The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Heřman Chromý (* 1947  )

V dětství mi nadávali „Žide“, protože do komunistů mi nadávat nemohli

  • narozen 29. září 1947 v Praze
  • 1966 maturita a odchod do Děčína za prací v labském přístavu
  • 1967 zaměstnání v Obchodní bance v Praze, nástup na vojnu
  • na přelomu let 1967–1968 zbaven vojenské povinnosti
  • v letech 1970–2002 žil v Mělníku
  • v 70. letech kulturním organizátorem na Mělnicku, vznik programu Pepíkova garáž
  • 1983–1984 podpis Charty 77
  • 1986 odsouzen na dva roky nepodmíněně na základě režimem zinscenovaného dopisu prezidentu Husákovi
  • 1988 propuštění z vězení, nástup do úschovny zavazadel v Praze-Holešovicích
  • 1989 zahájení dalšího trestního řízení
  • 1990 zvolen do Federálního shromáždění za Občanské fórum
  • 1995–2013 působení na Ministerstvu zahraničních věcí

Heřman Chromý se narodil v září 1947, dva roky poté, co se jeho matka vrátila z koncentračního tábora Bergen-Belsen. Poválečná doba přinášela nové myšlenky a z jeho otce se stal kovaný komunista. Pamětník se však na rozdíl od něj ubíral jinou cestou – jeho osudem byla poezie, později disent a po sametové revoluci politika a diplomacie.

Poválečné stigma

„V dětství mi nadávali: Žide!“ otevírá svůj životní příběh poválečným stigmatem Heřman Chromý. Jeho matka přežila druhou světovou válku, před vstupem do plynové komory v koncentračním táboře Bergen-Belsen ji prý těsně zachránil nálet Američanů. Snad právě pro traumata z války nikdy synovi nevštěpovala žádné židovské tradice. Do temné rodinné minulosti patří i to, že rodiče si dítě nepřáli, a tak se pokusili o potrat. Kromě toho, že se nezdařil, a narodil se tak pamětník, byli při ilegálním pokusu chyceni. „Asi to otce ‚zachránilo‘ před velkou komunistickou kariérou,“ s ironickým důrazem na slovo „zachránit“ poznamenává Heřman Chromý při vyprávění o kovaném komunistovi, který nakonec skončil jako řidič tramvaje. Pro své syny si však vysnil stranickou budoucnost. Pamětníkův bratr otcův sen splnil, zato on sám ihned po maturitě nalinkovanému osudu utekl.

Život podle soudruhů

„Život v naší rodině probíhal tak, jak to lajnovali soudruzi,“ vzpomíná Heřman Chromý. Silně prorežimní výchova „pilného čtenáře Rudého práva“ nemohla neovlivnit, a tak se s láskou účastnil prvomájových průvodů a záviděl pionýrům, kteří směli stát po boku komunistických prezidentů. Když se jednoho dne v pražské Jirečkově ulici slavnostně odhalovala socha kulaka, „chodil jsem okolo toho a nechápal, jak to, že jsem neviděl takového nepřítele“, vzpomíná na dětskou naivitu, silně podporovanou otcovou vírou v režim. Ono židovské stigma ho pronásledovalo v kolektivu i nadále, protože „do komunistů mi nadávat nemohli“, jak hodnotí s odstupem času. Padesátá léta, která popisuje jako „vypjatou dobu, kdy se sekaly hlavy… a když se nesekaly, tak se ničily lidské osudy“, prožil na pražské Letné v disharmonické rodině a čím dál více hledal únikovou cestu.

Útěk k poezii a „k bednám“

Odklonem od ideologie se mu brzy stala záliba v poezii a postupně se mu do rukou dostávala díla Jiřího Wolkera, Petra Bezruče a nakonec i jeho literárního idolu, Vladimíra Holana. Od roku 1956, kdy byl založen Klub přátel poezie, se pilně účastnil recitačních soutěží. Netrvalo dlouho a sám se v rámci svých „grafomanských“ začátků pokusil o vlastní tvorbu. Neúnavně obesílal redakce literárních časopisů, až mu jednou z Plamene přišla odpověď. Redaktor mu sděloval: „Pane, vám se podařilo vytvořit přesně rozdíl mezi tím, co není poezie, co je blábol.“

Když Heřman Chromý v roce 1966 odmaturoval, utekl před otcovým vlivem do Děčína, kde pracoval v labském přístavu jako řadový dělník, tedy „u beden“. Plat ve výši 680 korun čistého mu ale k životu nestačil, a tak po pěti měsících zamířil zpět do Prahy, kde získal v roce 1967 stenografickou pozici v Obchodní bance za téměř dvojnásobný plat. Do tehdejšího životního klidu mu však zasáhl nástup na vojenskou službu – měl odposlouchávat americké zprávy šifrované v morseovce. „To bylo něco neslušnýho,“ vysvětluje svou nechuť k vojně jako takové, stejně jako k přidělenému úkolu. Rozhodl se proto získat modrou knížku stůj co stůj – fingoval poloviční hluchotu, později narkolepsii,[1] hrozil, že postřílí celou posádku, a nakonec se demonstrativně pokusil o sebevraždu velkým množstvím hypnotik Noxyron. Na přelomu let 1967–1968 byl konečně zbaven vojenské povinnosti.

„Odezdikezdismus“ Pražského jara

Po návratu z vojny na počátku února 1968 znovu nastoupil na svou pozici v Obchodní bance a věnoval se spíše své práci, než aby sdílel nadšení z Pražského jara, které vnímal jako „davovou psychózu“ či jistý „odezdikezdismus“. Když do Prahy v srpnu přijeli okupanti, Heřman Chromý byl v šoku – tak velkém, že prý nejprve nechápal, kdo Československo vlastně okupuje, a jako první ho napadli Němci. „To jsem si nedovedl představit, ta propaganda od dětství byla natolik silná,“ vzpomíná. O to radikálněji pak před svými nadřízenými vyjádřil nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a znovu si balil kufry. Další pracovní štací byla elektrárna v Mělníku.

Přežít normalizaci

Zatímco na konci šedesátých let se aktivně věnoval spíše přednesu a studiu poezie než politicky motivovaným činům, z dnešního pohledu pozdějšího politika a diplomata široce glosuje tehdejší politickou atmosféru. Tzv. pendrekový zákonz roku 1969, spojovaný s prezidentem Alexandrem Dubčekem, popisuje z pohledu režimu jako zlom, který způsobil, že „společnost se stáhla, nastalo vakuum, všechno byly uzavřené škatulky a mantinely byly dané oficiálními svátky“. V Československu začalo období normalizace.

Když v zaměstnání došlo roku 1971 na prověrky, ve kterých měli zaměstnanci vyjádřit názor na sovětskou okupaci, pamětník dal „jednoznačně najevo“ svůj odmítavý postoj. Odpověď přišla záhy a byla prý docela laskavá, ředitel mu napsal: „To musíš přepsat.“ A tak formulář znovu (a vůči režimu lépe) vyplnila pamětníkova manželka. „Tak jsem přežil normalizaci, prostě jsem se upsal, jak se říká,“ popisuje Heřman Chromý svou tehdejší „první zbabělost“.

Pepíkova garáž Franka Zappy

Kolem roku 1972 či 1973 publikoval inzerát v mělnických novinách, v němž vyzýval k založení poetické skupiny, která by alespoň lehce rozčeřila stojaté mělnické vody. O inzerát neměli zájem ani tak možní členové skupiny (přihlásili se prý celkem dva) jako Státní bezpečnost a první výslechy na sebe nenechaly dlouho čekat. Parta přátel, která se tehdy kolem Chromého seskupila (jako například Vladimír Líbal, tehdejší diskotékář Vojtěch Lindaur či fotograf Stanislav Šmíd), začala připravovat kulturní pořady a vystupovat s nimi postupně po celé republice. Odkazy na Franka Zappu či vzpomínky na konec druhé světové války, to byly jen některé z řady protirežimních elementů představení. „To bylo něcíčko,“ vzpomíná Heřman Chromý, jak se z něj brzy stala persona non grata.

O něco později se na Baráčnické rychtě v Praze seznámil s Josefem Nosem, se kterým začali také vystupovat. Na festival ve Veselí nad Moravou vzpomíná obzvláště rád, publikum bylo nadšené a scéna byla jeho: „Já jsem to tam ovlád.“ Ostatní vystupující však byli zděšeni z míry provokace, která se na pódiu odehrávala. Další vystoupení pod názvem „Pepíkova garáž“ s volnými prvky Franka Zappy a řadou vulgarit až vězeňského rázu pamětník přirovnává k Larrymu Flyntovi od Miloše Formana. V té nejproduktivnější éře měli deset až patnáct představení za měsíc a vystupovali po celé republice, všude, kde se dalo – v bytech, soukromých zahradách, ale třeba i na poli. Jednou je však StB přece jen dostihla – plzeňské představení ve Svazarmu někdo „napráskal“. Všichni vystupující byli obviněni z výtržnictví a dostali podmíněný trest. Při odvolání, které Heřmanu Chromému překvapivě vyšlo, mu však předsedající soudce Josef Baxa[2] „poslal vzkaz, že příště to bude natvrdo“. A bylo.

Oni chtěli, abych to napráskal

Charta 77 se dostala pamětníkovi do ruky už v únoru roku 1977, ale příliš jí nevěnoval pozornost. „Asi jsem si ji měl přečíst a můj osud by se odvíjel dramatičtěji,“ vzpomíná z dnešního pohledu. Nakonec se však pro podpis rozhodl a připojil jej kdesi v polích na počátku roku 1982. V každoročním přehledu signatářů však jeho jméno nefigurovalo, a tak se někdy na přelomu let 1983–1984 vypravil do Prahy za tehdejší chartistickou mluvčí Petruškou Šustrovou, kde se k hnutí svým podpisem přidal znovu.

Druhá polovina osmdesátých let pro Heřmana Chromého znamenala stále větší opletačky se Státní bezpečností, nejen kvůli jeho kulturním vystoupením, ale také pro informace, které předával do zahraničí – formou telefonátů informoval Svobodnou Evropu o aktuálním dění v Československu. Nicméně „StB potřebovala případ“, jak své stíhání popisuje, a tak byl 9. dubna 1986 zatčen. Tvrdým výslechům byl podroben nejen pamětník, ale především jeho blízcí, které nabádali, aby ho obvinili ze špatné výchovy dětí, mimomanželských poměrů a dalších občanských pochybení, jak se později dozvěděl. „Na tohle cílili a já jsem dlouho přemýšlel, co je k tomu vedlo. Oni chtěli, abych to na ně napráskal. Abych řekl: ‚Vždyť to není pravda, to oni to byli!‘ Ale to se jim nepodařilo a z toho jsem měl obrovskou radost,“ vzpomíná, jak se při výsleších nepodvolil nátlaku.

Dantovo předpeklí

Zatímco tehdy mu StB nemohla prokázat spolupráci se zahraničím, roku 1986 byl odsouzen na dva roky nepodmíněně za zinscenovaný dopis tehdejšímu prezidentovi republiky Gustávu Husákovi, ve kterém mu měl snad i nadávat. Na soudkyni Hanu Fučíkovou vzpomíná následovně: „Vždycky si říkám: takhle vypadá soudkyně, která se dostane pod politickej tlak.“ Po krátkém pobytu v pražské ruzyňské věznici byl přeřazen do Plzně na Bory, kde mu bylo přiděleno pracovní zařazení na „šatonech“. Tuto velmi tvrdou práci pro národní podnik Preciosa, při které se musely plnit drsné výrobní normy ozdobných kamenů do lustrů, pamětník přirovnává k předpeklí od Danta Alighieriho. O to ironičtější je pak pro Heřmana Chromého státní vyznamenání věnované prezidentem Milošem Zemanem někdejšímu řediteli Preciosy, Ludvíku Karlovi.

