Luděk Dembovský

* 1929  †︎ 2016

  • „Přijde mi legrační, jak se lidé pachtí za výběrem toho správného povolání, protože já jsem šel na vysokou školu elektrotechnickou z velmi jednoduchého důvodu. Jednou jsme stáli s maminkou, to jsem byl ještě malý, sedmi-, osmiletý kluk, v Plzni na náměstí a přijel ve svém voze Hispano-Suiza plzeňský starosta Luděk Pik. A já jsem říkal matce: ,Mami, proč nemáme taky takové auto jako ten pán?‘ Moje matka měla pro tyto věci jednoduché vysvětlení: ,Podívej se, my nejsme páni, Luděčku. Ale on je pán, tak má auto.‘ Takže logická otázka byla: ,Co mám dělat, mami, abych byl pán?‘ Odpověď byla opět primitivní: ,To bys musel být třeba doktor nebo inženýr.‘ Přičemž tajná touha mé matky byla, abych byl zámečník. Nechtěla, abych studoval. Tak jsem v páté třídě obecné školy, aniž by to rodiče tušili, šel udělat zkoušku na gymnázium. Teprve když jsem dostal vyřízení, tak jsem to ukázal. Vypadalo to, že matka bude plakat.“

  • „Tenkrát to bylo na právech dobré. Byl tam jeden zápočtový předmět s názvem Chování právníka. Obsahoval takové ty základní věci, například jak se právník chová u soudu a podobně. O tom se toho nedá mnoho říct, ta ,skripta‘ měla šestnáct stran. Byla sepnutá sponkami a uprostřed byla báseň Lešetínský kovář. Nikdo netušil proč. Když jste šla dělat ten zápočet, tak pana profesora ani tak moc nezajímalo, co jste říkala, to bylo lehké, ale vždy se zeptal: ,Z čeho jste čerpal?‘ A když jste řekla, že jste čerpala třeba z římského práva, tak následovalo: ,A z čeho jste ještě čerpal?‘ Člověk nesměl říct: ,Z vaši brožury.‘ Jediná cesta bylo říct: ,Z vaší vědecké práce.‘ Když to člověk řekl, tak měl zápočet. Když jste řekla: ,Z vaší brožury,‘ tak se rozzlobil, vyhodil vás a musela jste přijít znova.“

  • „Byl tam poručík, který nám všem velel. Ten nerozuměl vůbec ničemu. Tak třeba když člověk chtěl jít do Janovic na pivo, tak jsem vypnul proud, protože jsem byl z oboru a věděl jsem, jak na to. A on byl bez proudu a neměl televizi. Tenkrát televize začínala. Vždycky přiletěl, ať to spravím. Já jsem mu vysvětloval, že jsem na vojně, abych sloužil vlasti, a proto musím dělat, co je v armádě třeba, že na vojně nejsem proto, abych opravoval elektriku. On na to: ,Ale vy to umíte!‘ - ,Tak umím, ale není to moje vojenská povinnost.‘ Tak se ptal, co bych za to chtěl, a já, že do Janovic na pivo. On mi to odsouhlasil, já šel zapnout proud a pak jsem šel na pivo. Takhle nějak to chodilo u PTP.“

