The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Činka (* 1923)

• narozený 25. září 1923 v Českém Malíně (Volyň)

• přežil vypálení Českého Malína

• odveden do armády

• služba u ženistů a dělostřelectva ve „Svobodově“ armádě.

• zraněn za Duklou

• po válce se přestěhoval do Československa, žije v Novém Malíně

„Já jsem vedl bejka. Němci nás poslali, jak se říkalo ,rabovat´ dobytek... Pamatuji si, že hodně pršelo, tak i Němci utíkali. Vedli jsme dobytek, bylo nás asi sedm či osm chlapců, i ženáči. Cesty nebyly zpevněné, byly hodně blátivé. Jak pršelo, tak jsme sešli z cesty. Bejka jsem uvázal ve vesnici za Malínem v zahradě. Vidíme, že Malín hoří. Tak jsme odešli od dobytka. Tím jsme se zachránili... Spali jsme venku na poli, byli jsme vyděšení...“

Pan Činka se narodil v Českém Malíně na Volyni v rodině drobného zemědělce a patří mezi malou skupinu jeho obyvatel, která díky různým okolnostem přežila jeho vypálení nacistickými vojáky v červenci 1943. Antonín Činka měl dva sourozence, bratra, který zahynul při vypálení Českého Malína spolu s rodiči, a sestru. Nevlastní sestra se též zachránila.

Sestra se schovala za mlátičku

„Schovala se spolu s jednou s jednou Ukrajinkou za mlátičku. Nahnali je za šupnu. Mlátička byla na takové šupně, cihly tam byly vyzděné špatnou maltou. Jedna hrabala, druhá odhazovala. Němci to zapálili a postříleli lidi. Sestra s tou Ukrajinkou vylezla po té šupně, aby neshořely. Slyšela kulky, jak dělaly pink, hvízdaly kolem.“

Pan Činka se zachránil, neboť ho Němci poslali odvést dobytek.

Bejka jsem uvázal na zahradě

„Já jsem vedl bejka devítimetrákového v kroužku. Nás chlapce Němci vybrali v Malíně, jak se říkalo ,rabovat´ dobytek, hnali hodně dobytka. Co bylo v domácnosti, jak se řekne, někde bylo sádlo, někde mouka, tak to sbírali na vůz. Akorát hodně pršelo, tak i Němci rádi utíkali. Cesty byly, jak se řekne blátivý, nebyly asfaltky. My jsme vedli dobytek, asi sedm či osm chlapců, aj ženáči. Já jsem vedl bejka rabovat do Oliky. Jak pršelo, tak jsme odbočili, žádnej za náma nešel. Do jedný vesničky za Malínem, taková zahrada byla, tak tam jsme zahnali ten dobytek. Bejka jsem uvázal v zahradě. Vidíme, že Malín hoří. Tak jsme odešli od dobytka. Tak jsem se zachránil. Všechno hořelo, tak jsme byli jak divočáci, jsme se báli, že někdo znova přijede nás střílet... Tak jsme spali aj v poli, v seně, no venku. Byli jsme vyděšení, jak se řekne...“

Malín byl velká obec

„Malín byl velká obec: nemocnice, dvě kapely, dva sály pro tancovačky. Kováři, zámečníci, zedníci. Měli jsme českého učitele. Elektřina byla zavedená ze mlýna. Stavení měla po žárovce zavedenou elektřinu.“Pan Řepíkvzpomíná i na to, jak sám zaváděl domů elektřinu a využil drátu, jenž zbyl po polských vojenských manévrech.

Dohromady měl Český Malín přes sto čísel. „Přes tři sta lidí propadlo (zahynulo),“vzpomíná na ně Antonín Činka. Někteří se zachránili podobně jako on, jiní lidé (jako pan Kechrt) se zachránili tím, že odjeli na nákupy do města, další například tím, že odešli na pole (například otec a syn Řepíkové, Nina Pospíšilová s matkou).

„Když přijeli Němci, po každém chtěli dokumenty. Rozdělili ženy zvlášť, děti zvlášť, staří lidé zvlášť.“Němci soustředili Malínské také v ukrajinském Malíně v tamní gmině (škola a obecní úřad dohromady), kde je postříleli.

Pokusy Malínských o záchranu života

„Postříleli, naházeli granáty, zapálili. Někteří, třeba jak to stříleli, vlezli pod tu lávku (lavici), tak se někteří zachránili. Jak se zachránili, tak okno vyrazili a do zahrady utíkali. Vyskočili, tam byli obstoupení znova Němci, znovu je postříleli, přímo už venku.“

Český Malín byl vypálený 13. července, už bylo seno na poli. Pan Činka vzpomíná i na osud Václava Uhlíře, který byl postřelený do nohy a zachránil se tak, že se schoval do kupky sena.

„Vašek Uhlířů byl postřelený taky, jak to viděl, tak se udělal mrtvej, ležel a hotovo. Byl do nohy hodně zraněný, a tak se zachránil. To bylo 13. července, to bylo seno na poli, kopky byly, a my, jak jsme šli od toho dobytka, tam jsme ho nechali, dobytek, jsme šli domů, k ránu, no, brzy ráno. Ten Uhlíř nás uslyšel, byl v kopce sena. ,Kluci, pojďte, já tady ležím.´ Byl raněný, tak jsme ho vzali domů, ošetřili a tak...“

Poznávali jsme je třeba podle svetýrku

„Němci je (Malínské) pak naháněli do stodoly. Třeba tam ležela matka s dítětem, měla ho pod ramenem. Bylo to k jaru (v létě…??), slámy už moc nebylo, tak nějaký škvarek zůstal. Tak jsme je poznávali třeba podle (zbytku) svetýrku či sukně.

K ránu jsme tam přišli, bylo štěstí, že byl velký lijavec, tak to nehořelo moc dobře. Pomáhali jsme i hasit. Nikde už žádná auta nebyla, Němci již odjeli.

Chlapi, co byli ve městě, jak se vrátili o několik dní později, bejka zabili a udělali jsme z něj klobásy.“

Pan Činka narukoval na jaře 1944 do československé armády. Byl přidělený k ženistům. Poprvé byl bojově nasazen u Dukly. Po několika dnech bojů na slovenském území byl pan Činka zraněn střepinou granátu.

Zranily mne střepiny granátu

„Schoval jsem se k dutému stromu, ale střepiny granátu mne poranily na ruce, hlavě a koleně. Odvezli mne do nemocnice do Lvova, kde mne operovali. Protože jsem špatně chodil, tak mne přidělili k dělostřelectvu.“

Ze služby u dělostřelectva vzpomíná pan Činka i na to, jak museli zapřahat voly, aby dostali dělo za deštivého počasí na vrcholek kopce. Konec války má pan Činka spojený se službou u dělostřelectva, vybavuje se mu, že byli v moravských Boskovicích.

Němci jsou dobří hospodáři, ale barbaři

Na otázku, jaké měl pocity, když proti německým vojákům u Dukly bojoval, pan Činka říká: „Němci jsou dobří hospodáři, ale barbaři.“Osobní nenávist k nim však necítil, boje proti německé armádě nebral jako svoji osobní odplatu.

„U Dukly nás hnali jak ovce, tam padlo lidí zbytečně,“dodává na závěr pan Činka.