The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Danišová (* 1931)

• narodila se 22. listopadu 1931 v Olomouci

• od dětství byla vychovávaná ke sportu a aktivně navštěvovala tělovýchovnou jednotu Sokol

• po válce se přestěhovali do Prahy, kde se naplno začala věnovat gymnastice

• v roce 1952 na Letních olympijských hrách v Helsinkách získala s československým ženským družstvem bronzovou olympijskou medaili v družstvech

• v roce 1954 vybojovala s československou reprezentací opět bronzové medaile na mistrovství světa v Římě

• v polovině padesátých let byla na svém sportovním vrcholu, ale po založení rodiny aktivní sportovní kariéru ukončila

• od šedesátých let do roku 1989 se věnovala výkonnostní trenérské činnosti mladých gymnastek

• v roce 2024 žila v Praze

Sportovní gymnastika má v Československu bohatou tradici plnou úspěchů – historicky první zlatou olympijskou medaili získal gymnasta Bedřich Šupčík ve šplhu roku 1924. Další zlatou olympijskou medaili vybojoval Alois Hudec na kruzích roku 1936 na Letních olympijských hrách v Berlíně, které negativně poznamenala nacistická propaganda.

Československá gymnastická výprava nechyběla prakticky na žádných letních olympijských hrách a její členové se dokázali vždy výborně umístit na předních příčkách. I když velké úspěchy zažívali hlavně mužští závodníci, nelze opomenout ani velké úspěchy gymnastek a celého ženského družstva. 

Na Letních olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952 bylo proto velkým úspěchem, kdy v obrovské konkurenci dokázala československá ženská výprava vybojovat bronzovou medaili v družstvech a o dva roky později skvělý úspěch zopakovat i na mistrovství světa v Římě. Mezi tyto úspěšné sportovkyně patřila i Alena Danišová.

Od dětství aktivním členem Sokola

Alena Danišová, roz. Chadimová, přišla na svět 22. listopadu 1931 v Olomouci jako starší ze dvou dcer kamenosochaře Vladimíra Chadimy a švadleny Marie Chadimové (roz. Dostálové). Rodina žila v Kojetíně, kde byl otec aktivním sokolem a celý život se věnoval sportu, ke kterému vedl i svou starší dceru. 

Druhou světovou válku prožila rodina v Kojetíně, kde dle vyprávění pamětnice se dokonce otec zapojil do odbojové činnosti: „Vzpomínám si, že snad s dalšími sokoly měli ukryté zbraně. Přišlo na ně udání, ale tatínek a další lidé dostali předem vědět a všechny zbraně odvezli a schovali. Když je přijelo zatknout gestapo, tak jim tatínek pouze ukázal zbraně, které měl v loutkovém divadle, a oni odjeli, jelikož nic nenašli.“

Konec druhé světové války byl pro rodinu obrovským uvolněním. „V Kojetíně jsme prakticky žádné Němce neměli, takže odsun neprobíhal, ale pamatuji si, jak vedli kolaboranty, to byl strašný pohled,“ dodává pamětnice. Otec nemohl ze zdravotních důvodů vykonávat své povolání a dal se naplno do organizace Sokola. A právě v tuto dobu začala Alena Danišová aktivně sportovat a věnovat se sportovní gymnastice, které propadla.

První závody za Sokol Malá Strana

Rodina se po druhé světové válce přestěhovala do Prahy, kde otec dostal nabídku působit jako správce Tyršova domu na Malé straně. Zde začala malá Alena aktivně trénovat gymnastiku pod vedením celé řady trenérů. I její otec se zde věnoval trenérské činnosti a dcera Alena tak měla možnost poznat například úspěšné gymnasty z Letních olympijských her v Londýně (1948).

„Tatínek byl sokolem tělem i duší. Dokonce si přál být pohřbený v sokolském kroji. Proto když přišel únor 1948 a komunisti se dostali k moci, byl to pro něj šok a zklamání. O to víc ho pak mrzelo, že Sokol zrušili, a velmi špatně to prožíval,“ vzpomíná pamětnice na změnu politického režimu a nástup komunistů k moci. 

Alena Danišová byla nadanou gymnastkou, která se díky své píli a talentu propracovala až do československé gymnastické reprezentace. Jako reprezentantka pak v roce 1952 přestoupila do Dukly Praha. Právě v tuto dobu se jí podařilo s družstvem československých gymnastek projít několika kvalifikačními závody a nominovat se na Letní olympijské hry v Helsinkách (1952).

Konkurence na olympiádě byla obrovská

Alena Danišová vždy zdůrazňuje, že mezi všemi sportovkyněmi byla známá malým vzrůstem, ale to jí nebránilo bojovat s ostatními gymnastkami o vysoké příčky. Po úspěšné kvalifikaci na olympiádu odjelo družstvo československých gymnastek do Helsinek. „Konkurence byla obrovská. Věděly jsme, že na Sovětky nemáme, ty posbíraly ty nejlepší gymnastky ze všech svazových republik. Ale pak tam byly i další státy, se kterými bylo těžké se rovnat,“ vzpomíná pamětnice.

