The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čondlová (* 1928  )

Žít ve cti, slušnosti, pokoře a mít čisté svědomí

  • narozena 10. dubna 1928 v Lišově
  • za války chodila na otce udání, zažila domovní prohlídky
  • v letech 1947–1949 navštěvovala Mistrovskou školu pro truhláře v Českých Budějovicích
  • v říjnu 1949 otcova firma znárodněna
  • roku 1953 odešla do Jihočeských dřevařských závodů coby kalkulantka
  • v roce 1967 se přestěhovala do Prahy, pracovala ve Středočeských dřevařských závodech

Příchod na svět

Marie Čondlová se narodila 10. dubna 1928 v jihočeském Lišově, který byl známý zejména výrobou nábytku a velkým počtem truhlářů. Zde navštěvovala obecnou a měšťanskou školu, na kterou má hezké vzpomínky. Učitelé byli osobnostmi a pro většinu žáků skutečnými vzory. V Sokole cvičila  z radosti, nikoliv jen z povinnosti. Nezapomenutelné zážitky má ze sokolského sletu v roce 1948, z pochodu Prahou a z projevu náčelnice Provazníkové, která následně opustila republiku. „Byla tam garnitura prezidenta Gottwalda a my jsme všichni dali hlavu na stranu, místo abychom ho vítali a mávali. Za ním byl prezident Beneš a my jsme volali: ‚Ať žije Beneš!‘“

Počátek otcova podnikání

Otec pamětnice František Reindl, narozený roku 1894, byl velice pracovitý. Stodolu předělal na truhlářskou dílnu, za půjčené peníze nakoupil stroje a začal v Lišově s výrobou nábytku. Jeho první zakázkou byla ložnice, kterou po dokončení odeslal vlakem na Slovensko. Zákazník byl spokojený, objednal si další zboží a díky tomu mohl otec splatit dluh a pokračovat ve výrobě. V roce 1928 postavil vlastní dům s velkými dílnami, zaměstnal čtyřicet lidí a svůj podnik nazval Umělecké dílny pro bytová zařízení. Jeho továrna nábytku byla největší v Lišově. V pražském Veletržním paláci si otevřel prodejnu a vydával časopis Domov, zaměřený na kulturu bydlení.

Návštěva Edvarda Beneše v roce 1937

Otcův podnik se rozrůstal, těsně před druhou světovou válkou zaměstnával padesát dělníků a vytvářel jim kvalitní pracovní prostředí. Vydělané peníze investoval František Reindl zpět do své firmy, která prosperovala. Otec byl pro pamětnici velkým vzorem. Od roku 1921 cvičil v Sokole, vyvíjel mnoho kulturních aktivit a v letech 1935–1941 byl v Lišově starostou. Při té příležitosti se osobně setkal s prezidentem Edvardem Benešem, který 6. května 1937 Lišov navštívil. Marii Čondlovou týden před jeho návštěvou odvezli do nemocnice se zánětem slepého střeva. „Byla jsem trémistka, a tak jsem byla skoro ráda, že jsem v nemocnici místo toho, abych vítala pana prezidenta.

Otec se také věnoval archivní a muzejní práci. Spravoval městské listiny, urbáře, staré pozemkové knihy, kroniky a veškerý historický psaný a tištěný materiál se vztahem k Lišovu. Pro místní národopisné muzeum skupoval nejrůznější památky ze života městského i selského lidu, uchovával staré lidové kroje, nábytek, různé domácí vybavení a povědomost o lidových zvycích a obyčejích. 

Nacistická okupace

Za druhé světové války zažili Reindlovi domovní prohlídky. Gestapáci vyházeli nábytek a prohledávali kde co. Byla to součást psychického nátlaku na otce, aby se dal k Němcům. Už tehdy se u některých Čechů objevovala velká závist. Otec vyslechl za plentou na gestapu výpověď udavače, jehož důvod udání byl ten, že po něm chtěl majitel továrny poctivě odvedenou práci. „Když on chtěl, abych furt pracoval, a já jsem myslel, že když na něj něco povím, že ho zavřou nebo zastřelí a budu mít od něj pokoj!

Otec přestal být starostou v roce 1941, protože již nechtěl čelit těmto nepříjemným situacím. Za války byl nucen vyrábět i tzv. adolfky, což byly malé skříně určené na vývoz do Německa. Sestra Marie Čondlové byla ročník 1924 a byla nuceně nasazena na práci v říši. Otec se tomu snažil všemožně zabránit, nabízel nábytek úřadům, ale nebylo to nic platné. Musela odjet vlakem do Wiener-Neustadtu, kde pracovala v továrně. Zažila tam intenzivní bombardování a mnoho strachu. 

S manželkou měl František Reindl čtyři dcery, vychovávané v zásadách skromnosti a slušnosti. Pamětnice byla nejmladší. Nastoupila do odborné školy pro truhláře ve Volyni. Zde ji také zastihl konec druhé světové války.

Američané a Sověti

Osvobození v květnu 1945 zažila Marie Čondlová ve Volyni. Školu obsadili američtí vojáci, kteří se tam ubytovali. Viděla, jak svlékli své staré špinavé uniformy, naházeli je na hromadu, zapálili ji a oblékli se do nových, čistých. Jezdili v nablýskaných džípech a mládež je obdivovala.

Doma v Lišově byli pro změnu ubytováni sovětští vojáci. Na dvoře jejich domu měli vybudovánu polní kuchyni a vojáci spali v truhlářských dílnách. Sovětský major s jednou vojandou obsadil obývací pokoj a rodina Reindlových se musela sestěhovat do jedné místnosti. Major měl svého kuchaře, který spal v koupelně. Ten jednou po zazvonění budíku přiběhl s namířeným samopalem do ložnice. Budík nejspíš slyšel poprvé v životě. 

Po druhé světové válce se výroba nábytku rozjela naplno. Továrna měla mnoho nových zakázek a na odbyt šly zejména obývací pokoje. Otec investoval do dalších nových strojů a všechno se začalo slibně vyvíjet. 

Jak šlo o majetek, soudruzi pracovali rychle

Přišel však únor 1948 a došlo k zestátňování velkých fabrik a podniků nad pět set zaměstnanců. Marie Čondlová v roce 1949 ukončila Mistrovskou školu v Českých Budějovicích a nastoupila do zaměstnání v otcově podniku, kde její sestry pracovaly jako účetní. Vzpomíná si na den, kdy šla z oběda do kanceláře a do domu vstoupili tři pánové. Jeden z nich byl její spolužák z průmyslovky. Když potkal pamětnici a zeptal se jí: „Co ty tady děláš, Marie?“ odpověděla mu otázkou: „A co tady děláš ty?“ „My jdeme znárodnit firmu Reindl, zavolejte nám šéfa!“ Muži nechali shromáždit zaměstnance v tovární hale a měli k nim proslov: „Soudruzi, nastává pro vás nová, krásná doba, přišli jste převzít firmu, o které budete rozhodovat jen vy a nyní bude jen vaše. Od této chvíle nemá tento pán do toho, co mluvit!“ A ukázali na otce. Marie Čondlová si vzpomíná na ty chvíle velice dobře: „Měli rozzářené oči při pomyšlení, že už je nebude nikdo vykořisťovat a obohacovat se jejich dřinou.

Následoval soupis materiálu, rozdělaného nábytku, zásob řeziva na deset let, soudruzi zajistili bankovní konto a účetní knihy a na podnik byla uvalena národní správa. Otec byl nucen zaplatit bance v hotovosti do týdne 300 000 korun. Vše pod hrozbou 10 000 000 korun pokuty a pět let žaláře v případě, že by něco zatajil. Jak šlo o majetek, soudruzi měli všechno dobře naplánováno. Veškeré kroky proběhly od 12.00 do 16.00 hod., kdy byly předány klíče od podniku. „Vše vyřízeno jednoduše a rychle,“ jak říká Marie Čondlová, „to vše za léta usilovné práce bez odpočinku a bez dluhů.“ Smutný je příběh jednoho lišovského truhláře, kterému soudruzi slíbili, že si může po znárodnění nechat prkna, kdyby si potřeboval něco pro sebe vyrobit. Když si tedy chtěl nějaké prkno vzít, obvinili ho z rozkrádání socialistického majetku. Měl být soud, a tak ho přišli domů zatknout. Hledali ho po celém Lišově a objevili ho oběšeného na místním fotbalovém hřišti. 

Sloučením všech truhlářských dílen a provozů do jednoho celku vznikl velký podnik Interiér Praha a následně Jitona, což byl státní podnik Jihočeské továrny nábytku.

Soudruzi potřebovali i dům

Uběhlo osm let od znárodnění truhlářského podniku Reindl a soudruzi začali nutně potřebovat dům Reindlových. Vše bylo z jejich strany načasováno na dobu, kdy byla zaplacena poslední splátka hypotéky, kterou otec Reindl splácel třicet let. Bylo mu v té době třiapadesát let. Nestěžoval si na ztrátu majetku či peněz, nejvíce ho trápilo, že o zavedenou fabriku přišel v době, kdy se dostavovaly výsledky jeho píle a práce.

V té době byla dokončena výroba dvaceti kusů ložnic v ceně nákladů 60 000 korun, které Jitona prodávala za 90 000 korun. „Soudruzi žasli, jak snadno se vydělávají peníze. Rozdělili si odměny, zakoupili hudební nástroje pro orchestr a pan vedoucí zapomněl, že má za povinnost zaplatit daně. Tuto povinnost převedli na původního majitele a otec tyto daně musel nakonec zaplatit.“ Pracoval v dílně jako zaměstnanec za 900 korun a jeho původní mistr měl plat 1100 korun. Do odchodu do důchodu byl otec zaměstnán jako dělník na provozovně. Od podniku dostal paradoxně několik vyznamenání za vzornou práci a za zlepšovací návrhy.

Jak Rusové (ne)líbali ruce

Marie Čondlová vypráví s úsměvem historku o ořechových ložnicích pro anglického zákazníka. Jeho zástupce tehdy přijel do již socialistického podniku a odmítl zakázku převzít. Nelíbilo se mu dýhování dvířek, když každá strana měla jinou kresbu. Soudruh vedoucí Angličanovi řekl: „Nevadí, abyste se nepos…li. Pošleme to do Ruska, ti nám za to budou líbat ruce.“ Ložnice tedy zabalili a odeslali vlakem do Ruska. Rusové však za ložnice ani nezaplatili, ani ruce nelíbali. Tuto chybu ale vedení začalo svádět na otce Reindla: „... že to jistě udělal schválně, aby se pomstil.“ Ale kdysi jím „vykořisťovaní“ dělníci se ho zastali a dokázali, že v té době již dávno v sesazovně nepracoval, a i kdyby, že by tak nekvalitní práci nikdy neodvedl.

Marie Čondlová byla svědkem otcova odchodu do důchodu, kdy obdržel penzi 650 korun měsíčně a na Vánoce podporu 200 korun na zakoupení uhlí.   

Práce v Jitoně

Pamětnice se v roce 1950 provdala a pracovala devět let jako dělnice ve státním podniku Jitona. Jednak na sesazovně, jednak u čalouníků, kde šila potahy na polštáře a křesla. Původní dělník z otcovy továrny jí dělal mistra, ale byl to slušný člověk. Následovala práce v Českých Budějovicích v Jihočeských dřevařských závodech ve Vývojovém středisku lehkých montovaných staveb, kde zpracovávala materiálovou dokumentaci a kalkulace. Po několika letech přešla do nově vzniklého nábytkového družstva v rodném Lišově, kde pracovala jako mistr. Po svatbě a přestěhování do Prahy Marie Čondlová pokračovala ve Středočeských dřevařských závodech jako skladnice ve skladu řeziva a dýh. Její poslední práce byla v podniku Komenium, který vybavoval školy různého stupně dřevěnými výrobky a pomůckami. Zde uplatnila svoje bohaté zkušenosti z výroby nábytku a dlouholeté práce se dřevem. Do penze odešla v roce 1987.

Rok 1989

Otec zemřel v únoru 1989 a listopadového převratu se nedožil. Podnik Jitona byl v roce 1991 za velkých těžkostí v rámci restitucí vrácen. Jitona dál, na základě dohody, používala část podniku i domu pro praktickou výuku učňů. Po několika letech vedení podniku rozhodlo o opuštění prostor. Odvezli veškeré vybavení kanceláří, strojové vybavení, od kterého odstřihli elektrické napájecí kabely, a takto prázdné prostory předali restituentům. A nejen to. Po čtyřiceti letech zůstaly po soudruzích nevyčištěné odtokové žlaby na střechách, promáčené zdi, které byly staticky narušeny, a objekt byl celkově zpustlý a zanedbaný. „Zůstaly nám jen starosti na stará kolena. My, dědicové podniku, jsme dnes ve věku 88–94 let a není nikdo, kdo by v podnikání pokračoval.“ Tak skončila éra jednoho úspěšného podnikatele Františka Reindla.

Současnost

Marie Čondlová ovdověla a v současné době žije ve svém bytě v Praze 4. „Téměř celý život jsme prožili s patinou, že jsme špatní lidé. Byli jsme rádi, že nastane jiná, lepší dobaZda se dělo něco nesprávného, to ať posoudí historie,“ hodnotí dobu po roce 1989. „Doba je vždy správná pro někoho a pro dalšího je špatná, to je vždycky tak. (...) Žít ve cti, slušnosti, pokoře a mít čisté svědomí,“ to bylo životní motto jejího otce, kterého se ve svém životě drží i ona.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů