The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Matti Cohen (* 1924  )

Odjeli jsme týden před Hitlerem

  • narodil se 27. prosince 1924 v Ústí nad Labem jako Mathias (Matitjahu) Kohn
  • židovská, sionisticky orientovaná rodina
  • otec chemik, matka dětská lékařka
  • člen Tchelet Lavan a Makabi
  • podzim 1938 – stěhování z Ústí nad Labem do Prahy
  • březen 1939 – odjezd do Palestiny
  • průmyslová škola, maturita, studium na Technionu v Haifě
  • v letech 1948–1949 se účastnil války o nezávislost Izraele
  • 1951 – ukončil studium, práce v technických profesích
  • 1953 – svatba, dvě děti
  • žije v Ramat Gan

Česky už příliš dobře nemluví, přesto je jeho vyprávění s bývalým Československem spojeno. Čtyřiadevadesátiletý Matti Cohen pochází ze severních Čech, poté žil s rodiči v Praze a v březnu 1939, krátce před okupací, se celé rodině podařilo vycestovat do Palestiny. Tam se pamětník o necelých deset let později účastnil války za nezávislost.

Narodil se v roce 1924 do židovské rodiny Kohnových jako mladší ze dvou bratří. „Starší bratr se jmenoval Ruben a já, protože jsem se narodil o svátku Chanuka, který připomíná povstání zahájené knězem Matitjahu a jeho syny Makabejci, dostal jsem jméno po něm,“ vysvětluje pamětník, který si po příchodu do Izraele upravil jméno na Matti Cohen.

Tchelet Lavan i Makabi

Jeho otec Kamil Kohn byl profesí chemik, ale přesvědčením sionista. Patřil do okruhu přispěvatelů týdeníku Židovské zprávy, který vycházel v Praze v letech 1918–1938 a vyjadřoval názory česky píšících sionistů. V roce 1936 otec dokonce s delegací sionistů navštívil Palestinu. Maminka Zdeňka, rozená Ascherová, pocházela z Prahy a pracovala jako dětská lékařka. V rodině se mluvilo česky i německy, ale protože se rodiče usadili v Ústí nad Labem, kde němčina převládala, pamětník přiznává, že němčina mu byla bližší i proto, že chodil do německých škol. Jako mnohé československé židovské rodiny, ani Kohnovi nebyli příliš nábožensky založeni a do synagogy chodili jen o hlavních svátcích. Především pro Mattiho Cohena byly důležitější schůzky v sionistické mládežnické organizaci Tchelet Lavan, jejímž členem byl asi od jedenácti nebo dvanácti let. „Měli jsme každý týden schůzky v budově vedle synagogy v Ústí nad Labem. Navíc jsem chodil ještě cvičit do Makabi,“ vypravuje.

Po základní škole pokračoval ve studiu na průmyslové škole, ale na podzim 1938, ještě před záborem Sudet, se rodiče rozhodli pro odchod z Ústí. „Ve městě sílil antisemitismus, Němci volali ‚Heim ins Reich‘ a nic dobrého to nevěstilo. Rodiče byli předvídaví, a proto jsme se přestěhovali do Prahy a později odešli pryč,“ vysvětluje. Matti Cohen nastoupil na Reálné gymnázium v Dušní ulici, a i když měl ze začátku potíže s češtinou, brzy se jazyk doučil. Ani v Praze však rodina Kohnových dlouho nezůstala – otci se podařilo vyřídit povolení k vystěhování pro celou čtyřčlennou rodinu. „K získání certifikátu bylo potřeba dost peněz, sto liber, ale díky finanční pomoci matčina bratra, malíře Ernesta Aschera, jsme povolení nakonec dostali,“ vzpomíná.

Emigrace de luxe

Z Prahy odjížděla rodina 7. března 1939, týden před Hitlerem, jak s úsměvem dodává pamětník. „Jeli jsme přes Maďarsko a Jugoslávii do Terstu, kde jsme se nalodili na loď, která nás dovezla do Haify. Takže taková emigrace de luxe,“ shrnuje. Po příchodu do Palestiny žili nějakou dobu v Haifě a později se přestěhovali do Ramat Gan, kde chtěl otec s pomocí přátel založit továrnu na zubní vrtačky, ale kvůli komplikacím s dovozem oceli během války z projektu sešlo. „Otec dál pracoval jako chemik a i matka po dvou letech dostala povolení vykonávat lékařskou praxi jako dříve v Československu,“ uvádí pamětník. Matti Cohen pokračoval ve studiu na průmyslové škole, kde odmaturoval, a v roce 1946 začal studovat na Technionu v Haifě, izraelské technické univerzitě.

O tom, co se stalo s příbuznými, kteří žili v Československu, se rodina dozvěděla po válce. „V Praze zůstaly moje dvě babičky z matčiny i otcovy strany a také dvě otcovy sestry. Všechny zahynuly v koncentračních táborech. Ze začátku jsme si dopisovali přes Červený kříž, ale pak už to nešlo. Jejich osud jsme pak zjistili dodatečně v archivu Bejt Terezín,“ vzpomíná Matti Cohen.

V řadách Hagany

Zatímco studium na střední škole přerušila emigrace do Palestiny, poválečné studium na vysoké škole zkomplikovala situace v Palestině. „Vznik Státu Izrael byl odhlasován na podzim 1947 a jeho založení pak bylo vyhlášeno v květnu 1948. Technion byl zavřený a studenti byli mobilizováni do Hagany,“ vysvětluje Matti Cohen. Jedním z jeho úkolů v řadách izraelské vojenské organizace Hagana bylo hlídat prostor mezi židovskou a arabskou čtvrtí Haify. Později chránili cestující v autobusech mezi Haifou a Zichron le-Ja´akov. „Mezi nimi byly arabské vesnice a Arabové stříleli na autobusy. Tak jsme byli mobilizovaní a jezdili jsme v autobusech mezi Haifou a Zichron tam a zpátky. Dva studenti jeli s autobusem, jeden vepředu, jeden nahoře, a jeli jsme tam a zpět, abychom chránili cestující,“ popisuje své zkušenosti Matti Cohen.

Studium dokončil v roce 1951 diplomovou prací o parní turbíně a později pracoval v technických profesích – v továrně na výrobu samopalů Uzi, později projektoval dieselové motory pro kamiony. V roce 1953 se oženil – také jeho manželka pocházela z Československa a do Izraele přicestovala už před válkou. Společně vychovali dvě děti a dnes je Matti Cohen hrdým dědečkem šesti vnoučat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století