The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Daněk (* 1965)

Mladý řezník v disentu

  • narozen 6. října 1965 v Šumperku

  • aktivista Společenství přátel USA (SPUSA)

  • distribuoval samizdat a petice

  • podepsal petici Několik vět

  • soukromý hospodář v Rejcharticích

  • v roce 2017 oceněn jako účastník odboje a odporu proti komunismu

Ve strmém kopci na kraji obce Rejchartice stojí velké hospodářství, jehož majitel Radomír Daněk se s rodinou stará o početné stádo hovězího dobytka a padesát hektarů pastvin. Právě ho v roce 2017 ocenili jako účastníka odboje a odporu proti komunismu. Na konci osmdesátých let totiž ještě jako zaměstnanec jatek mezi přáteli v Šumperku distribuoval samizdat a petice. Sám se stal aktivistou Společenství přátel USA (SPUSA) a podepsal několik petic. Navštěvoval také biblické hodiny v Hrabové a Hosticích, jež vedli pronásledovaní kněží Jiří Veber a Emil Jan Havlíček.

Táta rozdupal sovětská letadélka

Radomír Daněk se narodil 6. října 1965 v Šumperku jako nejmladší ze čtyř dětí rodičům Vlastimilu a Anně Daňkovým. Jeho matka pochází z etnické skupiny moravských Chorvatů žijících v Poštorné (dnes součást Břeclavi). Její předci přišli na jižní Moravu již v 16. století, kdy opustili Balkán kvůli hrozícímu tureckému nebezpečí. Po druhé světové válce se však přestěhovala do Šumperka, kde se také seznámila s manželem.

Otcova rodina se v roce 1946 přestěhovala ze Sivic do hospodářství v Rejcharticích, uvolněného po Němcích, v němž dnes bydlí Radomír Daněk. Během kolektivizace venkova je ale pod nátlakem donutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Otec se tehdy chtěl vyhnout práci v JZD, a tak vstoupil do československé armády a stal se leteckým mechanikem. Často pak měnil místa pobytu, a když se seznámil s manželkou a narodila se jim první dcera, zažádal si o trvalé zařazení do Prahy, aby mohl častěji navštěvovat rodinu. Velení ale schválení žádosti podmínilo jeho vstupem do komunistické strany, což odmítl. Přestal pak docházet do zaměstnání a po devíti měsících ho prý beztrestně propustili z armády. Pracoval v podniku ŽOS Šumperk a k dispozici dostal služební byt na náměstí Klementa Gottwalda (dnes náměstí Republiky) v Šumperku.

Rodiče nepatřili mezi příznivce komunistické strany, ale veřejně se neprojevovali. Otce ale velmi zasáhl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. „Táta strašně rád lepil letadélka a tehdy byly k dostání jen sovětské modely. Měli jsme je po celém bytě. Po jedenadvacátém srpnu je všechny naházel do kufru a ten rozšlapal,“ vzpomíná Radomír Daněk, který je mezi svými přáteli známý spíše pod přezdívkou Frigo.

Nepovedený pokus o emigraci

Otec doma v tichosti pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu a poblíž sedával i jeho nejmladší syn. „To mě formovalo,“ dodává pamětník, jak se v něm vlastně tvořil odpor ke komunistickému režimu.

Radomír Daněk nepatřil mezi nejlepší studenty, a tak měl po základní škole omezený výběr studia. Po dlouhém rozmýšlení a otcových radách se nakonec rozhodl stát řezníkem. Po vyučení nastoupil na jatka v Šumperku. Pracoval na řeznickém pásu a vzpomíná, že šlo o fyzicky velmi namáhavou práci. V roce 1984 si ale musel oholit knír a ostříhat dlouhé vlasy. Čekala ho totiž dvouletá povinná vojenská služba, kterou nakonec absolvoval u 3. praporu 15. brigády pohraniční služby v obci Nová Bystřice. Sloužil na hranicích a s ulehčením dodává, že nemusel ani jednou zasahovat při pokusu o přechod hranic do Rakouska. Sám však tehdy uvažoval o emigraci, ale jako voják Československé lidové armády nechtěl riskovat tvrdý postih v případě neúspěchu.

