The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Císařová (* 1923  )

Nevystěhovali nás. Museli jsme snášet, že k nám chodí hospodařit cizí lidé

  • narozena 8. června 1923 v Mečeříži
  • v roce 1944 se provdala za rolníka Václava Císaře do Řeporyj, kde byla svědkem příchodu vlasovců do Prahy
  • po komunistickém převratu rodině JZD zabavilo pozemky i hospodářství
  • Václava Císaře v roce 1951 obvinili za údajnou sabotáž a ve vazbě strávil několik měsíců
  • v roce 1952 dostal manžel povolávací rozkaz na mimořádné vojenské cvičení, které se protáhlo na dva roky u PTP
  • po revoluci 1989 rodina dostala část pozemků zpět

Jiřina Císařová se narodila 8. června 1923 v Mečeříži na Mladoboleslavsku do rodiny rolníka Josefa Martínka. Po matčině smrti v roce 1929 vyrůstala s otcem a bratrem Josefem, po otcově druhém sňatku se rodina rozrostla o dalšího sourozence. Její příběh je svědectvím především o tom, jak režim pod vládou komunistů nakládal s rolníky.

Vlasovci, kteří u nás přespali, byli milí

Ještě za války, v roce 1944, se pamětnice provdala za rolníka Václava Císaře a přestěhovala se za ním do hospodářství v Řeporyjích. Jejich hospodářství čítalo na dvaatřicet prasat, dvacet krav, jedenáct dojnic, jalovice, telátka a tři koně, k tomu 16,5 hektaru půdy. Válku přežili bez úhony, o to více se Jiřině Císařové vryl do paměti její závěr, kdy jim nad hlavami prolétávala letadla ostřelující vlaky.

Měli jsme strach, a tak nás chtěl manžel odvézt do Kuchař. Už jsme byli na cestě, měli všechno naloženo na bryčce, když vtom jsme dostali zprávu, že přišli vlasovci. A tak jsme se vrátili domů...“

Řeporyjemi skutečně procházely vojenské jednotky ruských zajatců generála Vlasova, tzv. vlasovci, kteří od 30. dubna 1945 začali navazovat oficiální kontakty s českým odbojem, jenž zvažoval jejich účast na připravovaném povstání v Praze a který se s nimi nakonec dohodl na jejich pomoci. Dne 5. května se vlasovci přesunuli ze Suchomast přes Řeporyje do Prahy, kam dorazili v brzkých ranních hodinách o den později.

Dva vlasovci u nás nocovali a generál Vlasov spal u doktora Ježka. Ti, co u nás spali, byli moc milí,“ vzpomíná Jiřina Císařová. Vybavuje si také, že vlasovci v Řeporyjích sestřelili pancéřovou pěstí letadlo u hřiště. „Pilot se vystřelil s padákem a letadlo dopadlo mezi dva domy.“

Zaměstnanci obléhané hlavní pošty zůstali pět dní o hladu

Zatímco se vlasovci přesouvali do Prahy, ven z hlavního města prchali lidé v obavách o holý život. Císařovi poskytli azyl třem rodinám.

Někteří Řeporyjští se ale Pražského povstání účastnili a na barikádách obětovali život. Václav Císař byl také aktivní. „Manžel tam byl celou dobu, celé noci. Byl na národním výboru, odkud se řídilo povstání.“ Švagrová pamětnice v době Pražského povstání pro změnu sloužila na hlavní poště. „V sobotu šla do práce a ve čtvrtek vyšla. Zaměstnanci pošty zůstali v budově v německém obležení pět dní jen o vodě a lidé jim potrubní poštou házeli sušenky. Vrátila se tak zesláblá, že se pak rozstonala,“ vzpomíná Jiřina Císařová.

Nevystěhovali nás, ale chodili k nám hospodařit cizí lidé

Po válce pokračovali Císařovi v hospodaření na svých pozemcích, po únorovém převratu jim však nastaly těžké časy. Nejprve v květnu 1951 místní JZD zabralo majetek do nuceného pachtu: „Jednoho dne přišli, a neměli jsme nic. Dostali jsme dekret, že nám pozemky zabírají. Dobytek tu zůstal, ale nasadili k nám do hospodářství cizí lidi, kteří do něj docházeli léta. Nás naštěstí nevystěhovali a nechali nás bydlet ve svém. Ale nemohli jsme hospodařit jako dřív. Nebylo to naše. Odvezli stroje, které chtěli.“

Manžela zatkli pro údajnou sabotáž

Potíže s totalitním režimem gradovaly. V červnu 1951, sotva Václav Císař dojedl oběd, přišli dva komunističtí předáci, že se má dostavit na četnickou stanici, a už se nevrátil.

„Zatkli ho a poslali do vazby, kde zůstal asi 130 dní. Údajně za sabotování pětiletého plánu,“ vzpomíná Jiřina Císařová.

Podle obžaloby měl Václav Císař spáchat trestné činy „sabotáže“ a „rozkrádání a poškozování národního majetku a lidových družstev“. V odůvodnění žaloby mimo jiné stálo: „Obviněný Václav Císař prováděl úmyslně nedbale nařízené mu práce. Tak například ledkování řepy provedl opožděně a při tom tak, že ledek rozházel na poli ještě neproplečkovaném, kde bylo ještě hustě trávy a řípa nerostla. Jinak brojil proti zakládání JZD a vůbec poškozoval tvořící se JZD tím, že například nabádal zaměstnankyni Barboru Červenou, aby si napsala více hodin, než ve skutečnosti odpracovala, fůru vojtěšky nechal nezajištěnou proti dešti na dvoře a odjel na výlet…“

„Vymýšleli si na něj hlouposti, protože JZD převzali lidé, kteří do té doby neměli se zemědělstvím nic společného. Ve vedení byli dokonce tři malíři pokojů! Takže například nevěděli, že sypat ledek na trávu byl normální postup, a nikoli sabotáž,“ vysvětluje pamětnice, která si užila své. V době manželova zatčení měla doma novorozenou dceru a svého manžela směla poprvé vidět až při přelíčení. Později se dozvěděla, jak hrozně s manželem zacházeli ve vazbě. Fackovali ho a nadávali mu do kulaků, trpěl nedostatkem jídla a z dlouhodobého pobytu ve tmě mu onemocněly oči.

Obvinění se naštěstí i na tehdejší poměry ukázalo natolik nesmyslné a nepodložené, že Václava Císaře propustili.

Dva roky v PTP

Na rodinu však dopadly další strasti. „Začátkem února 1952, když ho nemohli zavřít, povolali ho na vojnu. Mělo jít o výjimečné vojenské cvičení,“ pokračuje ve vyprávění pamětnice. Přestože bylo Václavu Císařovi zpočátku řečeno, že cvičení bude trvat dva až tři měsíce, v Pomocných technických praporech (PTP) nakonec strávil dva roky.

Když se dostal na vojnu, klukovi bylo pět a holce necelý rok. Byl tam do 15. ledna 1954. Celé dva roky neměl ani jednu dovolenou. Domů jezdil jenom na opušťáky a žold měl sedmdesát korun.“

Jak Chruščov pochválil Císařovu kukuřici

Když se Václav Císař vrátil z dvouletého nasazení u PTP, opět nastoupil do místního JZD, tentokrát jako rostlinář. Jednoho dne se jím vysetá kukuřice dočkala nečekaného ocenění: „Když sem měl přijet Chruščov, propagovali tu kukuřici setou hnízdově křídlovým způsobem. Sověti s Chruščovem jeli od Slivence, a když viděli pole s kukuřicí, vystoupil z vozu a šel se na ni podívat. Líbila se mu, že je pěkná, přestože nebyla pěstovaná po rusku, ale po řeporyjsku. Dokonce ji pochválil, že je lepší než ta jeho,“ vzpomíná s úsměvem Jiřina Císařová. V JZD se však Václav Císař žádného uznání nedočkal: „Naopak, bylo zle. Zavolali si ho na výbor, kde se dozvěděl, že i kdyby se nic nesklidilo, musí se kukuřice sít po rusku.“

Vydírali nás a museli jsme prodat pozemky za čtyřicet haléřů

Během totalitního režimu přišli Císařovi o šest hektarů půdy, přestože jim úředně patřily. Byli donuceni prodat je za nehorázných podmínek. Dcera Hana vzpomíná: „V šedesátých letech vykupovali pozemky třeba kvůli silu. Tenkrát prostě pohrozili, že musíme pozemky prodat. Když to nepodepíšeme, půdu vyvlastní. Takhle prý dostaneme alespoň čtyřicet haléřů. Když to nepodepíšeme, nedostaneme vůbec nic.“ Obdobně museli část půdy prodat v roce 1981 na stavbu dálnice. Jednoduše jim předložili kupní smlouvu a další hektary půdy byly pryč.

Když se po pádu komunismu Císařovi snažili v restitucích získat majetek zpět, kvůli prodlení a neznalosti zákonů uspěli jen částečně: „Celkem jsme měli 16,5 hektaru, a dnes máme 10,5 hektaru. Těch šest hektarů nám rozkradli na dálnice nebo na silo...“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století