The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Chourová (* 1924  )

Ještě deset let po válce, když jsem měla v noci zlý sen, zdálo se mi, že jsem tam a nemám co jíst. Vždycky jsem byla vyděšená a můj manžel mi říkal: ‚Uklidni se, malá, jsi doma.‘

  • narozena 8. 6. 1924 v Praze, rodina žila v Ústí nad Labem
  • po záboru Sudet se usadila v Roudnici nad Labem
  • v době heydrichiády spolu s dalšími studenty roudnického gymnázia půl roku internována v Malé pevnosti v Terezíně
  • po propuštění totálně nasazena ve firmách Mewa a Společnost pro chemickou výrobu v Roudnici nad Labem
  • po válce krátce členkou KSČ – vystoupila v dubnu 1948
  • v roce 1968 vstoupila do Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

Rodina, dětství, školní léta

Libuše Chourová, roz. Šimková, se narodila 8. června 1924 v Praze, odkud pocházela její matka Vilemína, roz. Beningerová. Její babička Šantrůčková pocházela z rodiny pražských starousedlíků. Do jejího malostranského obchodu se zvěřinou z Fürstenbergského panství, který existoval do první světové války, prý chodil nakupovat i pozdější prezident Masaryk s chotí.

Otec Josef Šimek, velký fešák, původem z Veselice u Havlíčkova Brodu, sloužil po zběhnutí z rakouské armády tři a půl roku u legií u 6. hanáckého pluku v Rusku. Domů se vrátil v roce 1921 a rok poté se oženil.

Později měl na Okresním úřadě v Ústí nad Labem na starosti vojenský referát a evidenci motorových vozidel. V hezkém služebním bytě v dnešní Palachově ulici pak celá rodina bydlela do roku 1938.

V roce 1928 se narodilo Šimkovým třetí dítě, syn Miroslav. První syn, Ladislav, narozený v roce 1923, zemřel ve věku čtyř let na nerozpoznaný zánět slepého střeva.

Libuše Chourová navštěvovala v Ústí nad Labem zbrusu novou obecnou školu v dnešní Palachově ulici, která se zrovna otevírala, když šla v roce 1930 do první třídy.

Vzhledem k výbornému prospěchu se později dostala na víceleté gymnázium bez písemných zkoušek. V Ústí ale stačila dokončit jen tercii.

Rok 1938 – stěhování

Po záboru pohraničí v říjnu 1938 se celá rodina rozhodla vystěhovat. Začátky nebyly lehké.

„Nechali jsme v Ústí byt i s nábytkem, který jsme odtud dostali až v prosinci. Já jsem pak přechodně bydlela v Praze na Ořechovce u máminy přítelkyně a navštěvovala Gymnázium Charlotty Masarykové v Dušní ulici. Otec bydlel v jedné z cel roudnického kláštera a bratr u příbuzných v Českých Kopistech. Máma se pohybovala mezi námi.“

Později otec jako státní úředník dostal nepříliš atraktivní služební byt v Roudnici nad Labem, kam se mohla rodina opět sestěhovat. Po prvních židovských transportech jim byl přidělen lepší byt ve vile odsunuté rodiny Taussigových.

Libuše Chourová nastoupila v Roudnici do kvarty místního gymnázia a tam studovala až do svého zatčení 20. června 1942.

Zatčení

Necelý měsíc po atentátu na Heydricha došlo na Roudnicku k bezprecedentnímu zatýkání středoškolských studentů.

V krátké době zde gestapo zatklo 84 studentů, což všechny vystrašilo.

Studenti byli formálně obviněni z přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici a aktivního nacistu Alfreda Bauera.

Obvinění bylo vykonstruované a zřejmě vycházelo ze smyšlenek studenta Karla Dvořáka, který se jimi snažil zapůsobit na své známé vlajkaře Stříbrného a Ukrajince Rjazanceva, který se s řídícím Bauerem znal. Udání samotné pak zřejmě pocházelo z iniciativy Rjazanceva a Bauera.

„Zatčení zpočátku nevypadalo tak strašně. Nejdřív přišel do třídy český četník, aby nikdo odtamtud neodešel. Pak přišel gestapák a jediné, co řekl, bylo: ‚Kolik je vám let?‘ A my jsme hrdě odpověděli, že osmnáct. A on na to povídá: ‚Das geht schon.‘ To znamená: ‚To už jde.‘ Chvíli to trvalo, potom nás odvedli dolů před gymnázium, kde stál autobus a policejní anton, a odjeli jsme do Terezína.“

 „My jsme byly první ženské na Malé pevnosti v roce 1942. Na nás absolutně nebyli připravení. Odvedli nás na ‚ženský dvůr‘ a tam nás dali do takové kobky. Odtud jsme viděly na dvůr a tam byly takové kůly, zřejmě na uvazování koní. To samo působilo strašně. V té kobce byly místo záchodu jen takové kýble, co se vynášejí. A my tam seděly a absolutně jsme nevěděly, co s námi bude.“

„Rojko nám hned první den přinesl korespondenční lístky, abychom mohly napsat domů. Asi i proto, abychom si mohly napsat o oblečení a hlavně boty. Protože oni pro nás neměli nic.“

První výslechy

Studenti netušili, proč jsou zatčeni. Zatímco chlapci byli v Malé pevnosti od počátku biti, k děvčatům se jejich věznitelé chovali relativně slušně.

„Ne že bychom se měly nějak báječně, ale nikdo nás nebil. Já se nepamatuji, že by někdo dostal facku. Komisař z kladenského gestapa se jmenoval Völkel a uměl česky. Celý první výslech spočíval v tom, že mi opakoval: ‚Vy jste o tom věděla!‘ Už jenom to, že mi vykal.Já jsem odpovídala: ‚No nevěděla.‘ A on mi povídal o nějakém revolveru a řídícím učiteli... A já jsem mu na to řekla: ‚Tak mám říct ano, anebo pravdu?!‘ A on mě vyrazil ven. Ale bez toho, že by mě bili.“

Příbuzní atentátníků

Libuše Chourová se dostala na celu 21, kde prožila podstatnou část svého věznění v Malé pevnosti. Později byla ještě vězněna na celách 16 a 14.

„Původně nás bylo v cele šestnáct. Pak ale přišly příbuzné atentátníků. S nimi nás bylo nejmíň čtyřicet, a přitom tam byl jeden záchod, jedno umyvadlo. Dokud jsme tam byly samy, tak jsme si poradily a bylo to v pořádku. Když nás ale potom bylo dvakrát třikrát tolik, tak už to bylo o hodně horší. U nás byly jen ženy bez dětí.Ale vedle ve dvou celách byly i ženy s dětmi a ty děti jim potom odebrali. To byla hrůza. To jsem poprvé a naposledy viděla, jak si ženy rvou ze zoufalství vlasy.“

Jednou z internovaných příbuzných atentátníků byla i mladá a krásná Kateřina Valčíková, zřejmě sestra parašutisty Josefa Valčíka, který během atentátu dával Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi znamení o příjezdu Heydrichova automobilu malým kapesním zrcátkem.

„Karolína Valčíková vypadala, jako když vypadla z Mánesova obrázku Krásné Hanačky. Když se ženy na cele 16 modlily, tak ona jim modlitby předříkávala. Proto si ji tak dobře pamatuji.“

Všichni přímí příbuzní a pomocníci atentátníků byli později převezeni do Mauthausenu, kde jich bylo v říjnu 1942 na 252 popraveno.

Z roudnických gymnazistů zemřel na následky věznění v Malé pevnosti jediný Miroslav Lácha. Několik dalších studentů, včetně hlavního aktéra aféry Karla Dvořáka, ale zahynulo po transportu do jiných koncentračních táborů a věznic.

Hlad

V Malé pevnosti panoval velký hlad. Ačkoli byly potravinové balíčky přísně zakázány, snažili se rodiče zatčených studentů svým dětem přilepšit, jak mohli, a jídlo do zasílaných balíků přidávali.

„Ještě deset let po válce, když jsem měla v noci zlý sen, zdálo se mi, že jsem tam a nemám co jíst. Vždycky jsem byla vyděšená a můj manžel mi říkal: ‚Uklidni se, malá, jsi doma.‘“

Jedna z dozorkyň, Elis Schmidtová, ještě hladové vězně provokovala.

„Na našem dvoře tehdy něco dělali muži, vězni. A ona mezi ně přišla s krajícem namazaného chleba. Už jenom to, jít mezi hladové s krajícem chleba. A ta mrcha ho nechala spadnout na zem a čekala, kdo z nich to sebere.“

Odlišnou vzpomínku má Libuše Chourová na dozorkyni Cecilii Rojkovou, manželku nechvalně proslulého dozorce Rojka, který byl za své vraždy převážně židovských vězňů odsouzen i v rodném Rakousku, které se jinak k trestání nacistických zločinců stavělo v minulosti přinejmenším chladně.

„A naopak ta Rojková přišla jednou na náš dvůr. To tam ještě byly i lidické ženy a pár žen z kladenského gestapa. A já jsem ji žádala, jestli můžeme dostat hadr. Neznala jsem ale ten německý výraz Lappen a říkala jsem: ‚Bitte, ein hadr.‘ A ona: ‚Co je to hadr?‘ Nakonec jsem jí vysvětlila, že potřebujeme něco utřít. A ona vám přišla a to bylo moc hezké, řekla ‚hadr‘. Takhle ho postavila na okno a nechala to tam stát. A v tom hadru byla zabalená malá sklenička nějakého džemu nebo marmelády.“

Vězeňkyním občas pomáhal „hodný“ dozorce Theodor Hohaus. Lidsky se k nim chovala i jeho paní.

„Pamatuji se, že kdykoliv jsem se ocitla v tom ‚herrenhausu‘, tak na mě zakývala a měla pro mě kousek koláče.“

O komunikaci pomocí motáků a vzkazů se staral pomocník z kuchyně, vysokoškolák Pepi, vlastním jménem Josef Pražák, který chodil s Hohausem nakupovat do okolních vesnic.

„Také jsme věděly, že pokud se nahlásíme k zubaři, že tam uvidíme někoho z rodiny. Já jsem tam viděla bratra a bratrance. Navíc nám tam dali něco k jídlu. Ten zubař měl ordinaci v Bohušovicích.“

Osobnosti

V Malé pevnosti potkala Libuše Chourová několik pozoruhodných osobností. Vzpomínku na setkání s nimi si uchovala po celý život.

„Například Milada Horáková byla opravdová dáma. To byl báječný člověk. Chodila s námi na brambory. Když jsme my ostatní už fňukaly, ona nás ještě dokázala povzbuzovat. Měla tam zavřeného i svého muže. My jí vždycky umožňovaly, aby byla v té ‚šijárně‘ a mohla ho zahlédnout, když šli vězni třeba z Litoměřic.“

Další nepřehlédnutelnou ženou v Malé pevnosti byla Vlasta Beerová. Manželka Kurta Konrada-Beera, komunistického novináře a aktivisty, který spáchal v roce 1941 sebevraždu v nacistickém vězení v Drážďanech.

„Byla vzdělaná, samozřejmě to byla komunistka. Je pravda, že my jsme v té době komunisty všichni brali, protože jsme je považovali za pokrokové lidi. A pletli jsme si komunismus s panslavismem. Takhle to asi bylo. Ale fakt je to, že to byla fajn ženská a měla jsem ji moc ráda.“

Práce

Součástí věznění v Malé pevnosti byly mimo jiné i náročné pomocné práce v zemědělství, které musely bez pardonu vykonávat i roudnické studentky.

„Chodily jsme na seno a na brambory. Na začátku řádku jsem si často myslela, že nedojdu na konec. Ale když jsem dělala už několikátý řádek, musela jsem se sama sobě smát. Člověk unese vždy o trochu víc, než si myslí.“

O nedělích se pracovat nemuselo. Volný čas využívaly vězeňkyně ke zpěvu, vzájemně si vyprávěly obsahy knih, recitovaly básně a hrály improvizované divadlo.

Každý všední den mezi pátou a šestou měly volnou hodinu, tzv. freistunde. Během ní většinou konverzovaly, s kým chtěly. Zpívalo se, občas došlo i na sovětské písničky, kterými vězeňkyně například oslavily výročí VŘSR.

Propuštění části studentek

V září 1942 bylo – zřejmě po intervencích roudnických měšťanů – dvanáct spolužaček Libuše Chourové z Malé pevnosti propuštěno. Ona ale musela společně se třemi dalšími zůstat déle. Zřejmě nebylo náhodou, že tři z déle vězněných děvčat, včetně Libuše Chourové, pocházely z bývalých Sudet a čtvrtá, Líba Čížková, původem sice z Roudnice, měla u roudnických prominentů ‚fantasticky neoblíbeného tatínka‘.

 „Nikomu jsem nic nevyčítala a doufala, že přijdu také na řadu. Je ale pravda, že jsem se bála, že půjdu do lágru, a udělala vše pro to, aby mně rodiče na ten lágr poslali vybavení.“

Od října 1942 byla na cele 16. Někdy v té době jí Vlasta Beerová sehnala práci v úklidovém komandu. Při práci v kancelářích měla za úkol nepozorovaně získat co nejvíce užitečných informací. V listopadu ale při mytí oken nastydla a dostala zánět středního ucha. Na marodce ale neměli žádné léky, tak jí ruská lékařka Faňa léčila ucho lahví s teplou vodou. Od jedné prominentky si také mohla koupit ešus heřmánkového čaje.

