The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Choun (* 1953)

• narodil se 19. prosince 1953 v Kroměříži

• maturoval roku 1973 na gymnáziu ve Zlíně (Gottwaldově)

• po jednom roce opustil matematicko-fyzikální fakultu a šel na VŠE

• na VŠE promoval 1978

• pracoval v podniku KOVOFINIŠ v Ledči nad Sázavou

• pod hlavičkou SSM pořádal koncerty a filmová promítání

• byl iniciátorem folkového festivalu v Lipnici nad Sázavou

• roku 1985 odešel do Prahy, nastoupil ve FSÚ

• účastnil se demonstrací proti režimu v letech 1988–1989

• po rozpadu FSÚ cestoval po celém světě

• 2001 se vrátil do Českého statistického úřadu

Na jeho narozeniny míval stranický deník Rudé právo výjimečně červený titulek. Ve stejný den se totiž narodil sovětský komunistický vůdce Leonid Brežněv. Když Brežněv zemřel, Jiřímu Chounovi bylo dvacet devět let a na pracovišti tehdy podepsal na pokyn vedoucího kondolenční listinu, což si dodnes vyčítá jako zbytečný ústupek tehdejšímu režimu. Od toho okamžiku však začal vážně přemýšlet o osobní zodpovědnosti každého člověka za svá rozhodnutí.

Děti, kdo chce být horníkem?

Jiří Choun se narodil 19. prosince 1953 v Kroměříži rodičům Josefu a Vojeně, rozené Smékalové. Jeho otec byl nemanželským dítětem, jeho matka pocházela ze čtyř sourozenců. Její bratr Odolen Smékal se stal známým indologem a v 90. letech velvyslancem v Indii. Otec od roku 1947 pracoval v jáchymovských dolech jako geometr, ale po komunistickém převratu byl na počátku 50. let propuštěn coby politicky nespolehlivý. Práci si našel ve Zlíně, tehdy nazývaném Gottwaldov, kde dostal byt, a tak Jiří Choun prožil své dětství právě tam. Do první třídy šel v roce 1960.

Rodiče měli na komunistické vedení a totalitní režim jasný názor, nikdy nebyli ve straně. Politika byla v rodině vždy přítomná, ale nebylo vždy bezpečné o některých tématech doma hovořit. „Když jsme se bavili někdy začátkem školy o našich prezidentech, tehdy byl tady Novotný. Můj táta, ten sbíral známky a měl různý aršíky se známkama, tak já jsem hned do školy přinesl aršík s prezidentem Masarykem a Benešem. Učitelku jsme měli rozumnou, asi na to nějak upozornila rodiče, abych tolik neprovokoval, a nic z toho nebylo. Takže asi po těch zkušenostech radši přede mnou nic neříkali, neměl jsem z toho tehdy ještě rozum,“ vysvětluje pamětník. 

Během školní docházky vstoupil jako většina spolužáků do Jisker i Pionýra. Někteří učitelé byli rozumní, jiní podléhali propagandě a chtěli z dětí vychovat uvědomělé dělníky. Jiří Choun si jednu situaci vybavuje: „Někdy ve třetí čtvrté třídě jsme měli takovou uvědomělou učitelku, Procházkovou, její manžel byl okresní školní inspektor. A ta nám položila otázku: ‚Tak, děti, kdo z vás chce být horníkem?‘ A pár snaživců se přihlásilo, upřímně řečeno, nevím, jestli jsem se přihlásil taky. Ona tak posmutněla, koukla do nějakých papírů a říká: ‚Děti, děti, tak málo? Tady čtu, že v první třídě jste chtěli všichni chlapci, dokonce některá děvčata.‘“ Zažil ve škole ještě kampaň za sběr „amerického brouka“, mandelinky bramborové, která se po druhé světové válce v Evropě rozšířila a komunisté ji zneužili k protiamerické propagandě. Na konci prázdnin roku 1968 prožil dny okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Sovětské tanky ve Zlíně na vlastní oči neviděl, protože žili v Lesní čtvrti, a první vzpomínku na sovětského vojáka si vybavuje až z vojenského cvičení.

V roce 1969 nastoupil na gymnázium, dařilo se mu v předmětech, jako byla matematika a fyzika, ale i ve sportu. „Reprezentoval jsem školu v olympiádě matematický, částečně i fyzikální, taky přes sport – atletiku a fotbal. Tehdy ještě jsem se snažil nosit delší vlasy, i vousy, který jsem měl rezavý. Takže si pamatuju, že jeden den mě chválil ředitel ve školním rozhlase za vzornou reprezentaci v olympiádách a ve sportu a pak hned další den měl proslov o úpravě zevnějšku. Ten končil: ‚Pamatujte si, studenti, krátce ostříhán, čerstvě oholen, znovu neodolatelně krásný. A ne jako ten zrzavý pirát ze 3.B,‘“ vzpomíná si pamětník, jak moc v letech počínající normalizace záleželo na „normálním“ vzhledu. Někdy tou dobou se také dostal na jeden z prvních koncertů později pronásledovaných The Plastic People of the Universe, který se konal nedaleko. Hudba mimo hlavní proud popu se stala nedílnou součástí jeho života, i když byla těžko dostupná. Bylo nutné shánět desky přes známé, na burzách nebo chodit na poslechové diskotéky. 

Název Písní pro mír byla vějička na komunisty

Po maturitě v roce 1973 začal studovat na matematicko-fyzikální fakultě, ale po roce zjistil, že to není obor pro něj, a přestoupil na Vysokou školu ekonomickou (VŠE). Tu ukončil na podzim 1978, jeden semestr byl kratší kvůli spartakiádě v roce 1975. Během studií navštěvoval koncerty folkových hudebníků polooficiální scény. Po promoci krátce pracoval ve výpočetním středisku v Havlíčkově Brodě, po absolvování povinné vojenské služby nastoupil v Ledči nad Sázavou do podniku KOVOFINIŠ. Tam pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM) začal organizovat kulturní akce. Nejprve šlo jen o pořádání filmových představení, přes kontakty starších studentů a kamarádů písničkáře Petra Lutky a pozdějšího ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba získal adresy především folkových písničkářů a sjednával jim vystoupení. Uspořádal třeba koncert hudebníka Vladimíra Merty a Dagmar Andrtové-Voňkové. 

Potom už byl jen krok k myšlence uspořádat folkový festival v Lipnici nad Sázavou. „Manželka navrhla plakátky, nazvali jsme to Písní za mír, jako vějičku na komouše, aby to povolili,“ vypráví o vzniku legendární akce, která se konala v letech 1984–1988. Produkce musely být předem povoleny, schvaloval je vedoucí Odboru kultury Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě. Toho Jiří Choun nazývá „Koniášem“, podle jezuitského kněze, který zabavoval a pálil kacířské knihy. Problémem na odboru kultury mohla být jak osoba hudebníka, tak i název kapely nebo anglický text. 

Přesto se dařilo pět let zvát na Lipnici kvalitní umělce, z nichž mnozí nebyli režimu po chuti. O vzniku festivalu a peripetiích s jeho organizací vyprávěla pro Paměť národa také Jarmila Poláková, která měla na starost dramaturgii. Na prvním ročníku vystoupili například Petr Lutka nebo Jaromír Nohavica, což vzbudilo zájem příslušníků Státní bezpečnosti (StB). Roku 1988 pozval moderátor Jan Rejžek na pódium i tehdejšího disidenta Václava Havla. 

Každý má slabé místo, moje by bylo cestování

Tou dobou se ovšem Jiří Choun už na organizaci nepodílel, odešel pracovat do Prahy, na Federální statistický úřad (FSÚ). „V KOVOFINIŠI jsem měl na starosti plánování a brzo jsem pochopil, že to je v těch podmínkách naprostý nesmysl,“ vypráví, proč Ledeč opustil. V Praze i nadále navštěvoval kulturní akce, chodil do filmového klubu také na Velvyslanectví USA. Kupodivu ho však StB nikdy nesledovala, pouze těsně před listopadem 1989 ho krátce zadrželi na Václavském náměstí, údajně kvůli kontrole, zda v aktovce nenese ukradené tajné materiály. 

Jiří Choun se od roku 1988 účastnil všech demonstrací a protestních akcí v Praze, postupně ztrácel obavy a občas se snažil s příslušníky StB nebo policie polemizovat. Dva týdny před zásadními událostmi v Československu se zúčastnil přehlídky nezávislé československé kultury ve Wrocławi. Dne 17. listopadu pak stál uprostřed průvodu na Národní třídě, kdy hrozilo, že dav vymáčkne skleněné výlohy. Nakonec dostal jen jednu ránu obuškem, možná proto, že ve svém nenápadném obleku pracovníka statistického úřadu vypadal jako tajný policista. Po sametové revoluci si ověřil, že na něj StB spis nevedla. Nestal se nikdy členem Komunistické strany Československa (KSČ), i když nabídku ve FSÚ dostal pod záminkou, že se stane vedoucím oddělení, což ihned odmítl. Se značnou dávkou sebereflexe přiznává, že za jistých okolností by možná vstoupil: „Každý máme slabé místo. Mne nezajímal plat nebo kariéra, ale toužil jsem cestovat. A kdyby mi to tehdy nabídli jako podmínku možnosti vycestovat, tak nevím. Jsem rád, že jsem tu možnost volby neměl, než jsem si to v hlavě srovnal.“ 

V demokratickém zřízení se Jiří Choun rozhodl věnovat čas tomu, po čem toužil. Po rozpadu FSÚ dal výpověď a několik let jen cestoval po světě. Když si splnil své sny, v roce 2001 se do Českého statistického úřadu vrátil. „Člověk by měl přemýšlet, než něco udělá, aby se nenechal zblbnout a nešel s davem,“ říká na závěr svého vyprávění.