The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Cigánek (* 1930  )

Já jsem k dobývání uranu jenom přičuchnul

  • narozen 25. ledna 1930 ve Věžkách u Přerova
  • v roce 1950 odmaturoval na obchodní akademii
  • dále studoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci
  • 29. ledna 1953 přešel hranice poblíž Račího údolí v Jesenicku
  • v Polsku jej chytila stráž
  • za nelegální opuštění republiky byl odsouzen k dobývání uranu
  • byl propuštěn na prezidentskou amnestii v roce 1953
  • v Přerově zakládal pobočku Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

František Cigánek chodil na obecnou školu ve Vlkoši u Přerova. V roce 1934 jeho rodný dům ve Věžkách zachvátil požár: vzpomíná, že po celou dobu obecné školy pomáhal rodičům s rekonstrukcí. Rodina neměla na opravu dostatek finančních prostředků a potácela se v dluzích až do roku 1945.

Aby byli schopni splatit dluhy, tak každý rok načerno koupili sele. To potom vykrmili a prodali řezníkovi ze sousední obce. „Ten řezník ale nebyl moc obezřetný...“ Zapisoval si do poznámkového sešitu jména všech lidí, od nichž nakupoval. Zanedlouho se o tom dozvědělo gestapo a objelo všechny, kteří byli v seznamu uvedeni. Řezník si totiž jména vedl detailně i s adresami.

Příslušníci gestapa zatkli pamětníkova otce a odvezli ho na úřadovnu v Přerově, kde byl vyšetřován tři dny. „Dokonce se ocitl na seznamu pro fyzickou likvidaci v některém z koncentračních táborů.“ Jeho přečinem bylo ohrožení hospodářského plánování německé říše. Naštěstí se to stalo na sklonku protektorátu: „Kdyby se válka protáhla, tak by možná byla celá rodina zlikvidovaná.“

Lidé na ni ukázali

Strýc Františka Cigánka si vzal za manželku brněnskou Němku a jejich dcera se stala členkou Svazu německých dívek. „Lidé na ni ukázali, když přišla při osvobozování Brna Rudá armáda...“ Strýce odvlekli a zmlátili ho tak, že za tři dny zemřel. Vdova s dcerou potom v roce 1947 získaly možnost odstěhovat se k příbuzným do Bavorska. „Posléze jsme se několikrát informovali u Červeného kříže, ale nebyli jsme schopni vypátrat, co se s nimi stalo... Moc by mě to zajímalo, sestřenka by ještě mohla být na světě.“

Po druhé světové válce se pamětník stal členem skautského oddílu a také členem Orla, křesťanské sportovní organizace. Po roce 1948 byla činnost obou těchto organizací zastavena. Roku 1950 odmaturoval s vyznamenáním na obchodní akademii. Zde mu však bylo řečeno, že pokud nevstoupí do Socialistického svazu mládeže, nebude připuštěn k maturitní zkoušce. Do SSM tedy vynuceně vstoupil.

Poté byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor angličtina–ruština. Jeho situace na fakultě se však neustále zhoršovala, protože se nikdy zcela neztotožnil s nástupem komunismu. „Nebyl jsem vychováván k ateismu a nikdy jsem nebyl přesvědčen o správnosti komunistického světonázoru.“ Prověrková komise při vysoké škole jej prohlásila za osobu nežádoucí a odebrala mu státní prospěchové stipendium, které mu dosud bylo vypláceno každý měsíc.

V Olomouci František Cigánek tehdy bydlel u dr. Miloslava Hambálka, bývalého politického vězně z koncentračního tábora Dachau. „Měl dobré kontakty: znal se s velkými činiteli, kteří se dali do služeb komunistické éry...“ Jednalo se o ústavní činitele včetně Zápotockého, který s ním byl také zavřený. Hambálek pamětníkovi navrhl, aby dokončil univerzitní studium pro utečence z východního bloku v Evropské koleji v belgických Bruggách.

Provedl jsem sondáže

Rodiče s plánem souhlasili, a pamětník se tedy začal připravovat na ilegální opuštění republiky. „Provedl jsem sondáže na jižní Moravě, na Slovensku, na severu: všude jsem měl svoje známé. Zjistil jsem, že přechody byly buď zaminované, nebo nějakým způsobem zajištěné, jen málokomu se v těch místech podařilo přejít.“

Proto nakonec zvolil místo v oblasti Jesenicka, poblíž Račího údolí u Javorníka. Tuto oblast dobře znal díky kurzu vojenské přípravy, který dříve absolvoval na filozofické fakultě. Odjezdu předcházela důkladná příprava: „Předpokládal jsem, že estébáci udělají šťáru u všech, se kterými jsem byl v kontaktu.“ Pamětník proto zlikvidoval veškeré materiály, které by pro něj později mohly být nepříznivé.

Den překročení hranic přišel 29. ledna 1953. František Cigánek měl přes různé kontakty domluveno, že se dostane na lyžích přes Polsko a do západní zóny Berlína. Tam měl navázat kontakt s rodinou svých příbuzných: brněnských Němců. „Ale člověk míní a Pán Bůh mění...“ Samotný přechod hranic se sice zdařil, ale za ranního rozbřesku ho spatřila u Vratislavi stráž. Následně byl odsouzen za nelegální opuštění republiky u lidového soudu v Olomouci.

Prokurátor se ptal rodičů, jestli uhradí zálohu, aby mu byl přidělen obhájce. „Já jsem jim okamžitě poradil, ať nic neplatí: věděl jsem, že by to byly vyhozené peníze... To už stejně bylo všechno nachystané, už dopředu bylo pro každého stanoveno, co vyfasuje.“ Po hlavním líčení František Cigánek dostal trest dvanáct měsíců odnětí svobody nepodmíněně na dobývání uranu.

Chtěli mě zkoumat

„Měl jsem štěstí, protože zrovna v době výkonu trestu, v březnu 1953, zemřel Stalin a potom i Gottwald.“ Od prezidenta Antonína Zápotockého pamětník dostal amnestii. Po návratu domů objížděl doktory, předávali si ho ve fakultní nemocnici v Olomouci z oddělení na oddělení: „Chtěli mě zkoumat. Byl jsem snad všude kromě psychiatrické léčebny. Já jsem říkal: U mě toho moc nenajdete, já jsem tomu jenom přičuchnul, měli byste zkoumat ty, co si na dobývání uranu pobyli třeba tři roky...“

V říjnu přišel příkaz ministerstva obrany a František Cigánek musel nastoupit na vojnu. V armádě jej ovšem vzhledem k jeho minulosti považovali za „nespolehlivou osobu“, a proto mu nesvěřili zbraň. „Asi až po dvou letech mi dali starou německou pušku, v podstatě neschopnou střelby...“

Pamětník později založil pobočku Klubu angažovaných nestraníků v Přerově. Po revoluci se stal členem Sdružení bývalých politických vězňů. Skautingu, svému největšímu koníčku, se věnoval od června 1945 až do samotného pádu komunismu.

Většinu svých aktivit však bohužel musel přerušit kvůli závažné nemoci, rakovině. „Naštěstí jsem si vychovával nástupce ve všech svých funkcích. Každý z nás je postradatelný a každý musí pamatovat na zadní kolečka. Všechno je řízení Boží. Já jsem si nikdy nestěžoval.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů s podporou grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz