The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Císař (* 1928  )

Zjistili jsme, že jsme v první linii a před sebou máme Rusáky

  • narozen 19. července 1928 ve městě Beringen v Belgii
  • v roce 1934 se rodina přestěhovala zpět do Československa
  • v roce 1945 byl jako šestnáctiletý nuceně nasazen na zákopové práce
  • v únoru až březnu 1945 budoval opevnění u Svatého kopečku na Olomoucku
  • v dubnu 1945 kopal zákopy v Zábřehu u Dolního Benešova na Hlučínsku
  • během bombardování 15. dubna 1945 z nuceného nasazení utekl
  • do Prahy se dostal 12. května 1945
  • po válce se věnoval společenskému tanci
  • v letech 1959 a 1960 získal titul mistra republiky
  • v letech 1958-1989 byl členem KSČ

Počátkem roku 1945 dostal tehdy šestnáctiletý Eduard Císař obávané předvolání na pracovní úřad. Mohlo to znamenat jediné: spolu s celým jeho ročníkem 1928 ho úředníci posílali na nucenou práci pro Hitlerovu válčící Říši. V únoru na pražském hlavním nádraží nastoupil do vlaku plného stejně starých chlapců, kteří již zanedlouho měli nacistům pomáhat kopat zákopy a budovat protitankové zátarasy na Olomoucku.

Odjezd nuceně nasazených „zákopníků“ organizovalo tzv. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, masová mládežnická organizace budovaná v protektorátu po vzoru německé Hitlerjugend a usilující o „výchovu“ české mládeže v duchu nacismu. V letech 1943 až 1945 povinně zaštiťovala téměř veškerou organizovanou volnočasovou činnost mládeže.

„Jak se vlak rozjížděl, tak se představení kuratoria seřadili tam na tom nástupišti a začali hajlovat. A mezi námi někdo křikl: ‚S námi už to nevyhrajou!‘ A celý vlak za chvíli řval: ‚S námi už to nevyhrajou!‘ Poněvadž my jsme věděli, že už do vlaku naskočit nemůžou – ti, co hajlovali,“ popsal náladu při odjezdu na nucené práce Eduard Císař.

Francie – Belgie – Československo

Narodil se 19. července 1928 ve městě Beringen v Belgii. Oba jeho rodiče byli Češi z Kladna, ale seznámili se ve Francii, kam Eduardův tatínek Rudolf Císař, povoláním horník, odjel za prací stejně jako rodina Eduardovy matky Agnes Skolilové (její otec byl také horník). Ve Francii se Rudolf a Agnes vzali a narodil se jim tam první syn, „první Eduard“, který ale v šesti měsících zemřel. Po této tragické události se rodiče přestěhovali do Belgie, v roce 1927 se jim narodil Rudolf a o rok později „druhý“ Eduard.

Kosmopolitní rodina – maminka i oba chlapci v té době mluvili česky, německy, francouzsky a holandsky – se v roce 1934 z Belgie vrátila do Československa. „Já jsem se ptal, když už jsem byl dospělý, proč jsme sem přijeli. A otec mi říkal, že Hitler začal zlobit, ve třiatřicátém, a že jich bylo víc těch Čechů, kteří se vraceli do kraje, to znamená zpátky do Československa. Že chtěli být doma.“

Maminka zemřela po nelegálním potratu

Brzy po návratu do Československa rodinu potkala další tragédie. Ještě v roce 1934 maminka Agnes zemřela. „Otěhotněla a dala si pomoct,“ vzpomínal na smutnou událost Eduard Císař. Zřejmě po nelegálním potratu (ten byl v Československu uzákoněn až v roce 1950, a to zpočátku pouze ze zdravotních důvodů) dostala Eduardova matka otravu krve a zemřela ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí.

