Vratislav Cvejn

* 1950

  • "Taková jedna tiskovina, o které něco vím, bylo Slovo života. Byla to taková stať na A4, kterou sepisovali v jedné křesťanské komunitě v Itálii a pak se to různými způsoby za totality rozšiřovalo po Evropě. Dostávalo se i do Čech, tady to někdo přeložil a rozváželo se to po komunitách, které se podomně scházely. Tady pro Liberec když se sehnalo Slovo života, tak jej vždycky pan Petr za týden opsal. Dělal třináct průklepů najednou na těch tenoučkých papírech s kopíráky. Na tom jsme v podstatě duchovně rostli."

  • „Mám jasnou vzpomínku na 21. srpna 1968. Brzy ráno jsme stáli se sousedy na křižovatce, poslouchali jsme, jak hučí letadla, a přemýšleli jsme, co bude dál. Potom se dospělí rozešli do práce a nás už neměl kdo hlídat. Tak jsem sedl na kolo a vydal jsem se do města mezi tanky. Jel jsem do Pavlovic po třídě generála Svobody a když jsem přijel pod most v Rumjancevově ulici, tak začala střelba na náměstí. Pochopil jsem, že tam nemám být. Krčil jsem se pod mostem a pár metrů ode mě rozstřílel ruský voják fasádu Okresního národního výboru. Pak už jsme byli jen přilepení u rádia a já měl tu zálibu, že jsem sbíral fotky.“

  • „Mám třeba takový zážitek, že jsme pozvali lidi na setkání k nám a pozvali jsme na vyprávění i františkána pátera Bártu. Působil dlouho v Liberci a byl jakousi špičkou františkánského podzemního hnutí. Občas jsme jej zvali na setkání těchto lidiček a on nás přitom také učil. To se muselo udělat tak, že jsem vzal auto, jel jsem na Perštýn k domu U Pelikána, zajel jsem do garáže, kde páter Bárta nastoupil, a pak jsem jej zavezl k nám do garáže, kde vystoupil. Mysleli jsme si, že děláme vše, co je potřeba. Ale přesto jsme si uvědomovali, že když jsme měli setkání u nás, tak na ulici pod oknem občas parkovalo černé auto. Ale asi jsme nikdy nebyli tak zajímaví, aby to bylo na něco víc.“

  • „Scházeli jsme se tady a měli jsme kontakt na v podstatě tajného kněze pátera Bártu, který v té době držel při životě podzemní františkánský řád. On byl několikrát zavřený. V roce 1968 nebo možná ještě na jaře jsme se scházívali na faře, ne doma. To byla nejdříve na faře mládež a vedl ji mladý kněz, páter Opletal. Ten měl slabost pro mládež. Na faře na Malém náměstí se vždycky ve čtvrtek scházely holky a v pondělí kluci. Tam měl malý byteček a my jsme tam seděli na posteli, na skříních a na lavici a dvě hodiny týdně se tam probíral katechismus. To byl náš základ víry. A tam jsme také poznali pátera Bártu, kterého někdy pozval, a on nám tam chodil vyprávět své zážitky. Ta známost pak pokračovala, i když už se na faře scházet nedalo. Všechno pak bylo zrušené. Vydrželo to ještě tak rok dva po roce 1968 a pak to všechno skončilo. My se ale scházeli doma a toho pátera Bártu jsme si sem někdy pozvali. On bydlel Na Perštýně, oficiálně jako invalidní důchodce.“

  • „A tak jsem tam stál pod tím mostem, sesedl jsem z kola, trochu jsem se uklidil na stranu a z náklaďáku vyskákali ti ruský kluci se samopaly. Koukali, co se děje, a jeden z nich preventivně přede mnou pokropil fasádu. Tenkrát to byla budova Okresního národního výboru. Když tahle vypjatá chvilka skončila, radši jsem se sbalil a jel domů. Později jsem si ty důlky ve fasádě vyfotil na důkaz toho, že jsem tam byl. Pak si ještě pamatuji, že začaly starosti, jestli bude válka, nebo nebude válka, a jestli jsme zásobovaní a začalo se chodit se síťovkami, kde je co ještě ke koupi, ve kterém krámu mají ještě housky a ve kterém už ne. Do večera byly krámy vykoupené. Pak se jídlo těžko shánělo. Ale na druhou stranu, že bychom měli hlad, tak to se nestalo.“

  • „Sametová revoluce. My jsme vůbec nebyli překvapení. Vím, že lidi v práci si říkali: ‚Co chtějí? Co se komu děje a co se komu nelíbí?‘ Ale my jsme věděli, proč to je. Já byl takový nesmělý, ale většina mých vrstevníků byla v Občanských fórech všelijak činná a ledacos dělali a zařizovali. Psali jsme plakáty, chodili jsme roztahovat transparenty před radnici. To všechno jsme dělali. Já byl také v Občanském fóru v podniku, jenže jsem těm chlapům nestačil. Ze začátku jsem s nějakou komisí objížděl stavby a přesvědčoval lidi, že předěláme ROH [Revoluční odborové hnutí] a takové věci, ale ti lidi, co to uměli, tak ti za měsíc za dva převlékli kabát a převzali zpátky aktivitu. Jenom ti, co byli tím tvrdým komunismem zkorumpovaní, tak ti odpadli, a ti, co byli lišky podšité, ti to převzali. Vím, že ti v tom našem závodě byli chytří a najednou chtěli dělat vedoucí a nakonec to dopadlo tak, že se nedohodli a stavební závod se za dva roky rozpadl. Jak přestalo být to totalitní vedení, tak přestalo být vedení jako takové. Musely se vytvořit nové struktury hospodářství. Celé hospodářství se muselo přerodit kvůli tomu, že přestalo být direktivní řízení.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 10.12.2015

    (audio)
    duration: 52:19
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Krčil jsem se pod mostem a pár metrů ode mě střílel ruský voják

Vratislav Cvejn v roce 1976
Vratislav Cvejn v roce 1976
photo: Archiv pamětníka

Vratislav Cvejn se narodil 19. července 1950 v Liberci, dětství a mládí prožil s rodiči a pěti sourozenci v Harcově, dnes patřícímu k Liberci. Rodina byla věřící. Jakmile se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy, vydal se na kole do centra Liberce, aby se podíval, co se děje. Když dojel do dnešní Rumjancevovy ulice, střetl se se sovětskými vojáky a jeden z nich po něm začal střílet ze samopalu. Během svého mládí se stýkal s křesťanskou mládeží, scházeli se po bytech i na faře. Poté, co se osamostatnil a založil rodinu, se za normalizace stával pravidelným místem setkání věřících také jejich byt. Stýkali se mimo jiné například s tajným knězem Janem Baptistou Bártou. Vnímali, že jsou sledováni, přátelé je nabádali k opatrnosti, ale zadrženi nikdy nebyli. Na jaře 1989 se s manželkou účastnili Kongresu rodin v Castel Gandolfo. Jakmile to bylo možné, vstoupil Vratislav Cvejn do Občanského fóra a stal se jeho aktivním členem. V roce 1990 si založil vlastní stavební firmu. V době natáčení (2022) žil v Liberci. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře ze Statutárního města Liberec.