Vasil Coka

* 1923  †︎ 2015

  • „Naložili nás do nákladních vagonů a potom tou tajgou odváželi do neznáma na Sibiř.“ Otázka tazatele: „Jak vypadal ten transport?“ V. C.: „Tak ten transport, to byla katastrofa. Já vím, že každý, kdo se dostal na Sibiř, musel jet těma vagonama. To byly vagony s pryčnama. Byly tam takový vincky, malinký kamínka. Naložili nám tam kusy polen na vytápění, ale ani nůž ani sekeru. Jenom ty polena. Nejhorší bylo to, že nás celou dobu krmili, oni tomu říkali ťulky. To znamená marinovaný rybičky naložený v sudech a potom velké rybky. A po tom byla velká žízeň. Jenomže žádný pití. Já jsem měl udělanou dřevěnou lžičku a s tím jsem škrabal jinovatku, co jsme nadýchali ve vagoně, abych zahnal žízeň. Krmili nás jednou za čas. Otevřeli nám vrata a dali nějakou polévku. To už jsme věděli, že je to špatné. Já jsem byl nemocný, nemohl jsem s nohama. Měl jsem je úplně oteklé. Oblečení jsem měl furt stejný, jako když jsem utíkal. Nic nám nedali a zima byla. Bylo to špatný. Tam bylo tolik sněhu a žízeň a my jsme do toho sněhu nemohli. Někteří kluci byli tak zoufalí žízní a hladem a už přestali myslet a skočili do toho sněhu. To znamenalo, že tam umřeli. To byla katastrofa.“

  • „Byl jsem tam s jedním chlapcem, který věřil v sobotu. Kácel dřevo a ten strom si nechal pověsit, aby nespadl. A vylezl na ten strom a tam začal zpívat svoje sobotnické písně. Když nic neudělal, tak ho zavřeli do toho karceru (márnice). Já jsem tam byl taky zavřený, ale proč, to už nevím. Byl jsem tam dvě noci. Vždycky nás tam zavřeli na noc a ráno jsem vstal a šel do práce. Tehdy jsem tam zažil, jak tam podřezali chlapa. Dostal se do zajetí čerstvý trestanec z vnitrozemí. Všichni Rusáci tam nosili vysoké boty. Teď tam byli ti tři žulíci, tři trestanci, kteří také nic nedělali. A jeden z nich povídá: ,Podívej se, on má boty.‘ Tak skočili dolů, chlapa zmlátili a sundali mu boty. Byli tři, a tak hráli karty, kdo si ty boty vezme. Ráno přišel komandant a nahnal nás do práce. Tak já jsem šel taky s tím kolegou sobotníkem. Ten zmlácený trestanci a komandant povídá: ,Co ty boty?‘ Měl jen ponožky. Ten ještě měl ponožky, my jsme měli onuce. On povídá, že mu je sebrali. Komandant se vrátil, sebral boty a dal mu je. Na noc jsme šli zpátky. Teďka tam sedím já a ten sobotník v rohu. A ten Rusák, ten žulík povídá: ,Podívej, to je ten, co nám sebral ty boty.‘ Skočili dolů, chlapa tam zmlátili, až ho zabili. Ale nemohli ho to... Tak ho řezali nožem, který si dělali z plechu. Nemohli ho podříznout, tak ho dobili. Vždycky se na mě obrátily jen ty bělma, ty oči. ,Běda, když někomu řekneš, kdo to udělal.‘ Ráno přišel chlápek, vzal mrtvýho chlapa a hodil ho vedle do márnice. A život běžel dál.“

  • „Já byl u protitankové roty. Velitel byl Slovák Bačkovský, já jsem byl desátník, protože jsem ukončil poddůstojnickou školu. Přes spáleniště, přes krvavé řeky, to byl můj křest. Ale já jsem byl šťastný, že jsem se dostal ven z gulagu, tak pro mě neexistoval nějaký strach. Měl jsem nádhernou protitankovou pušku. To byla jediná zbraň, které jsem si vážil. Sám jsem z toho střílel. A když jsem zamířil na bunkr, tak jsem to trefil přesně. Dokonce do obzoru. Od toho lesíka, když jsme začli velkou ofenzívu, páč Němci měli celý Kyjev obklíčený zákopama, protitankovýma překážkama, to znamenalo dva a půl metru do písku a ještě ostnatý dráty. Když tam vjel tank, tak se třeba nevyhrabal. My jsme ale neměli moc těch tanků, to bylo až potom. Po levé, po pravé straně jsme měli Sověty. Tehdy na Kyjev to nebyla žádná hrůza, poněvadž v jedenáct hodin se dohodlo s Rusákama o akci H. To znamená, že všechno, co střílelo, muselo střílet. A ty ruský letadla, to byly potvory. Objevily se nízko nad stromama, přímo nad jejich zákopama. Všechno to zbombardovaly. Němci to měli tak zajištěné, že měli v těch bunkrech sklady, potraviny, všechno spojené kolem dokola Kyjeva.“

