The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Chřibková (* 1938)

Když byla za bratrem v komunistickém vězení, všude se ozýval křik a pláč

  • narodila se jako Květoslava Robenková 12. května 1938 v Ludgeřovicích na Hlučínsku

  • na podzim roku 1938 bylo Hlučínsko připojeno k nacistickému Německu

  • první třídu vychodila v německé škole

  • jako sedmiletá zažila konec války a přechod fronty v obci

  • otec Otto Robenek pracoval před válkou v Německu, poté v muniční továrně v Ostravě

  • bratr matky Marie Robenkové, Alfons Kluczka, bojoval ve wehrmachtu

  • bratr Norbert Robenek se v roce 1949 se dvěma kamarády pokusili překročit hranice do Rakouska

  • po zadržení byl bratr odsouzen k mnohaletému vězení

  • vystudovala Střední zdravotnickou školu v Ostravě, obor laborantka

  • od roku 1972 pracovala jako laborantka na Poliklinice v Hlučíně

  • v roce 1963 se vdala za Bernarda Chřibka, se kterým měla tři dcery

  • v roce 2021 žila v Hlučíně

Květoslava Chřibková se narodila v dramatickém roce 1938, během něhož nacistické Německo rozbilo  Československo a odřízlo z něj Sudety. Když přišla na svět, její otec Otto Robenek nebyl doma. Stejně jako stovky dalších mužů z Hlučínska pracoval před válkou v Německu.

Lidé v tomto kraji mezi Opavou a Ostravou se po roce 1920 stali občany Československa a v době hospodářské krize ve třicátých letech kvůli nedostatku práce hromadně odcházeli za prací do nacistického Německa. Hitlerova třetí říše je lákala jistotou výdělku a zároveň si v pohraničí budovala pátou kolonu. „Přivezl pro mě tehdy z Německa nádherný kočárek, ve kterém mě pak maminka vozila,“ vypráví Květoslava Chřibková.

Po vypuknutí druhé světové války muži z Hlučínska rukovali do wehrmachtu, Ottovi Robenkovi se odvod vyhnul. Až do konce války pracoval v muniční továrně v Ostravě-Vítkovicích. Za německou armádu ale bojoval jiný rodinný příslušník – strýc z matčiny strany Alfons Kluczka, který se do doby před válkou živil jako rolník a povozník. Ve válce se dostal až do bojů u Stalingradu a poté upadl do sovětského zajetí.

Rodiny se statkem, které přišly kvůli válce o hospodáře, dostávaly pacholka na výpomoc. Robenkovi měli k ruce Ivánka, zajatého sovětského vojáka, protože strýce pamětnice poslali nacisté bojovat na východní frontu. „Ivánek byl velmi mladý a milý. Po válce se vůbec nechtěl vrátit domů,“ vzpomíná Květoslava Chřibková. 

Podle ní nechtěla z Hlučínska zpátky do Sovětského svazu většina zajatců, protože se k nim lidi chovali normálně. „Zajatci byli pracovití, nahrazovali na poli hospodáře. Ale jak pak šla fronta, museli jít s Rudou armádou,“ říká pamětnice. „Kdoví, jak skončili. Někdo říkal, že je hned zlikvidovali. Někdo, že se dostali zpátky do Ruska. Nikdy jsme se ale už nedozvěděli, jak dopadli.“

Rodinu Robenkovu nepoznamenala jenom válka. Bratr Květoslavy Robenkové skončil v roce 1949 ve vězení, poněvadž ho chytili při pokusu o přechod státní hranice do Rakouska, země považované komunistickým režimem za nepřátelskou. Pamětnice ho s maminkou navštívila jen jednou. Vězně přivezli před příbuzné ve vozech. „Připadaly mi jako maringotky. Dnes si z návštěvy vybavuji jen pláč a křik nešťastných manželek vězňů a jejich malých dětí,“ svěřuje se pamětnice.

Konec války prožili ve sklepě

Květoslava Chřibková se narodila 12. května 1938 kousek od Ostravy. S rodiči bydlela v obci Ludgeřovice na Hlučínsku. Do německé školy začala chodit v září 1944 ve vedlejší vesnici Petřkovice. Německou učitelku neměla ráda a ze svého prvního školního roku si nejvíc pamatuje časté letecké nálety provázející ostravskou operaci. Vojenská ofenziva Rudé armády trvala od 10. března do 5. května 1945 a spočívala v útoku rudoarmějců a jednotek 1. československého armádního sboru směrem na československé Slezsko a severní Moravu. Také Hlučínsko zasáhly tvrdé a vleklé boje.

