The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Cinková (* 1941)

Dětem jsem řekla, že tady jsou vojáci, ale že si toho nemají všímat

  • narodila se 19. září 1941 v Jedlí na Zábřežsku

  • v roce 1945 se přestěhovali do Červené Vody

  • v letech 1955 až 1959 absolvovala Střední pedagogickou školu v Olomouci a stala se učitelkou

  • v roce 1961 se vdala za Josefa Cinka a měli tři syny

  • manžel nedostal kvalifikované místo, protože byl věřící

  • v letech 1962 až 1994 učila na prvním stupni základní školy v Červené Vodě

  • po volbách v roce 1990 se stala první starostkou Červené Vody

  • v roce 2021 vypomáhala ve farnosti prací pro seniory i děti

Narodila se do početné rodiny a od dětství byla zvyklá žít skromně, nenápadně a zároveň opravdově. Stala se učitelkou, ale jako středoškolačka byla odměňovaná hůř než vysokoškoláci. Přesto své profesi vždy dávala všechno, co mohla – poctivou přípravu a vřelý vztah ke svým žákům. Když její manžel nedostal kvůli své víře povolání, které by odpovídalo jeho kvalifikaci, nesla velkou část starosti o rodinu. Po listopadové revoluci v roce 1989 se stala první starostkou Červené Vody. Víra jí pomáhala unést životní těžkosti a dodnes aktivně pracuje pro místní farnost. 

Věra Cinková se narodila 19. září 1941 v Jedlí na Zábřežsku. Tatínek Josef Štarman (1916–2006) pracoval přes týden jako krejčí u soukromého německého krejčího v Červené Vodě a domů se vracel až v pátek. Maminka Otilie (1921–2008) byla v domácnosti s dětmi. Po svatbě v roce 1940 se jim postupně narodilo sedm dětí. Věra byla nejstarší, v roce 1942 se narodil bratr Josef, 1943 sestra Marie, 1945 Růžena, 1950 Jitka, 1952 Eva a 1957 sestra Marta. Oba rodiče byli Češi.

Každý jsme dostali celý pomeranč

Do roku 1945 bydleli se čtyřmi dětmi v Jedlí u prarodičů, pak se přestěhovali do Červené Vody, kde tatínek zprovoznil svoje pánské i dámské krejčovství. Maminka mu s prací pomáhala, a jak řekla pamětnice: „Naši se měli co ohánět, protože krejčovství moc nevynášelo. Každý den jsme museli přispět k práci doma. Dokud jsme třeba neodnesli pět košíčků dřeva na topení, nemohli jsme ven. Neměli jsme všechno, co bychom chtěli. Jednou k Mikuláši jsme dostali každý celý pomeranč. To byl pro nás zážitek, protože jinak maminka jeden pomeranč rozdělila mezi nás všechny.“  

Když se pak prodávaly domy po odsunutých Němcích, otec Štarman jeden koupil. Červená Voda, do konce války Mährisch Rothwasser, byla až do konce války obec s převahou německých obyvatel. Ti zde vybudovali řadu průmyslových podniků, především textilních. Někteří Němci se těžko smiřovali se vznikem samostatného Československa v roce 1918 a s dosazováním Čechů na úřednická místa. Ve třicátých letech začala sílit nacistická ideologie a její mocenské snahy vyústily podpisem mnichovské dohody v okleštění pohraničního území Čech a Moravy. Sedmého října 1938 byli z Červené Vody evakuováni čeští obyvatelé. 

V době války se uzavřely české školy a vyučovalo se pouze v těch německých. Po válce byli až do října 1946 odsunováni původní němečtí obyvatelé. Z Červené Vody jich v sedmnácti transportech odjelo 2156. Z původně třítisícového města zůstalo vylidněné místo. Přišli však noví osídlenci. Po výměně obyvatel se zde uvádí cca 1500 obyvatel, s tím, že se do Červené Vody v roce 1946 začlenil sousední Šanov a v roce 1960 další okolní obce Mlýnice, Mlýnický Dvůr, Bílá Voda, Moravský Karlov, Dolní a Horní Orlice. Vznikla jediná obec s třemi tisícovkami obyvatel, která v témže roce připadla z moravského okresu Zábřeh českému okresu Ústí nad Orlicí.

Po měsíci školní docházky v Jedlí začala Věra v roce 1947 chodit do školy v Červené Vodě. Učitelé se hodně střídali, chodili do pohraničí na umístěnky a leckdy i za trest. Obec se pomalu vzpamatovávala z války, úbytku obyvatel a zániku původního průmyslu. V obci vznikaly jesle, dvě mateřské školy a školní družina, postupně přibyl domov důchodců, lékařské středisko, zubní ambulance a poradna pro matky s dětmi. Z největší Effenbergerovy textilky se po znárodnění stala Perla se dvěma závody, která dávala pracovní příležitost řadě lidí, stejně tak dvě pily, kartáčovny, dřevkárna.

První žáci ke mně přilnuli

Po základní škole se Věra v roce 1955 přihlásila na Fučíkovu pedagogickou školu v Olomouci na učitelství a po maturitě v roce 1959 z ní byla učitelka prvního stupně. Tehdy to bylo právoplatné vzdělání, ale v dalších letech absolventi této školy trpěli tím, že neměli vysokou školu, a jak uvedla pamětnice: „Při zařazování do odměňovací třídy nám odečítali patnáct roků z praxe, protože jsem měla jen střední školu. I když jsem měla dvacet let praxe, počítali mi jen pět. Takže jsem dostávala míň peněz. Na vysokou školu už jsem se nehlásila, protože jsem měla rodinu.“ 

Věra začala učit v Moravském Karlově ve dvojtřídce. Kolega měl první a druhou třídu, Věra třetí až pátou. „Bylo to náročné pro učitele, protože jsem musela mít přípravu pro tři ročníky a za hodinu je všechny vystřídat. Takže pro každý ročník samostatnou práci i výklad. Ale myslím, že to mělo něco do sebe. Děti byly zvyklé pracovat samostatně. A když pak poslouchaly, co se učí ve vyšších ročnících, určitě jim to něco dalo. Pamatuji, že jsem ke svým prvním žákům hodně přilnula. A oni ke mně také.“ Protože v té době museli učitelé bydlet tam, kde učili, našla si pamětnice v Karlově podnájem. V sobotu odpoledne – po dopoledním vyučování – jela na neděli domů.

Politicky nespolehlivý manžel mohl učit jen na základní škole

V roce 1961 se Věra Štarmanová vdala za Josefa Cinka (1933–2011), kolegu ze školy. To už učila v Šanově, opět ve dvojtřídce, a v roce 1962 se Cinkovým narodil syn Pavel. Po čtyřměsíční mateřské dovolené šla opět učit. V hlídání syna se střídala maminka se sestrou, pak šel syn do jeslí. „Učila jsem v Šanově a po měsíci za mnou přišli z Červené Vody, jestli bych šla učit tam. S sebou jsem si přivedla celý pátý ročník, takže jsem měla najednou čtyřicet dětí. Naštěstí se třída rozdělila, jedna byla ve škole a druhá část na obecním úřadě.“

V roce 1964 se narodil druhý syn Josef. Po krátké mateřské šel Josef do jeslí a Věra šla opět učit. „Manžel měl 940 korun, z toho bychom těžko vycházeli, a tak jsem musela do práce. Bylo to náročné,“ vzpomínala pamětnice. „Manžel Josef vystudoval s červeným diplomem univerzitu v Brně, ale protože byl nábožensky založený, nedostal místo podle své kvalifikace. Mohl učit jen na základní škole tady v pohraničí. Bylo mu to docela líto.“

Josef Cink učil v Červené Vodě do roku 1964, pak dostal místo na gymnáziu v Králíkách, ale zároveň učil i na základní škole. V roce 1968 dostal místo v Kostelci nad Orlicí, nejprve na gymnáziu, po čase na obchodní škole. Pětatřicet let tam denně dojížděl – ráno o půl šesté na vlak a večer domů. Veškerý chod domácnosti a starost o děti tak ležely na manželce.

Věra Cinková učila stále na prvním stupni základní školy v Červené Vodě. Pětačtyřicet let, až do roku 1994, kdy odešla do důchodu, ale vypomáhala s učením dál – až do svých pětašedesáti let, jak připomněla: „Bavilo mě to hodně, měla jsem ráda děti. Dřív jsme děti hodně doučovali. Slabší děti chodily do Králík do zvláštní školy, kde nalézaly pochopení a zlepšil se jim prospěch. Hodně mě to bavilo, i když ta práce byla mnohdy tvrdá – třicet dětí ve třídě, nebyly pomůcky, kopírky, všechno se dělalo ručně…“

Po okupaci Sověti v Červené Vodě zůstali

Vpád vojsk do Československa 21. srpna 1968 prožila Věra s dětmi u babičky a dědečka na prázdninách v Albrechticích. „Manželův tatínek nás vzbudil a řekl, co se děje, protože poslouchal rádio. Jeli jsme domů, všude byli vojáci v autech. Nikdo nevěděl, jestli nebude mobilizace. Na úřadě se podepisovala listina proti vjezdu vojsk Varšavské smlouvy.“

V době nastupující normalizace musela Věra Cinková k prověrkám. „Byla tam komise, ve které byl inspektor, ředitelka ze školky, ředitel školy v Karlově a další členové, a vyptávali se na všechno možné. Inspektor pak řekl, že můžu učit dál. Museli jsme dětem ve třídě říci, co se děje. Já měla první třídu, tak jsem dětem řekla, že tady jsou vojáci, ale že si toho nemají všímat.“

Po okupaci se v Červené Vodě usídlila sovětská posádka. Kasárny tam byly vybudovány v letech 1936–1937 a po československých a německých vojácích se tam usídlili Sověti. „V Bílé Vodě měli školu se svými učiteli. Důstojníci bydleli naproti posádce v areálu bytů. Jednou jsme tam se školou byli, připravili pro nás pohoštění, prohlédli jsme si jejich školu, ale jiné styky jsme neměli. Nikam moc nechodili a místní lidé si jich raději nevšímali. Za Křížovou horou a v Bílé Vodě měli cvičiště, takže vesnicí projížděly jejich tanky a obrněné vozy.“

V roce 1971 se Cinkovým narodil třetí syn Petr. Pamětnice je věřící a s tím se také tu a tam ve škole potýkala. „Jednou na mě přišlo udání inspektorovi, že chodím do kostela, takže on musel přijet a vyřešit to. Ale náš ředitel Musílek se mě zastal, a tak jsem tam mohla zůstat. Manžel s tím měl ale větší problémy, když učil v Králíkách na gymnáziu. Já jsem měla celkem klid. Naše děti do náboženství nechodily. A se školními dětmi, které chodily do náboženství, se musel vyrovnávat ředitel Musílek. Přihlášky na náboženství se nosily osobně jemu a on také musel promluvit s rodiči a zkusit je od toho odradit.“

Dále pamětnice uvedla, že po letech se dozvěděla, že na ni donášel informace Státní bezpečnosti jeden zapálený komunista. Rodinné prostředí Cinkových se také dotklo jejich syna, který chtěl jít studovat na chemickou průmyslovku do Pardubic. „Ředitel nám tam řekl, že neudělal přijímačky, ale nebyla to pravda. Pak nám ukázal papírek, kde měl napsaná čtyři jména studentů, které nesměl přijmout.“  

Do kostela na bohoslužby chodila Věra do Králík, aby nebyla místním soudruhům na očích. Manžel chodil v Červené Vodě, protože pracoval daleko od soudruhů na pracovišti – v Kostelci nad Orlicí.

Jak se vyvíjel život v Červené Vodě po roce 1989

V listopadu 1989 pocítila pamětnice i celá její rodina velkou úlevu. Všichni se dočkali svobody vyznání i projevu. Ve společnosti panovalo velké nadšení, na druhé straně chyběly demokratické struktury, zákony, ideologicky nezatížení odborníci. Jako všude, i v Červené Vodě vzniklo Občanské fórum a po volbách do obecního zastupitelstva na podzim roku 1990 se Věra Cinková stala první starostkou obce. „Bylo to hodně těžké období, první rok nebyly zákony, pravidla, všechno bylo jiné a já jsem na tu funkci nestačila. Musela se řešit řada náročných úkolů – stěhovala se sovětská posádka, po které zůstal nějaký majetek, rušily se jesle, s čímž nesouhlasili mnozí občané, v zastupitelstvu nebyli odborníci. Snažila jsem se, ale nestačila jsem na to.“ Po roce Věra Cinková z funkce odstoupila a vrátila se do školy. Starostou se stal Jaromír Dorňák.

Na závěr pamětnice zhodnotila porevoluční vývoj v Červené Vodě: „V posledních dvaceti letech se tady hodně změnilo, zlepšilo, vybudovalo. Nová rozhledna, léčebna dlouhodobě nemocných, domov důchodců, zdravotní středisko, škola, mateřské školy, sportovní areál. Na druhé straně ubyla spousta pracovních míst, která tu byla v textilkách i dalších provozech. Zrušila se nemocnice, zanikla řada obchodů a řemeslných živností, které nemohly konkurovat lacinějším a větším obchodním řetězcům.“

Nejtěžší životní období prožila Věra Cinková v letech 2011–2012, kdy zemřel nejprve manžel a za rok po něm syn. Sílu překonat tragické události našla ve víře. „Manželova smrt pořád bolí, ale když zemře dítě, to je horší. Víra mi pomohla. Začala jsem hodně dělat pro farnost – vedu kroužek seniorek, učím náboženství, stále něco dělám,“ svěřila se. A rozloučila se vzkazem: „Mladé generaci bych přála, aby měli rádi sebe, svoji rodinu, sousedy i svoji zem. A tam, kde žijí, aby se snažili dělat něco pro druhé lidi.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Iva Marková )