O chlapce se pak starala teta Růža, otcova sestra. Její muž měl v Michli elektrozávod a propachtovanou restauraci. Kromě Eduarda a jeho staršího bratra Rudolfa navíc Růža pečovala i o jejich bratrance Josefa Skřivánka, kterému také zemřela maminka. „Je fantazie, jak se ženy dokážou obětovat,“ říká pamětník a myslí tím nejen tetu Růžu, ale i nevlastní matku, shodou okolností také Růžu, otcovu první lásku, která se po smrti Agnes s otcem znovu sblížila. „Ona se potom stala jeho druhou ženou, ale můj otec si ji vzal, až když mu bylo šedesát let. To mu mám za zlé.“

Takhle vysoko skáče můj pes

V tom samém přelomovém roce 1934 Eduard nastoupil do první třídy – a otec Rudolf od té doby na své chlapce mluvil jen česky, aby ve škole neměli problémy. O pár let později už si ve škole dělali legraci z hajlování. „Takhle vysoko skáče můj pes,“ říkali, když napřahovali pravici. Přesto se v dětství špatně neměli. Učitelé údajně byli vlastenci a lidé věděli, že „Hitler je cvok“.

Základní školu dokončil v roce 1942 a nastoupil do učení na soustružníka. V roce 1944 měl být nuceně nasazen jeho bratr Rudolf (ročník 1927), strýci se ale podařilo sehnat potvrzení od známého lékaře, že synovec je práce neschopný, a tak nakonec neodjel. Když o rok později přišlo předvolání pro pamětníka, již se to zopakovat nepodařilo.

V pracovním táboře ve Velké Bystřici

V únoru 1945 tedy přišel odjezd na nucené práce. Vlak s tehdy šestnáctiletými zákopníky směřoval do Olomouce a odtud do nedaleké Velké Bystřice. „Tam byly jednotlivé lágry. My jsme byli v restauraci U Kunů, tam nás bylo sto. Orlovna, tam byl nějaký sál na cvičení, tam jich bylo taky sto. Podmínky byly horší než v koncentračním táboře. My jsme nevěděli, co je postel. Oni nás tam nahnali: ‚Tam je stodola, v té stodole je sláma.‘ Tak jsme spali na zemi.“

V tvrdých podmínkách ve Velké Bystřici žili zhruba od poloviny února do začátku dubna. Přes den opevňovali olomoucký Svatý kopeček: budovali tankové zátarasy a kopali „cik cak“ zákopy pro stojícího střelce. Hlídali je prý „esamani“, podle Eduardových vzpomínek jim hoši česky vulgárně nadávali – do doby, než je „kamarádi“, jak museli titulovat představené Kuratoria pro výchovu mládeže, upozornili, že mnozí z dozorců jsou sudetští Němci a česky rozumějí.

Kopal zákopy na Hlučínsku

Počátkem dubna dostali rozkaz k evakuaci, „kamarádi“ je nahnali do dobytčáků a vlak vyrazil neznámo kam. Cílovou stanicí byl Háj ve Slezsku, pěšky pak pokračovali do Zábřehu u Dolního Benešova. Ocitli se tak přesně v místech, kudy se záhy přehnala válečná fronta: v polovině dubna se tudy Rudá armáda (spolu s 1. československým armádním sborem) probíjela k Opavě a o trochu později pak opačným směrem k Ostravě. Právě na Hlučínsku sváděla s nacisty tuhé boje.

Čeští zákopníci se v Zábřehu ubytovali v bývalé škole, Eduard vzpomíná, že vesnice byla pustá a zbylé obyvatelstvo s nimi nemluvilo (šlo o většinově německou oblast, která byla již po mnichovské dohodě připojena k Říši, a místní muži rukovali do wehrmachtu). Nuceně nasazení čeští chlapci znovu kopali zákopy – zejména kolem zábřežského letiště, kde měli nacisté svá letadla.

Ocitli se v první linii

Dne 14. dubna se Rudá armáda přiblížila na dostřel. „Před tím letištěm byl obrovský kopec. Takové pohoříčko. My jsme ten kopec začali kopat, směrem k tomu letišti. A co se nestalo! Šrapnel. Prásk! Lítalo to přes ten kopec. Takže my jsme zjistili, že jsme v první linii a že před sebou máme Rusáky.“

Dozorci jim nakázali, že musejí zákopy dodělat, kopali tedy až do večera a druhý den znovu. Pamětník si v jednu chvíli odskočil s kamarádem do remízku, aby tu vykonal potřebu. Zatímco se „zašívali“ v remízku, přiletěla sovětská letadla: „Najednou jsme slyšeli nějaký zařvání a cvaknutí. To si nedovedete představit – v tom remízku byla zamaskovaná protiletadlová děla. Ale to nebylo jedno dělo, to bylo snad deset děl! A ta na jeden rozkaz všechna vystřelila. Strašné! My jsme vyskočili, kalhoty – a utíkali jsme.“

Zároveň Rudá armáda stále pálila přes kopec a střely už padaly i mezi jejich zákopy. „My jsme říkali: ‚To jsou pitomci, my jsme to tam včera dělali, a oni nám to rozrývají!‘ Prostě ze srandy. Ale začalo to padat i před naše zákopy a najednou to padalo i do našich zákopů. Takže to žádná legrace nebyla. Tak vždycky, jak to hvízdalo, jsme si lehli do těch zákopů.“

Během bombardování se rozutekli

V nastalém zmatku utíkali od letiště do Zábřehu. Znovu přiletěla letadla. Jeden ze sovětských letounů nacisté sestřelili, takže spadl do stodoly a ta začala hořet. Teprve když pomáhali hasit, místní obyvatelé s nimi začali mluvit. A znovu přišlo bombardování. „Zacpal jsem si uši a nos a dal jsem si hlavu mezi kolena. Ještě jsem se stačil jednou podívat nahoru, a podruhé už jsem si to nedovolil. A čekal jsem. No pak to spadlo. Já jsem to přežil, ale koně vedle to nepřežili.“

Eduard byl v šoku, podařilo se mu ale najít kamaráda Jiřího Čápa a společně se dostali ze Zábřehu k nádraží v Háji ve Slezsku. Cestou museli neustále zalehávat do škarpy, protože znovu nalétávala letadla. Vlaky byly beznadějně plné prchajících Němců, nebylo možné směřovat přímo do vnitrozemí. Dostali se k polské Ratiboři, spali ve stodolách či v lese. Posléze se vrátili k Bohumínu. Do Prahy se Eduard nakonec dostal na vlastní pěst po téměř měsíční anabázi 12. května 1945.

Z fabriky na taneční parket

Po válce se “doučil” v pankrácké továrně na výrobu motocyklů Jawa, kromě soustružníka tam dělal i nástrojaře a brusiče. Komunistický převrat ho už zastihl ve strašnické výrobně motocyklů Ogar – ta byla od roku 1946 znárodněna a spolu s Jawou začleněna pod národní podnik Zbrojovka Brno. Jako seřizovač se v tomto podniku setkával s doktory, právníky a dalšími příslušníky intelektuálních elit, které komunisté vyhnali z jejich povolání a poslali do výroby. “Pochopitelně to pro ně bylo strašné, ale i pro nás to bylo strašné, protože oni to neuměli a neustále se vyráběly zmetky.”

Ve strašnické fabrice vydržel deset let, zároveň se v té době věnoval společenským a latinsko-americkým tancům, ke kterým ho za války přivedl kamarád. Také pro tuto svou zálibu s komunisty od počátku nesympatizoval. Už v roce 1946 došel k názoru, že “komunisti jsou nějaký vadný”, když je jim trnem v oku nedělnický oděv tanečníků i “Amerika” v názvu latinsko-amerických tanců.

V době bezprostředně po únorovém puči se prý na tanečním parketu nepřipouštělo například pouštění partnerky během tance – to se považovalo za “americký způsob” a takto tančící lidé se z tanečních zábav vyváděli. Brzy ale režim alespoň na toto rezignoval, prosadit moderní tance podle Eduarda Císaře pomohli mladí lidé z Československého svazu mládeže.

V roce 1950 se pamětník oženil a v letech 1959 a 1960 se svou ženou Stanislavou Císařovou vytancovali titul mistrů republiky. Soutěžnímu tanci se věnovali, dokud se jim v roce 1960 nenarodil syn. Eduard i pak u tance zůstal – jako trenér a rozhodčí.

Ve fabrice se zatím vypracoval v odborníka, vyráběl tři a půl metru dlouhé šrouby, a v roce 1958 přešel do výzkumného dopravního ústavu na Smíchově. Krátce před tím vstoupil do komunistické strany. „Já jsem tam nešel kvůli přesvědčení, absolutně ne,“ uvedl s tím, že přihlášku nakonec podepsal, aby se mohl věnovat tancování. Z KSČ vystoupil v roce 1989, asi půl roku před Sametovou revolucí.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV