The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Coufalová (* 1923)

• narozena 10. března 1923 v obci Hrutov na Vysočině

• byla čtvrtá ze sedmi dcer, rodiče se živili jako menší zemědělci

• pocházela z katolické rodiny a jako dítě byla členkou křesťanské sportovní organizace Orel

• v dospívání odešla nejprve na zkoušku do Brna a poté v roce 1940 již nastálo do Třeště

• v Třešti ji zaměstnali v hospodě U Šenkapoulů a poznala zde svého prvního manžela Františka Daňhela

• v květnu 1945 byl manžel František zastřelen jako účastník protiněmeckého povstání v Třešti na místním soudním dvoře

• po manželově smrti odešla pamětnice do Jihlavy, kde začala pracovat v místní tabákové továrně

• po krátkém členství v místní buňce KSČ po únoru 1948 byla vyloučena pro neúčast na schůzích a názorové neshody

• se svým druhým manželem Květoslavem Coufalem se seznámila v Jihlavě

• měli spolu dva syny a začátkem 60. let se odstěhovali do Olomouce

• v Olomouci pamětnice mimo jiné pracovala v kasárnách, kde byli mezi lety 1968 až 1991 dislokováni sovětští vojáci

• v roce 2026, ve svých 103 letech, žila v Jihlavě s jedním ze svých synů

Unáhlená radost z válečného vítězství, v krvi utopené povstání v Třešti i smrt manžela Františka před popravčí četou – právě to byly pro Bohumilu Coufalovou květnové dny roku 1945.  

Kosa seče sama, zkus to

V nevelké vysočinské obci Hrutov, ležící mezi Třeští a Třebíčí, se 10. března 1923 Františkovi a Marii Píšovým narodila dcera Bohumila, čtvrtá ze sedmi dcer. Rodiče se živili jako menší zemědělci, a tak i ona jim spolu se sestrami již od dětství s chodem hospodářství pravidelně pomáhala. „Tatínek říkal: ‚Podívej se, ta kosa seče sama, zkus to.‘ No, tak jsem to zkoušela, zkoušela a už jsem musela síct,“ vzpomíná Bohumila Coufalová. Několikačetná rodina podle jejích slov žila velmi skromně. Maso pro ně bylo vzácností a živila je především úroda pšenice a brambor, pro zdejší kraj tak typických. Navíc oproti ostatním ve vesnici dlouho nevlastnili žádnou zemědělskou techniku, která by jim práci na poli ulehčila. 

Otec František byl za první světové války nasazen na srbskou frontu, kde pracoval jako zásobovač. Jednou, když se vrátil domů za rodinou na zasloužený „odláb“, tedy dovolenou, byla celá jeho jednotka v bojích zničena. Podle slov Bohumily Coufalové tak přežil jen šťastnou náhodou. Celý život si měl také dopisovat s příbuznými ve Spojených státech amerických, kam sám jednou plánoval vycestovat. K cestě ale nikdy nedošlo, a po vzdálených příbuzných tak dávno po otcově smrti zbyla jen část dědictví v podobě státem vydaných bonů.

Oba rodiče byli katolického vyznání a vychovávali dcery v křesťanském duchu. Rodina pravidelně chodila do kostela a účastnila se vesnických slavností. Do základní školy chodila pamětnice se sestrami do nedalekých Kněžic. Ve volných chvílích pak navštěvovala místní pobočku křesťanské sportovní organizace Orel, se kterou se účastnila řady veřejných přehlídek a cvičení. Díky své babičce dokonce získala svůj vlastní orelský kroj.

Poté, co pamětnice vychodila základní školu, odešla s kamarádkou z rodné vsi za prací do Brna. Život ve velkém městě pro ni byl v té době příjemným odpočinkem od vesnické dřiny a práce vychovatelky v bohatší brněnské rodině ji naplňovala. Domů se na delší čas vracela jen v létě, aby rodině pomohla při žních. Po třech letech ale byla nucena kvůli matčině náhlé nemoci město opustit a vrátit se domů. 

Ale netrvalo dlouho a naskytla se pro ni další životní příležitost. V nedaleké Třešti hledali v místním hostinci servírku a díky svým známostem získala místo právě ona. V té době již věděla, že v rodné vesnici po vzoru svých rodičů zůstávat nechce. Od roku 1940 se tak již nastálo přestěhovala do Třeště, kde pod velkorysým svolením manželů Šenkapoulových žila přímo v zájezdním hostinci.

Oni ti naši byli taky horké hlavy  

S příchodem války a nacistické okupace po roce 1939 se poměry v etnicky smíšeném kraji začaly rychle měnit. Dříve fungující soužití Čechů s Němci se nově začalo propadat do vzájemné nenávisti. „Byli tam Němci, kteří uměli česky. Už to byli jako polovičatí Němci, ne nějací zarytí. Tvořili takové [německé] ostrovy, Stonařov a tady Jihlava. (…) A tam byla menšina Čechů,“ vysvětluje tehdejší realitu Bohumila Coufalová. Skutečné problémy a antipatie podle ní přišly až za války, což sama ukazuje na příkladu jedné smíšené česko-německé rodiny z rodného Hrutova.

S židovskými obyvateli sice podle svých slov do styku před válkou moc často nepřišla, na jejich válečnou perzekuci si ale v obecné rovině vzpomíná: „Pamatuju si, že nesměli chodit po chodníku, jenom po silnici. Napřed to byly paničky, šikovné, pěkné, nastrojené. No a potom? Takoví chudáci nenamalovaní, jako takoví otroci.“ Jejich osud zpětně hodnotí jako výrazně nespravedlivý a tragický. Zmiňuje také fakt, že paní hostinská měla v Třešti za války některým Židům tajně pomáhat.

V Třešti se již ve válečných letech pamětnice také seznámila se svým prvním manželem. František Daňhel, předválečný příslušník československé armády, sem stejně jako ona přišel za prací. Byl zaměstnaný v místním závodu Alexanderwerke, vyrábějícím elektrické stroje. Mladý pár tak měl za ztížených válečných podmínek v roce 1944 v Třešti svatbu. Tragické události konce války ale do jejich života velmi brzy vstoupily.

V okolí Třeště se po celou dobu války pohybovaly partyzánské skupiny a byl zde také poměrně silný protiněmecký odboj. Bohumila Coufalová vzpomíná, jak se u nich v hospodě scházeli čeští muži a se zápalem diskutovali o vyvíjející se válečné situaci. Nevraživost vůči Němcům byla z jejich slov stále zřetelnější. Když pak 5. května 1945 začalo s vidinou brzkého konce války v Třešti protiněmecké povstání a vzbouřenci zajali velkou část německých obyvatel města, byl v českých řadách i manžel František.

Nedostatečně utajenou akci však za pár dní německé jednotky krvavě potlačily. Sedmého května 1945 vnikla německá trestná výprava přímo do Třeště a začala násilně zatýkat všechny „podezřelé“. Bohumila Coufalová si živě vzpomíná na výčitky slovenských příslušníků převážně německé posádky: „Prosím vás, co tady blbnete, my jsme na ústupu a vy se tady budete ještě takhle babrat v krvi... Co to tady děláte?“ Sama následně přiznává, že celá situace kolem povstání byla nešťastná: „Naši byli taky horké hlavy. Němce sebrali, kde viděli, a zahnali je do školy. A oni potom vylezli ven a ten, kdo je tam zahnal, zase musel dostat odplatu od nich.“ Živě si také vzpomíná na nechvalně známou českou občanku Třeště Hertu Kašparovou, která Němcům v hledání podezřelých aktivně pomáhala.

Manžel František se tou dobou měl podle jejích vlastních vzpomínek a pozdějšího vyprávění přímých svědků schovávat s dalšími uprchnuvšími v blízkých lesích. Z jistého povstaleckého zápalu, zvědavosti a snad i nedostatečné informovanosti o situaci se ale v jistou chvíli do Třeště dle svědectví jeho kamaráda dobrovolně vrátil. Byl zajat a 7. května chvíli po jedné hodině odpoledne spolu s dalšími jedenácti lidmi na soudním dvoře zastřelen německým komandem. Podle očitých svědectví ho měl k popravě mezi podezřelými vybrat přímo německý ředitel dříve zmíněné továrny Ing. Ewald Radke, jeho dřívější zaměstnavatel. Radke byl sám do vraždění přímo zapojen, pravděpodobně ze msty ke svým dřívějším věznitelům. Ač byl v SRN v sedmdesátých letech za své zločiny souzen, svůj život dožil na svobodě.  

Bohumila Coufalová s pohnutím vzpomíná na okamžik, kdy svého manžela chvíli před popravou naposledy spatřila. Schovávala se tou dobou přímo doma v hostinci a vyhlédla z okna ven na ulici: „Viděla jsem, jak je vedli. Manžel šel první a koukal ještě po baráku. Jestli mě viděl – neviděl, to nevím.“ Chvíli potom byl František Daňhel na nedalekém dvoře zastřelen, zvuky zbraní byly tlumeně slyšet až do hostince. Pamětnice se o jeho smrti dozvěděla až s odstupem času, poté co ho ještě hledala v řadách zatčených, kteří byli průběžně převáženi do Jihlavy.

Otravovali, ti komunisti, jak mohli

Vyrovnat se s traumatem ztráty nejbližších při třešťské tragédii bylo pro mnohé přeživší mimořádně náročné. Bohumila Coufalová vzpomíná na svoji známou Marii Vozábovou, která se po smrti dvou synů i manžela brzy dobrovolně otrávila. I pro ni samotnou byla ztráta manžela nečekanou ranou. „Ne, ne, někdy to jde jako film, to se nezapomíná. Něco mi už vynechá. Ale tohleto?! To si snad všechno pamatuju do hodiny,“ poznamenává, když mluví o několika osudových květnových dnech. 

Podle svých slov po zmíněných událostech již v Třešti dále zůstávat nechtěla. „Když si vzpomenu, že tam se schovali do lesa ti, co to povstání původně zbundovali, a nechali tam ty ostatní napospas. Tak já jsem v Třešti nechtěla být, to mě moc trápilo, tak jsem si potom našla práci v Jihlavě.“

Pamětnice tak s pár známými odešla do Jihlavy, kde ji zaměstnali v místní tabákové továrně, v roce 1958 přeměněné na podnik Tesla Jihlava. S nástupem komunistického režimu v únoru 1948 pak ani ji neminula intenzivní stranická agitace, podporující nábor nových členů do KSČ. Na své krátké členství ve straně vzpomíná takto: „Otravovali, ti komunisti, jak mohli. Chodili furt jako ocásek za námi: ‚Pojďte k nám, pojďte k nám.‘ No, a já jsem tenkrát taky byla blbá. Radila jsem se s paní Šenkapoulovou a ona říkala: ‚Ty se jich nezbavíš, jak nebudeš s nimi. A víš, čí chleba jíš, toho píseň zpívej.‘  Tak mně říká: ‚Ale co máš z toho, podepiš jim to a běž s nimi.‘“ Kvůli neúčasti na stranických schůzích a názorovým neshodám, především kvůli svému křesťanskému založení, byla však ze strany brzy vyloučena.

V roce 1953 se Bohumily Coufalové znatelně dotkla státní měnová reforma. Vzpomíná na výlet s kamarády na nedaleký Křemešník, kdy byly jejich ušetřené peníze najednou radikálně podhodnoceny a oni si nemohli koupit ani svačinu. Vzpomíná také na vykonstruované procesy s domnělými nepřáteli státu začátkem padesátých let. Ze svých nákupů ve městě osobně znala například v Jihlavě popravené muže a obchodníky Jana Tučka a Karla Veselého. Co se týče násilné kolektivizace zemědělství, i rodiče v Hrutově byli přes svou neochotu nakonec nuceni do zemědělského družstva vstoupit. Jelikož se ale nejednalo o nijak velké pozemky, obešlo se to bez větších konfliktů se státní mocí. 

Sověti měli v Olomouci vlastní obchod 

V Jihlavě se koncem padesátých let seznámila i se svým druhým manželem Květoslavem Coufalem. Manžel byl povoláním elektrikář, původem z moravské Hané. Po pár letech společného života a narození synů Pavla a Jiřího se rodina v roce 1968 přestěhovala do Olomouce. 

Zde pamětnice mimo jiné pracovala ve skladu místního vojenského útvaru, kam po srpnové invazi v roce 1968 docházeli i sovětští vojáci. Ti byli ve městě dislokováni až do roku 1991 a bydleli často i s rodinami na nově vystavěném sídlišti. Podle slov Bohumily Coufalové zde navíc měli svůj speciální obchod s výběrovými potravinami, kam oficiálně mohli jen oni. Místní tak k Sovětům, kvůli jejich časté aroganci a přirozené jinakosti, chovali značné antipatie a dívali se na ně jako na okupanty. Tento postoj k vojákům sdílela i sama pamětnice.

Po sametové revoluci a manželově smrti se Bohumila Coufalová již v důchodovém věku s oběma dospělými syny přestěhovala zpět do Jihlavy. Tam v roce 2026 žila ve svých 103 letech ve skromné domácnosti s jedním ze svých synů.