Propuštění z Malé pevnosti

„Los, los, fertig machen! Sie gehen nach Hause!“ ozvalo se znenadání 1. 12. 1942 pod oknem marodky. A Libuše Chourová věděla, že bude brzy propuštěna.

Hned se ale musela jet hlásit na kladenské gestapo a pracovní úřad. Ona i její tři déle internované spolužačky musely nastoupit jako pomocné dělnice do roudnické továrny MEWA (Metallwarenwerke), ale vedení podniku je v rámci možností přidělovalo na snazší práce, např. ve skladu, v účtárně nebo v kuchyni. Později, v souvislosti se zpřísněnými kontrolami, musela Libuše Chourová vykonávat těžší práce v nezdravém prostředí lakovny.

„Těžké železné součástky zavěšené na hácích se tam namáčely do barev.“

Vzhledem k astmatickým potížím byla na základě zdravotního potvrzení od února 1945 až do konce války přeřazena do firmy Společnost pro chemickou výrobu v Roudnici nad Labem.

Poválečné osudy

Po válce se Libuše Chourová vrátila zpět do Ústí nad Labem.

V lednu 1946 se tam na plese seznámila se svým pozdějším manželem Jaroslavem Chourou, kterého si vzala v prosinci téhož roku. V roce 1948 se jim narodil jediný syn Petr.

Do roku 1947 pracovala Libuše Chourová na zdravotním odboru okresního úřadu, zatímco manžel byl do roku 1971 zaměstnán v chemické továrně v obchodním oddělení.

Vzhledem k tehdejší atmosféře a názorovému vlivu levicových intelektuálek (zvláště Vlasty Beerové), se kterými byla vězněna v Malé pevnosti, vstoupila po válce do KSČ. S ideologií strany se ale brzy rozešla.

„Mně se syn narodil v únoru 1948 a v dubnu jsem šla vrátit stranickou legitimaci. Bylo mi řečeno, že tohle strana nebere, že mohu být pouze vyloučená. No, pak jsem z toho měla nějaké nepříjemnosti při různých prověrkách. V materiálech jsem měla napsáno, že když bylo straně nejhůř, vrazila jsem jí nůž do zad.“

Po mateřské dovolené pracovala od roku 1951 znovu na úřadě (to už byl ale přejmenován na ‚jednotný národní výbor‘) na finančním oddělení. Později na okresním národním výboru na školském odboru. 

V roce 1968 se Libuše Chourová rozhodla vstoupit do Klubu angažovaných nestraníků (KAN).

„Říkala jsem si: O co jde. Ať to dopadne, jak to dopadne, mám manžela i samostatného syna, vždyť se můžou o maminku starat. Tušila jsem, že to nemusí dopadnout dobře a budu bez práce.“

Po sovětské okupaci musela změnit zaměstnání a začala pracovat v okresním ústavu národního zdraví, nejdříve ve mzdové účtárně, později v účtárně.

„Profesně to bylo moje nejhezčí a nejklidnější období. Byly tam solidní mezilidské vztahy.“

V roce 1971 došlo k tragické události, když manžel Libuše Chourové Jaroslav zahynul u Lysic na Moravě při nehodě služebního automobilu, který neřídil. Syn Petr byl tehdy v Jugoslávii a z továrny mu tam raději nešťastnou zprávu telegrafovali, protože se báli, aby neemigroval (což bylo tehdy běžné) a jeho matka nezůstala v těžké době sama.

Po pěti letech se Libuše Chourová seznámila s přispěním známé s Vlastimilem Mastným, který pracoval jako knihkupec.

„To se dobře potkalo s mojí náturou a zálibou v knížkách. S prvním manželem jsem byla pětadvacet let a s tím druhým také.“

Mezi celoživotní koníčky Libuše Chourové patří rekreační sport, konkrétně turistika a plavání, dále pak četba, luštění křížovek, práce na zahradě a vaření. Zajímá se i o politiku, i když ta jí bohužel mnoho důvodů k radosti nepřináší.

Motto

„Našemu národu by prospěla trocha morálky, slušnosti a čestnosti. Současní politici mi připadají jako vlčáci, jako smečka, která se vrhá a chce něco urvat. Nikdy o nikom z druhého tábora neřeknou, že udělal něco dobře, a je jim srdečně jedno, jestli jejich činnost prospívá naší zemi a lidem.“

„Každý člověk má mít své přesvědčení a program a podle toho jednat, aby se za sebe nemusel stydět.“

Přepsal Lukáš Krákora, říjen 2009

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století