The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Čtrnáctová (* 1971)

• narozena 11. prosince 1971 v Praze

• vystudovala základní jazykovou školu v Ostrovní ulici v Praze

• od mládí byla vedena ke kultuře a úctě ke vzdělání

• absolventka Střední odborné školy výtvarné Václava Hollara (1985–1989)

• před rokem 1989 se účastnila nezávislých kulturních aktivit i protirežimních protestů

• zúčastnila se demonstrace 17. listopadu v čele průvodu, byla zatčena a propuštěna

• zapojila se do dění studentské stávky v rámci střední školy

• pomáhala s tiskem plakátů a zvětšováním fotografií v době po 17. listopadu

• po škole pracovala jako paspartérka a jako dokumentátor v Archeologickém ústavu v Praze

• v letech 1995–1998 vystudovala Školu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli

• od roku 1998 pracuje jako restaurátor v Národním archivu

Dětství na Starém Městě

Magdalena Čtrnáctová, rozená Sklenářová, se narodila 11. prosince 1971 v Praze. Vyrůstala na Starém Městě v centru Prahy u prarodičů, protože maminka Marie Sklenářová ještě studovala Akademii výtvarných umění, obor restaurování, a otec Aleš Procházka byl čerstvý absolvent ČVUT, projektant-statik. Babička zanechala zaměstnání, aby se mohla věnovat výchově vnučky. Magdalena byla od dětství vedena ke kulturním zájmům. V rodině se kladl velký důraz na kvalitní vzdělání, a tak rodiče rozhodli, že půjde na jazykovou školu. Po druhé třídě základní školy přestoupila na tehdy prestižní jazykovou školu v Ostrovní ulici. Škola byla plná dětí s intelektuálními zájmy a zajímavým rodinným pozadím. Chodily sem v té době i děti známých osobností, jako například Tereza Kostková, Markéta Hrubešová či Jakub Železný. Ve vyšších ročnících se vedly zajímavé diskuse včetně těch o politice. Doma s rodiči poslouchala Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Rodiče byli protirežimně naladěni a přátelili se s mnoha umělci včetně některých signatářů Charty 77, jako byli Olga Karlíková či Josef Steklý. K babičce domů chodil umývat okna budoucí ministr zahraničí (ministrem ČR v letech 1997–1998), disident a historik Jaroslav Šedivý, který si vždy po práci dával s babičkou čaj a diskutovali o politických a kulturních tématech. Několikrát se také s rodiči účastnila ilegálních kulturních akcí pořádaných alternativními umělci, na kterých se i zatýkalo.

Svobodomyslná škola „Hollarka“

Když přišel čas rozhodnout se, kam na střední školu, padla volba na tzv. Hollarku, tehdy Střední odbornou školu výtvarnou Emanuela Famíry (dnes Výtvarná škola Václava Hollara), kam chodila kdysi i její matka, která poté vystudovala restaurátorství na Akademii výtvarných umění v Praze. Magdalena se začala již na druhém stupni na školu výtvarně připravovat. Chodila k paní učitelce Rézlové, která vedla přípravné kurzy zaměřené na talentové zkoušky na různé výtvarné školy v Praze. Říká, že studenti této pedagožky měli téměř stoprocentní úspěšnost. Aby zvýšila své šance na přijetí, vstoupila v osmé třídě se souhlasem rodičů do Pionýra. Na výtvarnou školu byla přijata v roce 1985. Většina studentů v průběhu prvního ročníku vstoupila do SSM (Socialistického svazu mládeže), kromě dvou, kteří odmítli, ale nikdo je kvůli tomu neperzekvoval. Na tzv. Hollarce vládla již tou dobou velmi svobodomyslná atmosféra. Žádné aktivity SSM na škole nebyly, z prvomájových průvodů ji maminka vždy omluvila pod záminkou, že půjdou do průvodu na chalupě a podobně. Jediné, na co si vzpomíná v souvislosti s SSM, je, že museli jako členové podepsat jakýsi dokument, kde se prohlašovalo, že studenti souhlasí s politikou Sovětského svazu. Tehdy si nedovolila to odmítnout.

Účast na demonstracích pro ni byla samozřejmostí

Od roku 1988 se začaly častěji konat protivládní akce, v roce 1988 se sešli lidé u příležitosti výročí 28. října a na začátku roku 1989 proběhla série protestů známá jako Palachův týden. Chodila na tyto akce se spolužáky a s dědečkem. Nikdy je nezatkli ani nedostali zásah vodním dělem, má však od té doby úzkost z lidí v uniformě. V roce 1989, když byla v maturitním ročníku, podepsala prohlášení Několik vět, které přinesli do školy dva spolužáci. Potom četli její jméno na Radiu Svobodná Evropa a tím se o podpisu dozvěděla matka, která její čin schválila. Žádný postih z toho pro ni nevyplynul.

Na demonstraci 17. listopadu šla se svojí bývalou spolužačkou Karolínou Dvorskou a jejím tehdejším přítelem Davidem Dvorským. Demonstraci organizačně zaštítil SSM, což se jim moc nezdálo, ale předpokládali, že se to stejně nějak zvrtne. Poté, co oficiální program demonstrace skončil na Vyšehradě, vydal se průvod několika tisíc demonstrantů směrem na Národní třídu. Pamětnice si vybavuje, jak jí cestou z Albertova najednou někdo zastoupil cestu, oslnil ji světlem a dal jí před obličej kameru. Jak později zjistila, byl to režisér Jan Špáta, který točil film Největší přání. Magdalena mu tenkrát na otázku, co je jejím největším přáním, odpověděla: „Svoboda a demokracie pro naši republiku.“ Tato její věta byla použita na závěr jeho filmu. Průvod pokračoval po Rašínově nábřeží cestou kolem domu Václava Havla, skandovala se hesla na jeho podporu. Když šli okolo Národního divadla, herci jim mávali z Nové scény, vzpomíná si, že tam viděla i Borise Rösnera. Když přišli na křižovatku u Perštýna, byla Magdalena v čele průvodu. Stály tam dvě řady ozbrojených policistů, kteří jim již nedovolili projít dál. Lidé zapalovali svíčky, zpívali písně, někteří i podávali policistům květiny. Její kamarád David se snažil jednomu z policistů něco říct, ale zatkli ho a nastala tahanice. Asi po hodině a půl se daly kordony policistů do pohybu a začaly postupovat ze dvou stran proti demonstrantům.

Lidé se tak dostali do presu, bylo tam velmi málo místa, a protože Magdalena od dětství trpí klaustrofobií, dostala panickou hrůzu a snažila se za každou cenu dostat pryč. Šla proti kordonu policistů a nekompromisně se domáhala odchodu pryč. Když jim bušila nějakou dobu na plexisklové štíty, řekl jeden policajt: „Opravdu si to přejete?“ a obrátil se dozadu s dotazem na nadřízené, jestli ji může pustit. Odvedli je k antonům (policejním vozům) stojícím opodál a legitimovali je. Říkali: ,Tak, holky, co děláte? Studujete? Vy jste ve čtvrtém ročníku? Tak to neodmaturujete, s tím jako počítejte...‘ Magdalena se bála, že je buď odvezou na stanici do Bartolomějské ulice, kde by je mohli i zmlátit, nebo že je odvezou v noci za Prahu do lesa a tam je nechají, což se tenkrát občas dělo. Zároveň mámě slíbila, že nebude v demonstraci po jejím oficiálním ukončení pokračovat, což nedodržela. Protože měla maminka druhý den narozeniny, bála se, že jí uchystá nemilé překvapení. Proto se dala do usedavého pláče. Jednomu policistovi se jí zželelo a nařídil je propustit i s kamarádkou domů. Unikly tak násilí, které se poté na Národní třídě odehrálo.

Stávkovat začaly i střední školy

V pondělí se ve škole se spolužáky domluvili, že vstoupí do stávky, část pedagogů je podpořila a tím začala na Hollarce po vzoru vysokých škol stávka. Studenti se rozhodli, že budou na škole přespávat, a protože nebyli ještě plnoletí, někteří rodiče tam pobývali s nimi. V následujících dnech se na základě impulzu z Občanského fóra začaly v sítotiskové dílně tisknout plakáty a propagační materiály podporující stávku. Studenti vytiskli tisíce plakátů, které se šířily po celé zemi. Magdalena popisuje toto období jako euforické a plné nadějí. Jedním z nejúžasnějších životních zážitků pro ni pak byla volba disidenta Václava Havla prezidentem, která pomyslně završila hektické týdny sametové revoluce.

Studium nikdy nekončí

V roce 1990 její maturitní ročník odmítl absolvovat maturitu z ruštiny, na což vedení školy přistoupilo a nahradilo ji jiným odborným předmětem. Po maturitě se hlásila na VŠUP (Vysokou školu uměleckoprůmyslovou) na obor animovaný film. Dvakrát nebyla přijata a zpětně to hodnotí, že to tak mělo být. Pracovala nějakou dobu v paspartárně a také v Archeologickém ústavu v Praze, na pracovišti na Pražském hradě, na což s láskou vzpomíná. Protože vždy chtěla studovat, rozhodla se pro restaurátorskou školu v Litomyšli, kterou v roce 1993 založil Ladislav Horáček, majitel a zakladatel nakladatelství Paseka. Nápad založit restaurátorskou školu vznikl v průběhu restauračních prací na Váchalově Portmoneu. Zde studovala v letech 1995 až 1998. Na škole se setkala s mnoha zajímavými lidmi. V roce 1998 začala pracovat jako restaurátor v Národním archivu v Praze a pracuje tam spokojeně dodnes (2020).

Je třeba si stále připomínat

V roce 2019 ji oslovil spisovatel a novinář Aleš Palán, aby mu poskytla své vzpomínky do knihy „Ten den: 17. listopad 1989“. Zdá se jí, že se výročí v roce 1989 připomínalo více než před deseti lety, a myslí si, že je to dobře, protože je potřeba si dobu nesvobody připomínat a vážit si svobody, která není samozřejmostí.