The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

štábní rotmistr Jaroslav Cimala (* 1926)

•  štábní rotmistr v. v.

•  narozen 2. listopadu 1926 v Radvanicích na Těšínsku

•  otec podepsal Volksliste

•  v březnu 1944 musel namísto otce narukovat do Wehrmachtu

•  nasazen ve Francii

•  v září 1944 zajat Američany

•  zajatecké tábory v Sant Rafael, v Neapoli, v Alžíru, v Edinburghu

•  vstup do československé zahraniční armády

•  výcvik v Anglii, nasazen u Dunkerque

•  3. dělostřelecký pluk - radiotelegrafista

•  po válce práce v hutích na Ostravsku

Dětství a mládí na Těšínsku

Jaroslav Cimala se narodil 2. listopadu 1926 v Radvanicích u Ostravy. Jeho otec byl nezaměstnaný, takže jeho dětství bylo těžké. Matka ho od raného dětství vedla ke zpěvu a ten se mu stal podporou a útěchou v celém životě. Rodina žila v národnostně smíšené oblasti, považovali se ale za Čechy a jejich vesnice Radvanice byla také česká. V roce 1938 po mnichovské dohodě si území Těšínska mezi sebe rozdělilo Polsko a Německo. Po obsazení Polska v roce 1939 pak celé Těšínsko připadlo Říši. Vesnice Radvanice se stala součástí Říše.

Osudy pana Cimaly významně ovlivnilo rozhodnutí jeho otce připojit se k tzv. Volksliste. „Podívejte se, to není vůbec žádná tajnost a s tím se budete setkávat častěji tady na Těšínsku, že Němci se snažili potom stáhnout na svou stranu svoje příznivce a začly ty hromské volklisty. Táta též se k tomu dal. A on chudák zemřel. A já jsem musel za něho rukovat.“ Volksliste bylo přihlášení se k tzv. slezské národnosti, které umožňovalo obyvatelům Slezska (Těšínska, Opavska) po obsazení těchto oblastí v roce 1938 a 1939 získat říšské občanství a německý pas. Kromě různých výhod s sebou však neslo i povinnost rukovat do Wehrmachtu.

Ve Wehrmachtu

Pan Cimala proto v březnu 1944 musel narukovat do německé armády. Narukoval do Rokytnice v Orlických horách, kde také absolvoval výcvik. Hned po výcviku byl s jednotkou vyslán do jižní Francie. „V jednotce byla většina synků od nás, říšských Němců bylo málo, takže museli i ten způsob chování tomu přizpůsobit.“ V německé armádě ale pan Cimala sloužil celkem jen tři měsíce. Potom byl zajat Američany. Ani se nezúčastnil žádné bojové operace.

Zajetí

8. září 1944 byl pan Cimala zajat. „Když Američané prakticky začli vyloďovat a já jsem se dostal do té fronty, která táhla ze Středozemního moře do středu Francie, a tam nás jako... u Besanconu nás zajali. To už řinčelo se zbraněmi, no.“ (Přešli jste sami do zajetí? Nebo jak jste se do toho zajetí konkrétně dostal?) „Konkrétně jak jsem se dostal. Že jsme jednoho feldwebla německého..., jsme už byli ve sklepě schovaní, jsme přitáhli, dali mu bílý prapor a: ´Marš pro Američany.´ Bylo nás tam asi osm nebo devět těch kluků. Ale předtím jako Američané najeli zkontrolovat terén. Přijeli s tankem. To si pamatuju jak dneska. Na křižovatce zastavili, zjistili situaci. Žádnej po nich nevystřelil. Žádnej. Stáhli se. A na to následoval dělostřelecký koberec. Pokládali pěkně. A tak jsme tam byli schovaní v jednom baráku a naráz ten jeden granát zasáhnul barák, tak se to začalo sypat. Tak jsme potom do toho sklepa. Tak jsme potom toho feldwebla, ať maže, ať sem přijdou Američané pro nás. Nechtělo se mu moc, ale musel. Musel bohužel... No a tak jsem se dostal do zajetí.“

V zajetí prošel Jaroslav Cimala tábory v Saint Rafael v jižní Francii a následně v Neapoli v Itálii, což byl sběrný tábor, kde již byli zajatci rozděleni podle národností a tříděni, kdo by chtěl vstoupit do armády spojenců. Češi měli tábor vedle Poláků.

