The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žanna Cirichova (* 1967)

• narodila se v roce 1967 v Beslanu

• přežila jako rukojmí v beslanské škole, její dcera zde zemřela

Žanna Cirichova se narodila v roce 1967 v Beslanu.

Otec už více než dvacet let nežije, bojoval ve druhé světové válce. Máma je stále naživu, je jí 86 let, mám o čtyři roky starší sestru a o dva roky mladšího bratra, oba mají děti.

Jaké národnosti jsou vaše rodiče?

Oba jsou Osetinci.

Vyprávějte něco o svém dětství, jakým jazykem jste mluvili doma?

Na dětství mám ty nejkrásnější vzpomínky, na to, jak jsme byli všichni spolu, rodiče, bratři a sestry. Mluvili jsme převážně osetinsky, ale rusky jsme také uměli. Ve škole mluvili všichni rusky, všechny předměty byly v ruštině, ačkoliv jsme měli i osetinský jazyk jako předmět. Doma se mluvilo osetinsky, na dvorku s dětmi na střídačku, jednu větu rusky, druhou osetinsky.

Dodržovala vaše rodina nějaké osetinské tradice? Jaké?

Tradice jsme dodržovali, hlavně religiózní osetinské tradice. Slavili jsme osetinské svátky, teď například o víkendu rodina mého bratra slavila pro ně obzvlášť důležitý svátek Trojice. Každá rodina nějaký slaví. Někdo přinese berana k obětování, my máme podle zvyku tři žebra, sejdou se všichni sousedi a příbuzní.

Za sovětské éry jste v rodině dodržovali nějaké religiózní svátky?

Ano, dodržovali. Slavili jsme Starý Nový rok po svém a na podzim svátek sklizně Maslenici.

Slavilo se to za sovětských dob oficiálně?

Nikdo nám to nezakázal. Jak jsme byli v rodině zvyklí, tak jsme to slavili. Pekli jsme tři pirohy, modlili jsme se nebo se obětovalo.

Kdy přesně se tohle slaví?

Tři pirohy... no víte, za sovětských dob se říkalo, že Osetinci jsou pohani, ale my nejsme pohani, vyznáváme křesťanství, jen svým způsobem. Máme venkovní chrámy, ale modlíme se k jedinému bohu a k svatým. A ty chrámy, to jsou svatá místa v horách i na pláních, třeba v místech, kde udeřil blesk.

Za sovětské doby jste nevnímali útlak vašich tradic, vaší rodiny ze strany státu?

Tyto tradice nedodržovala pouze naše rodina, ale ne, neutlačovali nás. V televizi o tom samozřejmě nikdo nemluvil, ale taky to nikdo nezakazoval.

Jaké národnosti byli vaši spolužáci ve třídě?

Mnoho různých národností, ale vždy jsme se k sobě chovali přátelsky. Táta vždy vzpomínal na válku, na všechny národy velmi přátelsky, podával to vždy tak napínavě. Vyprávěl například o tom, jak šel pěšky z lágrů v Bělé Cerkvi domů. Místní obyvatelé mu pomohli na útěku, ale pamatuji si to jen matně.

Neovlivnilo jeho život to, že se dostal do fašistického zajetí?

Bylo mi devatenáct let, když táta zemřel. Dnes bych se ho ptala na jiné věci než tehdy. Dovoloval nám zkoušet si jeho medaile. Říkal, že vliv to mělo, chtěl třeba vstoupit do strany, ale nepřijali ho. Je mi líto, že jsem se ho na spoustu věcí nezeptala.

Vlastní rodina

Do jaké školy jste chodila?

Do té samé. Po škole jsem šla na střední školu pedagogickou, na vychovatelku v mateřské škole. Později jsem vystudovala vysokou školu, obor učitel prvního stupně, ale pracovala jsem i nadále v mateřské škole.

Kdy jste se vdala?

Vdala jsem se v roce 1992.

