The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anne Dastakian (* 1959)

• narodila se 13. listopadu 1959 v Paříži do arménsko-francouzské rodiny

• koncem 70. let nastoupila studium filozofie na pařížské Sorbonně

• v roce 1980 byla na devítiměsíčním studijním pobytu v Praze

• v 80. letech udržovala přátelské vztahy s českým disentem

• od roku 1985 žila jako manželka francouzského diplomata v Moskvě

• sametovou revoluci roku 1989 prožila jako novinářka v Praze

• v letech 1990–1995 byla pražskou zpravodajkou agentur Reuters a AFP

• od roku 1997 působila v mezinárodním oddělení týdeníku Marianne

• v roce 2014 se jako reportérka účastnila kyjevského Majdanu

• v roce 2022 ji ruská invaze zastihla na pracovní cestě v Doněcké oblasti

Anne Dastakian, francouzská novinářka arménského původu, má k Československu a České republice hluboký vztah. Po studiích bohemistiky v Praze se stala zpravodajkou Reuters a AFP, kde podávala svědectví o proměnách střední Evropy po roce 1989. Její životní příběh odráží klíčové události 20. století, od arménských dějin až po válku na Ukrajině.

Do posledních dnů ho svíral strach

Anne Dastakian se narodila 13. listopadu 1959 v Paříži do rodiny s hlubokými arménskými kořeny. Její předci pocházeli z Karabachu, ale žili v ázerbájdžánském Baku, kde vlastnili firmu obchodující s ropou. Dědeček Abraham Dastakian byl významnou osobností arménského národního hnutí a v krátce existující První republice Arménie působil jako ministr zdravotnictví.

Součástí rodinné paměti je také prastrýc pamětnice Nikita. Mladší dědečkův bratr byl na konci války, v roce 1945, zatčen v Bukurešti a deportován do sovětského gulagu, kde strávil osm let. Propuštění se dočkal až po Stalinově smrti a vycestovat ze Sovětského svazu se mu podařilo díky obnovenému íránskému pasu, který si za války pořídil na konzulátu v Bukurešti. Byl jediným z arménských intelektuálů zatčených v Bukurešti, který přežil gulag. Prastrýc Nikita se usadil nejprve v Brazílii a v roce 1975 přijal pozvání do Francie a přestěhoval se blíž ke své rodině. Anne si se svým prastrýcem ráda povídala a jeho životní příběh, který sepsal ve svých memoárech, na ni hluboce zapůsobil. Dožil se téměř sta let a do posledních dnů ho provázel strach z KGB. 

To bylo jeho životní dílo

Rodina Dastakianových se do Francie přistěhovala koncem 20. let dvacátého století. Usadila se v Paříži, kde dědeček na slavném bulváru Champs-Élysées nějaký čas provozoval kino. Po vypuknutí druhé světové války rodinu postihly finanční problémy a odpovědnost za obživu rodiny padla na otce pamětnice, Karena Dastakiana. Jako absolvent obchodní školy nejprve pracoval v jedné z dřevařských firem, ale solidní zajištění rodina našla až ve firmě na výrobu parfémů, kterou vybudoval společně se svým švagrem. „To bylo jeho životní dílo,“ doplňuje své vyprávění pamětnice.

Matka Liliane byla původem z francouzského Monte Carla. Po sňatku se rodiče usadili v pařížské čtvrti, shodou okolností poblíž československého velvyslanectví. „Pamatuji si, jak starý pan London chodil demonstrovat před velvyslanectví. To bylo k výročí intervence. Já si pamatuji, jak ji policie zablokovala. Bylo tam několik desítek lidí. Takhle demonstrovali před ambasádou,“ vzpomíná Anne Dastakian na své první kontakty s „českým živlem“.

Měla pocit, že je to hodně blízká země

Vysokoškolské vzdělání získala na pařížské Sorbonně, kde vystudovala filozofii. S Československem se její život osudově propojil díky kamarádovi jejího staršího bratra a současně budoucímu manželovi Pascalovi, který byl Prahou natolik osloven, že se rozhodl v ní studovat. Když ho přijela do Prahy navštívit, jedinečná atmosféra města si získala také ji a po svém návratu do Paříže začala studovat češtinu. Mezi její učitele patřili významní představitelé exilové a kulturní scény, jako Vladimír Peška a Ivo Fleischmann.

