„Zase útok. Proč? Protože to byl poslední kopec před vstupem na československé území a ovládal široko všechny. A půl kilometru dole byla právě ta silnice, která vedla do první obce na Slovensku, Nižný Komárník. A podnikli zase útok. Ale i když nás bylo jenom třicet šest - včetně velitele roty, no roty, to už nebyla rota, to byla čtvrtrota, protože ty stavy vojáků byly opravdu z prvních bojů velmi zdecimovány, samozřejmě každý měl jenom samopal, žádné takové pušky - tak jsme ten útok odrazili. A bylo jich asi dvacet až třiadvacet, myslím, zabitých a my jsme přišli o dva, akorát [o] dva zraněné vojáky.“
„A chudinka brečí, protože byl právě raněný ne střepinou z minometu, z toho minometného náboje, ale z kamene. Kamen se mu vrazil tady do pravé části obličeje, v této měkké části. Trochu krvácel a chudinka brečel a vzpomínal, říkal: ,Moje drahá maminko.‘“
„My jsme teda měli dechovou hudbu, která hrála normálně na různých pochodech nebo na náměstích a tak dále. Ale já jsem nehrál v dechovce, protože jsem na žádné [dechové] nástroje nehrál. A pak byl symfonický orchestr a jazzový orchestr. Jazzový orchestr hrál normální jazzovou hudbu, která v té době převládala. A pak jsme hráli takové ty skladby jako Básník a Sedlák, Dichter und Bauer, jak se německy [říká], to je krásná skladba, Má vlast, Dvořáka a podobně. Tyto skladby se hrály normálně.“
„Narukoval jsem v Lucku do kasárna, a když Sověti zjistili, že jsem Čech, tak mě poslali nebo umístili do kasárna s českými. Oni to měli rozdělené, Poláky a Čechy dávali zvlášť. Nám daleko více věřili než Polákům. Tak jsem bydlel v kasárnách pět dní a s mým bratrancem Pepíkem Damaškem, dorostencem, jsme drželi hlídku u brány kasáren. To byl první den a svěřili nám každému pušku. No a já osmnáctiletý kluk a puška v ruce, to je takový dráždivý moment. Tak jsem to nabil a vystřelil jsem si aspoň do vzduchu. Ale všude po celém městě bylo slyšet sem a tam výstřely. Neválčilo se, ale to víte.“
„Tak jdeme, Nerad jde první, já jdu druhý, ten Podkarpaťák jde za mnou třetí. A teď jsem ztuhnul, protože jsem najednou slyšel, jak zpívá Němec Kornblumenblau. Tu písničku. Tu jsme taky hráli v tom orchestru, takže jsem ji znal. A sluch jsem měl perfektní. Nerad ještě ne, ten ještě šel. Já říkám: ,Nerade, klid, ticho.‘ - ,Co je?‘ - ,Nemluv nahlas, poslouchej.‘ On nic neslyšel. Tak jsme šli zase dopředu. Už pomalu samozřejmě, doteďka jsme šli (normálně). No a dostali jsme se až na kraj rokle, tam byla menší rokle, tam byl takový dub jako vykotlený a viděli jsme tři bunkry z klád, naložených z těžkých kulometů. Já jsem říkal: ,No tak tady tudy nepůjdeme, hoši. To bude zlý.‘“
Full recordings are available only for logged users.
Memory of Nations AI Assistant Explore thousands of personal stories
Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.
Svobodník v.v., Ing. Zdeněk Damašek se narodil 2. listopadu 1925 v obci Teremno na Volyni. Od mládí se učil jazyky, dbal o vzdělání a rozvíjel hudební nadání, které dokázal uplatnit i ve válce. Rodina Damaškových se ještě před příchodem Sovětů na Volyň v roce 1939 odstěhovala do Lucka a stala se tak jednou z mála rodin volyňských Čechů bydlících ve městě. Během nacistické okupace byl Zdeněk Damašek od nucených prací zachráněn hraním na housle v orchestru lucké restaurace. Po příchodu sovětské armády na Volyň vstoupil dne 19. 3. 1944 do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a působil v hudební četě Víta Nejedlého. Výjimkou byla Karpatsko-dukelská operace, které se musel účastnit se zbraní v ruce jako samopalník. Poté však bylo řečeno, že „vojenská jednotka není jednotkou bez hudby”, a tak se mladý Zdeněk vrátil zpět do hudební čety. Po válce krátce pobýval na Žatecku, ale ještě během léta 1945 odešel do Prahy, kde si dodělal gymnázium. Pracoval v bankovnictví a během práce absolvoval Vysokou školu ekonomickou. V 60. letech pracovně pobýval na Blízkém východě. V současnosti žije v Praze. Zemřel 20.10. 2012 v Praze.