Dva roky po ukončení vojny, v létě roku 1988, se ale s bratrem Vladislavem a jeho rodinou rozhodli pro odchod z Československa. Všichni se sešli ve Splitu v Jugoslávii a pak pokračovali do příhraničního Koperu, kde si vyřizovali víza do Itálie. „Byli jsme natěšení, že pojedeme do Itálie. Jenže švagrová dostala záchvat kašle, ale takový, že kašlala krev. Pro bráchu to bylo strašně těžký rozhodování, jestli tam začít hned v nemocnici. Dával mi peníze, ať emigruji sám. Říkal jsem mu, že když to udělám, tak mu seberou pas a už se ven nedostane. Tak jsme tam seděli a diskutovali a nakonec jsme se rozhodli vrátit s tím, že to do dvou let znovu zkusíme,“ vypráví Radomír Daněk.

Zapojení do disentu

Pamětník pak dál pracoval na jatkách v Šumperku a ve volném čase se scházel se svými přáteli. Stejně jako on, většina z nich patřila do sorty lidí, jimž se říkalo máničky, vlasáči nebo androši a vyznačovali se neformálním oblékáním, svobodným myšlením a dlouhými vlasy. Scházeli se většinou v restauraci u Jirsáka ve Vikýřovicích, známé mezi příslušníky státní moci jako doupě závadové mládeže. S přáteli tam pili, hráli karty, zpívali písně Karla Kryla a debatovali o politice. Účastnili se také řetězových hladovek, většinou pořádaných na podporu nespravedlivě stíhaných politických vězňů. „Každý den někdo držel hladovku. Poznalo se to tak, že všichni pili pivo a ten, kdo držel hladovku, tak pil neslazený čaj.“ O víkendech vyráželi na tajně pořádané koncerty v různých místech republiky, mnohdy konané na soukromých chalupách. „Hrálo se tam většinou ve stodolách. Někdo tam měl vystavené fotky, jiný maloval. Každý si dělal, co chtěl,“ vzpomíná Radomír Daněk.

Krátce po návratu z Jugoslávie se v restauraci Praha setkal s mladými lidmi z tehdejšího Gottwaldova (dnes Zlína), kteří mu vypravovali o Společenství přátel USA (SPUSA). To se snažilo vyvracet lži a dezinformační kampaň vládnoucí moci vůči Spojeným státům americkým. Společně s Rostislavem Zapletalem z Hrabišína Radomír Daněk přímo v restauraci podepsal členství. Stal se tak jedním z několika desítek aktivistů SPUSA a jedním ze šesti ze Šumperka (Julius Varga ml., Vladimír Hajný, Jan Kašpar, Jiří Suchan, Petr Gardáš). Několik dní poté mu do domu přinesl pan Havlíček samizdatové tiskoviny, které pak rozdal mezi své přátele.

Později se nejméně dvakrát vydal do Gottwaldova pro další samizdat a přivezl také petici Několik vět, zaměřenou proti vládě jedné strany, kterou pamětník ihned podepsal. V Gottwaldově se sešel s lidmi kolem známého disidentského aktivisty Stanislava Devátého, který se ale tehdy před uvězněním ukrýval v již svobodném Polsku.

Petice i samizdat poté šířil mezi své přátele. Do křížku se Státní bezpečností se ale nikdy nedostal. Říká sice, že před jejich domem stávalo auto StB, ale mohlo to být také kvůli jeho bratrovi Vladislavovi, který krátce předtím na kanadském konzulátu telefonicky žádal o oficiální odchod z komunistického Československa. Jen jednou se Radomír Daněk dostal do potíží. Tehdy se přes Německou demokratickou republiku vracel z festivalu nezávislé české a slovenské kultury pořádaného v listopadu 1989 ve Vratislavi v již svobodném Polsku, na němž vystupovaly i umělecké osobnosti v emigraci, jako například Karel Kryl nebo Jaroslav Hutka. Aby se Radomír Daněk vyhnul hraniční kontrole, vracel se přes NDR. Jenže i tam musel na nádraží projít kontrolou československých celníků, kteří v jeho kapse našli vstupenku z festivalu. „Musel jsem se vysvléct do naha a předklonit. Dívali se mně do zadku. Nešlo o nic jiného než o ponižování. Když procedura proběhla, tak mně řekli, že budu předvolán na pasové. Vjel jsem do Československa a všude viděl ty nápisy jako ‚S KSČ na věčné časy‘ a bylo mně strašně těžko. Věděl jsem, že už nikam nevycestuji.“ Týden poté ale naštěstí proběhla demonstrace na Národní třídě, která vyvolala události vedoucí k pádu komunistického režimu.