Po propuštění z vězení v dubnu 1988 byla jediným zaměstnáním, do kterého ho byli ochotni přijmout, práce v nádražní úschovně zavazadel v Praze-Holešovicích. I přes tvrdou manuální práci se tehdy neměl špatně – vzpomíná na podfuky, kterými si byli schopni „prohazováním lístků“ vydělat až pět set korun denně navíc. Naopak v zimních měsících si přivydělával nošením zavazadel – vždy byl tak schopen využít pro obživu své obchodnické „židovské geny“, jak sám podotýká. Vedle toho nadále spolupracoval se Svobodnou Evropou. Při prvomájovém průvodu [pravděpodobně roku 1989] chtěl co nejrychleji informovat o honičce s StB, která se v Mělníku strhla. Zazvonil tedy u cizích lidí, kteří mu dovolili zatelefonovat, ale snad z roztržitosti, snad z důvěřivosti, tam zanechal své osobní věci. Za tři měsíce došlo k vyšetřování a zazvonili u jeho dveří: „Máme tady doloženou činnost práce se zahraničím.“ K dalšímu uvěznění už ale nedošlo – „překazila“ ho totiž změna režimu.

Prosadit individualitu

Sametovou revoluci prožil právě v oné nádražní úschovně, odkud byl raketově katapultován do vysokých politických kruhů. Roku 1990 byl zvolen do Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, o pár měsíců později se dostal do České národní rady a podílel se na vzniku lustračního zákona, ale záhy z porevoluční scény dobrovolně odešel. „Já jsem z tý politiky musel zákonitě vypadnout, já jsem tam ztrácel čas,“ vzpomíná Heřman Chromý. „Já jsem chtěl být nějakým způsobem aktivní, činorodý… Prosadit tu individualitu,“ vysvětluje, jak se dostal do diplomatických kruhů přes práci na ministerstvu zahraničních věcí a absolvoval diplomatické mise v Bulharsku, Rumunsku a Bělorusku. Své působení na MZV ukončil k roku 2013 kvůli nespokojenosti s chodem úřadu a nesouhlasu s vydáváním osob ke stíhání v zahraničí.[3] Roku 2016 obdržel od ministra obrany pamětní dekret a odznak „za aktivní činnost proti komunistickému režimu spočívající zejména v rozšiřování ilegálních periodik Svědomí a Informace o Chartě a dále za podíl na založení Mírového klubu Johna Lennona“.[4] V současné době se věnuje především komentování veřejného dění a upozorňování na zločiny komunistického režimu na svém blogu.[5]

Objevování Ameriky života

Ona „individualita“ se projevila také v pamětníkových básnických počinech – pod jeho jménem vyšlo několik sbírek, všechny v samizdatové edici bratrů Havlových Expedice.[6] Editorem básní nebyl nikdo jiný než Ivan Martin Jirous, známý spíše pod přezdívkou „Magor“. „Jestli někdo byl tehdy v československé poezii politickým básníkem, tak jsi to byl ty,“ vzpomíná Heřman Chromý na Jirousovu větu, která mu utkvěla v paměti. Prvním motivem dělání umění během normalizace bylo podle pamětníka to, „že člověk chce být viděn, člověk chce potlesk. Byl to pro mě skutečnej život, to úřednictví mě nenaplňovalo.“ Sám se také popisuje v medailonku na svém blogu jako „zlobivý úředník za totáče“. Myšlenku o umění však končí poeticky: „Jak Kolumbus objevoval Ameriku, já jsem objevoval Ameriku života.“

[1] Psychická porucha projevující se náhlými ataky spánku.

[2] V době zpracování tohoto příběhu (červen 2017) byl Josef Baxa předsedajícím soudcem Nejvyššího správního soudu České republiky.

[3] http://www.lidovky.cz/cisterna-je-komedie-o-vydani-torubarova-vedeli-tvrdi-schwarzenberguv-urednik-1hi-/zpravy-domov.aspx?c=A130531_152942_ln_domov_ogo

[4] http://www.mocr.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/prehled.pdf

[5] http://blog.aktualne.cz/blogy/herman-chromy.php  

[6] Jedná se o sbírky Dlouze skandující občan (1978), Chlapec Rock (1980), Vepřové něžnosti (1982–1985), Veřejné úrazy (1984–1985) nebo Náš pan domácí pánbů (1985–1986). Za své sbírky získal v roce 1990 literární cenu Erasma Rotterdamského.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)