekonomického managementu

Vyrůstal ve městě, které soudruzi přejmenovali na Gottwaldov. Vnucená změna názvu ale nedokázala zpřetrhat vzpomínky na baťovskou historii Zlína, s níž byla spjatá snad každá zdejší rodina. Když 16. prosince 1989 přijel do Gottwaldova Tomáš Baťa mladší, syn zakladatele obuvnického impéria, Zlín prožíval euforii. „Byl to okamžik, kdy se Zlín zbavil jha uplynulých čtyřiceti let, během nichž byl ponižován, byl nazýván Gottwaldovem a byla mu vyčítána jeho předchozí úspěšnost,” vzpomínal na symbolické završení sametové revoluce ve Zlíně Jiří Devát, jeden ze studentských vůdců listopadového převratu.

Zasažen punkovou vlnou

Narodil se v roce 1969 v Ústí nad Labem, kam jeho otec Josef, lékař původem z jižního Slovenska, dostal umístěnku. Katastrofálně znečištěné severočeské ovzduší ale malému Jiřímu působilo zdravotní potíže, a tak se rodina o rok později přestěhovala na Moravu. V roce 1975 zakotvili v Gottwaldově, kde měla kořeny maminka Anna. 

Měl mnoho zájmů od sportu přes matematiku až po novinařinu, které se však vzdal, když si během dospívání uvědomil, že by ji nešlo provozovat bez kompromisů a popření hodnot, které vyznával. O to důležitější pro něho bylo divadlo – od roku 1978 hrál v souboru Malá scéna při Lidové škole umění ve Zlíně. Se souborem prožil dalších devět let, mezi staršími kolegy a kamarády si nebývale rychle zformoval jasně kritický náhled na tehdejší společnost.

Ještě na základní škole se navíc s Malou scénou dvakrát dostal do Velké Británie, soubor tam pozvalo partnerské – na anglické poměry „levicové” – divadlo Greenwich Young People’s Theatre. Obě cesty za železnou oponu v letech 1981 a 1983 mu přinesly mimořádně intenzivní zážitky, byť se neobešly bez oficiálního dozoru.

“Když jsme jeli na jakýkoliv zájezd do zahraničí, vždycky nás provázeli zástupci okresního kulturního střediska, nějaký náměstek z okresního národního výboru, který měl na starosti kulturu. Brali to čistě jako dovolenou, chtěli obejít krámy a podívat se na památky, a když s nimi chtěl nějaký starosta promluvit, zděšeně prchali – jednak neuměli řeč a ani nevěděli, co by o té kultuře řekli, protože nezastupovali kulturu, ale komunistickou stranu.”

Specificky do Velké Británie je doprovázel i “estébák”, respektive příslušník Sboru národní bezpečnosti. Hlídal, aby v Anglii nezůstali, sledoval jejich kontakty, zajímalo ho i to, jaké desky si v cizině kupují – přesto je v Londýně stihla zasáhnout „doznívající punková vlna”. S Angličany, kteří pak na oplátku několikrát přijeli do Československa, navázali trvalá přátelství.

Občanská válka, která se dotýká i vás

Od roku 1983 Jiří studoval gymnázium. Na školní půdě provokoval bizarní anglickou divadelní inscenací nebo hudebním okénkem, kdy do školního rozhlasu pustil píseň od Beatles. Přes Malou scénu se dostal ke skupině filmařů při kulturním centru podniku Svit (původní Baťovy závody), díky tomu si zahrál v několika filmech a sám také začal krátké filmy natáčet. V roce 1986 se spřátelenou elektropopovou kapelou natáčel hudební videoklip, který se měl částečně odehrávat během prvomájového průvodu. Při filmování tribuny s pohlaváry i černě oděných hudebníků proplétajících se průvodem a vyskakujících na alegorické vozy ho zatkla policie a Jiří absolvoval svůj první výslech.

V roce 1987 maturoval. Na FAMU se nedostal, a tak se přihlásil na Fakultu technologickou ve Zlíně, tehdy spadající pod brněnské Vysoké učení technické (VUT), obor Automatizované systémy řízení. Počítače ho rychle pohltily, takže se na FAMU již nevrátil. V roce 1988 ale s kamarádem Kubou Kolínem uspořádali ve Zlíně festival studentských filmů FAMU – šlo o částečně “trezorové” filmy, které však bylo možno po určitých peripetiích získat pro promítání na uzavřených akcích. Festival zaštítili požehnáním oficiálního svazu mládeže (SSM) obou škol – FAMU i Devátova VUT –, přesto po něm následovala série dalších výslechů. Tentokrát se ho Státní bezpečnost snažila získat ke spolupráci, nabídku, aby se stal zdrojem informací z fakultního prostředí, však okamžitě odmítl.

Díky svým aktivitám byl Jiří Devát ve Zlíně známý, nosil dlouhé vlasy, byl viditelný. Potkával se i s některými osobnostmi zlínského disentu, třeba s Pavlem Jungmannem, Bedřichem Koutným nebo Petrem Bartošem, kteří založili Společenství přátel USA – jakýsi protipól oficiálního Svazu československo-sovětského přátelství. Šlo prý ale spíš o letmá setkání, na jejich práci se přímo nepodílel. “Pokud jde o protestní akce Standy Devátého, já jsem přesně nerozuměl tomu, co za nimi stojí a jak moc je disent fakticky pronásledovaný. Takže tam byl trochu odstup ve vzájemném porozumění. Pro mě byli příliš radikální, jevili se skoro až jako nějaká bojůvka,” vysvětluje Devát s tím, že tehdy ještě neměl tak ostře vyprofilovaný názor, aby se jednoznačně postavil za skupinu, která se z pochopitelných důvodů chránila a zvenku se proto zdála uzavřená a nepřístupná.

Ve druhé polovině osmdesátých let doufal v reformy v duchu Gorbačovovy perestrojky a vítal postupné uvolňování v kulturní oblasti, přímo v pád režimu ale nevěřil. Situace se dramaticky změnila až 17. listopadu 1989, kdy režim na Národní třídě tvrdě zakročil nikoliv proti disidentské “bojůvce”, ale proti masám obyčejných a nijak radikálních studentů. “Najednou už to nebylo o tom, že sledujete válku mezi režimem a nějakými guerillovými skupinami, ale že je tady možná okamžik, kdy se spustí občanská válka, která se dotýká i vás osobně. Do té doby si člověk mohl zachovat postoj pozorovatele, který není příliš vtažený do dění. Ale po 17. listopadu bylo zjevné, že tu stojí většinová společnost proti komunistické nomenklatuře.”

Minutu po minutě se názory radikalizovaly

O masakru na Národní třídě se dozvěděl ještě týž večer, tedy v pátek 17. listopadu, z vysílání Hlasu Ameriky, další den mu telefonoval kamarád Kuba Kolín z pražské FAMU s tím, že se mezi „famáky” začíná cosi rodit. Po víkendu už události nabraly rychlý spád: v pondělí měli mít studenti zlínské technologické fakulty vojenskou přípravu – k ní už ale nenastoupili. “Bylo nám naprosto jasné, že po takové události je zcela nepřijatelné, abychom přes město pochodovali ve vojenských mundúrech a nacvičovali pochodové kroky. Takže jsme oznámili vedení fakulty, že nenastoupíme, byla to okamžitá reakce. Vedení fakulty chvíli vyhrožovalo vyhazovem.”

Namísto vojenské přípravy se studenti sešli na kolejích, další den se pak z diskuzních kroužků začala rodit organizační struktura. “Říkali jsme, že by asi bylo dobré, abychom nejenom kecali na kolejích, ale abychom také vytvořili nějakou reprezentaci studentů, která o těch věcech začne hovořit s vedením fakulty. Vznikl zárodek stávkového výboru na fakultě technologické – podle klíče, že každý ročník bude reprezentovaný jedním studentem.”

Jiří Devát byl do stávkového výboru zvolen za druhý ročník a ve středu 22. listopadu tak spolu s kolegy zamířil na schůzku s vedením fakulty. V té chvíli ještě měli relativně skromné cíle, usilovali jen o to, aby fakulta uznala chybu a nepřiměřenost zásahu na Národní třídě. Tehdejší fakultní vedení v čele s děkanem Antonínem Kláskem ale prý reagovalo ostře: “Jejich vyjádření byla velmi agresivní a útočná, plná výhružek, plná různého shazování, podceňování, opovrhování studenty. Během těch tří nebo čtyř hodin, kdy jednání probíhalo, jsem minutu po minutě cítil, jak jsem vlastně nucen k tomu, aby se i mé názory radikalizovaly. A abych se do změny režimu zapojil mnohem intenzivněji.”

Studenti požadovali veřejnou celostudentskou diskuzi s vedením, ta se uskutečnila ve čtvrtek 23. listopadu. Dorazili na ni předsedové okresního výboru KSČ, okresního národního výboru i městského národního výboru, podle Deváta se snažili vzbudit dojem, že stojí o dialog, studentům už ale toho dne jejich uklidňování nestačilo.

Mluvčím Občanského fóra

Zároveň se ve Zlíně (tehdy stále ještě Gottwaldově) formovalo místní Občanské fórum, s nímž studenti navazovali kontakty, byť první týden fungovali spíš autonomně. Zabarikádovali se na fakultě a “chrlili letáky”, ty šířili skrze informační okénko, které otevřeli před fakultou. S výzvou, aby se připojily ke generální stávce, začali objíždět podniky i informacemi nedotčené valašské vesnice – mimo jiné prý i mikrobusem řízeným, jak se později ukázalo, agentem StB. “Přijímali jsme veškerou pomoc, kterou jsme mohli dostat. Lidé nám půjčovali svá auta, pak někdo přišel, že má mikrobus a že nás bude vozit. Až později jsme se dozvěděli, že byl na nás nasazený.”

Pocit fyzického ohrožení se rozplynul až po generální stávce, takže první týden studenti kromě skupinových výjezdů téměř nevycházeli z budovy. Řešili i případ zatčených kolegů, které policie odvezla k výslechu, když chtěli promluvit s dělníky v gottwaldovské tiskárně.

Teprve v sobotu 25. listopadu se studenti více propojili se zlínským Občanským fórem. Jiří Devát se stal jedním z jeho dvou mluvčích a večer téhož dne již řečnil z tribuny na zlínském náměstí jak za studenty, tak za Občanské fórum. O dva dny později pak proběhla úspěšná generální stávka, která přinesla definitivní zlom. “Bylo jasné, že celý národ stojí při sobě a že s tím režim už nic nemůže udělat. Od toho dne se věci skutečně začaly měnit.”

Pokud u generální stávky šlo hlavně o probuzení veřejnosti, po ní Občanské fórum napřelo síly ke státnímu aparátu a k vyjednávání o postupném předání moci. První tvrdé jednání s představiteli ONV proběhlo 1. prosince a na něm už podle Deváta Občanské fórum vylučovalo možnost kompromisu, padaly výzvy k odchodu a začaly se dařit první výměny lidí.

“Postoj místních funkcionářů měl dvě charakteristiky. Jednak tam byla obava z toho, že by někdo měl něco sám rozhodovat: ‚My nemůžeme nic říct, pokud nedostaneme pokyn z Prahy a z ÚV KSČ.’ A druhý moment byl, že na tom Zlínsku k sobě lidé měli přece jen lokálně blíž. Takže to bylo ve stylu: ‚Ale Jirko, vždyť jsme tady místní, tvůj tatínek léčil naši dcerku.’ Prostě snaha bagatelizovat ty formální atributy a snažit se z té situace vyklouznout díky tomu, že všichni jsme sousedi.”

Baťova návštěva dovršila revoluci

10. prosince se z vynuceného exilu (de facto úkrytu) vrátil pověstný zlínský disident Stanislav Devátý a rovnou vystoupil na gottwaldovském náměstí, kde se stále demonstrovalo. Pro mnoho lidí to bylo vůbec poprvé, kdy na vlastní oči spatřili “skutečného disidenta” a i to pomohlo odbourat některé bariéry. Ještě emocionálnější moment pak přišel o šest dní později, kdy se do Zlína po padesáti letech vrátil syn zakladatele slavné obuvnické firmy Tomáš Baťa mladší. Jiří Devát byl v delegaci, která vzácného hosta uvítala u cedule s nápisem “Zlín” – ta několik dní předtím nahradila ceduli “Gottwaldov”.

