The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dalibor Coufal (* 1930  †︎ 2020)

Měl jsem kliku, dělal jsem vždy práci, která mě bavila...

  • narozen 5. března 1930 v Hrušovanech nad Jevišovkou v rodině drážního úředníka

  • od předškolního věku člen Sokola

  • 1938 účastnil se Všesokolského sletu

  • navštěvoval měšťanku v Hrušovanech nad Jevišovkou

  • 1938 stěhování rodiny do Chrlic u Brna

  • 1945 konec války v Brně, bombardování města

  • 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické

  • 1949 po maturitě na reálném gymnáziu studoval na Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně

  • 1953 ze studia vyloučen pro své politické názory

  • 1953 nastoupil vojenskou službu u PTP v Kladně

  • 1955 kvůli léčbě žloutenky byl propuštěn do civilu

  • dokončil vysokoškolské studium

  • do roku 1989 neměl jako politicky nespolehlivá osoba možnost postupu v profesní kariéře

  • po roce 1989 příležitostně besedoval se studenty

  • zemřel 21. června 2020

Dalibor Coufal se narodil pár kilometrů od rakouské hranice, v Hrušovanech nad Jevišovkou. Žil s rodiči v nádražní budově, kde měl otec jako pracovník dráhy služební byt. V Hrušovanech tehdy představovali českou menšinu, jinak byla obec osídlena převážně německy mluvícím obyvatelstvem rakouského původu. Po záboru Sudet, kam připadly i nesudetské příhraniční oblasti na jihu Moravy, se Coufalovi museli vystěhovat. „Tatínek byl přednosta stanice, tak nechal přistavit vagony a za dohledu vojáků hrušovanští Češi odjížděli do vnitrozemí,“ vypráví Dalibor Coufal.

Jeho dědeček měl mlýn ve Snovídkách, kde bylo dost místa, aby se mohli Coufalovi nastěhovat. Pamětník, tehdy žák třetí třídy obecné školy, zde pokračoval ve školní docházce. Nestrávili tu však ani rok a už o Vánocích 1938 odešli do nového bytu v Chrlicích, kde pamětník prožil velkou část svého života. Stal se tak fakticky Brňanem, protože Chrlice byly později k Brnu přičleněny.

Také další vzdělání absolvoval v jihomoravské metropoli. Chodil na reálné gymnázium ve Starém Brně a směřoval k technickému vzdělání. Další život Dalibora Coufala ale hned po válce zásadně ovlivnilo rozhodnutí vstoupit do Československé strany národně socialistické. To se stalo v roce 1946, kdy mu bylo šestnáct let, dlouho před komunistickým převratem. Ale už u maturity pocítil důsledky. Nebyl komunista a neúčastnil se ani aktivit ČSM. „Tenkrát u maturity poprvé seděl člověk z lidu, pracující, aby viděl, zda jsme dobří budovatelé komunismu, a taky jeden svazák. ČSM, to byl předvoj komunistické strany. A u nás ve třídě všichni byli svazáci, kromě mě. A aby mi dali pokóřit, napucovali toho svazáka, aby na mě vyjel. Tak on se mě ptal, jak se dívám na činnost ČSM. Předseda mě pobídl, já mu řekl, že tam jsou všichni spolužáci, ale já ne. A ten náš předseda, to byl ředitel gymnázia ze Znojma, viděl, že to je nějaký interní spor, a říká: ‚Tak nic, vy už jste toho řekl dost, toto nám poví někdo další.‘ Tím chcu ukázat, že ani mezi komunisty nebyli všichni tak kovaní,“ vysvětluje pamětník svoji zkušenost.

Po maturitě v roce 1949 nastoupil na Vysokou školu technickou dr. Edvarda Beneše v Brně, jak zněl její celý název. Prospíval dobře a úspěšně se blížil k závěrečným zkouškám, ale ve čtvrtém ročníku se znovu vrátil politický problém. Na vysoké škole působily takzvané trojky, skupiny agilních studentů, kteří kádrovali své spolužáky. Do jejich hledáčku se dostal i Dalibor Coufal a následně musel ze školy odejít. Status studenta ho přestal chránit před brannou povinností, a proto narukoval na vojnu. Jako nespolehlivý byl přiřazen k Pomocným technickým praporům – PTP.