Do Prahy se vrátila v roce 1980 na devítiměsíční stipendijní studijní pobyt bohemistiky. Pascal ji brzy uvedl do kulturního života města. Anne získávala nové přátele především z uměleckých a disidentských kruhů. Navštěvovala koncerty, divadla a poznávala českou kulturu, jazyk i život za železnou oponou. Fascinovala ji atmosféra města, jeho lidé i skrytý kulturní život, který se odehrával mimo oficiální scénu. „A hlavně, co se mě týče, tak jsem měla pocit, že to je hodně blízká země, kultura, a že se to mohlo klidně stát nám, že bychom měli komunismus a diktaturu ve Francii.“

Chtěli mě vystrašit

Jedním z jejích blízkých přátel byl Michal Tomek – umělec, historik a výrazná osobnost – který nadšenou francouzskou stipendistku zasvěcoval do českého kulturního prostředí. Na jedné z jeho výstav Anne poprvé pocítila zájem o svou osobu ze strany Státní bezpečnosti. „Oni se tvářili, že jsou turisti. Já si pamatuju, že měli foťák. Tak jsem nastoupila do dvaadvacítky, na Smíchově myslím, a za mnou jeli ti estébáci autem. A pokaždé někdo vystoupil z toho auta a nastoupil do tramvaje, sedl si naproti mně a takhle na mě koukal. Takže oni mě chtěli vystrašit.“

V osmdesátých letech pamětnice zásobovala Michala Tomka exilovými knihami z nakladatelství Josefa Škvoreckého. V obavách o bezpečí jeho rodiny mu však doporučovala, aby si knihy nenechával doma, ale předával je dál.

Moskevská mise

V roce 1985 byl Pascal povolán na diplomatickou misi do Moskvy. To byla pro oba nová výzva. Anne se začala učit rusky a zvykat si na roli manželky diplomata žijící pod přísným dohledem KGB. V Moskvě bydleli diplomaté v jakémsi ghettu, odděleni od běžných obyvatel. Anne a Pascal se snažili chovat maximálně přirozeně a neškodit lidem, s nimiž se stýkali.

Díky přátelům se pamětnice brzy dostala do kontaktu s ruskými disidenty. Zvláště blízký vztah navázala s Vladimirem Korsunským, vydavatelem samizdatových novin, a s básníkem Vladimirem Rybakoněm. V Petrohradě, kde byla atmosféra volnější a kde francouzský kulturní atašé znal většinu místních rockerů, se manželé s oblibou účastnili oficiálních i neoficiálních kulturních podniků, výstav, koncertů a módních přehlídek. Vedle toho existovala také skupina oficiálně prověřených, „správně smýšlejících“ umělců, kteří směli navštěvovat ambasády. S postupem času se však začaly věci měnit, neoficiální akce začaly být tolerovanější a atmosféra změn visela ve vzduchu. Nastoupila perestrojka.

To bylo úplně surrealistické

S českými přáteli Anne nikdy nepřerušila kontakt. V roce 1989 přijela do Prahy jako novinářka věnující se ekologickým tématům a byla svědkyní nepovoleného ekologického shromáždění ve Stromovce. Když ještě téhož roku přijela za přáteli do Prahy oslavit své narozeniny, ocitla se v samém srdci dění sametové revoluce.

„Měla jsem foťák a začala jsem to fotit, jako ze strany policajtů. Takže přišel nějaký tajný policajt a přivedl mě k policajtům a chtěl film. Ale já jsem jim ten film dát nechtěla, protože jsem fotila ty svoje známé a mně to bylo drahý… Tak jsem začala mluvit rusky, že co? Že v Rusku byla perestrojka, že tam se smí fotit, a tady ne… Co to je toto? A můj syn do něj začal kopat. Potom jsem pochopila, že mi rozbijou film, tak jsem jim ten film dala, takže nevím, kde ten film je.“

V devadesátých letech zůstala v Praze jako zahraniční zpravodajka agentury Reuters, později francouzské Agence France-Presse (AFP), a sledovala politické, společenské i ekonomické proměny země. „Bylo to pro mě velmi zajímavé. Dříve jsem se o ekonomiku zajímala. Ale tady, jak se to rodilo z nuly, tak jsem to sledovala, a to bylo velmi zajímavé.“ S pobavením vzpomíná na návštěvu Nelsona Mandely u Václava Havla, který při společné tiskové konferenci chválil komunisty, a: „Havel na něj jen koukal. To bylo úplně surrealistické!“