Kdo je váš muž? Odkud pochází?

Je z místní rodiny, rodilí Beslaňané. Má dva bratry a tři sestry. Jeden z bratrů žije v Oděse.

Kde žijí vaši sourozenci?

Bratr žije v Beslanu, sestra ve Vladikavkazu.

Kdy se vám narodily děti?

Máme dvě dcery. Jedna dcera, Líza, zemřela ve škole, potom se nám narodila ještě jedna, jí je sedm let. První děvče, Zalina, se narodilo v roce 1993, Lízočka v roce 1996 a Alina v roce 2007. Zalina studuje ve Vladikavkazu na fakultě stomatologie, Alina skončila první třídu.

Devadesátá léta

Jaký vliv měly na váš život události na venkově v devadesátých letech?

Vzpomínám si na to. Bylo to hrozné, ta válka s Inguši, ta byla strašná. U nás v ulici se dali chlapi dohromady, nemohli to doma vydržet, šli k hranicím, ale vlastně nebojovali, tak nějak nemohli.

Jaký máte tady v Beslanu vztah k Ingušům a jiným národnostem ze severního Kavkazu?

Docela dobrý. S Kabardou celkem přátelské. Mám tam sestru, jezdíme za ní na návštěvu, oni jezdí na návštěvu k nám. S Gruzínci je to stejné, máme je i v rodině. Byla válka, ale vztah k nim se nezměnil.

Vzpomínám si, že dřív u nás v tržnici prodávali skopové. Gruzínci sem často jezdili nakupovat. Jedna rodina, co takhle přijela, u nás zastavila a ptala se, kde je tady hotel, a táta jim říká, na co hotel, pojďte spát k nám. Spali u nás, máma připravila pirohy a moc dobře jsme s nimi poseděli.

A co se týká Ingušů, nikdo z mých známých ani z rodiny o nich nemluví nenávistně. Já osobně k nim necítím nenávist.

Jak vás ovlivnily události a válka v Čečensku?

V Čečensku taky sloužili kluci z Osetie. Každá válka je hrozné utrpení. Je to vždycky těžké i morálně, když v rámci jednoho státu jsou nějaké třenice. Žijí přece vedle nás. Chtěla bych, abychom žili v přátelství, aby děti nebojovaly.

Bojíte se, že tyto události mohou nějak ovlivnit život v Osetii?

Moc se bojím. Stát se může cokoliv.

Prvního září

Jak vzpomínáte na 1. září? Jaké bylo ráno?

Velmi dobře si na to ráno vzpomínám. Lízočka měla problém se sluchem. Věnovala jsem jí spoustu času, vzala jsem si na rok volno. Všichni ti logopedi, cvičení, musela se naučit nosit naslouchátko. Večer předtím jsem jela do Vladikavkazu, abych koupila vložky do naslouchátka. Koupila jsem i květiny, měli tam lepší výběr. Večer jsme si všechno připravili, šaty na ramínko, střevíčky, aktovku. Špatně jsem spala. Přemýšlela jsem o tom, jak je bude po prázdninách těžké vzbudit včas, aby se nasnídaly, protože si zvykly dlouho spát. Přemýšlela jsem, co jim přichystám, říkala jsem si, že vstanu dřív a udělám pirohy. Vstávala jsem už v noci, vyndala všechny suroviny z mrazáku a připravila pirohy. Ráno vstaly, oblékly si nové šaty, měly ohromnou radost. Šly jsme a Líza si celou dobu kontrolovala nové střevíčky, jestli je nemá zašpiněné. Ve třech jsme vyšly do školy, ještě jsme po cestě potkaly sousedy a šli jsme společně.

Večer předtím nás učitel poprosil, aby rodiče z rodičovského sdružení pomohli s úklidem ve třídě, protože tam něco opravovali, bylo potřeba pověsit záclony a mapy. Dali jsme tam bílý ubrus, květiny do vázy, všechno ve třídě bylo připravené.

Začátek, první den

Přišli jsme do školy, sedli si do třídy a učitelka nám něco říkala, pak jsme šli všichni na dvůr, čekal nás slavnostní nástup. Líza stála vedle mě a Zalja stála se svojí třídou blízko nás. Hudba hrála hodně hlasitě. Stáli jsme, nástup ještě nezačal, a najednou jsem viděla, jak ze strany ulice Kominterny přibíhají maskovaní muži se samopaly a střílí směrem k nástupu. Nedošla mi v tu chvíli vážnost celé situace. Líza stála někde vpředu, ale nemohla jsem ji najít. Začal zmatek a starší dcera se mi někam ztratila, běhala jsem sem a tam, ale nemohla jsem ji najít.

Nahnali nás potom na školní dvůr, pak pod schodiště a nakonec do tělocvičny. Zalju jsem později našla, ukázalo se, že ji donutili vlézt dovnitř oknem, pod oknem byl nasypaný štěrk. Vlastně se potom vyskytlo hodně otázek na téma toho štěrku, proč ho tam pod okny potřebovali. Existuje názor, že to všechno bylo předem připravené, aby do něj mohly skákat děti z oken.

Byla jsem samozřejmě hodně nervózní, protože jsem nevěděla, kde je Zalina. Potom se objevila, celá špinavá. Objala jsem ji, řekla jsem jí, ať se nebojí, že se nic hrozného nestane. Říkala, že jen upadla, jak se lidi tlačili dovnitř, nějaký kluk jí pomohl, byla pořezaná, asi o rozbité sklo.

Ze začátku nám tvrdili, že když budeme dělat všechno, co řeknou, nic strašného se nestane. V prvních chvílích jsme seděli a dělali, co nám řekli, chtěli, abychom se nehýbali a nemluvili, ze začátku nás pouštěli na záchod, napít se vody. Pak to zakázali, zavřeli okna i větračky, asi aby nebylo vidět do tělocvičny. Po chvíli už tam bylo hrozné horko, dusno, nedalo se dýchat. To byl první den.

Věděli jste o vyjednávání, že s nimi někdo vyjednává?

Během prvních hodin jsme v to doufali. Říkala jsem lidem okolo, že zatím o nás neví, ale že se o tom brzy dozví a určitě nám pomůžou, přijmou nějaká opatření a večer nás osvobodí. Moc jsem v to doufala. Vlastně když jsem je poprvé uviděla, říkala jsem si, co to je za chuligány a že nás možná chtějí jen okrást. Nepochopila jsem vážnost celé situace, lekla jsem se, ale nebrala jsem to vážně. Později však, asi večer, celý ten čas se mi slil do jednoho dne, takže nemůžu říct, kdy přesně to bylo, tam přišel jeden muž, vypadal hrozivě, měl plnovous a na hlavě šátek jako Arafat, ostatní měli na sobě černé nebo maskáčové oblečení, on jediný ne. A pak ty šachidky, jak nás prohledávaly a braly nám telefony, ty vypadaly jako ve filmu. Dokud jsem je neviděla, říkala jsem dětem, že nás hned propustí.

Později tam bylo hodně těsno, všichni se pletli jeden přes druhého, ze začátku seděli lidi namáčknutí na sobě a potom se rozsadili volněji. Dostaly jsme se do středu sálu a tam bylo tak těsno, že jsme se nemohly ani pohnout. Těsno, dusno, měly jsme žízeň. To dusno bylo skutečně nesnesitelné. Občas se mi podařilo získat vodu, vyšla jsem na nějakou chodbu, vyseděla frontu na záchod, to nás pouštěli, a tam na záchodě, aby to neviděli, jsem se napila, namočila kapesník, abych mohla přinést dětem. Nutili ženy nosit vodu v kýblech, do kterých házeli nějaké hadry, a ty nám pak házeli, abychom aspoň mohli smočit rty. Bylo to hrozné, prostě k nevydržení. Kdysi jsem četla nějakou knížku, kde popisovali peklo. Seděla jsem a přemýšlela jsem o tom, že stejně neví, co to je peklo. Ke konci už mi bylo všechno jedno, jen aby to skončilo. Slyšela jsem to samé u soudu i od dětí, myslela jsem si, že jsem si to přála jen já.

Říkali jsme si mezi sebou, že jestli to tu vybuchne, všechny ty výbušniny, tak tam zbude ze všeho jen kráter a nic jiného.

Viděli jste, jak rozmisťovali to zařízení?

Ano, nahnali nás dovnitř a před námi to začali rozmisťovat. Pár starších dětí a mužů dokonce nutili, aby jim pomáhali. Muže bili, vyváděli je ven a po nějaké době je vodili zpět hodně zbité.

Zbili někoho přímo v tělocvičně?

Ne, v tělocvičně ne, vyváděli je ven. Evidentně je nutili něco udělat a potom... cítila jsem se hrozně za ně. Jeden muž z naší třídy, ze sdružení rodičů, vstal a řekl svému synovi: „Ty, synku, seď tady, já za chvíli přijdu.“ Seděl tam pak sám a čekal.

Bylo tam tak těsno, že jsme si museli sundat boty a házeli je na parapety, nedalo se vůbec projít. Svlékli jsme se, jak jen to bylo možné, sundali jsme si řetízky, prstýnky, všechno, co nám vadilo. Znovu odvedli ven muže, a když je přiváděli, tak jedna žena volala svého muže k sobě a lidé se začali rozčilovat, proč ho tam zve, když je tam i tak málo místa, a pak někdo řekl, ať je nechají, že se možná vidí naposledy. Prodral se dovnitř, tak moc se styděl, víte, naše mentalita je taková, že já si ani v autě nesednu vedle muže, vždycky dozadu za něj, a on si ani nemohl sednout, aby si mohla sednout ona na něj, tak těsno tam bylo. Sedl si jí na nohy, dívali se jeden druhému do očí a povídali si. Zeptala jsem se ho, kam je vedli a co tam s nimi dělali, a on řekl, že vyhazovali odpadky. Nevěřila jsem mu a zeptala se ho znovu, on se zamyslel a řekl, že naše situace je velmi vážná. Později taky zemřel.

Znali jste požadavky teroristů? Co vám říkali?

Říkali nám, že se na nás vykašlali, že nás nikdo nehodlá zachraňovat, že nás nikdo nepotřebuje a že sem přišli kvůli penězům, že je na to někdo po cestě najal. Tak to bylo.

Podařilo se vám v noci alespoň trochu spát?

Ne, vůbec jsem nespala. Zaprvé tam bylo velice těsno, měla jsem oteklé nohy a nemohla jsem si lehnout. Ani děti nespaly, seděly na podlaze. Bylo to strašné. Když někdo začal mluvit, začali střílet. Jeden z nich nás stále nutil za trest si dát ruce za hlavu a držet je tam, lidi tak museli sedět, když dali ruce dolů, začal zase hukot, začali zase střílet. Ze začátku se mu dařilo udržet lidi v klidu, ale později už ne. Říkal, že bude střílet, ale lidi ho už neposlouchali. Tehdy začali zvedat jednotlivce a řekli, že když nebude ticho, tak ho zastřelí. A lidi samozřejmě ztichli. Tak zvedli jednoho chlapce, pak muže, pak dalšího muže a lidem už začínalo být evidentně všechno jedno, už neměli sílu a on chudák začal sám lidi uklidňovat: „Prosím, ztište se, prosím, ztište se.“

Viděla jste dovnitř jít Auševa?

Ano, viděla. Vešel dovnitř, rozhlédl se, chvíli tam stál. Bylo na něm vidět, že je tam hrozný smrad, to už nepouštěli nikoho na záchod, lidi čurali do lahví a předávali ty lahve s močí dál, aby se lidi mohli napít nebo si dělali obklad, my jsme si taky dělali obklady, divil se, jak hodně lidí tam je. Tak moc jsem chtěla, aby něco řekl, aby řekl, že dělají všechno pro to, aby nás zachránili, abychom měli nějakou naději. Ale on nic neřekl.

A viděla jste, jak po jeho návštěvě začali propouštět ženy s malými dětmi?

Upřímně řečeno, nepochopila jsem, co se tam stalo. Až když jsme vyšli ven, tak jsem se dozvěděla, že někoho propustili.

Třetí den

Pamatujete si, jak to začalo ten třetí den?

Přece jen se mi občas podařilo odejít na záchod a jednou jsem vyšla ven i s dětmi, řekla jsem, že dítěti je špatně, samozřejmě jsem lhala, držela jsem dítě v náručí a prosila jsem, ať nás pustí k doktorce. Dávala dětem napít. Namočila jsem hadřík a přinesla ho starší dceři. Podařilo se nám dostat dovnitř i lahve s vodou pro děti, které byly vedle nás, všichni se snažili pomoci těm dětem, které tam byly bez matek.

Seděli jsme a já jsem si všimla, že z tělocvičny vyšla žena, a viděla jsem, jak si olizuje rty, jako by se právě napila vody, možná se mi to jen zdálo. Tak jsem se rozhodla, že se tam taky dostaneme. A tak jsme se začaly pomalu přibližovat, popošly jsme, sedly si, zase popošly, sedly, popošly, sedly a tak jsme se přibližovaly k chodbě mezi posilovnou a šatnami. Zeptala jsem se té ženy, kde byla a jestli je možné se tam napít, a ona mi řekla, že byla v posilovně a že se tam dá napít vody. Chtěly jsme tam projít, ale začali zase střílet, a tak jsme si sedly a zůstaly tam sedět. Nevím, jak dlouho jsme tam seděly. Předávali jsme si moč, namáčeli hadříky. Jedna dívka se, zatímco se útočníci nedívali, dostala do rohu, kde byly složené kabelky, a našla lahev šampaňského. Podala to ostatním. Taky jsme si v něm namočili hadříky a trochu ho olízli. Vedle nás seděla jedna dívka, Dzejra, taková slabounká, a ta zemřela, chudinka, no a ona pořád nechtěla, abych jí dala namočený hadr, myslela, že je to moč. Říkala jsem jí: „Víš, jak je to dobré?“, a ona se zasmála a olízla to šampaňské.

Za nějaký čas něco se svištěním a syčením proletělo dovnitř, a potom už jsem nic neviděla. Ohlušilo mě to nebo jsem byla v bezvědomí. Když jsem se probrala, všichni už vstávali. Ležela jsem a někde v dálce jsem slyšela, jak něco vybuchuje. Vstala jsem, okolo mě byla mrtvá těla, krev. Volala jsem na děti, Zalina seděla vedle mě, nevím, proč nevyskočila, dodnes o tom nechce mluvit. Líza taky ležela vedle nás. Volala jsem na ni, ale neodpovídala mi. Ohmatávala jsem ji a nahmatala jsem na hlavě ránu, očividně ji zranila střepina. Zatřásla jsem s ní, ale nereagovala.

Chvíli jsem seděla, rozhlížela se okolo, žádní útočníci tam nebyli. Všichni kolem leželi. Nechápala jsem, co se stalo. Řekla jsem Zalině, že vezme Lízu za ruku a půjdeme, ale nepovedlo se nám to. Tak jsem ji vzala za ruce a táhla ji směrem k posilovně, táhla jsem ji, nevím jaký kus, ale odtamtud se už valili lidé. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pochopila jsem, že útočníci tam už nejsou a že musíme utéct. A vtom jeden kluk vylezl na stůl, kterým byl zatarasen vchod, a vyskočil. Rozhodla jsem se, že tam musíme taky, tak jsme šly k východu. Jen co jsme došly k východu, přišli od šaten tři útočníci a začali křičet, kdo jde ven, a kdo je živý, ať si lehne. Řekla jsem Zalině, že si tam lehneme a nikam nepůjdeme, položily jsme Lízu ke zdi, nechápala jsem, že už nežije, a lehly jsme si vedle ní. Dlouho se střílelo. Když jsem zvedla hlavu, tak jsem viděla, že tělocvična je bez střechy a že nad ní krouží helikoptéry. Zalině jsem řekla, ať leží, že už nás brzy zachrání, i kdyby do nás kopali a zjišťovali, zda jsme naživu, ať se ani nehne a leží. Útočníci stále křičeli, ať ten, kdo je živý, odejde. Myslela jsem si, že nás vyvedou ven a zastřelí. Ležely jsme tak asi dvacet minut.

Přímo nad námi byla díra a něco na nás odtud padalo. Zalina neměla tričko a bolelo jí to. Přikryly jsme se nějakým kartonem, ten pak začal doutnat, tak jsem ho odhodila. Útočníci sestřelili ventilátor, aby nevznikl požár. Když si nás všimli, řekli nám, ať jdeme ven, že tam bude hořet. Byly jsme zticha a on to stále opakoval. Podívala jsem se nahoru a tam už opravdu hořelo, a tak jsem se zvedla, nechtěla jsem uhořet zaživa. Lízu jsem táhla za ruce a on mi řekl, ať ji tam nechám. Nechtěla jsem, řekla jsem mu, že je to moje dcera, a on se otočil, sáhl jí na břicho a řekl, že už je mrtvá. Zalina a já jsme vstaly a šly směrem k šatně.

Už jsme byly u dveří, když jsem se otočila na to místo, kde jsme seděly a kde jsme nechaly Lízu, a uviděla jsem tam děvče, které se drželo za sukni babičky, pak ji pustilo a šlo směrem ke dveřím. Myslela jsem si, že je to Líza, a zakřičela jsem na ni: „Lízo, Lízo“, ale ona mě neslyšela. Myslela jsem si, že mě neslyší, protože jsem jí sundala naslouchátko, a tak jsem posadila Zalinu u dveří, řekla jí, ať tam sedí a ani se nehne, protože se všude střílí, a šla jsem k té dívce. Došla jsem k ní, objala ji a říkám jí: „Promiň, Lízo, že jsem tě tady nechala“, a vidím, že nemá oko, vypadlo jí z důlku a viselo na nějaké nitce. Šly jsme tam, kam útočníci. Myslela jsem si, jak je to strašné, nemá oko, ale jak ještě jde. A ocitly jsme se v jídelně jako jedny z prvních.

Tam bylo centrum boje. Zvenku se střílelo, zdi se třásly. Sedly jsme si dozadu. Omítka padla dolů, dala jsem přes děti sako. Pak jsem se rozhodla, že se podívám, co to má s okem, zvedla jsem sako a vidím, že to není Líza. Vyděšeně se na mě dívala. Seděly jsme tam dlouho, střílelo se. Nechtěly, abych je přikrývala sakem, a tak se schovaly pod stůl.

Postavili ženy do oken, protože se zvenku střílelo. Křičeli, že jsou tam lidi, ale stejně se střílelo. V jídelně byly na oknech mříže, pořád jsem myslela na to, aby ta mříž odpadla, jinak že se odsud nedostaneme. Seděli jsme jako odsouzenci. A najednou po dalším výstřelu mříž odpadla a vlezli tam dva ze speciální jednotky, dost divoce bojovali s útočníky, ti na ně křičeli: „Alláhu akbar“ (Ať žije Alláh!) a oni na ně křičeli: „Duchové“, tak nazývali afghánští vojáci své protivníky. Jeden z nich nás přemlouval, ať se schováme pod stůl, a když se nebude střílet, ať vyskočíme ven z okna. Nejdřív jsme se nemohly odhodlat, ale pak někdo před námi vyskočil, tak jsme skočily taky.

01:06:10, venku ze školy

Co jste viděla venku?

Bylo tam hodně lidí. Vyskočily jsme ven, bylo to docela vysoko, pomohl nám jeden ze speciální jednotky. Kulky nám létaly kolem hlavy, nevěděly jsme, kam máme jít, přitiskly jsme se ke zdi. Pak nám naproti vyběhli dva muži, vzali nás a odvezli nás osobním autem do nemocnice.

Byla s vámi ta dívka?

Ne, nevyskočila s námi z jídelny. Zalezla pod stůl někam daleko.

Víte něco o jejím osudu?

Ano, dokončila školu, teď ještě studuje, je to hodná dívka.

Jak dlouho jste ležela v nemocnici ve Vladikavkazu?

Měsíc, ale hlavně léčili Zalinu.

Jak je na tom, po tom všem?

Má samozřejmě velmi podlomené zdraví. Má teď potíže s endokrinním systémem. O sobě ani nemluvím.

01:09:08, pomoc a život poté

Dostalo se vám od lidí z Ruska a jiných zemí humanitární pomoci?

Ano, pomohli nám. Lidé z celého světa posílali peníze. Posílali nám oblečení, přinášeli nám ho i domů.

Jak se vám změnil život po těch událostech?

S tou bolestí je velmi těžké žít.

Nepřemýšlela jste někdy o tom, že byste se přestěhovala jinam?

Občas chci odsud odjet, abych neviděla tu školu. A v tu samou chvíli mě to tam táhne. Stále se tam musím vracet.

Jak dnes hodnotíte ty události? Proč se to stalo?

V naší společnosti je něco velmi špatného, nějaké bolavé místo, nevím, jestli někdo ví co a proč. Je to nemorální, strašné, barbarské, hrozné. Nevím proč.

Sama pro sebe jste našla viníky?

Vinu mají samozřejmě  teroristi. Obviňuji ty, kteří dovolili, aby se dostali do té školy. Obviňuji ty, kteří nás měli zachránit, a neudělali to, ti, kteří nás měli chránit, a nechránili nás. Zradili nás, tak bych to řekla. Nikdo mé děti nezachránil, ani mě ne. Neviděla jsem nikoho, že by někoho zachraňoval.

Máte pocit, že se vám podařilo dobrat se spravedlnosti?

Ne. Kdo byl za to potrestán? Nikdo. Jen Kulajev, terorista. A další viníci nejsou?

Stále se snažíte dosáhnout spravedlnosti?

Snažím. Spolu s ostatními ženami ze sdružení jsme se zúčastnily mnoha stání u soudu, vedly jsme vlastní vyšetřování, snažíme se dosáhnout spravedlnosti v mezích zákona. Došlo to až do Štrasburku, na ten se hodně spoléháme.

V co doufáte?

Že se přece jen povede vyšetřování.

Můžete říct, jak se změnil život v Beslanu?

Samozřejmě, že teroristický útok ovlivnil nejen ty, kteří utrpěli nějaké ztráty, ale i celý Beslan. Nezapomnělo se na to. Lidé se začali mnohem víc bát o děti. Ukázalo se, že lidi mají srdce.

Často se s druhými bavíte o tom, co se stalo?

Ano, dodnes se o tom lidé dohadují. Jakmile se sejdou lidi, i z pozitivních důvodů, rozhovor se stejně stočí na teroristický útok. Oběti na to stále nemohou zapomenout. Noční můry, ty jsou děsivé.

Co byste vzkázala lidem, kdybyste jim mohla něco vzkázat?

Chtěla bych vyzvat vládu, aby o tom útoku řekla pravdu. Moc chci, aby se lidé dozvěděli, co se tam stalo. Děkuji vám, vám to není jedno, vy nejste lhostejní.