The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Dědič (* 1925  †︎ 2020)

Musí vás začít milovat jako svoji maminku

  • narozen 30. srpna 1925 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic

  • od roku 1945 působí jako učitel, převážně v nově osídlovaném pohraničí

  • v roce 1950 přijímá místo ve škole pro romské děti v Květušíně ve vojenském újezdu Boletice

  • následující jaro rodiny z Květušína odchází, děti však utečou a vrací se do školy

  • z květušínských dětí vytvořen taneční a pěvecký soubor, který absolvuje osvětová turné po Čechách i Slovensku

  • roku 1953 škola přesunuta do Dobré Vody u Záblatí

  • v roce 1960 škola s internátem pro romské děti úředním rozhodnutím zrušena

  • roku 1964 začíná pracovat při Krajském pedagogickém ústavu v Českých Budějovicích v Kabinetu výchovy mimo vyučování, posléze též v Kabinetu pedagogiky a psychologie

  • v letech 1969-1973 působil ve Svazu Cikánů-Romů (mj. v redakční radě časopisu Svazu Cikánů-Romů Romano ľil)

  • přednášel na Jihočeské univerzitě předmět Problematika národnostních menšin s důrazem na romskou

  • autorem celé řady odborných, ale i beletristických knih a povídek

  • zemřel 25. prosince 2020

Miroslav Dědič se narodil 30. srpna 1925 ve Čtyřech Dvorech, které jsou dnes součástí Českých Budějovic. Svou pedagogickou dráhu zahájil těsně po skončení druhé světové války. Nejprve učil v české škole, poté děti slovenských přesídlenců a po vojenské službě také německé děti na Jáchymovsku. Poté neodolal výzvě a stal se učitelem v boletickém vojenském prostoru v obci Květušín, kterou obývaly pouze romské rodiny (15-20 rodin původem ze slovenské obce Hromoš u Staré Ĺubovni), pracující v místním vojenském velkostatku. Vedle již existující mateřské školy (otevřena 2. července 1950) tu díky iniciativě a materiální pomoci kpt. JUDr. Jaroslava Pohla, velitele vojenského prostoru, vznikla i škola základní. Skupina vojenských brigádníků zrekonstruovala během 85 dnů polozbořenou budovu, v jejíchž prostorách byla škola zřízena. V prvním patře budovy měly děti k dispozici kuchyň, jídelnu, umývárnu a šatnu, nechyběly ani herna a od­po­čí­vár­na. Vojáci jim dali k dispozici i nákladní auto, jímž mohly jezdit do města za kulturou či naopak hudební a recitační soubory za nimi. O Vánocích jim příslušníci posádky připravili vánoční strom a nadílku. Pomohli zařídit rozhlas, pravidelné dojíždění zubní ambulance a pojízdného kina.

I když děti o školu zpočátku nejevily žádný zájem, postupně si je Miroslav Dědič získal (hraním na housle, hraním fotbalu a také díky lepším stravovacím a životním podmínkám – svačiny atd.). A škola se dokonce stala internátem, kde mohly děti přespávat. Zlom ovšem nastal na jaře roku 1951, kdy se romské rodiny i se svými dětmi vydaly kočovat, a škole tak hrozilo uzavření. Děti však svým rodičům utekly, vrátily se zpět asi po 12 dnech na cestách a v Květušíně již zůstaly.

Ve své pedagogické činnosti postupoval Miroslav Dědič od počátku spíše intuitivně (bez návaznosti na předchůdce a odborné práce na téma vzdělávání romských dětí), ovšem postupně dosáhl velkého úspěchu. Byl prvním český učitelem, který se po druhé světové válce začal systematicky věnovat romské pedagogice. Dědič propagoval internátní způsob výchovy. Byl přesvědčen, že oddělení dětí od špatných rodinných poměrů pomůže jejich rychlejší převýchově. Pro tuto myšlenku dokázal nadchnout nejen většinu svých žáků, ale dokonce i některé rodiče a příbuzné, kteří se o děti starali a sami se školou spolupracovali.

O jeho činnosti v tzv. Škole míru v Květušíně se postupně rozšiřovalo povědomí na nejrůznějších místech (pedagogické i státní politické kruhy, oblast kultury a tisku). A Miroslav Dědič podněcoval tento zájem i kulturním vystupováním dětí po celém Československu, například roku 1953 se uskutečnilo turné s pěveckým a tanečním souborem po Slovensku. Úkolem dětí bylo nejen vystupovat v romských osadách, ale také přesvědčovat své spoluobčany, že je v budoucnu čeká lepší život, a dodávat jim sebedůvěru. Romské rodiče měly přimět k tomu, aby posílali své děti pravidelně do školy. Neméně dů­ležitým cílem dětí z květušínské školy bylo podle souhrnné zprávy o zájezdu „přesvědčit činitele orgánů lidové správy, že cikánský problém je řešitelný, a pohovorem s nimi ukazovat cestu, jakým způsobem“.

Z nevyhovujících prostor v Květušíně se škola roku 1953 přestěhovala do bývalých lázní Dobrá Voda u Záblatí (okr. Prachatice). Škola s internátem pro romské děti byla zrušena roku 1960. Důvodem byla potřeba umístit někam dívky z výchovného ústavu pro morálně narušené v Černovicích a také závěr politických špiček, že tzv. cikánská otázka je již v Československu vyřešena a není třeba specializované školy. Romské děti byly následně umístěny do dětských domovů v rámci celé republiky. Tím fakticky zanikla Dědičova škola pro romské děti. On sám v Dobré Vodě působil ještě další dva roky jako ředitel nového ústavu.

Velká část žáků po odchodu z Dědičovy školy vystudovala střední školy a odborná učiliště a i po opuštění školy zůstala se „svým“ panem učitelem v kontaktu. Z velmi nadaných žáků vzpomínal Miroslav Dědič na tyto: na Františka Bandyho, který se stal později učitelem a členem krajského vedení Svazu Cikánů-Romů, Olgu Červeňákovou (pozdější manželka Františka Bandyho), Dezidera Lacka, který vystudoval chemii, Josefa Surmaje a další.

Zajímavostí je, že velitel boletického vojenského prostoru dr. Pohl napsal později o květušínské škole knihu s názvem „Jarní den“, která posloužila v 80. letech k napsání scénáře a natočení filmu „Kdo se bojí, utíká“ režiséra Dušana Kleina. Na motivy květušínské školy vznikla i další literární díla, jako např. „Děti kapitána Pohla“ od Jiřího Štycha.

Po skončení práce v Dobré Vodě působil Miroslav Dědič jako učitel na základní škole v Lčovicích u Čkyně a roku 1964 začal pracovat při Krajském pedagogickém ústavu v Českých Budějovicích  v Kabinetu výchovy mimo vyučování a od roku 1967 tamtéž v Kabinetu pedagogiky a psychologie. Když tu byl později zřízen i Kabinet pro výchovu a vzdělávání cikánských dětí a mládeže, stal se Miroslav Dědič jeho vedoucím. V této funkci setrval až do odchodu do důchodu roku 1986.

Miroslav Dědič také aktivně působil v redakční radě časopisu Svazu Cikánů-Romů (SC-R) Romano ĺil, kam hojně přispíval odbornými články. Účastnil se celé řady jednání a konferencí SC-R. Byl také přítomen poslednímu jednání SC-R roku 1973, na kterém byla tato organizace zrušena.

Dnes Miroslav Dědič přednáší na Pedagogické a Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích předmět Problematika národnostních menšin s důrazem na romskou. Je autorem celé řady odborných, ale i beletristických knih.



Nahrávka pořízena pracovníky Muzea romské kultury v roce 2006.

Zpracovali Michal Schuster a Jana Horváthová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Digital audio collection - Museum of Romani Culture

  • Witness story in project Digital audio collection - Museum of Romani Culture (Michal Šmíd)