The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefánia Chmelarová (* 1939  †︎ 2023)

• narozena 10. května 1939 v Nové Bystrici na Slovensku

• otec byl v první světové válce v zajetí v Rusku

• konec druhé světové války pamětnice prožila v Nové Bystrici

• v roce 1949 se přestěhovala do pohraničí, do Bernartic u Javorníku

• byla svědkyní příchodu uprchlíků před válkou v Řecku

• vdala se na Slovensko, měla tři dcery

• v roce 1973 se přestěhovala do Tuklat u Českého Brodu

• pracovala na ministerstvu dopravy

• zemřela v roce 2023

Štefánia Chmelarová se narodila 10. května 1939 v Nové Bystrici na Slovensku, nedaleko Žiliny, jako nejmladší z několika dětí. Její tatínek Jozef, válečný veterán z první světové války, pracoval jako truhlář, stavěl po celé republice dřevěnice a přes týden pobýval na stavbách. Maminka se starala o domácnost. Za války okolím Bystrice několikrát prošla fronta a od roku 1944 byla terčem bombardování. V takových případech se rodina vždy utíkala schovat do kopců ke kmotře, vzdálené příbuzné, kde bylo bezpečněji.

To jsem se bála nejvíc v životě

V zimě 1944 si z jejich domu udělali ruští vojáci hlavní štáb a především jednoho, Štěpána, se pamětnice bála, byl to zlý chlap. Když měli poradu generálové, rodina musela dům opustit, utíkala se schovat do hor k sousedům. V té době zažila Štefánia nejhorší chvilky celé války. „Jednou přišel k nám domů Rusák, na ruce měl spoustu hodinek, namířil na tatínka samopal a: ‚Davaj časy a davaj vodku!‘ A tatínek říká: ‚Ale já nemám ani časy, ani vodku, já mám jenom tady nástěnné hodiny, to je všechno. Oni nám ti vojáci už před tím vzali všechno, my jsme neměli ani co jíst. Za první světové války byl tatínek pět let v Rusku v zajetí, ze kterého se mu povedlo utéct, takže uměl rusky docela dobře, to vojáka zarazilo a nakonec odešel. Ale já jsem byla přesvědčená, že tatínka zastřelí.“

Vojáci z jejich domu odešli až po Velikonocích roku 1945. Ale ani konec války nepřinesl Štefánii mnoho radosti. Rodina měla permanentně hlad, pole byla rozbombardovaná a úroda téměř žádná. Přežívali o fazolích, které se tatínkovi podařilo někde sehnat. V témže roce jí zemřela maminka a starost o pamětnici převzala její o patnáct let starší sestra. Tatínek a bratři byli doma málokdy.

Černé oblečení mě děsilo

V roce 1946 nastoupila v Bystrici do školy, o tři roky později se sestra provdala do Bernartic u Javorníku na česko-polských hranicích, kam se s ní Štefánia přestěhovala. Na konci čtyřicátých let probíhala v Řecku občanská válka. Když skončila, muselo na 100 000 Řeků z politických důvodů opustit svoji vlast. Několik tisíc jich přišlo i do Československa, a to především do pohraničí, které se dosud nezalidnilo po odsunu německého obyvatelstva. Na první setkání s cizinci Štefánia vzpomíná dodnes. „Sestra čekala svou první dceru, rodila doma a už na ni šly bolesti, tak mě poslala pro porodní bábu. Ale já jsem se nemohla dostat z domu, všude ve vsi totiž byli řečtí uprchlíci, seděli na zemi, kde se dalo. A já jsem se jich hrozně bála, protože byli celí v černém, na takové oblečení jsme tu nebyli zvyklí. A teď ještě v Jeseníku je vždycky větší zima než jinde, pořád fouká, a oni měli omotané hlavy, nohy, aby jim bylo tepleji.“ Řecké uprchlíky zpočátku ubytovali, kde se dalo, na poště, ve škole, v malých obchodech. Úřady jim nakoupily přikrývky, lehátka a základní vybavení a postupně je přemisťovaly do různých obcí v okolí. Ti, kteří zůstali v Bernarticích, získali práci na místním státním statku. Ještě před řeckými uprchlíky přišly do Československa jejich děti, ale rodiče často nevěděli, kde jsou. „Správce ze státního statku byl takový lidumil. Postěžovali si mu, že neví, kde mají děti, a on se pustil do hledání a skutečně je našel a vrátil k rodičům. Já jsem se pak s některými dětmi kamarádila, učily mě řecky a já je zase česky. Někdo se vrátil do Řecka, někdo tu zůstal natrvalo.“

Soudruhu jsem nikomu neříkala

Po základní škole se začala Štefánia na doporučení ředitele učit prodavačkou v místním konzumu, školu v Sobotíně v šumperském okrese ale kvůli nedostatku financí absolvovat nemohla. Pět let pracovala u místního zahradníka v Bernarticích. Brzy se vdala a s manželem se přestěhovala na Slovensko, do obce Velušovce v blízkosti Topolčan, kde se jim narodily tři dcery. Manžel pracoval převážně v Čechách, protože na Slovensku bylo málo práce i za komunistů. Domů jezdil jen na víkendy, a tak byla pamětnice na tři dcery sama. Občas chodila vypomáhat do zemědělství. Když v srpnu 1968 vtrhla okupační vojska armád Varšavské smlouvy do Československa, byla připravená na další válku.

Počátkem sedmdesátých let se s manželem přestěhovali do Tuklat, nedaleko Úval u Prahy. Pracovat začala ve výpočetní pobočce ministerstva dopravy, nejprve na podatelně a později přímo ve výpočetním oddělení, kde měla na starosti evidenci dopravy pro celou republiku. Již od mala chovala ke komunistům antipatie, nikdo z rodiny do komunistické strany nevstoupil. Na pracovišti odmítala oslovovat své kolegy „soudruhu“ a z účasti v prvomájovém průvodu se vždy nějak vymluvila. Pád komunismu v roce 1989 ji nesmírně potěšil, i když demonstrace a podnikové stávky sledovala jen zpovzdálí. „Náš ředitel musel být straník, i když se jako straník nikdy nechoval. Taky měl radost, když režim padl, ale jen do chvíle, než ho jako člena KSČ z práce vyhodili.“

Štefánia odešla do důchodu v roce 1993, přesto ještě dalších pět let vypomáhala v třídírně pošty na Masarykově nádraží v Praze a později v Malešicích. Otevřených hranic využívala k pravidelnému cestování především se svými vnoučaty. V roce 2023 se jako pamětnice zapojila do projektu Příběhy našich sousedů, zemřela krátce po natáčení, v dubnu 2023.