The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Daniel (* 1954)

• narodil se 22. ledna 1954 v Brně

• jeho matka byla Židovka, válku přežila pod cizí identitou

• v letech 1973–1978 studoval Fakultu stavební VUT v Brně

• za socialismu pracoval ve státních projektových ústavech jako statik

• po roce 1989 založil vlastní projekční a stavební firmu

• věnuje se amatérsky fotografování

• v roce 2023 žil v Brně

Jeho maminka se narodila ‘se stříbrnou lžičkou v puse’, ale život se s ní nemazlil. V roce 1940 byla kvůli svému židovskému původu vyhnána z domova, prošla Terezínem, polským pracovním táborem, utekla a zbytek války prožila pod falešnou identitou. Po roce 1948 přišla již podruhé o rodinný majetek. Upnula se ke svým čtyřem synům a na jejich výchovu a vzdělání přísně dbala. Pro jejího syna Petra Daniela se tyto rodinné zkušenosti přetavily do myšlenky “Miluj lidi a používej věci, a ne naopak, protože to málokdy funguje.”

Trollerovi patřili k brněnské smetánce

Petr Daniel se narodil 22. ledna 1954 v Brně. Jeho tatínek se jmenoval Rudolf Daniel a byl vyučeným drogistou čili specialistou na prodej a poradenství v oblasti chemických látek, kosmetiky a hygienických potřeb. Pracoval v oboru na různých pozicích, například jako zásobovač. Maminka Hella pocházela ze zámožné židovské rodiny Trollerů, jejíž osudy se vyvíjely poměrně tragicky.

Pradědeček Samuel Troller se narodil v Heřmanově Městci v Pardubickém kraji. V polovině 19. století, když byla zrušena ghetta, se přestěhoval do Brna a založil firmu, která se specializovala na obchod s kožešnickým zbožím a výrobu plstěných klobouků. Podnikání se dařilo a za první republiky měla firma N. Troller‘s Söhne již tři pobočky a tři rodinné větve – brněnskou, pražskou a vídeňskou. Filiálku v Brně vedl dědeček pamětníka, pan Hugo Troller. Jezdil jako nákupčí po aukcích s kožešinami po celém světě a v centru Brna, v paláci Morava, měl třídírnu a velkoobchod, kam přijížděli nakupovat materiál kožešníci z široka daleka.

Z luxusu se během tří let propadli na úplné dno

V roce 1922 zakoupili dědeček Hugo a jeho manželka Ella, historička umění, přepychovou, rozlehlou vilu na prestižní brněnské adrese na ulici Hlinky. Manželé přivedli na svět tři děti. Jako první se v roce 1922 narodila Věra, o rok později přibyl syn Leo a v roce 1925 nejmladší Hella. Rodina Trollerů byla takzvaně asimilovaná – děti nebyly vychovávány v židovském duchu a matka pamětníka dlouho vůbec netušila, že pochází z židovské rodiny. Hugo a Ella Trollerovi byli vášnivými sběrateli umění a starožitností. Část jejich cenné sbírky, která zahrnovala mimo jiné gotické a renesanční památky, byla umístěna přímo u nich ve vile. Na sklonku 20. let rodinu zasáhly dvě bolestné ztráty – v roce 1928 zemřela Ella ve věku pouhých 31 let a o rok později zemřel na záškrt šestiletý Leo.

A další pohromy měly následovat. V předvečer války zvažoval Hugo Troller možnost vystěhování do Palestiny. Ačkoli byl štědrým finančním podporovatelem sionistických organizací, nyní, když potřeboval jejich pomoc, se k němu obrátily zády. V roce 1940 musela rodina opustit svůj dům a přestěhovat se do nájemního bytu. Hugo přišel o svou firmu a živil se jako dělník na stavbě silnic. V lednu 1942 byli nakonec on a jeho dvě dcery deportováni do Terezína a po několika týdnech, v březnu téhož roku, odjeli transportem do tranzitního ghetta v Izbici. 

Říkejme mu Geodet

Izbica, malé polské městečko nedaleko dnešních hranic s Ukrajinou, se stala jedním z největších tranzitních ghett, kam byly postupně deportovány tisíce Židů z Polska i dalších zemí. Město bylo přelidněné, hygienické podmínky nevyhovující, lidé trpěli hladem. V říjnu 1942 byla spuštěna velká vlna deportací do vyhlazovacích táborů Sobibor a Belzec. V té době zde zahlédla Hella svého otce naposled. Ona sama a její sestra Věra měly štěstí – byly převezeny do 20 kilometrů vzdáleného pracovního tábora ve vesnici Bzite.

Jednalo se o neoplocený tábor hlídaný Poláky a Židé sem byli nahnáni ke kopání rašeliny. Hella, tehdy osmnáctiletá, se v táboře seznámila s polským geodetem, který patřil k táborovému personálu. Líbila se mu a dal jí proto dobrou radu – až přijde rozkaz k evakuaci tábora, doporučil jí využít příležitosti a uprchnout. Jméno tohoto polského muže se do dnešních dnů bohužel nedochovalo. Říkejme mu tedy třeba Geodet.

Riskla to a dala se na útěk

Na jaře roku 1943 skutečně přišel rozkaz ke stěhování vězňů. Hella využila zmatku a toho, že byl tábor jen nedbale hlídán. Vyskočila z okna a prchla do lesa. Útěk v takové situaci byl samozřejmě vysoce riskantní. Bez pomoci místních obyvatel neměl šanci na úspěch a většina uprchlíků byla dříve či později dopadena a zastřelena. Hella to riskla. „Její nejvyšší imperativ bylo přežít,“ říká Petr Daniel. Sestra Věra se k útěku neodhodlala a později zahynula zřejmě v jednom z nacistických vyhlazovacích táborů. 

Hella strávila jednu mrazivou březnovou noc v lese a druhý den k večeru ji zde našel chlapec, který ji odvedl ke Geodetovi. Ten se Helly ujal a odjel s ní do vesnice poblíž Varšavy, kde pracoval jako zeměměřič při melioracích. Vydával ji za svou sestru Genovefu a nechal ji pokřtít. Další dva roky přežívala Hella v jeho malém pokoji. Snažila se být nenápadná a téměř nevycházet ven. Podařilo se jí navázat kontakt se svou německou chůvou v Brně, Martou Hrbkovou, a ta jí občas poslala balíček s oblečením.

Sověti osvobozovali k nesvobodě

Po roce a půl, na podzim v roce 1944, Hella otěhotněla a její identita „sestry“ už nebyla udržitelná. V chaosu blížící se fronty se Geodetovi podařilo obstarat pro Hellu doklady na jiné jméno a vydávat ji za svou manželku. Události ale záhy nabraly nečekaný spád. O vánočních svátcích roku 1944 byl Geodet náhle zatčen sovětskou tajnou policií NKVD, která na „osvobozovaném“ polském území velmi aktivně likvidovala osoby podezřelé z protisovětských a protikomunistických názorů a potenciálně ohrožující nadcházející sovětizaci země.

Tentokrát zachraňovala Hella Geodeta. „Šla jsem – to bylo na Vánoce, všude sněhu plno a mrzlo, já těhotná, teď jsem hledala ty jejich bunkry, těch Rusů,“ vypravuje Hella Danielová na nahrávce, kterou s ní pořídilo v roce 1992 Židovské muzeum v Praze. „Řekla jsem jim, že jsem židovského původu a že on je vlastně můj zachránce, ovšem oni vůbec nereagovali.“ Geodet zůstal v sovětském zajetí a Hella se jen obtížně vracela zasněženou krajinou zpět do vsi. Když tam dorazila, začala krvácet a potratila. Několik dnů nebylo jisté, jestli vůbec přežije.

Hella se vrací do života

Posledních několik měsíců války přežila Hella u polských sedláků, kterým pomáhala s domácími pracemi. Na jaře pak byla sama zatčena Sověty jako údajná špionka. Za drobný úplatek ji pustili na svobodu a ona se pěšky dobrala se skupinou dalších několika Čechů do rodného Brna. V poloprázdné vile, jejíž zařízení a starožitné sbírky Němci rozkradli, na ni čekala její německá vychovatelka Marta. Ta byla nedlouho poté zařazena do odsunu německého obyvatelstva, ale Helle se na poslední chvíli podařilo jejímu nucenému vystěhování zabránit. „Řekla, že jí pomáhala během války, a vrátily se spolu do Brna,“ vypravuje pamětník.

Ani ne za měsíc po návratu už Hella začala pracovat v bývalém rodinném podniku Trollerových. Spolu s Norbertem, bratrancem Hellina otce, který také přežil holokaust, zahájila restituční řízení a asi po dvou letech byla rodině kožešnická firma navrácena. Helle se také podařilo po válce zkontaktovat Geodeta, který se mezitím dostal ze sovětského vězení. Navštívili se, dopisovali si, ale jejich životní cesty se nakonec rozešly. On se nechtěl stěhovat do Československa, ona nechtěla žít v Polsku, které vnímala jako antisemitské. Nakonec se jeden druhému zcela vytratili ze života.

Majetek se zabavuje podruhé

V roce 1946 se Hella seznámila s Rudolfem Danielem. Vzali se a brzy po sobě se jim narodili čtyři synové, z nichž nejmladší byl Petr Daniel. Mezitím se však v důsledku politických změn v zemi začala situace opět komplikovat. Už brzy po válce nastěhoval stát nuceně do rozlehlé Trollerovy vily první nájemníky, mimo jiné mateřskou školku, a po únoru 1948 byla znárodněna také rodinná firma.

Hella se nechala zaměstnat jako řadová účetní ve státním podniku Potraviny a její manžel pracoval v drogerii. Ve vymezeném bytě v jejich bývalé vile, která už jim nepatřila, se tísnili s prarodiči ze strany otce a s vychovatelkou Martou. Ta žila po celý zbytek svého života s rodinou a starala se o Helliny děti jako o vlastní vnoučata, jak to prý kdysi dávno slíbila babičce Elle před její smrtí. Pamětník dlouho vůbec netušil, že není jeho pokrevní babička. Rodina měla jen velmi málo dalších příbuzných, protože skoro celá rodina matky během holokaustu zahynula a otec byl jedináček.

Jako kdyby nad námi visel šedý mrak

Dětství Petra Daniela a jeho bratrů bylo šťastné, ale cosi temného a nevyřčeného bylo na pozadí stále přítomno. „Jako kdyby nad námi visel nějaký šedý mrak. To byla ta skutečnost, o které se nemluvilo nebo nesmělo mluvit,“ vzpomíná Petr Daniel. „Říká se, že když člověk přijde o pořádek a domov v tak mladém věku, o to víc potom na tom lpí. [...] Matka byla skutečně přísná a dbala na pořádek a měla strach o své děti.“ Pravděpodobně ze strachu o bezpečí svých dětí je všechny dala pokřtít.

O zážitcích z války Hella s dětmi hovořila jen velmi skoupě. „Maminka o tom nechtěla moc mluvit, protože, jak já si to vysvětluju, přišla o štěstí v 17 letech, kdy šli do Terezína, a prožila potom za války to, co prožila,“ zamýšlí se Petr Daniel. „Babička nám řekla, abychom se na to neptali. Že maminka byla v koncentráku, že byla v Polsku, a to bylo dlouho to jediné, co jsme věděli.“ Nejvíc podrobností se tak Petr Daniel o osudech své matky dozvěděl až mnohem později z nahrávky, kterou Hella poskytla v roce 1992 Židovskému muzeu v Praze.

Teprve jako dospělý pochopil Petr Daniel všechny souvislosti. Pomohla mu v tom kniha “Děti holokaustu” americké spisovatelky Helen Epsteinové: „Najednou člověk zjistil, že takových osudů po celém světě nebo takových rodin je spousta.“ Někdy snad až příliš přísná výchova a úzkostlivost jeho matky se mu zjevila v novém světle jako poměrně typický rys lidí přeživších holokaust. „Ta kniha mi otevřela oči. Není důvod mít jí to jakkoli za zlé,” říká Petr Daniel.

Člověk se Židem narodí a hotovo

Svou židovskou identitu začal Petr Daniel objevovat až v pozdějším věku a stále je to pro něj citlivé téma. Svůj první sňatek dokonce uzavřel jako tehdejší křesťan v kostele a také obě jeho děti jsou pokřtěné. Když se ale dozvěděl celou historii rodiny, svůj svazek křtu zrušil. Matka s ním o těchto věcech nemluvila. „Nevím, jestli sama vnímala to, že se nechala pokřtít, aby přežila, jestli to vnímala jako nějaké provinění,“ říká.

Ještě dlouho po válce se rodina občas setkávala s protižidovskými předsudky. Hellu chtěli v 50. letech během antisemitských nálad v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským vyhodit ze zaměstnání. Xenofobii vůči Židům zažil jako dítě i pamětník. Když mu bylo 14 let, jeden jeho vrstevník se mu vysmíval, že je Žid. „Jsem na to asi přehnaně citlivý. Začal jsem se s tím klukem, byl to nějaký Slovák, [...] prát jako smyslů zbavený,“ vypravuje.

Jaké to dnes je, být Židem? „S tím nic nenaděláte, tak se prostě narodíte a hotovo,“ říká Petr Daniel. „Občas se mi stane, že se mě nějaký kamarád třeba zeptá, jestli jsem doopravdy Žid, jako by tomu nemohl uvěřit. Když mu to potvrdím, tak se na mě dívá jak na sáňky v létě. Jako kdyby si chtěl na mě sáhnout, jako na hrbáče, že by mu to přineslo štěstí. Takový pocit z toho mám.“

Všechny čtyři syny podporovala ve studiu

Když bylo pamětníkovi 12 let, jeho tatínek vážně onemocněl. Dokud byl zdravý, byl starostlivým otcem, který bral své syny na výlety, a když napadl sníh, chodil s nimi sáňkovat nebo lyžovat. Po propuknutí nemoci byl 15 let v invalidním důchodu a v roce 1980 předčasně zemřel. „[Matka] se musela hodně ohánět, když měla doma čtyři kluky,“ vypravuje Petr Daniel. „Snažila se dělat nejrůznější brigády ještě navíc. [...] Já jsem občas musel donášet nějaké šaty po bratrech a ve škole se mi za to smáli.“ K dovršení všeho rodinu v 70. letech vystěhovali z jejich vily, neboť s příchodem silné generace tzv. Husákových dětí bylo nutné rozšířit školku.

Tou dobou byl Petr Daniel již dospělý. Stejně jako všichni jeho bratři i on vystudoval gymnázium a potom vysokou školu. Matce na vzdělání synů velmi záleželo. „Všechny nás nechala vystudovat vysokou školu a vždycky říkala, že to jediné, co nám může dát, je vzdělání,“ vzpomíná Petr Daniel, který v roce 1978 úspěšně dokončil studium na stavební fakultě VUT v Brně. Několik let pracoval ve státním projekčním ústavu Brnoprojekt a v 80. letech byl zaměstnaný ve Státním ústavu rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Podílel se v Brně na zajímavých rekonstrukcích, např. Besedního domu nebo Kleinova paláce.

Kdyby vláda skočila z okna, mám taky skočit?

Srpen 1968 Petr Daniel ve svých 14 letech již dosti ostře vnímal. „Bylo to určitě velké zklamání všech nadějí,“ říká. „Potom byla velká nenávist vůči Rusům a zůstalo to tak asi až dodnes.“ Aby vstoupil do komunistické strany, ho v 70. letech přemlouvali dvakrát. Poprvé během studia na stavební fakultě a podruhé na vojně. V obou případech se z toho kulantně vyvlékl. „Žádný hrdina jsem nebyl, ale do strany jsem se nalákat nenechal,“ říká.

Když byl Petr Daniel během studia na vojenské katedře, vyzval jistý podplukovník Mičulka studenty, aby hromadně podepsali Antichartu. Petr Daniel namítl, že se přece nemůžou vymezit proti něčemu, co nečetli. Mičulka namítl, že to doporučuje vláda. „Řekl jsem: ‚Kdyby vláda skočila z okna, máme taky skočit z okna?‘ A při tom zůstalo. Sbalil ten papír [Antichartu], nikdo to nepodepsal a už o tom nikdy nepadla žádná zmínka. Byl to sice lampasák, ale slušný člověk, který mě nikde neudal,“ říká. 

Má pochopení pro ty, kteří nebyli dost stateční

V srpnu 1989 připojil Petr Daniel svůj podpis k petici Několik vět, která symbolicky navazovala na Vaculíkovo prohlášení Dva tisíce slov z roku 1968. „Jak člověk není žádný hrdina, tak jsem byl pak ustrašený, kdy si pro mě přijdou estébáci, protože se na Hlasu Ameriky četli lidi, kteří podepsali,“ říká Petr Daniel. Zahraniční rádia skutečně pravidelně zveřejňovala jména signatářů a státní moc tehdy zahájila jejich perzekuci. Petice, kterou do listopadu podpořilo 40 000 lidí, sehrála klíčovou roli v pádu komunistického režimu v Československu.

Rozporuplné pocity po podepsání Několika vět v něm vyvolaly pochybnosti o jeho občanské odvaze. „Nejsem si jistý, jak bych se zachoval, kdyby pro mě přišli a šlápli mně na krk,“ uvažuje Petr Daniel. „Jestli bych byl tak pevný ve svém přesvědčení a jestli bych nepodlehl. Takže jsem to snad ani nikomu nezazlíval, když někdo ten tlak nevydržel.”

Měli být důslednější v odsouzení komunistických zločinů

Když se k němu těsně po 17. listopadu 1989 dostala zpráva o mrtvém studentovi, jeho osobní pohár trpělivosti přetekl. Už v pondělí 20. listopadu se zúčastnil první velké demonstrace na náměstí Svobody v Brně, kde se tehdy sešly stovky lidí. Během prvních bouřlivých týdnů byl také svědkem demonstrací v Praze. „Měl jsem to štěstí, že jeden z těch prosincových dnů jsem měl služební cestu do Prahy, takže jsem se zúčastnil jedné z velkých demonstrací na Václavském náměstí, což byl emočně mimořádně silný zážitek,“ vypravuje Petr Daniel. „Člověk nemohl ani uvěřit tomu, jak se to rychle všechno zhroutilo, [...] jak to bylo už zevnitř vyhnilé.“

Petr Daniel je přesvědčen, že zločiny spáchané za socialismu měly být po roce 1989 důsledně odsouzeny. Společnost by se lépe vyrovnala s minulostí a důvěra ve spravedlnost a pravdu by se rychleji obnovila. „To, že se to tady neudělalo, je velká chyba. Myslím, že to je problém, který se s námi ještě potáhne,“ říká a za příklad dává Německo a jeho vypořádání se s nacistickou minulostí.

Věci jsou tam, kde mají být

V rámci restitucí byla rodině po roce 1989 navrácena celá vila, kterou kdysi koupil jejich dědeček Hugo. Dnes zde má sídlo projekční kancelář, kterou na začátku 90. let založil a dodnes (2023) řídí Petr Daniel. Jeho velkým koníčkem je fotografování, k němuž ho přivedl otec, sám vášnivý fotograf. Fotografie Petra Daniela bylo možné zhlédnout na mnoha výstavách v Česku i v zahraničí a některé jsou zastoupeny dokonce ve sbírkách Moravské galerie. Jednu ze svých kolekcí pojmenoval Děti holokaustu, podle knihy Helen Epsteinové.

Pád režimu v roce 1989 umožnil Petru Danielovi navázat kontakt s mnohými vzdálenými příbuznými rozesetými po celém světě od Ameriky po Austrálii. Někteří z nich dokonce přijeli do Brna, a to ještě v dobách socialismu, například známý architekt Norbert Troller, který emigroval po roce 1948 do USA, nebo strýc Karl z vídeňské větve, který odjel do Ameriky už před válkou. „Člověk chce vědět, odkud pochází. Když už neví, kam jde, tak aspoň odkud pochází,“ říká Petr Daniel.