The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Chytráčková (* 1946)

• narodila se 17. července 1946 v Praze do rodiny Karla a Marie Náprstkových

• otec generálmajor Karel Náprstek sloužil během druhé světové války jako letec v RAF

• rodiče, i s jejím starším bratrem, emigrovali v roce 1948 do Velké Británie

• pamětnice vyrůstala nejprve u babičky a pak u strýce v Turnově

• pokusy dostat ji do Anglie za rodinou prostřednictvím Červeného kříže selhaly

• za rodiči do Anglie odjela v roce 1968, vrátila se den před okupací Československa

• v roce 1970 promovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

• po promoci potkala budoucího manžela, vychovali dvě děti

• působila na fakultě tělovýchovy jako pomocná vědecká síla, později profesorka

• věnovala se výzkumu pohybu těla ve vztahu k tělesným proporcím, zejména u mládeže

• v roce 2025 žila v Turnově

Na první pohled by se mohlo zdát, že životní příběh Jitky Chytráčkové je jen příběhem dítěte opuštěného rodiči. Ve skutečnosti ale odráží temnou kapitolu československých dějin. Její otec, navigátor a letec britského Královského letectva (RAF) Karel Náprstek, patřil k hrdinům druhé světové války. Po únoru 1948 se však z hrdinů stali podezřelí „zápaďáci“. Komunistický režim je označil za potenciální nepřátele a mnohé čekalo vězení nebo uranové doly. Z armády byli vyhazováni, jejich rodiny sledovala Státní bezpečnost (StB) a děti spolužáků se učily, že jsou „imperialistické“. Tomu všemu chtěl Karel Náprstek předejít, a tak se rozhodl, že s manželkou, synem a téměř dvouletou dcerou překročí státní hranici. 

Shodou nešťastných událostí zůstala malá Jitka v Československu a vyrůstala u maminčiny rodiny v Turnově. Z vyprávění zná, že se rodiče marně pokoušeli dostat ji přes Červený kříž do Anglie. Sama ale nikdy nelitovala, že je rozdělila železná opona. „Byla jsem šťastné dítě,“ usmívá se a dodává, že pokládala zvláštní kličkovanou, kterou s režimem její strýc s tetou hráli, za normální věc. „Vyplňovali například žádost o sirotčí důchod a v kolonce zaměstnání oba napsali, že jsou dělníci. Na otázku, kde se nachází rodiče, odpověděli, že neznámo kde. Bylo nutné hrát tuto hru, abych nemusela nést následky emigrace rodičů.“ 

Jitka Chytráčková se narodila 17. července 1946 v Praze do rodiny Karla a Marie Náprstkových. Po válce otec působil v Hradci Králové na postu ředitele Letecké akademie. „Už v Hradci dostal tatínek echo, že to po tom únoru, kdy se v Československu dostala k moci komunistická strana, nebude nejlepší. Celá naše rodina se rychle přesunula do Prahy, kde měl čekat taxikář a odvézt je na Šumavu,“ přibližuje pamětnice příběh o přechodu státní hranice, který si pamatuje jen z vyprávění. „Maminka mi vyprávěla, že zůstali ještě s dalšími lidmi v Mirkově chatě a čekali na průvodce, který je převede přes hranici. V jeden okamžik vznikl nějaký zmatek a všichni vyskákali bočním oknem do lesa. Tatínek skočil z okna se mnou v náručí, a jak jsme dopadli, strašně jsem se rozplakala.“ 

Z vyprávění se pamětnice dozvěděla, že s sebou měli rodiče pro takový případ tlumící medikamenty. „Dostala jsem prášek a utišila se. Nikdo nepřišel a všichni se vrátili zpátky do chalupy, kde čekali do druhého večera na převaděče. S ním se v noci vydali pěšky údolím Vltavy. Nesli mě na nosítkách z lyží, na kterých byl natažený kabát. Když mě nesli do kopce, z improvizovaných nosítek jsem se skutálela a začala opět plakat. Další utišující prášek ale měl opačný účinek a já ječela na celé kolo.“ 