„Když byly nálety, dostali jsme plynové masky a museli jsme se schovat ve sklepě. Jako velmi drobné dítě jsem se vždycky dostala ven malým oknem a běžela jsem jako o závod domů. Dodnes nemůžu slyšet zvuk letadla, pořád se mi o náletech zdá. Musela jsem nad sebou mít dvacet strážných andělů, protože to byla docela dálka doběhnout domů. Dnes jsou to dvě autobusové zastávky,“ říká Květoslava Chřibková. Podobně jako letadla jí vadí také ohňostroje, které jí připomínají bombardování Ostravy, vzdálené od jejího rodného domu jen několik kilometrů.

Nejen ve škole se museli ukrývat před nálety, také v rodném domě Květoslavy Chřibkové rodina prožila poslední týdny války ve sklepě. „Když přišlo osvobození, moje mladší sestřička právě slavila dvacátého devátého dubna první narozeniny. Ten den, kdy přišli rudoarmějci, jsme všichni ztuhli. Vojáci měli na sobě samopaly. Sestra ležela v kolébce a jeden voják vzal sestru do náruče. Maminka se bála, co se stane, ale on si ji jen pochoval a řekl, že má doma stejně staré dítě,“ předává pamětnice vzpomínky z dětství. Z rodiny Robenkovy se ve sklepě ukrývalo pět dospělých a čtyři děti.

Poválečný odsun německého obyvatelstva se rodiny Robenků stejně jako většiny hlučínského obyvatelstva netýkal. Opustit své domovy museli jen ti, kteří se ve třicátých letech přihlásili k německé národnosti. Hlučínsko se totiž po Mnichovu nestalo součástí Sudetské župy. Hitler jej připojil ke svému původnímu okresu, ke kterému v rámci Německa náleželo už před rokem 1920. Německo proto považovalo hlučínské obyvatelstvo za říšskoněmecké.

Bratr chtěl utéct do Rakouska

Od druhé třídy už Květoslava chodila do české školy. Jak sama říká, patřila mezi velmi dobré žákyně, vše ji bavilo a dobře šlo. Poválečné roky popisuje jako šťastné, rodina trávila čas mezi zaměstnáním a prací na malém poli, kde rodiče pěstovali zeleninu. Zlom nastal, když se v roce 1949 Květoslavin starší bratr pokusil o útěk do Rakouska. Norbert Robenek byl o šest let starší než pamětnice.

„Když mu bylo sedmnáct let, učil se čalouníkem v Bruntále. Doma jsme moc neposlouchali zahraniční rozhlas, ale jednoho dne přiběhla sousedka s tím, že teď na rakouské stanici hlásili, že Norberta a jeho kamarády chytili na hranici. Ještě než to dořekla, přijelo k nám domů komando, a teď to začalo. Všecko vyházeli, hledali zbraně. Někdo je udal,“ popisuje Květoslava Chřibková událost, která na mnoho let ovlivnila život celé rodiny.

První rok strávil bratr podle vyprávění pamětnice ve vazbě a poté jej odsoudili k pětadvaceti letům vězení. Protože byl v době zadržení mladistvý, dostal nakonec polovinu. Jako politický vězeň seděl v několika věznicích včetně Ostrova, Mírova a Jáchymova a pracoval v uranových dolech. Vzpomínal vždy na přítomnost duchovních a dalších vzdělaných lidí, kteří pomáhali udržovat psychické zdraví spoluvězňů. První čtyři roky nemohli Robenkovi bratra vůbec navštívit a směli mu napsat jen jeden dopis měsíčně. „Maminka vždy vymýšlela, co napsat, a já psala. Až když mi bylo patnáct, dostali jsme povolení se za ním podívat.“

Tehdy už navštěvovala Květoslava Střední zdravotnickou školu v Ostravě. Když rodiče dostali oznámení, že mohou svého syna navštívit, měli radost. Rozhodli se, že místo otce, kterého by setkání mohlo velmi rozčílit, pojede s maminkou Marií právě Květoslava.

„Cesta trvala tři dny. Nevím přesně, kam jsme jely, ale bylo to někde blízko Karlových Varů. Jely jsme vlakem, kde jsme potkaly mnoho dalších rodin se stejným cílem. Autobusem nás potom od vlaku dovezli na takové prostranství, kde stály hlavně ženy s malými dětmi. Najednou přijela kolona vozů – mně se to tehdy zdálo jako cirkusové zamřížované maringotky. Vozy před nás postavili a řekli nám, abychom si našly toho svého odsouzeného. Potom jsme měly dovoleno jen čtvrthodinové setkání. Ani ruku jsme si nemohli podat, ani žádný dáreček od nás nemohl dostat,“ říká pamětnice. Když na setkání s maminkou a sestrou vzpomínal po letech Norbert, vybavil si, že před návštěvou příbuzných všichni vězni dostali nové montérky.

