The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Čtvrtečka (* 1943)

Srdce Bohuslava Čtvrtečky bije pro Škodovku

  • narodil se 13. 12. 1943 v Rychnově nad Kněžnou

  • v automobilce pracoval od jejího vzniku jeho strýc, pak otec, matka, dcera i vnuk

  • ve dvanácti letech už pomáhal otci s laděním motorů nových vozů a nová auta i řídil

  • do kvasinského závodu nastoupil v roce 1959 a odešel v roce 2005

  • na vojně v letech 1961 až 1963 zažil stavbu berlínské zdi a kubánskou krizi

  • v roce 1965 se oženil, s manželkou Jarmilou chodil od sedmé třídy

  • v letech 1970 a 1971 pomáhal s výrobou vozu Škoda Octavia kombi v Chile

  • na začátku devadesátých let byl u přechodu Škody Auto pod Volkswagen

  • pro Škodovku pracuje i v penzi, v Kvasinách provází exkurze

  • vlastní první auto, na kterém ve Škodovce pracoval, Octavii kombi

Bohuslav Čvrtečka řídil první škodovku už jako chlapec – již ve dvanácti letech pomáhal v továrně otci. Do závodu v Kvasinách pod Orlickými horami nastoupil hned po vyučení a strávil tam čtyřicet šest let. V automobilce pracoval jeho strýc, otec, matka, manželka, dcera, v současné době tam pracuje jeho vnuk. Škodovku miluje, ale dnes říká, že lidé by měli míň dělat a víc se věnovat rodině.

Strýc Bohuslava Čvrtečky Vendelín nastoupil k Františku Janečkovi těsně poté, co rodina solnické panství koupila od Königswarterů v roce 1928. „Strejda dělal mechanika panu Janečkovi. Když se rozjela fabrika, přešel do továrny, dělal kolem motorů, montáže a později se stal mistrem. Janeček vesměs jezdil auťákama, který byly u něj vyrobené, protože si je chtěl vyzkoušet,“ vzpomíná Bohuslav Čtvrtečka.

V letech hospodářské krize sehnal strýc práci v továrně i otci Bohuslavu Čtvrtečkovi. Ten nastoupil jako brusič nástrojů v lednu 1935, tedy bezprostředně po počátku výroby aut v Kvasinách. Podnikavý továrník dokonale využíval místní zdroje, postavil cihelnu a zaměřil se na výrobu levných aut. „Zejména strýc přišel s panem Janečkem do styku, byl jeho taková pravá ruka. Hodnotil ho velmi pozitivně. Pan Janeček přitáhl strejdu k myslivosti, jezdili na nedaleký lovecký zámeček Pádolí v Orlických horách,“ říká Bohuslav Čvrtečka.

Za druhé světové války přešla továrna pod německou správou na vojenskou výrobu. Dělaly se zde třeba pažby, bedny na zbraně a střelivo nebo mobilní obytné buňky pro důstojníky. Za války se díky automobilce poznali i rodiče Bohuslava Čvrtečky. Maminka Věra se na kvasinském zámku starala o továrníkovy děti a tatínek tam bydlel v ubytovně pro zaměstnance. V roce 1942 se vzali a 13. prosince 1943 se narodil malý Bohuslav.

Klíč k budoucnosti automobilky se ukrýval za koly a bednami

Už během války začal František Janeček připravovat výrobu nového automobilu Jawa 600. Vše probíhalo utajeně ve sklepení: „Táta mě tam vzal po válce. Byl jsem malý kluk, mohlo mi být tak pět let. Byla tam kolárna, za ní byly naskládané bedny a tam byl tajný vchod do sklepení, kde se připravovala výroba.“

Bohuslav Čtvrtečka nejdřív žil s rodiči na kvasinském zámku, poté se rodina přestěhovala do hájenky v Kvasinách, kde otec získal byt. V roce 1947 se pak rodina přesunula do areálu automobilky, kde žila v nově postavených bytovkách. Otec tehdy pracoval jako garážmistr, tedy šéf dopravy. „Táta, jelikož dělal garážmistra, tak potřebovali, aby byl u výroby, tak dostal byt ve fabrice. Byly to bytovky, na tu dobu to bylo moderní, už tam byla i sprcha. Ale táta byl na hřebíčku. Přišel vagón uhlí a musel se v sobotu vyložit – a táta jako garážmistr vzal lopatu a musel to ručně udělat.“

Měnová reforma v roce 1953 se rodiny prakticky nedotkla. Přestože bylo Bohuslavu Čtvrtečkovi deset let, velmi dobře si tu dobu vzpomíná: „To se odehrávalo u nás v podnikové jídelně. Přišli tam bankéři s kufry nově natištěných peněz. Lidi si tam chodili vyměňovat peníze. U nás nebylo příliš ani co měnit, protože naši si předtím koupili gramorádio. Dokonce jsme část peněz ve výhodnějším kurzu 1 : 5 měnili strejdovi.“

Ve dvanácti už řídil nové škodovky

Do základní školy začal Bohuslav Čtvrtečka chodit v Kvasinách, pak přešel do měšťanky v sousední Solnici a následně se vyučil nástrojářem v dobrušské firmě Adast. V roce 1959 nastoupil do kvasinské automobilky. „Snad jsem si ani nedokázal představit, že bych šel někam jinam,“ vzpomíná Bohuslav Čtvrtečka. V automobilce tehdy už pracovali jeho strýc, otec i matka.

Pro Škodovku vlastně tak trochu pracoval už jako jinoch. Jeho otec tehdy jako zkušební jezdec zajížděl čerstvě vyrobená auta. Na finální dokončení je převážel z Kvasin do sousední Solnice. Malý Bohuslav už uměl nastavit předstih motoru a otci pomáhal: „Sedět v novém autě byl neskutečný zážitek. Zkušební jezdec auto dolaďoval. Já jsem je tátovi připravoval. Okoukal jsem, jak to udělat, aby motor měl správný otáčky, už jsem uměl nastavit předstih. Dělalo se za směnu dvanáct, čtrnáct aut a v každým seděl můj táta, nebo i já. Kolikrát jsem jel s druhým auťákem za ním. Bylo mi dvanáct let,“ přiznává dnes Bohuslav Čvrtečka.

Na vojně jsme se báli, že půjdeme do války

Hned po nástupu do práce začal večerně studovat průmyslovku a udělal si maturitu. V roce 1961 nastoupil na vojnu. Sloužil u spojařů v Dašicích na Pardubicku. Právě v době jeho základní vojenské služby světem rezonovala studená válka. V roce 1961 začala stavba berlínské zdi, následující rok se svět ocitl na pokraji jaderného konfliktu při kubánské krizi. „Asi každý z nás se bál, protože něco věděl z civilu o válce a toho – jít do války – jsme se báli. Bylo to velmi stresující, ven z kasáren jsme se dostali jen na odpoledne jednou za tři týdny. Stále bylo vytvářeno nějaké napětí,“ vzpomíná Bohuslav Čtvtečka.

Po vojně nastoupil na výrobu Octavií v Kvasinách. Po roce přešel na práci kvalitáře, na starosti měl svařování aut a povrchovou úpravu. Při práci postavil družstevní byt v Solnici a v roce 1965 se oženil. S budoucí manželkou Jarmilou chodil už od sedmé třídy. V roce 1968 se jim narodila jediná dcera Martina.

Kvůli práci byl rok a půl bez rodiny

V době nastupující normalizace dostal sedmadvacetiletý Bohuslav Čtvrtečka lákavou nabídku. V Chile se licenčně montovaly Octavie a on dostal za úkol zvýšit chilský podíl na výrobě, jak to požadovaly nové zákony země. Do té doby se auta za oceán vozila ve dvou kusech, v chilské Arice se jen smontovala karosérie s podvozkem. „Chtěl jsem se prosadit, něco zažít, byla to mladická nerozvážnost. Pak na mě dokonce tlačili. Jel jsem tam s tím, že tam vyjedu na tři měsíce, zjistím, co je potřeba. Vrátím se, tady se něco připraví a že bych vzal rodinu a odjel tam na dva tři roky.“ Jenže ze tří měsíců byl nakonec rok a půl bez rodiny. Se ženou si jednou za měsíc jen na pár minut zatelefonoval. Jeho domů nepustili a manželka Jarmila si s dvouletou dcerou na cestu netroufla.

V Chile se škodovky vyráběly často na koleně

V chilské továrně byl jediný Čech. Nejdřív se domlouval německy, pak se naučil španělsky. Výroba byla velmi primitivní, pracovní podmínky místních dělníků mizerné. Takto třeba popisuje Bohuslav Čtvrtečka lisování dílů karosérie: „Stejně ta výroba, ta byla velmi primitivní. Udělala se forma na nějakou základovou desku, ta forma byla třeba ze dřeva. Ta deska byla postavená na šesti hydraulických heverech. Na to se položil plech, upnul se upínkama, ty byly ukotvené v betonu v zemi, no a šest indiánů tam pumpovalo a ono to jelo pomaličku nahoru a vytáhnul se plech.“ V Chile zažil měsíční stávku, díky které se podíval do okolních zemí. Za rok a půl trvající odloučení od rodiny si pak doma koupil ojetou Škodu Octavii.

