Jaroslav Chnápko

* 1956

  • „Byl jsem dělnický synek, tak jsem chodil do učení do těch chemických závodů jako zámečník. Pak jsem tam pracoval. Obrovská fabrika, kde jezdily autobusy, rozvážely zaměstnance. To byly normální ulice, semafory. Šel jsem tam se spolupracovníkem a každou chvíli byl výron plynu. Takže často výrony plynu, rozezněly se houkačky, autobusy svážely lidi, co se jim udělalo špatně. Jdeme, letělo hejno vrabců, padali mrtví. Kamarád říká: ‚To je tady každou chvíli.‘ Udělal pár kroků a já koukám, ten starší spolupracovník šel do vývrtky, já ho podepřel, někdo běžel: ‚Pojďte, honem pryč, pryč.‘ Takové celkem běžné mi to tam připadalo.“

  • „Bylo tam několik domovních prohlídek a hledali cyklostyl, protože Víska byla výjimečná tím, že se tam vydával časopis Vokno. Bylo tam třeba sto lidí a jedna místnost byla utěsněná matracemi a ti návštěvníci vůbec nevěděli, že probíhá tisk. Což bylo tehdy náročné, protože každá stránka bylo otočení klikou. Když bylo sto výtisků Vokna a Vokno mělo třicet stran, tak to bylo stokrát třicet, takže tolikrát otočení klikou a to pak stoupalo až ke třem stovkám. Bylo plný auto Voken. To první bylo dobrý, že jsme jeli po republice, nazvali jsme to velká cesta. Já, Sylva, Čuňas a naše Janička a rozváželi jsme ten první výtisk. Hledali jsme kontaktní adresy a materiály na další číslo. A za to pak právě myslím Čuňase zavřeli. Ale nedokázali nic.“

  • „Přijeli brzy ráno, asi to byl účel, aby byl člověk rozespalý, dezorientovaný z postele. Gestapo používalo tyhle metody taky. Ale jak mě táta zklidnil, tak mě odvezli a tam v klidu, na co se zeptali, tak jsem řekl, že se o tom s nimi přece bavit nebudu. Sem tam se zeptali, co jsem měl k obědu. Tak jsem řekl, co jsem měl k obědu. A pak, když třeba vyslýchali někoho jiného, tak oni neřekli, že jsem nic neřekl. Řekli: ‚Vždyť my víme, i co měl k obědu.‘ A dotyčný se měl sesypat strachem a všechno vyžvanit.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 26.09.2016

    (audio)
    duration: 01:56:10
  • 2

    Praha, 30.11.2018

    (audio)
    duration: 46:44
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nejhorší byla bezmoc, se kterou jsme se naučili žít

Jaroslav  Chnápko v roce 2016
Jaroslav Chnápko v roce 2016
photo: autoři natáčení

Jaroslav Chnápko se narodil 10. března 1956 v Mostě. Oba jeho rodiče pracovali v dělnických profesích. V roce 1973 se vyučil zámečníkem v učilišti litvínovských Chemických závodů československo-sovětského přátelství. Jeho matka Hermína, rozená Bajanová, zemřela při práci v chemičce na otravu plynem. Jaroslav patřil k severočeským „máničkám“ – nosil dlouhé vlasy, džíny a chodil na koncerty nepovolené muziky, kde často zasahovala Veřejná bezpečnost. V roce 1977, po návratu z vojny, podepsal Chartu 77. V témže roce s kamarády z chartistického prostředí společně zakoupili rozpadlou usedlost Nová Víska a přetvořili ji v jeden ze slavných „baráků“ undergroundu. V něm žili komunitním životem, pořádali kulturní akce a budovali ostrov svobody. Jaroslav, v komunitě zvaný „Šíma“ či „Šimako“, se zde podílel na tisku a distribuci samizdatového časopisu Vokno. Nová Víska bývala v obležení StB, konaly se tu domovní prohlídky a policie sledovala pořadatele i návštěvníky akcí. V roce 1981 komunistické orgány dům v Nové Vísce vyvlastnily a šéfredaktora Vokna Františka „Čuňase“ Stárka spolu s dalšími přáteli uvěznily. Většina bývalých obyvatel Nové Vísky emigrovala. Jaroslav Chnápko se svou budoucí ženou Silvestrou (rozenou Lupertovou) koupili starý mlýn v Osvračíně a snažili se pokračovat v podobném duchu. Hospodařili jako zemědělci, pořádali koncerty i setkání přátel. Stát se jim však pokusil i tento objekt vyvlastnit, o což probíhal koncem 80. let soudní spor. Hospodářství v Osvračíně se nakonec v říjnu 1989 stalo poslední usedlostí znárodněnou státem podle zákonů z 50. let. Jejich vystěhování bez náhrady však zabránila sametová revoluce. Jaroslav se ženou v Osvračíně dál žijí, provozují tam Galerii Vokno a pořádají společenské akce.