Václava Čoudková

„V roce 68. už si pamatuji, že bylo cítit takové trošičku politické uvolňování. Už se mohlo leccos říct, i když ne úplně nahlas. A to předcházelo období, kterému se říká pražské jaro. V té době si pamatuji, že na nástěnce jsme měli Dubčeka, Svobodu taky, a to jméno už asi nebudete znát, Císaře. To byl tehdejší ministr školství. Byl to reformní komunista, zrovna tak jako třeba Dubček. Dokonce si pamatuji, jak jsme si vystavili na nástěnce ve třídě fotografii, na které byl rudoarmějec, který stál dlouho na náměstí v Rokycanech, a pod to jsme napsali: Divíšek. To proto, že jsme si říkali: Ten se asi diví, co tady dělá. Vždyť Rokycany osvobodili Američané. Dlouho tam byla socha rudoarmějce, dneska už není, dneska je tam místo toho krásná kašna.“

„Já vám přečtu, co si kdysi o mém dědečkovi napsala moje maminka. Tedy o svém tátovi, co psala paní Vlasta Vodáková, moje maminka. Jenom kousíček vám přečtu. ‚7. května 1945 se na našem plácku před okny a užaslými zraky tiše objevil tank. První dojem byl, že se Němci vrátili a budou střílet. Zjistili jsme však, že je to první americký průzkumný tank, a pak přibyly další. Přibývali taky lidé. Moje máti mě hlídala jako oko v hlavě, ale našeho otce neuhlídala. Pro něj ještě válka nekončila. Poslechl volání pražského rozhlasu o pomoc. Přidal se k základnímu autu, k barikádníkům, na pomoc Praze. Jako syn Šumavy a bývalý italský legionář, střelec od Piavy, si šel zabojovat ještě jednou.‘ A z toho jste pochopili, že jsem přeskočila důležitý úsek dědečkova života, že se zúčastnil jako legionář bojů v první světové válce, že se zúčastnil bojů u Piavy v Itálii.“