Do komunistické strany vstoupil po vojně

Po návratu z Jižní Ameriky se Bohuslav Čvrtečka stal zástupcem vedoucího a časem šéfem kvality kvasinského závodu. Už předtím, hned po vojně v roce 1963, vstoupil do komunistické strany a vystoupil z ní až po roce 1989. „Tady nikdy nebyly žádný smršti, ti lidé tady mezi sebou vegetovali,“ říká dnes. Odjezdem do Chile se vyhnul hlavní vlně normalizačních prověrek. Po návratu z Jižní Ameriky ale viděl v kvasinském závodu změny: „Pár lidí bylo na jiných postech. V Boleslavi to bylo asi hodně, ale my jsme byli asi za větrem.“

Po závanu svobody v šedesátých letech přišla okupace v roce 1968. Bohuslav Čtvrtečka říká, že výroba se těsně po 21. srpnu zastavila a lidé hltali zprávy z rádia. Podle něj se toho v Kvasinách ale příliš nedělo, invaze ho zklamala. Ze strany ale nevystoupil. „Já jsem nebyl takový nějaký kabátník, abych něco využíval a pak najednou dělal ze sebe hrdinu. Ale vím, že během té doby někteří lidé odešli ze strany, že je nutili do milice. Já jsem nikdy v Lidových milicích nebyl. Prostě takhle to bylo,“ konstatuje.

Listopad 1989 už byl v Kvasinách bouřlivější: „To už tady byla o malinko větší chumelenice. Už jsem byl vedoucí kvality. Úrovní už jsme přestali být taková ta vesnice. Už lidé měli větší rozhled i měli rozdílnější názory. Četla se prohlášení, na shromážděních se četlo, co je nového. Už to bylo víc než v roce 1968.“ Do sametové revoluce se ale nezapojil: „Já jsem makal.“

Ke svému členství v komunistické straně ještě dodává: „Žil jsem šťastně a spíš jsem se snažil lidi spojovat.“ Bohuslav Čtvrtečka ale přiznává, že mu vadilo, když se do vedení závodu dostal někdo nekompetentní jen díky politickému vlivu.

Kvalita škodovek od sedmdesátých let upadala

V Kvasinách Škodovka vyráběla vývozní modely. Ať už to byl kabriolet Felicia, Octavia kombi, sportovní kupé 110 R, Rapid, nebo Garde. Díky exportu továrna pod Orlickými horami dostávala kvalitnější díly. Tamní modely ale byly také o třetinu dražší. Ne vždy ovšem mohl být na škodovácké výrobky hrdý: „Byly takové fáze. Pokud se vyráběla Octavia, to byl auťák, za který jsme se nemuseli stydět. MB 1000 – to byla ještě bomba na tehdejší dobu. Pak se začalo zlevňovat a Škoda 100 už sice byla modernější, ale už to nedosahovalo té kvality.“ Dnes dokonce říká, že kdyby před něj postavili nové vozy Škoda MB 1000 a novější 100, vybral by si starší model. Kvalitativní a technický úpadek pokračoval i u Škody 120 a situace se zlepšila až s Favoritem.

Bohuslav Čvrtečka také vzpomíná, že československému průmyslu často chyběly i západní technologie. Inspirací někdy byla na východě vzácná západní auta. Třeba když do Kvasin přijel Citroënem zástupce Mototechny, přes kterou se tehdy škodovky vyvážely. „Nedá se říct, že by to byla špionáž, ale my kvalitáři a technologové jsme koukali, kde, co a jak. Často jsme si říkali, že oni to dělají tak jednoduše. Byla to i určitá inspirace.“

Lidé by měli míň pracovat a víc se věnovat rodině

Sloučení s německým Volkswagenem na počátku devadesátých let považuje za šťastný krok. Při pohledu na rodnou automobilku, kde dnes pracuje jeho vnuk, se neubrání pocitu hrdosti: „To je srdcová záležitost. Já už jsem takový, jsem věrný, prožil jsem ve Škodovce celý život. Dala mi vzdělání, životní naplnění, dostal jsem se do světa a mám hromadu krásných vzpomínek.“

Do penze odešel v roce 2005. Stále ale s automobilkou spolupracuje, třeba kvasinským závodem provádí exkurze. „Je pravda, že jsem procestoval svět a někdy bych malinko ubral plynu v té intenzitě práce, protože třísměnný provoz a šest dní v týdnu, to je hodně náročné. Lidi by měli mít víc volna. Dneska tady mají všechno, ale trošku jim ubíhá soukromí. Někdy si myslím, že by bylo potřeba trochu přibrzdit, věnovat se okolí, rodině a sobě – a nemít někdy zbytečné věci,“ zamýšlí se sedmasedmdesátiletý Bohuslav Čtvrtečka. Asi nepřekvapí, že celý život jezdí jen škodovkami.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Jiří Fremuth)