Svou pražskou misi ukončila v roce 1995, když po několika letech intenzivní novinářské práce cítila, že se témata začínají opakovat – pivní průmysl, církevní restituce a další domácí otázky se staly rutinní agendou. Hledala nové výzvy a profesní posun. „Když jsem na začátku něco psala o Václavu Havlovi, o tom, co říká, tak během minuty to bylo na servisu. Ale časem… v den, kdy se stal českým prezidentem, tak to prostě svět přestalo zajímat. To jsem viděla, že ten stejný Havel říkal ty stejně zajímavé věci, ale už to prostě trvalo deset patnáct minut nebo i víc, než se to dalo do servisu.“

Co se v Rusku nezměnilo

Krátký čas pamětnice působila v poradenské firmě zaměřené na sociální problematiku, než v roce 1997 nastoupila do mezinárodního oddělení francouzského týdeníku Marianne. Zájem o dění ve východní Evropě se zvýšil po nástupu autoritářských tendencí v Maďarsku a Polsku. Anne začala opět cestovat na východ Evropy, věnovala se politickému vývoji v zemích Visegrádu a pravidelně sledovala volby v Rusku, kde pozorovala zhoršující se situaci, tlak na opozici a média. V mnohém se však Rusko nezměnilo vůbec, například v přetrvávající neochotě úřadů i obyčejných lidí mluvit s novináři. „Tisku si tam nikdy moc nevážili.“ 

V rámci své novinářské práce se Anne Dastakian pokusila kontaktovat Alexeje Navalného, ale on tehdy o schůzku neměl zájem, snad proto, že neznal týdeník Marianne, soudí pamětnice s odstupem času. Při své práci v Rusku začala narážet na stále větší limity, až se tam podmínky pro seriózní novinářskou práci zhoršily natolik, že se rozhodla přesunout svoji pozornost na Ukrajinu.

Je to velmi nepříjemný pocit

V roce 2014 byla přímým svědkem přelomových událostí kyjevského Majdanu a odvolání prezidenta Viktora Janukovyče. Francouzské veřejnosti přinášela pohled na události, které byly v její zemi překrývány silnou ruskou propagandou. Na Ukrajinu se vracela i v pozdějších letech. Zvláště ráda vzpomíná na cesty s divadelním souborem do Charkova a Dnipra a na filmové festivaly v Oděse.

V únoru roku 2022 se vypravila na východ Ukrajiny ověřit tvrzení ruské propagandy o diskriminaci ruskojazyčných obyvatel. Když 19. února dorazila do Charkova, dostihla ji výzva francouzského ministerstva vnitra vybízející své občany, aby nebezpečnou oblast opustili. Anne však byla novinářka, a rozhodla se proto zůstat. K odjezdu se odhodlala až na poslední chvíli, v noci na 24. února. Když seděla v taxíku směřujícím na Kyjev, Charkov už byl bombardován. 

„No a najednou ten taxikář měl tři telefony a začali zvonit všichni jeho známí. A on byl docela nepříjemný, se mnou se vůbec nebavil. Tak když se to uklidnilo, tak jsem se zeptala, co se děje, a on říkal: ,Bombjat Charkiv.‘ Tak jsem koukala na telefon a viděla jsem, že bombardují nejenom Charkov, ale že je válka. No a právě, když se mám vrátit k Československu, tak jsem si řekla: ,Tak takový pocit měli určitě Češi a Slováci v šedesátým osmým.‘ A je to velmi nepříjemný pocit.“

Zkušenost z Ukrajiny pamětnici utvrdila v přesvědčení o rostoucím vlivu ruské propagandy, která má celosvětový dosah. Významnou roli v tom hraje klesající důvěra v tradiční média a vzestup dezinformačních kanálů. „Ve Francii je silná protiamerická tendence. Lidé se domnívají, že Amerika je větší zlo než Rusko. Já jim říkám, že mám radši americkou diktaturu než tu ruskou.“

Do České republiky se Anne Dastakian pravidelně vrací. Stále zde má přátele a místa, která jí přirostla k srdci. „Pokaždé mě ta krása Prahy znovu překvapuje,“ říká pamětnice na závěr.