  • „V zimním období jsme si z březové kůry dělali takový vědra. Nařízli jsme břízu, měli jsme udělaný takový korýtka a nechali celou noc téct tu březovou mízu. To vám do rána nateklo a kuchař pak z toho dělal takový škrob. Nebo v letním období jsem chodil v lese s komandantem, hlídačem, trhat trávu. To se dávalo do kotle a uvařilo se to, páč to už nás v lágru nebylo čím živit. To už byli Němci pod Moskvou a Rusáci už neměli co. To víte, že můj život byl jen se z toho dostat. Proto jsem byl na frontě. Já jsem se nebál smrti. Válka pro mě neznamenala nic. Já jsem osvobozoval Vsetín. Jednotka byla v lese a já už jsem Vsetín osvobodil. Byl jsem v protitankové jednotce. V Bystřici pod Hostýnem za mnou přišlo pět lidí, že jim chtějí předměstí vypálit. Tak jsem vzal dělo a oni mě vlekli přímo mezi Němce. Tam mě dodělali.“

  • „Měl jsem takový pytlíček udělaný z hader a ušitý jehlou z rybí kosti. A taky jsem šel na tu žebrotu do té vesnice. Já jsem tam přišel možná úplně poslední, protože jsem byl natolik slabý, že jsem nemohl. Ti silnější, kteří na tom byli lépe a přišli první, druzí nebo třetí, ti dostali brambory nebo kousek chleba. Rusi dali všechno, když věděli, jaký jsme žebráci, že jdeme z gulagu. A oni věděli, co je gulag, tak dali i to poslední. Já jsem dostal třeba jen půl vařeného bramboru nebo půlku syrového. A to všechno jsem si dal do pytlíčku. Tak jsme se potom vrátili do vagonu a každý si ten pytlíček nad sebe schoval, aby ho jeden druhému neukradl. Víte, my jsme byli jako zvířata. Nerozlišovali jsme tvoje, moje. Tak jsme cestovali až do Buzuluku. Když nám otevřeli vrata v Buzuluku, a když jsme viděli oblečený vojáky do anglických uniforem, pásek s lvíčkem, čepici s lvíčkem, tak když jsme uviděli československého lvíčka a československého vojáka oblečeného v anglické uniformě, a ne Rusáky, tak jsme jeden druhého štípali, jestli to je pravda, jestli to je sen nebo skutečnost. Takhle si to pamatuju.“

  • „Šli jsme do lesa v štrůdlu a nesměli jsme udělat krok ani vlevo ani vpravo. Když nás pustili z vrat, tak hlídači s puškama ohlásili: ,Šag vpravo, šag vlevo, strilaju bez předupřiriždenija.‘ To znamená krok vpravo, krok vlevo, střílím bez upozornění. Když jste měli průjem, tak jste museli honem utíkat k prvnímu a rychle to vykonat, abyste neskončili na konci, kde by vás odstřelili. Přijeli jsme do lesa, tam nám určili zónu, kde se můžeme pohybovat. Kdyby se stalo cokoli, tak jsme ji nesměli opustit, jinak by nás odstřelili. Museli jsme nejdřív nasbírat suché dříví, zapálit oheň pro hlídače a hlavně pro ruský trestance, mafiány. My jsme se u toho ohně nemohli ohřát a byla velká zima. Já si pamatuji, že jednou jsem byl tak strašně špatný, že jsem si sedl na peň, abych si odpočinul, a už jsem mrzl. Už se mi zdálo, že jdu takovou krásnou pěšinkou, zelená travička. A to jsem umíral. Ale my jsme jeden druhého hlídali a ten parťák mě začal honem třít sněhem, a tak jsem se z toho dostal.“

  • Full recordings
  • 1

    Frýdek Místek, 31.10.2013

    (audio)
    duration: 05:20:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Po čase se z člověka stalo nemyslící zvíře

Vasil Coka se narodil v roce 1923 v obci Dulovo na Podkarpatské Rusi. Jeho vyprávění dokládá, co všechno je mladý člověk schopen vydržet. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi se Vasil Coka v roce 1939 společně se spolužákem z gymnázia rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Hned na hranicích se dočkali zatčení sovětskou pohraniční hlídkou. Vasila Coku pak sovětské úřady za nelegální přechod hranic odsoudily na tři roky nucených prací na Sibiři. V drastických podmínkách, kde smrt byla každodenní realitou, přežil tři roky v gulazích u města Uchty, ležícího stovky kilometrů severovýchodně od Moskvy. Nebylo nic výjimečného, když tam v zimních měsících teploty klesaly až k mínus čtyřiceti stupňům. V létě zas vězňům ztěžovali život všudypřítomní komáři roznášející smrtelnou malárii. Z pekla gulagů ho vysvobodil až vznik československých vojenských jednotek v SSSR, kam Vasila Coku povolali v únoru 1943. Prošel pak slavnými boji o Kyjev, Bílou Cerkev, Dukelský průsmyk a Liptovský Mikuláš. Jak sám říká, i když i v armádě kolem něj umírali kamarádi, on sám po zažitých hrůzách gulagu neměl strach ze smrti. Těsně před koncem války, 6. května 1945, utrpěl při osvobozování Bystřice pod Hostýnem průstřel plic a žaludku a až do konce roku 1945 se léčil z následků těžkého zranění. V roce 1947 ho kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům propustili z činné vojenské služby a po nástupu komunistického režimu ho v roce 1949 jako nespolehlivého degradovali na vojína. Někdy na konci padesátých let vstoupil Vasil Coka do komunistické strany, ale kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy byl v roce 1971 vyloučen. Vasil Coka zemřel 9.1. 2015.