The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Choděra (* 1952)

Nechtěl jsem rozhodovat o osudu jiných, chtěl jsem pomáhat

  • narozen 17. září 1952 v Praze

  • invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Posázaví

  • v letech 1968–1971 studoval střední všeobecně vzdělávací školu

  • v letech 1971–1976 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

  • v letech 1976–1979 advokátním koncipientem v Chomutově v advokátní poradně Krajského sdružení advokátů v Ústí nad Labem

  • od roku 1980 byl členem Městského sdružení advokátů v Praze, konkrétně ve skupině obhájců mladistvých

  • roku 1986 obhajoval Čestmíra Huňáta v procesu s Jazzovou sekcí

  • v roce 2025 žil na Lounsku

Pocházel z rodiny s právnickou tradicí, avšak on sám si přihlášku ke studiu práva podal kvůli mylné představě, že se vyhne matematice, kterou neměl příliš v oblibě. I když se jeho předpoklad nepotvrdil, nakonec fakultu úspěšně absolvoval a celý život se věnoval advokacii.

O politiku jsem se zajímal vždycky

Jan Choděra se narodil 17. září 1952 v Praze Elišce a Oldřichovi Choděrovým. Otec přišel na svět roku 1903 a působil v oblasti práva, ačkoliv několik let strávil i studiem teologie ve Francii. Byl už jednou ženatý, ale brzy ovdověl. Se svou druhou ženou Eliškou přivedl na svět dva syny – kromě pamětníka ještě syna Oldřicha. Jan Choděra prožíval po boku svého staršího bratra pokojné dětství na pražských Vinohradech. Čas trávil na zahradě nebo v ulicích se svými přáteli. V hlavním městě také nastoupil na základní školu. Už tehdy se podle svých slov zajímal o politiku, veřejné dění a pravidelně četl noviny.

Událost, která zasáhla celý národ, zastihla Jana Choděru na prázdninách v Posázaví. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl brzy ráno. „Byl jsem v někdejší hájovně Kozince s Pepíkem Štecherem. Seděli jsme takhle u stolu, snad jsme měli puštěný rádio a mluvili jsme, a najednou hrozný blížící se hřmot. My jsme se koukali z toho okna – nejdřív hlaveň tanku a za nimi ještě dva nebo tři,“ popisuje. Vzpomíná, že později chtěl vojákům, kteří se nedaleko zastavili, přinést něco k snědku, ovšem otec mu to rázně zatrhl. Po návratu do Prahy navázal na dosavadní život, nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešních gymnázií) a pokračoval ve studiu.

Na škole mě zajímalo úplně všechno

Jan Choděra měl o své budoucnosti jasnou představu – bavila ho biologie, a tak si uměl představit, že se tímto oborem bude i jednou živit. Když ale roku 1971 maturoval, rozhodl se jinak a podal si přihlášku na právnickou fakultu. Očekával totiž, že tam nebude potřebovat matematiku, kterou neměl zrovna v oblibě. „Myslel jsem si, že jediná čísla, která se budu muset učit, budou paragrafy, ale to jsem se pletl,“ vzpomíná. Na školu se nakonec dostal na odvolání a studium ho nesmírně bavilo. Nepociťoval žádný režimní nátlak a měl dobré profesory.

Po absolvování v roce 1976 se rozhodl, že se bude věnovat advokacii. „Nechtěl jsem rozhodovat o osudu jiných, chtěl jsem pomáhat. Proto jsem se nestal soudcem, ale advokátem,“ vysvětluje. Aby mohl získat místo v Praze, musel nejprve odejít do Chomutova, kde dělal koncipienta v advokátní poradně, která spadala pod Krajské sdružení advokátů v Ústí nad Labem. Asi po měsíci byl nucen svou práci na rok opustit, aby absolvoval roční vojenskou službu. Narukoval v Litoměřicích, odkud po několika týdnech odešel do Chotěšova u Libochovic. Vojnu prožil bez větších problémů. Na počátku roku 1977 však musel společně s ostatními odhlasovat nesouhlas s prohlášením Charty 77. „Pozval si nás politruk a řekl nám, že se od toho musíme distancovat. Nic jsme nepodepisovali, jen jsme zvedli ruku,“ vypráví.

Po návratu do civilu pokračoval ve svém působení na pozici koncipienta v Chomutově. Seznámil se se svou budoucí ženou Danou a ještě roku 1979 se v severočeském městě vzali. Ve stejném roce se přestěhovali do Prahy. Tam pokračoval jako advokátní koncipient Městského sdružení advokátů v Praze v Advokátní poradně č. 4 v Hybernské ulici.

Hájil jsem Čestmíra Huňáta

Od roku 1980 působil jako člen Městského sdružení advokátů v Praze, konkrétně ve skupině obhájců mladistvých. Roku 1986 mu zavolal jeho kolega z Chomutova, přes něhož získal nového klienta – člena Jazzové sekce Čestmíra Huňáta. Komunisté v září toho roku zatkli hlavní představitele spolku a obvinili je z nedovoleného podnikání – což byla pouze záminka k jejich uvěznění. Na proces vzpomíná Jan Choděra takto: „První patro Městského soudu v Praze, nalevo od schodiště narvaný lidma, novináři a bůhvíkým. Vedle stál Jolyon Naegele z Hlasu Ameriky.“ Soud nakonec udělil dva tresty nepodmíněné, zbylí obvinění (včetně Čestmíra Huňáta) vyvázli s podmínkou. V dalších letech mimo jiné Jan Choděra působil jako advokát v procesu s šiřiteli katolického samizdatu, avšak příliš vzpomínek na danou událost nemá.

Sametovou revoluci přivítal s nadšením, založil si soukromou advokátní praxi a dál se věnoval své profesi. Už před sametovou revolucí našel cestu ke katolické církvi – jeho rodina byla katolická, avšak nepraktikující. V průběhu let se přeorientoval na pravoslaví. „Tíhnu k východu, protože jsem Slovan,“ vysvětluje. Mimo jiné byl členem předsednictva česko-vietnamské společnosti a společnosti česko-kubánského přátelství. V roce 2025 žil na Lounsku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Justýna Malínská)