„Polský velitel vždycky večer svolával: ´Poláci, sbírajte do modlitby.´ No, a my jsme tam měli dva z Todtovy organizace, kteří hráli na kytary, a když se začali Poláci modlit, tak jsme jim hráli a zpívali „Proč ten jetelíček.“ Poláky to hrozně štvalo, protože my se nemodlíme a stejně dostáváme cigarety – které oni měli pouze za účast při modlení.“

Anglie

Protože Američané neměli cizineckou armádu, byl pan Cimala s ostatními zajatci dále převezen do Alžíru, kde je Američané předali Angličanům. Ti je odvezli do Velké Británie, do Edinburghu. V Edinburghu bylo zajetí nejhorší, byl už listopad, mrazy, a zajatci bydleli ve stanech jen s jednou přikrývkou. Naštěstí tam pan Cimala byl jen asi devět dnů a byl vybrán do armády. Takto vybraní se přesunuli do plechových domků již mimo zajatecký tábor, kde se museli osprchovat, všechno oblečení dostali nové, dostali vybavení anglické armády. A hned na nástupu jim řekli: „To, co bylo, už není. To, co jste se naučili, ten tvrdý výcvik a tvrdý život, ten si nechte. Ten budete potřebovat. A všechno ostatní zapomeňte! To máte nové vybavení a budete sloužit... Budete převezeni do výcvikového střediska československé zahraniční armády.“

Jaroslav Cimala byl přidělen k Náhradnímu tělesu pěší výcvikové roty. Výcvik probíhal asi 30 km od Londýna v Southendu. Vztahy Čechů s Angličany byly velmi dobré, pan Cimala zdůrazňuje, že Angličané se k nim chovali velice slušně, nezažil od nich žádné projevy nadřazenosti apod. Velmi je spojovala hudba. Čeští vojáci často a dobře zpívali české písničky, které Angličané velmi rádi poslouchali. „V Southend, jak pochodovala naše jednotka, zpívala, Angláni zůstávali stát na útvaru a poslouchali. A měli jsme takovou hospůdku, tam v Southend, no taková parta tych zpěváků jsme tam vždycky v nedělu chodili. No, sedli, začli zpívat. Najednou vrchní – přišel, spočítal a už tam byly panáky. My říkáme: ´No, no.´ ´It‛s all right.´ Angláni za to, že jsme jim tam zpívali, tak nám dávali i popít. Měli strašně rádi české písničky.“

Pan Cimala v rozhovoru i zazpíval ukázky některých písní, které vojáci v Anglii zpívali.

Dunkerque

Výcvik trval od Vánoc až do začátku února 1945, kdy byl pan Cimala převelen k 3. oddílu dělostřeleckého pluku u Dunkerque. Prodělal zároveň kurs radista-telefonista a dostal se na oddílovou ústřednu v Dunkerque. Měl desetinásobnou radiostanici. „Tam jsme sloužili 24 hodin služba, 24 hodin volna. Ubytovaní jsme byli v Gravelines v rodinném domku a na bojiště nás vždy vozili.“

Protože pan Cimala sloužil u dělostřelectva, nedostal se samozřejmě přímo na frontu. Dělostřelectvo bylo vzadu. „Měli jsme jenom předsunutý tank, který nás směroval, a pak přišel jenom povel: ´Tři rány ráz na ráz, PAL!´“ Střílelo se jen v noci, takže ve dne Jaroslav Cimala s radiotelegrafisty vyjížděli do terénu a seřizovali radiostanice.

Odposlech

Při jednom takovémto výjezdu měl pan Cimala zajímavý zážitek. „Měli jsme tam vídeňského Čecha. A ten se naladil na německou vysílačku u Dunkerque. A komunikoval, protože znal dobře německy, perfektně, že. Takže s nima komunikoval dost dlouho, až ti Němci na to přišli, že se tam dostali do toho... A to bylo slyšet jen, my jsme ty radiostanice všeci měli zapnuté, to bylo jenom: ´Feind her mit! Blink.´ A už bylo po všeckym. Nepřítel naslouchal, že.“

Návrat domů

Pan Cimala byl u Dunkerque až do konce války. 10. května 1945 se celá brigáda sbalila a vyrazila do republiky. Dojeli až na Šumavu. Pan Cimala s dělostřelci konkrétně do Kolince na Šumavě. „Škoda, že neumím vyjádřit pocit, jaké to je, když jsme překročili naše hranice.“

Při cestě již po Československu rozhazoval pan Cimala z vozu cigarety, které si mohli vojáci kupovat za žold a které si našetřil. Chtěl lidem udělat radost. Jenže Češi byli po cigaretách jak lvi, až mu jeden člověk kvůli cigaretám málem skočil pod obrněný vůz. Potom s rozdáváním přestal, protože nechtěl, aby se nakonec ještě někdo zranil

Po válce

Po válce musel Jaroslav Cimala ještě sloužit v armádě, nejprve v Sušici a pak v Jihlavě. V armádě skončil na jaře 1946. Potom pracoval na vysokých pecích na Žofínské huti. Nejprve na dráze a potom přešel do Vítkovic. Coby západní voják byl komunistickému režimu trnem v oku. Jinde než na těžkých provozech moc pracovat nešlo. Potom pracoval na aglomeraci u Rudné, kde zůstal až do důchodu. Perzekuován nebyl, dokonce se vypracoval na předáka.

Poselství

„S poctivostí a pravdou nejdále dojdeš!“