Tyto jednotky byly využívány na těžkou práci. Dalibor Coufal od mládí chodil do Sokola, na vysoké škole vesloval, takže měl dobrou fyzičku a těžká práce mu nevadila. Nastoupil do kladenských dolů a rubal uhlí, respektive pracoval na šachtě a musel dělat práci, kterou by běžný horník odmítl. Buď proto, že za ni bylo málo peněz, nebo byla nebezpečná. To se týkalo všech pétépáků. „Říkali nám černí baroni,“ vzpomíná Dalibor Coufal. „To proto, že jsme měli černé výložky bez jakéhokoliv označení. Taky jsme měli oči černé víc, než máte vy, děvčata. Ovšem my jsme si to nemalovali jako vy, my jsme tam měli zažrané uhlí. Dost špatně se to mylo. Vy na to máte krémy, ale my na to neměli nic, museli jsme to mýt mýdlem. A baroni nám říkali proto, že jsme proti záklaďákům, kteří dostávali žold třeba osmdesát korun, měli o trochu víc peněz. Dostávali jsme dvě nebo tři stovky, a když jsme přišli do hospody, kam nás pustili málokdy, tak jsme si mohli dát pivo i nějakého ruma. Tak proto jsme byli jako baroni, že jsme měli i nějakou tu korunu.“

Také vojenský režim u PTP se lišil. „Normální vojáci, co byli u kanonů, měli povinný odpolední klid, ale my jsme neměli žádný odpolední klid, nás hlavně přeškolovali. Abychom po návratu z vojny byli dobří budovatelé ‚socialismusu‘ v této zemi. A zbraně nám nedávali, protože se báli, že bychom je použili proti nim,“ vypráví pamětník. Kdo rukoval k PTP, nevěděl, kdy se vrátí domů. Mohl tam být i deset let. Podle Dalibora Coufala mezi nimi bylo i hodně synů ze zemědělských rodin, takzvaných kulackých synků, a statek stál na mužské síle členů rodiny. Proto neměli určenou dobu, aby se na jejich návrat nemohl statkář spoléhat. Dalibor Coufal se nakonec z vojny vrátil brzy. Dokonce dřív než běžní vojáci. Onemocněl totiž po šestnácti měsících žloutenkou, „hygiena v dole byla špatná“. Když se uzdravil, poslal ho lékař do civilu.

Psal se rok 1955 a pamětník dostudoval vysokou školu. Nastoupil do zaměstnání, ale brzy pochopil, že cejchu pétépáka se jen tak nezbaví. Nesměl postupovat a nemohl pracovat na vedoucí pozici. Až do roku 1990 se setkával s tím, že „je přece pétépák“. Přitom měl zajímavou a zodpovědnou práci, podílel se na velkých stavebních projektech, jako byly třeba jaderné elektrárny, jezdil pracovně i do zahraničí. V roce 1986 byl Dalibor Coufal zvolen poslancem Národního výboru města Brna. Jako národní socialista měl dokonce i určité možnosti, které byly komunistům odepřeny. „Vedle mě seděl předseda komunistické strany fakulty architektury a říkal: ‚Pane kolego, to, co říkal předseda, je volovina. Ale já to nemůžu říct. Zkuste to nějak zařídit.‘ Tak já jsem řekl: ‚Soudruhu předsedo, já bych poprosil, abyste mi vysvětlili, jak to všechno je, protože já tomu nerozumím. A když to v přímém kontaktu s lidem nedovedu vysvětlit, tak je to špatné.‘ Tak on povolil debatu a ti všichni, co tomu rozuměli, ten návrh poplivali tak, že spadl ze stolu.“ Podle Dalibora Coufala to byla názorná ukázka hlouposti systému, který v Československu v té době panoval.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours