The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Čondlová (* 1956)

Řekli mi, že začala válka

  • narozena 1. července 1956 v Praze

  • celý život prožila na Zbraslavi

  • okupaci 21. srpna 1968 zažila spolu se sourozenci a dalšími dětmi v Plzni

  • v srpnu roku 2002 rodinný dům zaplaven během povodně

Dagmar Čondlová se narodila 1. července 1956 v Praze. Celý život prožila na Zbraslavi, která je dnes již součástí Prahy, ale do roku 1974 byla samostatným městem. Dagmar vyrůstala s o dva roky starším bratrem Tondou, a když jí bylo dvanáct let, tak se jí narodila ještě sestra Hanka. „My jsme žili s kamarády venku na ulici, kde jsme se po škole vždycky sešli.“   

Dagmar se od dětství věnovala sportu, především tenisu. Její rodiče byli oba tenisovými trenéry, takže Dagmar a jejího bratra k tomuto sportu přirozeně vedli. Tatínek se živil jako ekonom v nakladatelství Olympia, které se specializovalo právě na sportovní literaturu. Dagmařina maminka byla dlouho v domácnosti a do práce začala docházet, až když odrostla nejmladší Hanka.

 

Když se soudružkám učitelkám něco nelíbilo

Ve škole musela Dagmar projít komplikacemi, které dnešní děti už neznají. „Já jsem byla levačka, malovala jsem si levou. Paní učitelce se to nelíbilo, zavolala si rodiče do školy a rozhodla, že nejde, abych psala levou. Musela jsem se přeučit na praváka.“ Výsledkem snahy malou Dášu přeučit bylo jen to, že malovala oběma rukama a začala z toho šilhat. Na očním vyšetření pak zjistili, že její dominantní oko je levé a že byla chyba ji přeučovat na praváka. „Tak to ale tehdy bylo, že když si soudružky učitelky něco zamanuly, tak muselo být po jejich.“

Po absolvování základní školy chtěla Dagmar studovat na Střední ekonomické škole zahraničního obchodu v Praze v Resslově ulici. „Moje přihláška se tam z nějakého zvláštního důvodu vůbec nedostala. Myslím, že tak rozhodl ředitel školy.“ Nastoupila tedy na ekonomickou školu v Kladně. Protože dojíždění ze Zbraslavi by bylo hodně komplikované, tak musela bydlet na internátě. Naštěstí se v listopadu uvolnilo místo na její vysněné střední v centru Prahy a mohla školu změnit.

 

Řekli mi, že začala válka

Dne 20. srpna 1968 jela Dagmar na tenisový turnaj do Plzně, kam vezl tatínek ji, bratra Tondu a jejich bratrance. Tatínek nechal děti v bytě příbuzných a odjel na turnaj do Domažlic, kde trénoval. Dagmar tak zůstala s kluky sama a dohlížel na ně o čtyři roky starší bratranec. „Když jsem se ráno probudila, tak jsem slyšela hrozný hluk a jak hlásili: ,Občané, zachovejte klid! Občané, to není žádná válka, to nás přijely osvobodit spojenecké armády!“

Dvanáctiletá Dáša byla vyděšená a šla ze svého pokoje do obýváku, kde kluci koukali na televizi. „Myslela jsem si, že se kluci dívají na televizi na nějaký film, vůbec mě nenapadlo, že jde o nějakou skutečnost.“ Začala tedy bratrovi a bratrancům vysvětlovat, že není čas na sledování televize, ale musí vyrazit na tenisový turnaj. „Oni mi řekli: ‘Začala válka. Pojď se podívat z okna, jsou tam tanky.‘ Já jsem se rozbrečela v tu chvíli, úplně jsem se třásla.“

Děti zůstaly tedy samy v cizím bytě v cizím městě a čekaly, co se bude dít. Telefon v bytě nebyl, takže nemohly zavolat mamince, která byla v pokročilém stádiu těhotenství doma v Praze. „Říkali jsme si, že pro nás snad někdo přijede.“

 

Očesali nám všechno ovoce

Po nějaké době si pro ně přijel strýc, otec Dášiných bratranců, a vzal je na tenisový turnaj. Cestou se dovolali mamince, která jim oznámila, že tatínek se nemůže dostat z Domažlic, kde tanky zablokovaly dopravu. Na turnaj sice dorazili, ale bylo tam plno sovětských vojáků. Nedaleko totiž byla kasárna, ale lidé odmítali vojáky správně navigovat, takže uvízli na tenisových kurtech.

Večer si pro děti přijel tatínek a vydali se na cestu do Prahy. „Cesta domů byla hrozná, pamatuju si, že jsem si myslela, že nás ta vojenská auta úplně srazí ze silnice, protože tenkrát nebyla ještě dálnice do Plzně a vyhnout se na okreskách těm autům bylo hrozné.“ Často museli čekat i půl hodiny, než projela kolona vojenských aut a oni se mohli vrátit na silnici. „Když jsme pak přijeli domů, tak to bylo vlastně hrozně šťastné setkání, že jsme všichni pohromadě, že se nikomu nic nestalo.“

Dagmar vzpomíná, že nedlouho poté byli doma na Zbraslavi, když viděli po silnici, která vede podél Vltavy směrem na Slapy, jet kolonu tanků. Babička dětem rychle přikázala zhasnout a schovat se. Pod staženými roletami pak pozorovali, co se na silnici děje. „Kousek od silnice jsme měli zahradu, kde byla jablka, švestky, hrušky. Ti vojáci přelezli plot a očesali nám všechno ovoce.“

 

Těšili jsme se, že budeme moct k moři

Po maturitě vystudovala Dagmar dvouletou nástavbu cestovního ruchu, na kterou ráda vzpomíná. „Když jsem odmaturovala, tak se mi nechtělo na vysokou školu. To se mi zdálo na moc dlouho.“ Po škole byla Dagmar zaměstnaná jako pomocná recepční v hotelu Alcron, kde se seznámila s kuchařem Jiřím Čondlem, kterého si později vzala. „Zbraslav v tu dobu patřila do Středočeského kraje, ještě ne pod Prahu. Takže jsme si mohli ve Středočeském kraji vybrat kterékoliv místo.“

Dagmar a Jiří Čondlovi mají tři děti – Kláru, Tomáše a Dášu. Nejmladší dcera se narodila dva roky před sametovou revolucí. Proto v době demonstrací v Praze se jich Dagmar nemohla zúčastnit, protože byla doma s třemi malými dětmi. Události však nepřetržitě sledovali v televizi. „Pro celou naši rodinu to byla úžasná událost. Byli jsme hrozně šťastní. Byl to takový strašně krásný pocit. Hrozně jsme se těšili, že třeba budeme moct jet k moři.“ Sen o cestě k moři se Čondlovým splnil hned na jaře 1990. „Vyjeli skoro všichni, takže jsme asi šest hodin stáli na hranicích. Úplně jednoduché to nebylo, ale bylo to hrozně krásné.“

 

Musela jsem se postarat o děti

Po konci mateřské se synem Tomášem se Dagmar nemohla vrátit do své původní práce na recepci, protože nebyla schopna s malými dětmi docházet na večerní směny. V tu dobu příliš neexistovaly zkrácené úvazky, takže si Dagmar musela najít zaměstnání v blízkosti domova. Začala pracovat jako provozní v prodejně zeleniny v sousedních Lahovicích.

Po druhé mateřské dovolené s nejmladší dcerou nastoupila jako sekretářka ředitele v lesním závodě. „Radši bych asi dělala nějakou práci v Praze, ale nebylo to možné. Musela jsem se postarat o děti.“ V současné době pracuje Dagmar jako účetní. Už by mohla nastoupit do důchodu, ale práci si ještě na zkrácený úvazek ponechala.

 

Nevěřila jsem, že voda přijde až sem

Čondlovi bydlí na Zbraslavi nedaleko řeky Vltavy. Postihly je tedy i velké povodně v létě 2002. Jejich dům byl vytopený až pod strop v přízemí. „Já jsem tomu nevěřila. Už na škole nám říkali, že sem voda nemůže přijít, protože to zachytí ta vltavská kaskáda.“

V pondělí 12. srpna hlásil místní rozhlas, že musí obyvatelé opustit své domovy. Dagmar byla v tu dobu doma jen s nejmladší dcerou a odstěhovaly se tedy k bratrovi, který bydlel na Zbraslavi dál od řeky. „Moji rodiče bydlí hned vedle nás a řekli, že ta voda určitě nebude tak vysoká a odmítli odejít z toho bytu.“ Druhý den viděla Dagmar, že voda je skutečně velmi vysoko a že její rodiče se už z bytu nedostanou jinak než po vodě. „Jezdili tu hasiči na lodi a já jsem je odchytla, že musíme zachránit ty moje rodiče, takže dojeli pro ně.“

Odklízení škod po povodních zabralo hodně času a energie. „Na podlaze bylo asi dvacet centimetrů bahna a hrozný smrad tady byl, nikomu to nepřeji zažít.“ Dagmar pak zůstala několik dní sama s nejmladší dcerou v domě, protože se šířily zvěsti, že lidé rabují opuštěné domy. Bydlely v patře, kam se voda nedostala. „Neměli jsme elektřinu. S dcerou jsme si večer zapálily svíčku a povídaly jsme si nebo hrály hry. Docela ráda na to teď vlastně vzpomínám.“

 

Já mám radost každý den

V současné době žije Dagmar Čondlová na Zbraslavi, odkud pochází její rodiče a kde ona prožila celý život. Na Zbraslavi zůstali bydlet i oba její sourozenci. Radost jí dělá práce na zahradě a čas strávený s vnoučaty. „Já mám radost každý den.“ Současné generaci by Dagmar přála, „aby nemuseli zažít válku, aby si vážili toho, co mají, a svých blízkých.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)