  • „To byla doba, kdy se pořád ozývalo: ,Praha volá o pomoc! Přijeďte do Prahy! Praha volá stále o pomoc! U rozhlasu se bojuje!‘ A podobně. Jedna pancéřová divize SS se snažila udržet Prahu. Pro ty revolucionáře to byl poměrně úporný boj a pochopitelně se jim zdálo, že by bylo jednoduché vyslat vojáky z Plzně, která byla asi dvě hodiny jízdy od Prahy. Největší legrace je, že tam ti Američané jeli, dostali se až do Motola a vypadalo to, že by se jim armáda SS vzdala. Těm šlo o to, aby se nevzdali Rusům, protože z těch měli strach. Říkali si, že s Američany se nějak dohodnou. Jenže rádiem přišel rozkaz, Američani otočili džípy a jeli zpátky. Pro hromadu lidí to bylo nesmírný zklamání a dávali to za vinu těm Američanům, že oni jsou hajzlové, kteří Prahu nešli zachránit. Ve skutečnosti to bylo úplně jinak, protože při konferenci na Jaltě byly vytvořené hranice mezi Stalinem, Churchillem a Rooseveltem, kam kdo půjde. Churchill to nechtěl, ten proti tomu bojoval. Prosazoval dokonce i invazi z Balkánu a aby americké a západní armády šly od východu na západ. Proti tomu samozřejmě byli Rusové, takže se musela udělat invaze v Normandii a šlo se od západu na východ. Demarkační čára mezi americkou a ruskou armádou byla u Rokycan a Písku. Američané zabrali jen kus Česka, zbytek Rusové. Karlovy Vary už měli Rusové. Oni nebyli schopni přijet včas, protože byli ještě někde nahoře za Drážďany, a tady lidé umírali a prali se s esesáky. Válka skončila vlastně až někde tady u Příbrami na nějakém kopci, kde byla poslední bitva světové války. Zbytečně umřeli lidi, kteří umřít nemuseli, kdyby světové mocnosti a hlavně tedy Stalin neblbli. Nakonec jsme tedy byli osvobození až 8. května.“

  • „Jako armáda jsme museli dělat v podstatě i nezákonné věci. Stavělo se letiště a na to letiště musel přijíždět vlak. Je třeba postavit koleje a ty někde musí křížit silnici. Musí se tedy vybudovat železniční přejezd. Na to musí být stavební povolení a od dopravního útvaru bylo potřeba mít souhlas na dobu uzavírky. Jenže nám ho Čáslav nechtěla dát, že ta silnice je příliš zatížená. Náš šéf, inženýr Kalous, nechal dva chlapy sedět s tabulkami, aby zapisovali projíždějící auta. Po dokončení této studie se zjistilo, že asi v jedenáct hodin večer projede poslední autobus a pak už se objeví jen nějaké osobní auto, ale jinak nic. Znovu až ve čtyři se objeví mlékař. V těch pěti hodinách se to muselo postavit. To byla nádherná akce, dneska by se na to nezmohli. Na každé straně silnice stály dva jeřáby, Tatry se štěrkem a bagry, byly připravené koleje se vším potřebným. Projel autobus, bagr se naboural do silnice a začalo se. Ráno ve čtyři hodiny mlékař už projel po přejezdu. Celé to bylo postavené bez povolení.“

  • Full recordings
  • 1

    Třebotov u Prahy, 14.08.2013

    (audio)
    duration: 03:46:00
Full recordings are available only for logged users.

Komunismus je nepřijatelný tím, že dělí společnost na lidi první, druhé, třetí a někdy možná i čtvrté kategorie

Dembovsky dobovy orez.jpg (historic)
Luděk Dembovský
photo: archiv pamětníka

Luděk Dembovský se narodil 11. prosince 1929. Otec pracoval jako úředník v Městském pohřebním ústavu v Plzni a rodina přímo v objektu ústavu získala služební byt. Krátce před vypuknutím války se přestěhovala do nedaleké obce Nová Hospoda. Zde Luděk zažil válečné bombardování i příjezd americké armády. Jejich dům si američtí vojáci vybrali za své stanoviště. Luděk se s Američany dokonce podíval i na území Německa, do Hitlerova sídla v Berchtesgadenu. Od roku 1948 studoval elektrotechniku na ČVUT v Praze. V listopadu roku 1953 nastoupil základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů. V průběhu vojny začal pracovat v národním podniku Armastav v Plzni, později se skupinou vojáků-vysokoškoláků připravoval stavbu několika vojenských letišť, například v Čáslavi, Plzni, v Mošnově. V roce 1956 Luděk Dembovský začal učit na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Praze. Kvůli politickým názorům musel v roce 1970 školu opustit a vrátil se k elektrotechnické praxi. Od roku 1972 až do sametové revoluce pracoval v Agropodniku Praha-západ. Následně založil soukromou firmu, která úspěšně funguje dodnes. Luděk Dembovský zemřel v červenci roku 2016