Rodina stála v tu chvíli před těžkou volbou, plačící batole se nedařilo uklidnit a hrozilo, že jeho křik prozradí celou skupinu. „Tatínek se chtěl vrátit. Dva naši průvodci ho ale přemluvili, aby s maminkou a mým sedmiletým bratrem pokračoval a pokusil se mě později do Velké Británie prostřednictvím Červeného kříže dostat. Zaručili se mu, že mě bezpečně dopraví do Turnova k babičce,“ vysvětluje pamětnice a s úsměvem dodává: „V Písku mě ti dva výtečníci předali světským, o kterých slyšeli, že mají do Turnova namířeno.“ Babička později vyprávěla, že když k ní kolotočáři v náručí s její vnučkou přišli, zrovna krmila husu. Tak moc se jich polekala, že milou husu uškrtila.

Útěku rodičů si, podle záznamů Státní bezpečnosti dochovaných v Archivu bezpečnostních složek ČR, režim zprvu nepovšimnul. Ve svazku KR-46680 MV, který na Karla Náprstka StB vedla (k dispozici v digitalizované podobě na www.e-badatelna.cz), se je možné dočíst, že zběhl v dubnu nebo květnu 1948, nesouhlasil s lidově demokratickým zřízením a že existuje podezření, že vyzradil cizí moci všechna vojenská a státní tajemství, která mu byla známa. V roce 1951 dokonce vyhlásilo Ministerstvo národní bezpečnosti po Karlu Náprstkovi pátrání, vydalo zatykač a vojenský prokurátor ho mimo jiné obvinil z vojenské zrady. 

Z pozdějších záznamů je také patrné, že otec pamětnice a další přeběhlíci se zdržovali nějaký čas v bavorském městě Finsterau, později vedla jejich cesta do Francie. Karel Náprstek Francii dobře znal – podle záznamů ukončil v roce 1937 dvouleté studium na vysoké škole válečné v Paříži a o rok později byl styčným důstojníkem československé armády na velitelství francouzského letectva. 

V Anglii neměli peřiny ani sníh, a tak jsem za rodiči nechtěla

Jitka Chytráčková vyrůstala do svých deseti let u babičky. Když zemřela, vychovávala ji rodina matčina bratra. Vyrůstala se sestřenicí Miladou, jako by to byla její sestra. „Byla jsem spokojená. Když se mě zeptali, jestli bych chtěla jet za rodiči do Anglie, protestovala jsem. Vždycky jsem říkala, že tam nemají peřiny a sníh, a to nebylo nic pro mě,“ směje se pamětnice. Z vyprávění ví o pokusu dostat ji – tehdy ještě malou – za rodiči do Anglie. „Tuším, že to byl generál Liška, který se s otcem znal. Měl tři děti a do Československa letěl jen se dvěma a zpátky měl vzít s sebou i mě. Jenže celá věc se upekla nějak narychlo, a když přišel za babičkou do Turnova, neměl nic v ruce. Nevydala mě, měla strach,“ vypráví. 

S rodiči zůstávala pamětnice, jak sama říká, jen v konspiračním kontaktu: „Když jsem byla malá, dostala jsem předepsaný papír tiskacími písmeny a musela jsem ta písmenka obtáhnout. Neměla jsem to ráda. Dopis se pak poslal na londýnskou adresu nějakého známého rodičů.“

Ve čtenáři vyvstane otázka, co asi prožívali rodiče pamětnice, když se za nimi nepodařilo dceru přivézt. Jak se museli cítit, když jedno z jejich dětí zůstalo napospas pomstychtivému režimu? „Až později jsem se od bratra dozvěděla, jak špatně na tom naši zpočátku v Londýně byli. Nějací známí mu zaplatili internátní školu ve Skotsku, aby jim alespoň trochu ulevili. Maminka nesla celou situaci velmi špatně a zhroutila se,“ vysvětluje pamětnice. „Někdo jim poradil, aby vyhledali českého kněze, který v Londýně pobýval, že mamince pomůže. Měl jedinou radu. Aby rodiče na všechno zapomněli, jinak nebudou moci žít dál.“