Baťa s manželkou Sonjou pak navštívili hrob Baťových rodičů, v hotelu Moskva se zúčastnili setkání absolventů Baťovy školy práce, kde se na “Tomíka”, jak se Baťovi mladšímu ve Zlíně přezdívalo, vrhali bývalí spolužáci. Na Deváta ovšem nejvíc zapůsobilo Baťovo vystoupení z balkónu zlínské radnice – tedy na stejném náměstí, na němž se konaly všechny dosavadní demonstrace.

“Ale zatímco naše pódium, ze kterého jsme hovořili během stávkových dní, bylo na druhé straně náměstí a stavělo se do opozice vůči radnici, najednou se scéna otočila a členové Občanského fóra spolu s Tomášem Baťou a jeho ženou Sonjou stáli na balkóně radnice. A lidé, kteří do té doby byli k radnici otočení zády, se k ní najednou otočili čelem,” popsal Jiří Devát symbolický přelom. Baťa prý promluvil v typicky baťovském duchu – čeká nás spousta práce, ale my se na ni těšíme. Ještě důležitější než obsah Baťových slov ale byla atmosféra na náměstí. “Občané Zlína jako by najednou ze zlínské kroniky vytrhli všechny ty stránky mezi roky 1948 a 1989 a navázali tam, kde Baťovi skončili. Jako kdyby těch čtyřicet let ani neexistovalo.”

Načerpat zkušenosti ve světě

Jiří Devát se v Občanském fóru angažoval ještě počátkem března 1990, pak s kamarádem Kubou Kolínem vybrali spoření a vyrazili na cestu po Evropě. Když se vrátili, chystaly se již první svobodné volby – a do toho se už Devát nezapojil. “Byl jsem ve třetím ročníku vysoké školy a moje hlavní ambice byla – baťovsky – vystudovat, podívat se do světa, načerpat tam zkušenosti.”

Absolvoval studijní stáž v Japonsku a studia na VUT ukončil v roce 1992. Na čas se vrátil k filmu, poté nastoupil do mladé české IT firmy. V roce 1996 mohl díky stipendiu australské vlády rok studovat byznys v Melbourne, což byl, jak říká, “velký akcelerátor” jeho další kariéry. Byl to totiž podle něho právě “byznys” – tedy schopnost úspěšně podnikat v prostředí tržní ekonomiky –, v čem jsme po pádu komunismu za Západem zásadně zaostávali. Díky zkušenosti s fungující západní ekonomikou se mohl profesionalizovat rychleji než ostatní. 

Po návratu nastoupil do firmy Microsoft a během tří let se zde vypracoval do pozice generálního ředitele pro Česko a Slovensko. Ve věku jedenatřiceti let se tak vyšvihl mezi špičku ekonomických manažerů, později pracoval v transformačním managementu Českých aerolinií nebo ve vedení českého zastoupení Cisco Systems.

Porevoluční vývoj mu umožnil se realizovat a dosáhnout úspěchu a optimistický zůstává i v pohledu do budoucna. Díky třem pilířům, na nichž polistopadová společnost stojí a na něž jsme si zvykli pohlížet jako na samozřejmost – tedy díky celkové svobodě, ekonomickému bohatství a přináležitosti k západní civilizaci – očekával v roce 2021 spíše dobrý vývoj. Současné politické problémy podle něho možná souvisejí právě s tím, že jsme k blahobytu dospěli snad až příliš snadno. “To, že to nastalo možná s trochu menším přičiněním nás běžných občanů, že se nám to mnohdy spíš ‚stalo’, je ten moment, kdy jsme podcenili, že jsme za něco z toho také zodpovědní – ať už za svůj blahobyt, nebo za své svobody. Otěže politického vývoje jsme byli ochotni předat jiným,” uzavírá Jiří Devát.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)