Účast na olympiádě se pro pamětnici stala zážitkem na celý život. O to víc si v pozdějších letech uvědomila, že se jednalo o historickou událost, na které byla svědkem fenomenálních úspěchů dalších československých sportovců. I samy gymnastky se postaraly o skvělý a možná i překvapivý úspěch. V obrovské konkurenci se jim podařilo vybojovat bronzové medaile a umístily se tak za prvními sovětskými gymnastkami a druhými Maďarkami.

Na tento úspěch vzpomíná následovně: „To bylo něco neuvěřitelného. Nikdo to nečekal, ale povedlo se to a my si odvážely medaile. A co bylo dalšího skvělé, že nám výprava za tento úspěch dovolila být celou dobu na olympiádě, takže jsme třeba fandily a viděly Emila Zátopka, jak bojuje o zlaté medaile – to byl zážitek. Mohly jsme zůstat na olympiádě až do konce.“

Tatínek měl takovou radost, že koupil rádio

Alena Danišová ve svém vyprávění zdůrazňuje, že za skvělý úspěch družstvo nedostalo žádnou finanční odměnu. „Žádné peníze, ale tři metry látky jsme si mohly vybrat. Když jsem je přivezla domů, tak si z nich tatínek nechal ušít oblek,“ dodává s úsměvem na tváři. Radost ze získané medaile neznala mezí. Dokonce i otec pamětnice, Vladimír Chadima, oslavil úspěch své dcery náležitě tím, že zakoupil nové rádio.    

Pamětnice s celým gymnastickým družstvem zopakovala fenomenální úspěch i o dva roky později na mistrovství světa ve sportovní gymnastice konané v Římě. Zde se opět umístila československá výprava na třetí příčce ve stejném umístění jako na olympiádě v roce 1952. Alena Danišová tak byla na vrcholu své kariéry a sbírala jeden úspěch za druhým.

V tuto dobu se i seznámila se svým budoucím manželem, gymnastou a trojnásobným účastníkem olympijských her Ferdinandem Danišem. V roce 1954 se vzali a založili rodinu. Narodili se jim dva synové – starší Ferdinand a mladší Pavel. Oba dva šli ve šlépějích svých rodičů, ale později se gymnastice přestali věnovat.

Těhotenství a absence na olympiádě

Alena Danišová přiznává, že v polovině padesátých let byla na absolutním sportovním vrcholu své kariéry. Když se dozvěděla, že je podruhé těhotná, bylo zrovna před Letními olympijskými hrami v australském Melbourne (v roce 1956). Přiznává, že stála před rozhodnutím, zda těhotenství neukončit, ale na doporučení lékařů se této myšlenky vzdala a olympiády se neúčastnila.

Začala se naplno věnovat rodině a o rok později svou aktivní sportovní kariéru ukončila. Avšak gymnastiku nechtěla pomyslně pověsit na hřebík a měla v plánu se jí i nadále věnovat. Počátkem šedesátých let dostala nabídku od střediska Pionýrů začít trénovat malé sportovkyně výkonnostní gymnastiku. Nabídku přijala a začala tak její trenérská činnost. 

„Pustila jsem se do trénovaní naplno. Dodělala jsem si vzdělání a trénovala jsem mladé holky. Znamenalo to, že jsem dělala takovou přípravku mladých sportovkyň, která pak byly vybírány na sportovní gymnastiku,“ vzpomíná pamětnice. Tuto činnost vykonávala několik let a skončila s ní až v roce 1989, kdy odešla do důchodu a chtěla si od gymnastiky už odpočinout. 

Naproti oknu jsme měli dělo

Alena Danišová ve svých vzpomínkách neopomněla ani zážitek ze srpna 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy. V tu dobu již naplno trénovala a pro ni osobně to byl obrovský šok. „V tu dobu jsem už byla doma. Vykoukla jsem z okna a naproti nám do okna mířilo dělo,“ vzpomíná na první chvíle okupace pamětnice. 

Gymnastice a trenérské činnosti se aktivně věnovala do konce osmdesátých let. V současnosti (2024) už sleduje gymnastiku pouze na pasivní úrovni, ale nenechá si ujít žádný závod a pečlivě sleduje jednotlivé úspěchy gymnastů napříč celým světem. Jak sama přiznává, dnes je gymnastika v porovnání s dobou, kdy závodila ona, něco absolutně jiného. Rychlý posun ve výkonech je markantní a porovnávat různá období ani nelze. 

Závěrem rozhovoru pamětnice zdůrazňuje jako vzkaz mladým sportovcům následující: „Pokud chce někdo dělat sport, tak musí vydržet! Je to dřina a odříkání, ale musí ho to bavit.“ 

Poslední otázka, která v rozhovoru s pamětnicí roku 2024 padla, byl dotaz na její nejsilnější disciplínu, ve které si věřila a věděla, že v ní nemá konkurenci. „To se asi takhle nedá říci, mě bavilo všechno a všechno mělo svoje pro a proti, ale když se nad tím zamyslím… kladina, z té jsem totiž nikdy nespadla,“ odpovídá.