The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Demjan (* 1921  †︎ 2019)

Zapomenutý voják

  • narozen 19. 11. 1921 v obci Vyšný Verecký na Podkarpatské Rusi
  • 1939 – nuceně zapojen do maďarské polovojenské organizace Levente
  • 31. 3. 1940 – překročení hranic do SSSR
  • 1940–listopad 1942 – internován ve Skolje, vězněn ve Stryji, Vinnici, Oděse, Dněpropetrovsku, gulag v sibiřském městě Ivdeľ
  • ve Vinnici odsouzen na tři roky za ilegální přechod hranic
  • 10. 1. 1943 – vstup do tvořící se československé armády v Buzuluku
  • 1943 – bitva o Sokolovo, 2. rota, 2. četa, pomocníkem u lehkého kulometu
  • 9. 3. 1943 – v Sokolově raněn střelou do obličeje, utrpěl i průstřel pravé ruky
  • léčen v Kupjansku, Mičurinsku a v dalších nemocnicích
  • červen 1943 – náhradní sovětský pluk
  • mobilizován do Rudé armády, výcvik v ženijní jednotce
  • 1943 – bitva o Kursk, gardová divize, pomocníkem u těžkého kulometu
  • prosinec 1943 – zraněn střepinou do krku a do levé nohy
  • léčen v Gorkovské oblasti
  • náhradní sovětský pluk
  • srpen 1944 – nástup v Rovně k 1. československému armádnímu sboru
  • září 1944 – náhradní československý pluk v Sadaguře
  • zařazen do 1. brigády, minometná rota
  • karpatsko-dukelská operace
  • onemocnění žaludku, léčen v Humenném
  • náhradní pluk v Popradu
  • strážní rota působící ve Vyšných Hágách
  • 15. 8. 1945 – vyslán do Ústí nad Labem na hlídání odsunu sudetských Němců
  • 1945–1947 – strážní prapor UNRRA
  • 1947 – demobilizace
  • v letech 1947–1949 působil jako dozorce ve Valticích, v Uherském Hradišti a na Pankráci
  • dělníkem a tiskařem v pražské Pergamence
  • zemřel 29. května 2019

Michal Demjan se narodil 19. 11. 1921 na Podkarpatské Rusi v obci Vyšný Verecký (nyní Verchni Vorota). Obec měla přibližně 200 domů a pamětníkovi rodiče – jako spousta jejich sousedů – pracovali v zemědělství. Michal Demjan chtěl být vyučen na automechanika, ale rurální oblast Podkarpatské Rusi mu takové možnosti nedopřála. Vychodil tedy sedm tříd obecné školy a poté pracoval v zemědělství stejně jako jeho rodiče. Na své dětství prý nevzpomíná rád, jelikož dětské radovánky tehdejší generace mu byly velice vzdálené.

„Moje dětství nebylo nějak moc vábné. Nemůžu si stěžovat na rodiče. Ne že by rodiče byli špatní, rodiče byli hodní, ale celkové poměry u nás na Podkarpatské Rusi byly tenkrát dost mizerné. Takže dětství nebylo takové, jako by mělo být, jak by děti chtěly svoje dětství mít.“

Otec byl dva roky na práci ve Francii a rodina si tak díky zlepšení finanční situace mohla žít o poznání lépe. Podkarpatská Rus tehdy spadala pod Československo, ovšem v této oblasti byli pouze čeští četníci a celníci, jinak bylo celé území obývané Rusíny. Československý režim je však i v současnosti chválen, neboť po něm přišla maďarská a sovětská okupace.

Odchod za lepším životem do Sovětského svazu

Za maďarského režimu byl Michal Demjan, stejně jako spousta dalších jeho kamarádů, odveden do maďarské polovojenské organizace Levente. Zde se konal výcvik, ale vše bylo v maďarštině a Rusíni svým nadřízeným vůbec nerozuměli.

„V roce 1940 jsme se domluvili, bylo nás celkem osm kluků, většinou jsme byli stejný ročník – dvacátý, jednadvacátý a dvaadvacátý – že odejdeme do Sovětského svazu. Pro nás to nebyl žádný problém, protože naše vesnice byla od tehdejších maďarsko-sovětských hranic (…) vzdálená šest kilometrů. Takže my jsme terén znali dokonale.“

Michal Demjan i ostatní si od odchodu do SSSR slibovali vzdělání či práci. Nevěděli, že se jedná o nesvobodný režim a že okamžitě po překročení hranic budou internováni, vyslýcháni a uvězněni. Pohraniční hlídka emigranty chytla, přivolala si pomoc a mladí kluci byli odvezeni do nejbližší vesnice: „Tam nás celou noc vyslýchali, proč a tak dále. Tak jsme samozřejmě každý mluvili jen o tom, že jsme nechtěli být pod vlivem maďarských orgánů.“

Následovala internace ve Skolje a poté věznění ve Stryji a ve Vinnici. Michal Demjan vzpomíná na hrozné podmínky ve vinnickém vězení: „Tam to bylo hrozné, protože nebyly žádné postele, to neexistovalo, tam jsme spali na podlaze na betonu. Žádné deky jsme neměli, byli jsme jen v tom, co jsme měli na sobě, když jsme odcházeli z domova za hranice. To byly dost velké místnosti, takových padesát čtverečních metrů, ale bylo tam nacpáno lidí [dost] – jednou nás v místnosti bylo devadesát. Tam [ve Vinnici] to bylo nejen pro mě, ale pro všechny, nejhorší.“

Právě ve Vinnici se konal soud a Michal Demjan dostal za ilegální přechod hranic tři roky vězení. Následoval transport do dalších vězení v Oděse a v Dněpropetrovsku. Konečnou stanicí byl Sverdlovsk, dnešní Jekatěrinburg: „Z Dněpropetrovsku jsme jeli čtrnáct dní, většinou o hladu a o žízni. Co se týče hygieny, to bylo hrozné. Taky se tam někteří pomátli, někteří se dobývali ven, samozřejmě, že toho člověka vytáhli, a co s ním udělali, to my nevíme.“

V sovětském gulagu

Ze Sverdlovska následovala cesta na sever do tvrdých podmínek tamní Sibiře. Ve městě Ivdeľ byli vězni rozdělení do Lagpunktů (místa podobná vesnicím, kde měli dozorci své domky a vězni byli v lágrech). Michal Demjan byl s bratrancem[2] vsazen do lágru Tolokňanka[3] a zařazen do brigády na kácení a řezání stromů. Podle odpracované normy se poté dostávala dávka jídla.

„Ze začátku jsme na tom byli dost špatně, protože jsme to nezvládali. Ale celkově jsme byli uzpůsobení k tomu, že nás nějaká těžší práce nezmáhala. My jsme byli už z domova zvyklí pracovat dost těžce. Tak jsme se dopracovali tak daleko, že jsme dokonce s bratrancem byli jmenováni jako stachanovci. To byli nejlepší pracovníci.“

Poté byl zařazen do Lagpunktu Sabjanino[4] do brigády na svážení dřeva do řeky Lozvy. Zde už byla práce lepší, neboť Michal Demjan dostal ke své funkci koně a mohl tak jíst jeho oves, aby utišil hlad. Nakonec byl přemístěn do Lagpunktu Prestaň[5], kde se shromažďovalo dříví a kde museli vězni rovnat dřevěné klády.

Nástup do Buzuluku

Poté byli českoslovenští vězni z gulagů verbováni do československé armády na základě smlouvy exilové vlády se Sovětským svazem. Michal Demjan nabídku přijal a měl s dalšími vězni odjet transportem do Buzuluku. Vězni dostali najíst a obdrželi nové oblečení, což jim však dlouho nevydrželo.

„Z toho Ivdeľ jsme jeli přes Sverdlovsk do Buzuluku a vždycky se někde vlak zastavil. Kde byla možnost zajít na takzvaný bazar, tak jsme utíkali, a kdo měl něco na prodej nebo na výměnu, tak to prodal, aby získal nějaký kousek chleba nebo kousek něčeho k jídlu. Tak jsme prodávali svoje věci, měnili jsme to za staré a dopláceli nám nějakými potravinami. Takže jsem dojel do Buzuluku v takovém stavu, že to bylo hrozné. A nejen já.“

Zranění do obličeje a do pravé ruky u Sokolova

V Buzuluku odešli vězni na lékařskou prohlídku, Michal Demjan však byl díky známému z gulagu, který pracoval v kuchyni a dával mu více najíst, v lepším fyzickém stavu než většina jeho spoluvězňů. Prodělal krátký výcvik a byl prakticky ihned zařazen do 1. československého samostatného polního praporu, se kterým se měl účastnit bojů o Sokolovo. Nebyl dostatečně vycvičen a už měl sloužit u 2. roty ve 2. četě jako pomocník u lehkého kulometu.

Z Buzuluku se jelo do konečné stanice Valujky, dále musel polní prapor cestovat až do Sokolova pěšky, cesta byla náročná, 340 kilometrů: „Dělali jsme noční pochody. To bylo v zimě. Byl únor. A to byly hrozné pochody, protože to se šlo hodinu nebo dvě hodiny, potom byla pár minut přestávka a každý sebou praštil na sníh, kde byl, a hned usínal. Takže tam chodili polní četníci a povzbuzovali, aby lidi [nespali].“

Druhá rota byla umístěna v Arťuchovce, kde měla obranné zákopy. Poté se organizoval útok přes řeku Mža a 9. 3. 1943 byl Michal Demjan poprvé raněn: „Večer jsme šli do útoku, a do Sokolova jsem se ani nedostal, protože jsem dostal do obličeje ránu. (…) [A jak se to stalo? To jste prostě běžel a...?] To jsme vždycky postupovali, zalehli, kulomet nastavili, a když se někde blýskalo, tak se tím směrem střílelo. Akorát jsem stál, měli jsme pokračovat dále a dostal jsem ránu.“

Michal Demjan však dostal střelu nejenom do obličeje, ale měl také průstřel pravé ruky. Velitel družstva ho poslal zpátky. Následovalo léčení v polní nemocnici, v Kupjansku a v Mičurinsku.

Zranění do krku a do levé nohy u Kurska

Po vyléčení byl poslán do náhradního sovětského pluku a počítal s odesláním zpět k československým jednotkám. To se však nestalo, Rusové na jeho námitky nereagovali, a tak byl poslán do Rudé armády, kde prodělal ženijní výcvik. Učil se, jak správně pokládat a zneškodňovat miny. Poté se ovšem připravovala kurská ofenziva a v největší tankové bitvě válečného konfliktu byl Michal Demjan nasazen jako pomocník u těžkého kulometu Maxim.

Michal Demjan bojoval až na severu Kurského oblouku v rámci 44. gardové divize[6] a byl zde podruhé raněn: „Byli jsme na běloruském frontě, někde kolem Gomela, Rečyca – pamatuji si to jména Rečyca, nějaké městečko, a ty vesnice, ty vůbec nevím – a tam procházely dost těžké boje. Tam jsme kolikrát ustupovali a zase jsme šli kupředu. (…) A 24., nějak na Štědrý den nebo na Boží hod, jsem byl podruhé raněný.[7] (…) Dostal jsem střepinu, aniž víte jak. S kulometem jsme se táhli, vstal jsem, abych mohl ten kulomet přemístit na jiné místo, a v tom jsem dostal [střepinou] do krku ránu.“

Putoval na vyléčení do Gorkovské oblasti, poté byl poslán do náhradního sovětského pluku a následně převelen k československým vojenským jednotkám.

S minometnou rotou v karpatsko-dukelské operaci

V srpnu 1944 odjel pamětník do Rovna, kde se však dozvěděl pouze o přesouvání 1. československého armádního sboru. Musel tedy odjet do rumunské Sadagury, kde se zařadil do náhradního československého pluku a poté byl přidělen k 1. brigádě. S minometnou rotou a s praporními minomety se pak účastnil karpatsko-dukelské operace: „Když byla nějaká palba, tak jsme stříleli. Byl rozkaz. Taky se nám stalo, že nám mina vybouchla v hlavni.“

Vzpomínky Michala Demjana se od dalších dukelských bojovníků liší především tím, že pamětník nezažíval přímé boje. Po karpatsko-dukelské operaci se dostal na sever Slovenska, kde onemocněl se žaludkem. Hlásil se k doktorovi a ten ho poslal – už potřetí během jeho vojenského života – do nemocnice v Humenném. Mezitím se fronta přesunula na západ k Liptovskému Mikuláši.

Ve strážním oddílu ve Vyšných Hágách

Po uzdravení byl opět přeřazen do náhradního československého pluku a následně do strážní roty: „Šel jsem tam na lékařskou prohlídku a doktor mi povídal: ,No, už toho taky máš dost, ne?‘ Zkrátka jsem už na frontu nebyl vyslán.“

Velitelem strážní roty byl rotmistr Sojma, úkolem bylo hlídat sanatorium ve Vyšných Hágách proti Hlinkově gardě: „Strážní rota byly jednotlivé skupiny určené někde něco hlídat. Já jsem se dostal do skupiny, bylo nás tam asi dvacet nebo tak nějak, [se kterou] jsme měli jet do Vysokých Tater.“

Zde se poprvé setkal se svou matkou Anastazií Demjanovou (1902–1994), která dostala z armády dovolenku – po odchodu chlapců do Sovětského svazu se je jejich matky vydaly hledat, ovšem stejně jako se syny zacházeli Rusové i s jejich matkami. Byly uvězněny a po odsouzení ve Vinnici pracovaly na bavlníkových plantážích v kazašském Džambulu. Nakonec byly propuštěny. Maminka Michala Demjana vstoupila v Buzuluku do československé armády a sloužila v polní pekárně.

V Německu, Francii a Itálii s UNRROU

Po ukončení války byl Michal Demjan vyslán do Ústí nad Labem, aby zde dohlížel na klid v ulicích během odsunu německého obyvatelstva. Poté se přihlásil do UNRRY a sloužil ve strážním praporu, který měl za úkol doprovázet vlaky směřující do Československa, tedy hlídat je před možným vyloupením. Pro první transport jel Michal Demjan do Německa: „Jel jsem do Hamburgu. Tam zkrátka nějaká loď něco přivezla pro některé státy. My jsme vlaky přes to Německo museli hlídat, protože se kradlo. Nouze byla, tak se kradlo, kde se mohlo. (…) Německo, to bylo samá ruina, když jste jeli kolem města, tak to bylo hrozné.“

Michal Demjan ještě jel pro transporty do Le Havru a do Benátek, demobilizoval tak až po ukončení práce pro UNRRU v roce 1947.

Dozorcem ve Valticích, u soudu v Mikulově a na Pankráci

Po demobilizaci se usadil v Praze, ale byl zde sám – zbytek rodiny zůstal na Podkarpatské Rusi. Dodnes má v této části současné Ukrajiny velkou část svého příbuzenstva. Ve svém novém domově se oženil s Češkou z Prahy a podal si žádost do Sboru vězeňské stráže na ministerstvo spravedlnosti.

Složil zkoušky a poté si podal žádost o umístění do Prahy. Musel však nejprve pracovat až ve Valticích u Jičína, kde měl být pouze krátce a poté by dostal místo v Praze. Mezitím se ovšem konal Vítězný únor a Michal Demjan dostal umístěnku k okresnímu soudu v Mikulově. Poté byl opravdu stažen do Prahy na Pankrác: „To už začínalo zatýkání po Únoru a tam jsem sloužil od srpna 1948 do konce července 1949. V červenci mě odtamtud vyhodili. (…) Měl jsem mezi těmi trestanci i lidi, které jsem znal, a snažil jsem se jim trošinku vyjít vstříc. Zřejmě se to dozvěděli, tak na základě toho jsem asi odtamtud vylétl. Ale vůbec mi to nevadilo, protože tohle jsem kdysi prožíval sám v daleko horších podmínkách – a teď jsem to měl hlídat. Tak jsem cítil s těmi lidmi.“

Michal Demjan si poté našel práci jako dělník a tiskař v pražské Pergamence, kde sloužil až do odchodu do důchodu v roce 1976. V současnosti žije v Praze.

[1] Motto bylo zvoleno kvůli nízké vojenské hodnosti Michala Demjana (ještě v roce 2010 měl hodnost desátníka). Ačkoliv prodělal netradiční válečnou anabázi, kvůli přehazování z československých jednotek do Rudé armády a zpět byl stále pouhým vojínem a v průběhu bojů tak nebyl povyšován jako jiní vojáci z armádního sboru. Příslušného ocenění se však nedočkal ani po válce ani po roce 1989.

[2] Symjon Demjan (1920–1943) – po propuštění z gulagu narukoval dne 2. 2. 1943 v Buzuluku do československých jednotek. Padl dne 31. 12. 1943 v bojích o Bílou Cerekev.

[3] Název nebylo možné ověřit, na stránkách ÚSTRu psáno jako Tolochťanka.

[4] Název nebylo možné ověřit.

[5] Název nebylo možné ověřit.

[6] V novější části nahrávky Michal Demjan zmiňuje, že přesně neví číslo gardové divize a uvádí 168. gardovou divizi. Na stránkách ÚSTRu je k dohledání i 137. gardová divize.

[7] Už po kurské ofenzivě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století