Anežka Charvátová

* 1965

  • „Vzali si nás stranou, tehdy už se všichni občané z České republiky poměrně dost kontrolovali. V tom roce 2009 jsem tam s Petrem Zavadilem, který jako novinář neměl úplně dobré jméno na Kubě. Tak chtěli vidět, kam jedeme, co vezeme, co tam budeme dělat, zapsali si všechna čísla počítačů a toho, co jsme tam vezli. Pikantní byly ty knihy, protože já jsem řekla, že jsem z Filozofické fakulty a že vezeme knížky jako dárek pro knihovnu. Tam byla ta výhoda, že ti celníci byli naprosto nevzdělaní, takže vůbec netušili nic, žádná jména autorů jim nic neříkala. Tam to pojetí zakázaná kniha vůbec není takové, jako bylo u nás. Tam v podstatě nejsou zakázané knihy, tam jenom některé knihy nejsou v knihovnách. Ale že by tam člověk nemohl přivézt román Cabrery Infanta, to může, protože to jméno těm celníkům vůbec nic neřekne, takže to úplně klidně pustí. Ta byl akorát problém, že na té vítězné knížce soutěže Franze Kafky, co jsme tady vydali, bylo napsáno, že je to projekt na pomoc nezávislým knihovnám. A ten celník to takhle četl: ‚Jaký nezávislý knihovny? Tady nic takovýho neexistuje, co je to za nesmysl?‘“

  • „Slyšela jsem moře a cítila jsem to slunce, jak pálí. Ty kabriolety, o kterých píše, jsem už neviděla, i když tam stále jezdí ty americké vozy z 50. let. Prostě tu Kubu jsem tam hrozně vnímala, ten život, jaký na té Kubě byl a jaký by mohl být, kdyby se to všechno nedostalo do toho strašného ekonomického i lidského průšvihu. V 70. letech, kterým se říká ‚černá léta‘ na Kubě, kdy to začalo jít všechno úplně do háje, v 80. to už bylo v háji a v 90. se to ještě prohloubilo. Při čtení Cabrera Infanta si člověk představoval, jak ta Kuba mohla být úplně jiná.“

  • „Další cenná zkušenost byla Havana, což byl přelom 19871988, nastupovala jsem na konci října a byla jsem tam do konce března, akorát těch šest měsíců. Měla jsem štěstí, že přede mnou tam byly spolužačky na tři měsíce, takže jsem měla od nich přesné pokyny, co si s sebou musím vzít, protože na Kubě to není. Takže jsem si s sebou vezla svoje umyvadlo, samozřejmě zásobu všech hygienických prostředků na celých šest měsíců a tak dále. Byla to škola života nejen z hlediska jazyka, ale spíš z hlediska opravdu přežívání. Protože my jsme tady na tom nebyli úplně skvěle za socialismu, nebyl tu k dostání toaletní papír, vždycky bylo něco, co nebylo, ale na té Kubě nebylo vůbec nic, a to bylo ještě před pádem socialistického bloku, tak ještě dováželi alespoň něco ze Sovětského svazu, ale měli tam jídlo opravdu mizerné. Být na Kubě a nemoct si koupit kubánské kafe a kubánské pomeranče, to mi přpadalo úplně absurdní, protože všechno se vyváželo. A takový ten každodenní život, který spočíval v tom, že nikdy netekla voda přes den. Takže člověk si musel v šest hodin přivstat, nachytat vodu do toho umyvadla, co jsem si s sebou přivezla, protože jsem věděla, a potom celý den, když jste se potřebovali umýt, se používala ta připravená voda, protože přes den netekla. To jsou věci, které samozřejmě nejsou zásadní, ale pro to přežívání to poměrně zásadní bylo. Člověk se musel naučit o sebe trošku postarat.“

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Aby měl člověk druhého rád, tak ho musí pochopit

Anežka Charvátová
Anežka Charvátová
photo: archiv pamětníka

Anežka Charvátová (rozená Vidmanová) se narodila 19. března 1965 v Praze do rodiny klasických filologů. Její tatínek Ladislav Vidman byl odborník na antiku, maminka Anežka Šmídová zase na latinsky psanou literaturu v českých zemích. Rodina katolického vyznání zažívala za komunismu udání od sousedů, kvůli čemuž sny Anežčina otce o doktorátu a později ředitelském postu v Archeologickém ústavu v Římě nenaplnily, zemřel měsíc po Sametové revoluci roku 1989. Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy roku 1983 nastoupila Anežka na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu francouzštiny a španělštiny a na přelomu let 1987-1988 odjela na půlroční studijní pobyt do kubánské Havany. Právě v tamní knihovně Casa de las Américas načetla velkou spoustu latinskoamerické literatury. Po státnicích na podzim 1988 nastoupila jako aspirantka do Československé akademie věd na Ústav pro světovou literaturu. O rok později získala titul PhDr. na hispanistice FF UK. Na jaře 1990 se vypravila do Iberoamerické knihovny v Berlíně, kde na podnět profesora Forbelského pracovala na třech článcích do Literárních novin o disidentní latinskoamerické literatuře. Na jejich základě se jí dostal do rukou autobiografický román zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase k recenzi, zda by byla vhodná k publikování v Československu. Překladu knihy Než se setmí se Anežka rovnou ujala a nastartoval její úspěšnou překladatelskou dráhu. Z jejího pera vyšly překlady zásadních latinskoamerických autorů jako např. Isabel Allende, Roberta Bolaña, Maria Vargase Llosy či Carlose Fuentese. Svůj překladatelský sen si splnila kubánským novelistou Guillermem Cabrerou Infantem a impozantními Třemi truchlivými tygry plnými slovních hříček. Na Kubu se vrátila ve spolupráci s Libri Prohibiti roku 2009 a 2010, naposledy ji navštívila během literární konference roku 2013. Dnes stále překládá a překlad rovněž vyučuje na katedře translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.