Petr Deiml

„Moje zapojení bylo tím, že jsem chodil na židovskou obec, a věděl jsem, že kromě toho, že jsem Čech a že jsem šťastný, že jsem Čech a že mám svoji partu, svoji loděnici, tábory, ale že mám ještě něco, a to je moje židovství.“

„Dál jsem zůstal v kontaktu s tímto přítelem a ještě s dalšími, ale velice minimálně, protože jsem nechtěl škodit, ale nevěřil jsem, že bych se mohl vrátit. Až přišel rok 1989 nebo 1990, to už jsem nemohl vydržet a hned jsem jel za manželkou, jeli jsme do Čech. Navštívili jsme všechny přátele, a to tím způsobem, že jsem jen zaklepal na dveře a hned se vědělo, o co se jedná, a bylo to překvapení pro všechny. Bylo to něco, co člověk musí zažít, všechny jsem zval a byl jsem všude zván, musel jsem odpovídat na spousty otázek. Byla to krásná doba, i když Praha v té době byla ještě velice šedá a byla kromě metra skoro taková, jako když jsem ji opustil.“

„Náš byt jsme zabalili během dvou dnů. Moc jsme si toho nemohli vzít. Matka řekla: ‚Musíme zapomenout na všechno, co bylo, musíme udělat vše nové, takže si vezmi jen to nej, nej, nejdůležitější, pár fotek a podobné věci.‘ Bylo zajímavé, že jsme bydleli v blocích postavených po válce pro politické vězně. Tam jsme žili a těm blokům se říkalo Žiďárna, protože doopravdy v těch domech byla velká koncentrace Židů, kteří ty byty dostali. 30. srpna byly na ulici dva malé fiátky, kamarád z protější ulice se svou matkou a my jsme v tu samou hodinu odjížděli, i když jsme nebyli nijak koordinovaní, že bychom o tom jeden druhému řekli. Takhle jsme odjížděli 30. srpna celá rodina, protože bratr už byl v Izraeli a zůstal zde.“

„Naše rodina se rozhodla jet do Izraele. Jedním z důvodů bylo, že rodiče zde měli spoustu přátel ještě z válečných dob. Protože oba moji rodiče byli dost známí mezi přáteli, kteří žili v různých kibucech tady, tak ‚kibucníci‘ se v roce 1965 složili a zařídili rodičům letenky do Izraele. Možná to bylo už v roce 1964, ale moji rodiče byli v Izraeli už před naší imigrací.“