Když se pak rodina konečně setkala, cítili se všichni velice nesví. Stála mezi nimi zmařená léta a střet dvou odlišných světů. „Když jsem za nimi v roce 1968 konečně mohla přijet, pobyla jsem tam tři týdny. Náš vztah byl takový trochu zvláštní. Neustále jsme se dohadovali. Tatínek nevěřil tomu, co jsem vyprávěla, já zas nemohla pochopit to, co říkal on,“ říká s povzdechem. „Nemohl například pochopit, že jsme dostali od bytového podniku zadarmo byt.“ 

Několik lidí nade mnou drželo ochrannou ruku, mohla jsem studovat 

Na dospívání a vlastně na celý život vzpomíná Jitka Chytráčková ráda. Vyrůstala v domě, kde měla rodina jejího strýce Miloslava Šantrocha čalounickou dílnu. „Komunisté ji znárodnili, to je jasné,“ říká pamětnice a vzpomíná, zda ona sama někdy zažila na vlastní kůži dopad emigrace rodičů. „Bylo to v první třídě. Pan učitel mě postavil před děti na stupínek, držel mě zezadu za krk a říkal dětem, ať se na mě podívají, že jsem imperialistické dítě, které ostatním užírá chleba.“ Obratem ale dodává, že celé situaci nerozuměla, a proto ji netrápila. „Na střední školu mě nechtěli vzít, strýc Šantroch ale psal na všechny možné strany a já jsem se tam nakonec dostala,“ dodává. 

Pamětnice byla odjakživa pohybově nadaná. „V Turnově se v zimě nedalo dělat nic jiného než lyžovat,“ říká s kapkou nadsázky. „Byla jsem krajskou přebornicí ve sjezdovém lyžování a nominovaná na mistrovství republiky. Kromě toho jsem hodně plavala, hrála košíkovou, dělala gymnastiku. Hrála jsem také tenis, ale když jsem na něj šla, musela jsem raketu ukrývat v nějakém futrálu, protože byl považovaný za buržoazní sport.“ 

Tak jako mnoho dalších mladých lidí i ji na budoucí kariérní dráhu nasměrovala láska. „V posledním ročníku na střední škole jsem prožila lásku se spolužákem. Původně jsem chtěla studovat antropologii, on měl v plánu nastoupit na fakultu tělesné výchovy, a tak jsem se rozhodla, že půjdu taky. Trénoval mě, abych obstála u zkoušek z atletiky, běhání mi moc nešlo. Nakonec mě tam vzali na odvolání. Praktickou zkoušku z plavání jsem nedopatřením neudělala. Na Univerzitě Karlově jsem tělesnou výchovu začala studovat v roce 1964,“ říká. 

Vrátila jsem se do Československa a den nato přijeli okupanti

Na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy má pamětnice silné vzpomínky. „Bylo to po mojí první návštěvě v Anglii. 20. srpna 1968 jsme přistáli v Ruzyni a tam už s největší pravděpodobností přistávaly Antonovy s tanky. Přijela jsem do Turnova, přivezla jsem s sebou whisky, abychom se Šantrochovými můj návrat oslavili,“ vysvětluje pamětnice. „Seděli jsme dlouho do noci a povídali si. Hluboko po půlnoci začalo hrát rádio po drátě, kde vysílali, že nás obsazují Rusové.“

Okupační vojska jezdila i přes Liberec. „Nikdo si tenkrát nepomyslel, že tady budou tak dlouho. Do Turnova se nastěhovala ruská posádka. Vojáci chodili s velkými kufry a pamatuji si, že skoupili všechny kožichy ve městě,“ vzpomíná. 

Bylo jasné, že se Jitka Chytráčková za rodiči dlouho nepodívá. Bratrská pomoc, která měla zkrotit počínající československou kontrarevoluci, odřízla republiku od okolního světa a lidi v ní uvěznila. Ani počínající normalizace ale nezabránila pamětnici v tom, aby byla aktivní a zajímala se o dění kolem sebe. Ve svém vyprávění vzpomíná na třídenní okupační stávku studentů v listopadu 1968. Osobně se také účastnila pohřbu Jana Palacha. Věnovala se studiu a své budoucí kariéře. „Po promoci jsem začala pracovat jako pomocná vědecká síla na fakultě pod docentem Jiřím Štěpničkou. Znal můj příběh a držel nade mnou ochrannou ruku, stali se z nás přátelé. Začala jsem se pod jeho vedením věnovat výzkumu. Týkal se tělesné stavby a jejího vztahu k předpokladu k jednotlivým sportům, hlavně u mládeže,“ vysvětluje.

O tři osudové muže jsem přišla v roce 1987 

Po promoci potkala Jitka Chytráčková svého manžela, naplno se začala věnovat studiu, práci a výzkumu. Získala doktorát z filozofie, přes kandidaturu dosáhla až na docentský titul. Vzpomíná také na jedno setkání na turnovském hřbitově, jehož význam si uvědomila až o několik let později. „Byl nějaký svátek, buď Dušičky, nebo Vánoce. Procházela jsem hřbitovem a u zdi, směrem k ulici 28. října, jsem se zastavila u velkého černého náhrobku. Za mnou se najednou zjevil muž a zašeptal, že kvůli mému otci byl zavřený. Vůbec jsem netušila, co se děje,“ vzpomíná pamětnice na trochu strašidelnou scénu na hřbitově. „Až v roce 1992, kdy jsem za otce přebírala vojenský titul, mě ten muž znovu oslovil a celý příběh mi vyprávěl.“ 

Ten muž se jmenoval Břetislav Čepelík a napsal o celé události knihu „Smeteni z výšin“, kde zachycuje atmosféru 50. let v Československu a události, které zcela změnily život frekventantů Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. „Ten muž patřil do skupiny mladíků, kteří se rozhodli, že utečou za mým otcem do Anglie. Vzali letadlo, ale nedostali se dál než přes hranice,“ vypráví pamětnice příběh, který si od bývalého absolventa královéhradecké Letecké akademie vyslechla. 

Na rok 1987 vzpomíná pamětnice jen nerada. „Přišla jsem o tři významné muže mého života. V tom roce zemřel tatínek, Karel Náprstek, můj strýc Miloslav Šantroch a také docent Jiří Štěpnička,“ vysvětluje se smutkem v hlase. „Na tatínkův pohřeb jsem se nedostala, a tak mi nezbylo nic, jen poslat květiny. Smrt kolegy Jiřího Štěpničky jsem nesla opravdu těžce. Předcházely jí události, u kterých jsem osobně byla. Dodnes se sama sebe ptám, jestli jí nešlo zabránit.“

Jitka Chytráčková musela převzít agendu po zemřelém kolegovi. Navíc už vychovávala dvě děti, a tak se měla co otáčet: „Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Pořád jsem psala nějaké práce nebo posudky studentů. A do toho jsem jezdila na vodácké nebo lyžařské kurzy. Byla to hektická doba.“

V roce 1991 ji do Československa přijela konečně navštívit maminka. „Byla to velmi milá návštěva. Maminka chtěla vidět skály a opékat buřty na ohni. Divila se u nás spoustě věcí a měla své zásady. Vždy chodila v sukni a vždycky loupala párky,“ usměje se pamětnice při vzpomínce na maminčinu návštěvu. Její otec, Karel Náprstek, je pohřbený na hřbitově v Brockwoodu. „Je tam celá československá sekce. Jsou tam i vojáci, kterým se nepodařilo přeletět z Francie do Anglie,“ dodává pamětnice na vysvětlenou.

Cesta je cíl, ne obráceně

V roce 2004 postihla manžela Jitky Chytráčkové mrtvice a pamětnice se tak o něj obětavě starala celých 14 let. „Tak trochu pro mě skončil veškerý život,“ konstatuje. „Jsem ale ráda, že jsme si k sobě našli cestu s bratrem, navštěvujeme se.“ Osud přichystal pamětnici odloučení od nejbližší rodiny, nalezla ale rodinu širší, kde jí nic nechybělo. „Kdybych měla něco vzkázat budoucím generacím, tak určitě to, aby se chovali tak, aby na ně bylo spolehnutí. Aby dbali na rodinnou pospolitost a udržovali zdraví, to je velmi důležité. A také aby pamatovali, že cesta je cíl, ne naopak.“