Jiří David

* 1956

  • „My jsme si samozřejmě uvědomovali, že časopis Mladý svět je vlastně určitá oficiální sféra, a cena Bílá vrána se udělovala třeba Pražskému výběru, myslím. Říkali jsme si, že to může být určitý druh prolomení do oficiální scény, ale zároveň nebudeme konfidenti toho režimu. To je velmi zvláštní paradox, který jsme si uvědomovali. Nechtěli jsme participovat na oficiální sféře, i přestože ta cena Bílá vrána tento svět představovala. Byl to zvláštní, paranoidní tah, který jsme si všichni uvědomovali z těch Tvrdohlavých. Proto jsme si také přebírali cenu s parafrází písně o Gagarinovi. Při zahájení jsme předvedli ironickou parafrázi na oficiální struktury. Byla tam k tomu ironie, nadsázka. Já doufám, že to tak bylo chápané lidmi, kteří seděli proti nám. Lidmi z divadla Sklep a dalšími. Samozřejmě, když se to potom objevilo oficiálně v Mladém světě na titulní stránce, tak lidé, kteří tuto strukturu urputně negovali, tak byli překvapení, že do něčeho takového vstoupili Tvrdohlaví. Těžko se to vysvětlovalo, že to byl sarkasmus a parafráze, kterou jsme přijali, mohli jsme to odmítnout, samozřejmě, ale my jsme chtěli zlomit ty sféry oficiálního a neoficiálního. Chtěli jsme jít jinou cestou, která by nepomáhala oficiálnímu stavu společnosti, ale která by zároveň vysloveně nevytvářela tlak plakátovým způsobem vzdoru. My jsme chtěli vzdor vytvářet tou silou samotného umění. Bez nějakých hesel, bez nějakého vyhlášení a podobných věcí. Samozřejmě jsme nikdy nekolaborovali s oficiální silou, která tam v té době fungovala.“

  • „To jsme si se Standou Divišem říkali, když jsme se na akademii potkali, že on pocházel z Kutné Hory a já z Ostravska, potažmo ze severu Čech. Pražský underground se k nám tedy nedostal. My jsme té atmosféře undergroundové, že díky tomu, že v Praze vyrůstali, tak nechtěli vpustit ty ostatní. My jsme se k nim dostávali těžce, protože byli velmi nedůvěřiví. Ať to bylo okolo Topola a Klamovky. Já jsem se nikam ani nedral, protože jsem se styděl seznamovat, a vlastně díky tomu jsme si se Standou Divišem řekli, že vytvoříme vlastní underground, ten umělecký. Díky tomu vznikly ty Konfrontace. Ta naše generace jim říkala ‚zlatá pražská mládež‘. My jsme nebyli zlatá pražská mládež. My jsme neměli kontakty a dostat se mezi ně bylo těžké. Později jsme se samozřejmě seznámili se spoustou lidí. Standa začal dělat muziku Krásné nové stroje a dál Pražská pětka, divadlo Sklep. To se všechno postupně propojovalo, ale v tom počátku ne. Proto ty Konfrontace měly pro nás význam, že chceme být souběžně v neoficiální kultuře, ale svojí. Necítili jsme se ale v žádném případě disidenty. To jako mladí kluci rozhodně ne.“

  • „My jsme si se Stanislavem Divišem a několika dalšími říkali, že zkusíme pořádat neoficiální výstavy. V té době se nesmělo vystavovat. My jsme nemohli vystavovat mimo školu své práce. Bylo to velmi obtížné. Já jsem tehdy získal malý suterénní ateliér na Smíchově, kde byla jedna místnost a k tomu dvorek. Říkal jsem, že první neoficiální výstavu zkusíme udělat tam. To už bylo ve druhém ročníku, na přelomu roku 1983 a 1984. Řekli jsme si, že tam vystavíme práce, které děláme doma, a ne ve škole. Ve škole se musela dělat kresba podél figury, nikoliv volný práce. My jsme samozřejmě pracovali doma na svých dílech a já v tomto malém ateliéru. Pozvali jsme ještě výběr lidí z UMPRUM [Uměleckoprůmyslové školy v Praze] a já se Stanislavem Divišem jsme vybrali několik lidí z AVU [Akademie výtvarného umění], kteří měli odvahu vystavovat. Ne každý měl odvahu. Výstava probíhala v sobotu a v neděli a to byla první legendární Konfrontace. Nazvali jsme to Konfrontace, ačkoliv jsme nevěděli, což jsme se dozvěděli zpětně, že už nějaké Konfrontace byly v šedesátých, a dokonce čtyřicátých letech. Navázali jsme tedy zcela intuitivně názvem na neoficiální Konfrontace z etap minulých. Vše proběhlo, přišla spousta zajímavých lidí, od Šimotové a dalších našich vzorů. Byla to sobota, neděle a kupodivu tam nikdo nevtrhnul, žádná tajná policie, a nedozvěděli se to ani lidé na škole.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha Studio ED, 10.08.2021

    (audio)
    duration: 01:50:40
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.09.2021

    (audio)
    duration: 01:41:04
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Naše umění nebylo politické. Komunisté mu nerozuměli a to je rozčilovalo

Jiří David v šedesátých letech jako dítě
Jiří David v šedesátých letech jako dítě
photo: Archiv pamětníka

Jiří David se narodil 28. srpna 1956 v Rumburku, ale do svých šesti let žil na severu Čech v malém městě Dolní Poustevna. Dědeček Josef David přišel o svou maminku v pouhých třech letech ve Vídni a otec nebyl nikdy znám. Jako vyučený knihař pracoval se svou živností do převratu v roce 1948. Ve stejném období vyhodili pamětníkova otce Zdeňka z vysoké školy kvůli účasti na protikomunistické demonstraci v Nerudově ulici. Matka Jiřího Davida Darija pocházela ze Slovinska. Před nástupem na Akademii výtvarných umění studoval pamětník Střední železniční školu v Děčíně a Střední průmyslovou školu strojní v Ostravě. Na AVU se hlásil sedmkrát a mezitím vystřídal několik dělnických profesí v železárnách v Ostravě. Na AVU v roce 1984 se Stanislavem Divišem pořádali neoficiální výstavy studentů s názvem Konfrontace. V roce 1987 založili uměleckou skupinu Tvrdohlaví a Jiří David vystavoval před revolucí v zahraničí. Po rozpadu Tvrdohlavých spoluzakládal privátní galerii MXM v Praze. V období 1995 až 2001 vedl ateliér vizuální komunikace na AVU a po vynuceném odchodu pokračoval jako pedagog do roku 2019 na pražské UMPRUM. V roce 2015 reprezentoval Českou republiku na bienále v Benátkách.