Biblické hodiny

Od září 1988 pamětník také dojížděl do Hostic. Na rozpravy o Bohu se tam scházel se sedmačtyřicetiletým Emilem Janem Havlíčkem, knězem Církve československé husitské, který měl z politických důvodů už dvacet let zakázanou duchovní službu a pracoval na šumperské poště. Radomír Daněk na něj vzpomíná jako na slušného, poctivého a moudrého člověka.

Později začal dojíždět také na biblické hodiny za evangelickým knězem Václavem Hurtou v Hrabové. „Pro nás mladé to byla taková ikona, protože měl dlouhé vlasy i vousy. Prostě mánička. Dokázal přijít do hospody a mladé z Hrabové přitáhnout do kostela. Naráz začaly hrabovské máničky chodit do kostela,“ vzpomíná.

Do Hrabové, kde se kromě rozprav o víře debatovalo i o politice, jezdil společně s evangelickým farářem Jiřím Veberem, jednou z nejznámějších postav odpůrců režimu na Šumpersku. Mužem, kterému z politických důvodů odebrali státní souhlas k výkonu kněžské služby už v roce 1973 a jehož za jeho disidentskou činnost neustále sledovala Státní bezpečnost. Radomír Daněk s úsměvem vzpomíná, jak je při jejich cestách doprovázeli a pak dlouho stáli u kostela. „Strašně hodný a srdečný člověk. Nikdy nikoho neodmítl. Jsem šťastný, že jsem kousek životní cesty mohl strávit v jeho přítomnosti,“ vzpomíná Radomír Daněk na tohoto statečného muže, který zemřel v roce 2010.

Ve svobodném světě

O brutálním zásahu pořádkových sil proti pokojné demonstraci na Národní třídě v Praze konané 17. listopadu 1989 se Radomír Daněk dozvěděl následující den na koncertě v Přerově. O dva dny později už s přáteli organizoval protesty v Šumperku. „V pondělí jsme se sešli v Moravanu a tam se domluvila první demonstrace v Šumperku, která proběhla v úterý. Takže já s Láďou Kočibem jsme obíhali lidi kvůli účasti na demonstraci. Mně připadlo důležitější, aby se demonstrovalo i na těch malých místech, než aby v Praze bylo celé Československo. Takže já osobně jsem na žádné demonstraci v Praze nebyl, ale byl jsem na všech v Šumperku,“ vzpomíná.

Zapojit se do politiky ale nechtěl. Vždy toužil cestovat, a tak dal výpověď v zaměstnání a s přáteli pak tři měsíce objížděli stopem západní Evropu. Vzpomíná, že je tehdy všude přijímali s otevřenou náručí. Například v Rakousku jim zámecký pán zaplatil nocleh a honosnou večeři. Jiní lidé, jakmile se dozvěděli, že jsou z Československa, jim zase darovali peníze. Ve Švýcarsku jim jedna rodina poskytla klíče od svého domu a nechala je tam samotné nebo v Lucembursku, když jim nešťastnou náhodou shořely věci, jim lidé poskytli svoje oblečení.

Po návratu Radomír Daněk vystřídal několik zaměstnání. Strávil dva roky v Itálii, tři měsíce u salesiánů v Bulharsku a rok v Německu na farmě s dobytkem, což později zúročil při svém soukromém hospodaření. Pak se přestěhoval do Rejchartic, aby se postaral o svého nemocného otce. V této obci už zůstal a žije v ní společně se svou manželkou Veronikou a jejich čtyřmi dětmi.

Začal soukromě hospodařit a dnes má největší pozemky v Rejcharticích. Říká, že je spokojený. Vadí mu jen lidská závist a v poslední době také preferování velkých podniků na úkor malých a středních podnikatelů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)