Bratrovo věznění se s rodinou táhlo dál

Bratra propustili v roce 1956. Domů přijel v zuboženém stavu s velkými zdravotními problémy a podvyživený. „Tehdy jsem už pracovala v laboratoři a jeden známý doktor hematolog nám Norberta vykurýroval,“ vypráví Květoslava. Norbert Robenek ještě musel odsloužit dva roky u základní vojenské služby a poté nastoupil do dolů v Havířově. Do doby, než se v roce 1959 oženil a odstěhoval od rodičů, byla rodina kvůli jeho pokusu o útěk pod drobnohledem. „Vždycky, když se něco stalo, místní četník vždy přišel nejdříve k nám s podezřením, že je za tím Norbert.“

Kvůli bratrově pokusu o útěk se dostal po letech do problémů také Květoslavin nejmladší bratr Milan. V době Norbertova zatčení mu byly teprve tři roky. Když byl v osmé třídě, přišli do školy příslušníci Státní bezpečnosti a chlapce si podle vyprávění pamětnice vzali k výslechu. „O té události jsme v rodině nikdy nemluvili, takže ani bratr nevěděl, co se stalo. On ani Norberta po jeho návratu nepoznal, vůbec nevěděl, kdo je. Nakonec mu dali ve škole dvojku z mravů a nemohl kvůli tomu jít na gymnázium, kam chtěl jít studovat.“

Škola oficiálně uvedla, že by nezvládl učivo, protože prodělal žloutenku a hodně zameškal. Rodina si ale myslela, že šlo o trest za Norbertův pokus o útěk do Rakouska. Robenkovi během komunismu přišli ještě o jednoho člena rodiny – strýce, který vlastnil malý obchod na kraji vesnice. Pamětnice si životní příběh strýce pamatuje matně, říká, že mu režim obchod zabavil a majitele poslal do vězení. Živě si vybavuje cínovou rakev, v níž ho z vězení domů přivezli.

Přestože syn Norbert strávil nejlepší léta svého života v komunistickém vězení a jiný příbuzný v kriminále zemřel, nebyla rodina nikdy vyloženě protirežimně založená. Podle pamětnice se rodina politikou obecně vůbec nezabývala, na prvním místě u nich byla vždy práce. „Tatínek vždycky říkal, že volby jsou divadlo, nikdy jsme ale okolo nás neměli někoho, kdo by proti režimu vystupoval,“ vysvětluje pamětnice.

Život – to byla práce a děti

Květoslava Chřibková šla po základní škole studovat na Střední zdravotnickou školu do Ostravy. Byla jednou ze studentek v teprve vznikajícím oboru laborant/laborantka. Většinu profesního života strávila na Poliklinice v Hlučíně. Vdala se za Bernarda Chřibka, se kterým měla tři děti.

Svůj dospělý život prožívala mezi zaměstnáním a starostí o rodinu. Okupaci v srpnu 1968 prožila s rodinou na letní rekreaci v Dolní Lomné. „Když jsme se vrátili domů, byly ty první pocity hrozné. Báli jsme se, že přijdou znovu postihy. Můj manžel byl takový, že rád říkal, co si myslel, ale naštěstí se nám problémy vyhnuly,“ dodává.

Celá rodina manžela pamětnice Bernarda Chřibka se z Hlučínska v sedmdesátých letech legálně vystěhovala do Německa. I když manžel také o emigraci uvažoval, Květoslava do zahraničí nikdy nechtěla. Bernard Chřibek poté pravidelně za příbuznými do Německa jezdil. „Naše dcery chodily jako ze žurnálu. Babička jim vždy po manželovi posílala krásné oblečení,“ popisuje Květoslava Chřibková jev, který je s Hlučínskem před rokem 1989 spojován. Mnoho rodin mělo své příbuzné ve Spolkové republice Německo a udržovalo s nimi pravidelný kontakt.

Přestože politikou Květoslava a její rodina nikdy nežila, sametovou revoluci v roce 1989 prožívala s radostí. O událostech se dozvídala prostřednictvím své dcery, která tehdy studovala v Praze. „U nás se ještě nic nedělo, já potom říkala kolegyním v práci, co se v hlavním městě odehrává. Lidé reagovali různě. Doufali jsme v lepší životy a vyšší platy. Hlavně jsem přála svým dětem, aby mohly říkat, co chtějí, a jezdit, kam chtějí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Julie Urbišová)