The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Chalupa (* 1963)

Věděli jsme, že už v tom nechceme žít, měli jsme toho dost

  • narozen 31. srpna 1963 v Teplicích v Čechách

  • po základní škole ve Varnsdorfu absolvoval učební obor elektromechanik a poté večerně Střední elektrotechnickou školu (SEŠPP) v Praze

  • k herectví se přiblížil v amatérském souboru v závodním klubu svého zaměstnavatele ČKD polovodiče

  • jako herecký elév pracoval v oblastním divadle v Uherském Hradišti

  • po dvou neúspěšných pokusech se v roce 1986 na odvolání dostal ke studiu na pražskou DAMU

  • během vysokoškolského studia se účastnil protirežimních demonstrací, diskusních fór a na jaře 1989 zrušení fakultní organizace SSM na DAMU

  • 18. listopadu 1989 byl zakladatelem a členem stávkového výboru na DAMU

  • jako první student na veřejnosti přečetl výzvu studentů DAMU k protestní stávce

  • v revolučních dnech se podílel na zajišťování tzv. spanilých jízd mimo Prahu a účastnil se diskusí s diváky v Národním divadle místo představení

  • v roce 1990 absolvoval DAMU a nastoupil do prvních angažmá, kromě herectví pracoval později jako režisér, dramaturg, scenárista, manažer, redaktor a producent v televizi, filmu, rozhlasu a dabingu

  • zakladatel světového romského festivalu Khamoro a festivalu židovské kultury Devět bran

  • autor a realizátor projektu Vlak Lustig

  • zakladatel Centra pro studium genocid v Terezíně

  • spoluautor literární ceny Magnesia Litera

  • žije a pracuje v Praze.

Za oponou vzpomínek

Pavel Chalupa se narodil 31. srpna 1963 v Teplicích v Čechách jako druhý ze tří dětí. Dětství prožil ve Varnsdorfu. Oba rodiče byli komunisté. „Podle kusých rodinných vyprávění vím, že babička z matčiny strany pocházela z Mukačeva z židovské enklávy. Z jejího nemanželského vztahu s maďarským podnikatelem se v roce 1943 narodila v Pešti moje matka. Babička byla Židovka a pracovala v odboji. Se svou malou dcerou se po válce setkala až v roce 1947, když ji někde v Chorvatsku našel Červený kříž. Jejich vztah tím byl trvale poznamenán. Jako většina té generace i babička tehdy za sebou jako by stáhla oponu, o rodinných a válečných událostech se nikdy nemluvilo, ani o židovství nepadlo nikdy ani slovo. Zachovala se jen babiččina košer kuchyně.“ Rodiče se seznámili v Dubí a po svatbě se odstěhovali do Varnsdorfu, kde otec pracoval na pasové kontrole hraničního přechodu a matka ve varnsdorfské textilce Elite. „Tím, že byla válečné dítě a pamatovala si, jak ji v Chorvatsku zachránila Rudá armáda, měla vztah a pocit vděčnosti k Sovětskému svazu. Byla komunistkou z přesvědčení.“

Pár normalizačních pohlavků

Osmašedesátý rok, okupace a nastupující normalizace nepatřily do okruhu zájmů malého školáka základní školy na Národní ulici a rodiče své dva syny politickými tématy nezatěžovali. „O okupaci jsem nic nevěděl. S ruskými vojáky jsme měnili opasky nebo patrony za pivo. Dávali nám odznáčky a my jsme si s tím vystačili v těch našich klukovských hrách. Jedna vzpomínka – šel jsem s maminkou a jejím spolupracovníkem po hlavní ulici, jak jinak než Stalinově třídě, a když jsem ukázal: ‚Hele, tamhle jsou Rusáci!‘, tak on mi dal pohlavek, že prý to nejsou Rusáci, ale Sověti. Tak byli lidi zblblí. Až mnohem později mi táta vyprávěl, jak je zavřeli v budově pasovky, když kolem projížděly tanky, a jak byli v pohotovosti. Mnohem později jsem se také dozvěděl, že máma podepsala dopis na podporu Dubčeka, ale v rámci prověrek se pak oba přihlásili k internacionální pomoci, což jim asi zachránilo rodinu. Určitý pocit provinění a selhání si v sobě zřejmě nesli celou tu následující dobu.“ Dětský čas nevinnosti byl hustě protkán propagandou režimu, k jehož ideologické výbavě patřily povinné oslavy Únorů, Říjnů a Svátků práce s průvody, schůzemi a shromážděními za účasti malých recitátorů v tzv. kulturních vložkách, s kvanty výchovných koncertů, povinných projekcí sovětských válečných velkofilmů a s brannou výchovou. Přesto na školní období Pavel Chalupa vzpomíná jako na hezké dětství plné her. Na panelovém sídlišti, v uzavřeném bloku dvora se dobře hrál hokej a fotbal a další hry, kterých se účastnil s bratrem a s kamarády ze sousedství, trávili spolu celé dny, nikdo nebyl ani chvilku o samotě. „Ve škole jsem nebyl zrovna nejhodnějším žákem. Brzy se začal rozvíjet můj talent bavit třídu, vymýšlet a dělat legraci. Někdy to učitelé těžce nesli, a tak jsem domů nosil hodně poznámek, že vyrušuji při výuce. Doma pak probíhala běžná výchova formou fyzických trestů, maminka z nás prostě chtěla mít hodné kluky.“ Ideologické pozadí svého členství v Pionýru pamětník nijak nevnímal. Věrný svému čerstvě zrozenému bavičství při slavnostním slibu Pionýra bojkotoval frekventovanou sovětskou píseň „Kaťuša“, a s novým rudým šátkem si nesl domů další poznámku. Příště už to byl učitelský pohlavek za zesměšňování prvního dělnického prezidenta při slavnostním odhalování jeho sochy v parku před divadlem.

Z Varnsdorfu do Prahy

V roce 1978 se rodina odstěhovala do Prahy. Změna zasáhla i do výběru školy, všude už byly uzavřené přijímací zkoušky a zbývaly jen učební obory. Vybral si tedy elektromechanika ve Vysočanech, na Harfě. Obor Pavla Chalupu nijak zvlášť nezaujal, ale mezi spolužáky na něho „čekal“ pozdější kamarád Karel Kácl, který mu ve své rodině otevřel nové pohledy na svět a dění kolem, včetně uvedení do uměleckého světa, a nejen to. „Karel měl známé v komparsním rejstříku a toho jsem začal také využívat, a tak jsem se dostal do společnosti umělců. Jeho tatínek natočil dokument o příjezdu bratrských armád, to mi začalo otevírat oči. Vůbec to byla hodně antikomunistická rodina. Ptal jsem se sám sebe, jak je to možné, že ve Varnsdorfu nikdo takový nebyl? Bylo tam všechno dané, a najednou je to jinak. Poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, začal jsem to dělat taky, doma a tajně, když naši nebyli doma. Mezi umělci převládaly podobné názory, chtěl jsem mezi ně patřit, zapojit se do uměleckého světa. Na učilišti mě to přestávalo bavit.“ Na konci učňáku následoval první neúspěšný pokus o studium herectví na pražské konzervatoři.

Jak se stát z technika hercem

Touha stát se hercem a součástí umělecké společnosti ho neopustila, ani když nastoupil do zaměstnání v ČKD Praha polovodiče a zároveň začal večerní studium na elektrotechnické průmyslovce, aby měl maturitu. Pracoval jako zkušební technik a ve volném čase zkoušel, hrál a režíroval první pokusy o umělecké vyjádření v závodním klubu ČKD se souborem, který se mu podařilo sestavit z hereckých elévů a divadelních nadšenců, jako byl on sám. Ze základní školy měl dobré znalosti literatury a dějin, včetně zkušeností z recitačních a literárních soutěží, a k této základní výbavě teď přibyl i přirozený zájem o divadlo a film. „Setkával jsem se postupně na těch komparsech a natáčeních s lidmi svobodně myslícími, s jiným pohledem na společnost, který si přinášeli už ze svých rodin, z nichž některé měly zkušenost s postihem režimu. Začal jsem si vytvářet svůj paralelní svět, kde jsem se mohl realizovat a svobodně projevovat svoje názory. Doma bych narazil, rozpoutal bych diskusi o reakčních živlech s nabádáním k obezřetnosti. Táta byl ostřejší, maminka mi v umění spíš fandila. Na druhou stranu mi táta nedovolil vstoupit do KSČ. Ať prý jim řeknu, když přijdou s nabídkou, že ještě nemám ucelený světový názor, že jsem ještě moc mladý. Můj paralelní svět vytvářeli lidé z konzervatoře, jako Vašek Kopta, Markéta Valentová-Tallerová, Miriam Chytilová, Roman Holý, Petr Kuschmitz, Sagvan Tofi a další. Začali jsme pohádkou pro děti, která se povedla. Následovaly Čapkovy apokryfy a Vánoční čtení z Karla Čapka, dále jsme nastudovali Tuláka po hvězdách Jacka Londona. Měl jsem volnou ruku, začal jsem se ke svému snu blížit víc a víc. Uvažoval jsem o studiu na DAMU.“ K večernímu studiu si přibral ještě úvazek inspektora hlediště a nočního vrátného v divadle Studio Ypsilon ve Spálené ulici. Po práci do školy, do šesti ve škole a pak do divadla, usazování diváků, zavírání divadla a tak pořád dokola... Získal nové přátele mezi herci – Jiřího Lábuse, Oldřicha Kaisera, Marka Ebena. „Předdamácké období jsem strávil s nimi. Otvíralo mi to hlavu pro více pohledů, které mě nutily zabývat se podstatou profese. Začal jsem se vzdalovat rodině, kde vládlo velké napětí. Naši se báli toho prostředí, ve kterém jsem se já cítil dobře. Můj vysněný svět se mi začal stavět v jasných obrysech. Na zkoušky mě později připravoval Jirka s Oldou a dramaturg pan Čech z rozhlasu.“ K herectví ho postrčila ještě další významná událost, v roce 1983 prošel úspěšně konkursními pohovory a byl obsazen v rámci komparsu a později i do malé role ve velkofilmu Miloše Formana Amadeus. „Tady byly Formanovy filmy v trezoru, lidé sledovali špatné kopie po bytech, na Formana se jezdilo do Maďarska. Neměl jsem ten režim rád pro omezování svobody projevu, svobody ve volném cestování, v poznávání, pro to, že omezuje uměleckou tvorbu, zakazuje filmy, knihy. Pořád jsem nemohl úplně pochopit proč. Doma jsem odpovědi nenacházel. Můj původně paralelní svět se stával tím hlavním a ten doma zase paralelním světem.“ Pavel Chalupa se začal připravovat na DAMU. Poprvé ho nevzali, podruhé se dostal do užšího kola, ale opět ho nevzali. Navštěvoval Lidovou školu umění pod vedením Jiřiny Steimarové. Nastoupil jako herecký začátečník do oblastního divadla v Uherském Hradišti.

Vysněná škola

Přijetí na DAMU předcházelo odvolání k ministrovi školství a poté konečně vítězství! Vzpomíná na úvodní setkání v Disku, kde spolu s ostatními předváděl svoje nejlepší monology a obdržel satisfakci za předchozí neúspěchy v podobě slov uznání od Daniely Kolářové. Od prvního ročníku začal jeho život úplně mimo rodinu, spal tajně na ubytovně se spolužáky Jakubem Špalkem a Kamilem Halbichem. Vzpomíná, jak tajně v prvním ročníku nastudovali Fyziky zakázaného autora Friedricha Dürrenmatta a jak se s tímto představením dostal poprvé na Západ prostřednictvím festivalu vysokých škol. Vzpomíná na své pedagogy, herce a režiséry E. Sokolovského, D. Kolářovou, J. Klema, B. Navrátila, R. Rázlovou, a na to, že byl jako nejstarší zvolen předsedou třídy, což ho doprovázelo po celý čas studia. V kontaktu s divadly a divadelníky byli studenti neustále. Kromě praktických hereckých zkušeností získávali od starších kolegů i zkušenosti s politickými postoji. V divadlech se setkávali také s příslušníky občanské opozice. „Kuba Špalek nastudoval Hodinu mezi psem a vlkem, hru Daniely Fischerové, hru kdysi zakázanou v den premiéry v Realistickém divadle, a teď ji nastudovali studenti. Na premiéru přišla celá Charta, podepisovali jsme tam petici Několik vět, jindy zase v Činoherním klubu petici za propuštění Václava Havla. Miloval jsem ta divadla, chodil jsem často na představení, kde se sdělovaly věci mezi řádky a diváci reagovali na podtext. Mezi herci jsme měli své vzory, vážili jsme si jejich výkonů a postojů, ale zároveň jsme viděli, že všichni hráli v těch komunistických seriálech a pomáhali tak moci a její ideologii.“

Bouře na výboře

Koncem osmdesátých let mohutněla politizace studentského života, objevil se zájem o dialog s mocí například formou diskusních fór v Městské knihovně, rostl počet studentských časopisů, protestních demonstrací se účastnilo stále více lidí, a nejen v Praze, mezi lidmi kolovaly samizdatové tisky, ale zároveň rostla nechuť a nevole jakkoli spolupracovat s režimem zejména po Palachově týdnu v lednu 1989. Na jaře svazácká skupina na DAMU vypověděla poslušnost. Zcela podle stanov. „Naše svazácká organizace vůbec nefungovala, neplatili jsme ani příspěvky, a tedy se rozhodlo, že když se takto porušují stanovy, že se fakultní organizace ruší. Normálně jsme si to odhlasovali. Byl to jediný způsob, jak se zbavit politické závislosti a ovlivňování. Vyvolali jsme tím neuvěřitelnou bouři na městském výboru KSČ a SSM a řešil to Fojtík, Havlín, celý ÚV KSČ. Děkanka soudružka Makovská nám vysvětlovala, že to nejde, že se musí ihned založit organizace nová, ale co vím, nikdo na to nepřistoupil, i když za námi pořád někdo jezdil a nutil nás. To bylo někdy na jaře, půl roku před Listopadem.“

Vzdor v ulicích

„Na demonstrace jsem chodil často s Kubou Špalkem. Vždycky jsme se na to dobře oblékli, vzali jsme si barety, slavnostní sametky, sáčka, trikoloru. Takhle hezky vybaven vyběhl jsem z podchodu na horním Václaváku a spláchlo mě vodní dělo do roští za Národním muzeem. Tam už bylo víc lidí stejně postižených a nastal souboj mezi námi a vojákem za tím dělem. Postavil se mu nějaký pankáč, nejdřív mu spadlo číro a pak skončil zase mezi námi. Mlátili nás pendreky, těmi černými krátkými i těmi dlouhými bílými. Většinou to byl pohotovostní pluk VB a vojsko ministerstva vnitra, což byli původně pohraničníci, někdy i milicionáři. Pro mě byl nejhorší zážitek demonstrace 28. října 1989, krátce před revolucí. Natlačili nás k hotelu Evropa a tam začal velký masakr. Vytahovali nás za vlasy z davu: ‚Kdo tady křičel?! Kdo chtěl svobodu?!‘ Ten můj agent policajt měl americkýho parkera, byl robustní, měl zrzavé vousy, dodneška si ho pamatuji. Autobusy byly nastaveny tak, aby tam nebylo zvenčí vidět, vznikl takový dvorek. Vzal mě za vlasy a praštil se mnou o ten autobus. Tekla mi krev z hlavy. Zvedl mě ten uniformovaný, kopl mě do zadku, navalil mě na bus a přetáhl mě tím pendrekem několikrát přes záda. Každý policajt měl svého a mlátil si ho. Najednou někdo přiběhl a řval: ‚Franto, Jirko, Pepo, musíme dolů!‘ Ten můj mě pustil a já pomalu mizel pryč. Podařilo se mi utéct z toho sevření.“

Všechno už jim selhávalo

Politické působení režimu na všechny skupiny obyvatel dostávalo pozvolna první trhliny i vlivem působení tzv. perestrojky, přicházející z východu. „Režim trochu ustupoval, ale ne moc. Nechali nás vydávat studentské časopisy, organizovat se ve STISu (Studentském tiskovém a informačním středisku), ale jen pod zastřešením Svazu mládeže, takže zase jen jinou metodou chtěli mít vše pod kontrolou a vlivem a nechtěli se toho vzdát. Člověk má mít možnost porovnávat věci a dospět si k názoru sám, a ne na školeních plných frází, kde se jen bohapustě žvanilo o ničem pořád dokola. I na tak svobodomyslné škole, jako byla DAMU, se stále přednášel marx-leninismus. Režim se svými snahami kontrolovat, ovlivňovat a rozhodovat se stával čím dál víc kontraproduktivní. Věděli jsme, že je stále schopen zatočit se svými odpůrci jen pro ten odlišný názor, věděli jsme, že není schopen dialogu, věděli jsme, že je Havel zavřený a proč, že tady je Charta, že když podepisujeme a kolportujeme petice, je to na vyhazov ze školy, věděli jsme, že jíme nezdravé potraviny a dýcháme znečištěný vzduch, a věděli jsme, že v tom nechceme žít, že chceme svobodu a demokracii, zkrátka jiný život, než měli naši rodiče. Měli jsme toho dost.“

Sedmnáctého listopadu

Na škole se v poklidu připravovala sobotní premiéra Šukšinových povídek. O vrcholících přípravách na výroční shromáždění na Albertově ve svém okolí Pavel Chalupa věděl, ale neúčastnil se jich, byl cele zaměstnán jiným úkolem. Profesním. „Vymyslel jsem, že bychom mohli udělat Pašijové hry a postavit to na moralitách toho středověkého křesťanství, na jeho etických a morálních hodnotách, měl to být apel na společnost. Od začátku semestru jsem chystal tuto věc, pracoval jsem na scénáři, připravoval jsem půdu v Disku. Chtěl jsem muziku od Vládi France, a tak jsem 17. listopadu celý den a večer strávil ve Vladimírově ateliéru společnou přípravou na toto představení. Vladimír je také výtvarník, a tak jsme probírali i scénografii.“ Na Albertov si ani nevzpomněl. Mohl se spolehnout na spolužáka a kamaráda Pavla Lagnera, který se ve věci angažoval, že mu potřebné informace o průběhu dodá. Co se stalo na Národní, se pamětník dozvěděl ještě tentýž večer telefonicky od Jakuba Špalka včetně domluvy na zítřejším setkání studentů ve škole. Souběžně se studentskou aktivitou probíhala i organizace shromáždění divadelníků na sobotní odpoledne do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (RDZN, nyní Švandova divadla) na Smíchově. V nočních telefonátech se opakovalo: „To už jim nesmí projít! Něco se musí stát!“

Smrt komunismu v sobotu ráno

Kdo šel v sobotu 18. listopadu 1989 ráno Karlovou ulicí, musel si všimnout nápisu zavěšeného na klice školy. Stálo tam „Smrt komunismu!“ a pověsil ho tam Michal Dočekal, student a hlavní motor okupační stávky, která se právě rozbíhala za zdmi školy v jedné z učeben. „Měli jsme štěstí. DAMU byla ten den jediná škola v Praze, která nebyla zavřená, protože v ní právě probíhaly konzultační dny pro uchazeče o studium. Ten Michalův nápis na klice vstupních dveří ‚Smrt komunismu!‘, to byl ten vzteklej, vzrušenej moment vstupu do stávky. Setkali jsme se ve velkém sále na DAMU. Přišli všichni, koho se podařilo dovolat, přišli i pedagogové. Celkem snadno jsme se shodli na okupační stávce a sepsali prohlášení. Jako absolventský ročník jsme měli mít večer premiéru představení ‚Šukšinovy povídky‘, ale rozhodlo se, že to neodehrajeme a místo toho přečteme divákům to Prohlášení o stávce. Silný moment byl, když jsme se s Pavlem Lagnerem všichni pomodlili Otčenáš za zdar naší stávky.“

První student

Hlediště RDZN hostilo onoho sobotního odpoledne neobvyklé publikum – zasvěceným by neuniklo, že v hledišti sedí prakticky skoro celé české divadlo. Na jevišti se probíraly události předchozího večera na Národní. Vystupoval jeden účastník za druhým a předkládal svá svědectví šokovanému publiku. Zloba a rozhořčení se rychle šířily sálem: „Naše děti nám mlátit nebudou!“ Pavel Chalupa jako první student na veřejnosti přečetl Prohlášení studentů, sepsané teprve před pár hodinami na DAMU. Bouřlivý potlesk! Ústy herce Tomáše Töpfera se přidali divadelníci svým Prohlášením a výzvou ke generální stávce. Dlouhý potlesk, standing ovation! „Když se ze sálu ozvalo párkrát ‚Pavel! Pavel!‘, vyběhl jsem na jeviště, dali mi papír do ruky, abych to přečetl já. Asi proto, že jsme to byli my, kdo rušil to představení, nebo proto, že jsem byl předsedou ročníku, anebo že už jsem byl ve stávkovém výboru, prostě jsem tam najednou stál a mluvil za celou divadelní fakultu.“ Ten den odpoledne a večer už se ve většině pražských divadel nehrálo, následující den ani v těch mimopražských.

Postavit funkční systém nám trvalo pouhé dva dny

Prohlášení skutečným divákům přečetl večer téhož dne Na Chmelnici na představení hostujícího Hadivadla spolu s Arnoštem Goldflamem a zbytek sobotní noci padl na sepisování prvních Deseti bodů pro postup, jak dál. Byly dosti radikální, a tak ačkoliv je následujícího odpoledne přečetl s úspěchem divákům Národního divadla, na večerním koordinačním schůzování fakultních svazáckých výborů už to radikalistům z DAMU neprošlo a škrtalo se například odstoupení prezidenta Husáka, vyškrtnutí článku 4 z ústavy z obavy z příliš vysokých nároků na vedení státu. Od prvních chvil se na DAMU organizoval stávkový štáb. „Najednou jsme měli písárnu, zaznamenávaly se a archivovaly výpovědi svědků z Národní, kromě stávkového výboru jsme měli hospodářské oddělení, finanční výbor, držely se služby ve vrátnici, zásah milicí a policistů nebo vojska stále hrozil, alespoň v tom prvním týdnu, Michal Čech a jeho Čechova komora dodávali plakáty, letáky a transparenty, na FAMU se vyráběly kopie videokazet pro výjezdy, někdo byl v Disku u dálnopisu, měli jsme i oddělení vzdělávání a kuchyni. Velmi důležité bylo vysílací byro, které organizovalo a vysílalo mimo Prahu studentské a herecké delegace, tzv. spanilé jízdy, aby se lidi dozvěděli, co se vlastně v té Praze stalo. Televize, rozhlas i tisk byly stále ještě pod vlivem strany, informovaly zkresleně, zmanipulovaně. Režim se to pochopitelně snažil ututlat, ale tím, že se do toho zapojila divadla, informace přesto proudily k lidem. Neumím si to vlastně dneska představit, nebyly mobily, nebylo nic, ta komunikace probíhala přes státní linky, to bylo strašlivé, ty dvojlinky a trojlinky! Dokázali jsme postavit funkční systém a trvalo to pouhé dva dny.“

Za každou větou potlesk

Pavel Chalupa vzpomíná, jak se na nedělní odpolední představení na Nové scéně Národního divadla domluvil s hercem Borisem Rösnerem, že se posadí mezi diváky, protože ředitel Pauer mu zakázal vstup na jeviště, a až promluví herci, že na znamení vstane a přečte prohlášení a všechny ty body. „Když jsem začal číst, za každou větou byl potlesk. V těch lidech se protrhly hráze, teď konečně mohli mluvit, říkat, co v nich režim zabíjel, byl to ohromný přetlak, energie a síla, skoro jsem nemohl mluvit dojetím. Už jsem viděl, že se nebudou bát být s námi solidární, že za námi stojí a že se zapojí.“ Po odchodu diváků stáli herci za prosklenou stěnou Nové scény a dívali se, jak pod divadlem na Národní proudí davy lidí. Lidé volali: „Ať žijí herci!“ a „To jsou naši herci!“ a mávali na pozdrav. „Ředitel Pauer mezitím zavřel budovu a my jsme nemohli ven, a tak jsme tam stáli a dívali se ven na to neuvěřitelné množství lidí a viděli jsme, že takové vzepětí už režim nevydrží.“

Nečekaná návštěva

„Někdy uprostřed prvního týdne za námi přišel do školy první rada nebo tajemník velvyslanectví Sovětského svazu, který přišel s obavou, jestli prý nebudeme na revanš ubližovat sovětským studentům. Spíš si myslím, že si nás přišel prohlédnout, kdo jsme. Byl to vrcholný důstojník KGB, přišel normálně na vrátnici a oni nám ho přivedli nahoru. Řekli jsme mu, že to je úplný nesmysl. I my jsme měli obavy. Ptali jsme se ho, co udělá střední skupina vojsk, kdyby proti nám zasáhla naše armáda. Odpověděl, že mají příkaz tomu zabránit, prý by to věděli a zabránili by armádě ve výjezdu proti lidem. To nás přesvědčilo o tom, že ta glasnosť a perestrojka funguje i tady. Když se na to díváme dnes z pozice těch let, Gorbačov by asi krveprolití nedopustil. Tomu se dalo věřit a my jsme tomu chtěli věřit.“

Revoluční startky a papalášské ameriky

„Osobně mi vadilo, když se založil celostátní stávkový výbor z těch svazáků, kteří byli na začátku rezervovaní, báli se, chtěli se domlouvat s mocí a zrazovali nás od těch radikálních kroků, začali zasedat u nás ve škole, zabrali nám Disk. Objevili se najednou lidi, které jsem do té doby neviděl, jako Ježek, Monika Pajerová, Martina jsme znali, pak Pánek. Najednou jsme je měli nakvartýrovaný ve škole, na scénografii. Do té doby panoval ve škole takový revoluční řád, spíš proletářský duch, žádný velký vyskakování, když cigarety, tak startky a pivo desítku, jinak alkohol byl ve škole zakázaný. Vyběhl jsem jednou do toho stávkového výboru a tam ameriky a whisky. Začali si velmi záhy zvykat na papalášský přístup. Měl jsem konflikt s Pánkem, chtěl jsem je vyhodit ze školy. Podle mě porušili ten étos, který tam byl od začátku.“

Odcházení

Zvolením prezidenta revoluce skončila a studenti se vraceli do školních lavic. Nebyl čas na ohlédnutí za horečně prožitými týdny, a tedy ani na reflexi. Zemi hrozilo, že se vlivem rychlých změn začne propadat do chaosu, bylo potřeba každé ruky, každé hlavy, aby se věci postupně uváděly do funkčního demokratického systému, který ale nikdo neznal, neměl s ním žádné zkušenosti. Boj s neduhy, které se s lidmi táhly od dob totality, právě začínal. „V prvních měsících jsme se věnovali reorganizaci školy, interním školním problémům, akademickému senátu a radě, návrhům nového vysokoškolského zákona. Nechal jsem se ještě najmenovat do zkušební komise pro přijímací zkoušky, ale rozhodovat o přijetí pedagogů a soudit je pro jejich minulost jsem odmítl a distancoval jsem se od těchto postupů, na protest jsem vystoupil z akademického senátu. Sestup z pozic výlučnosti nebyl pro mnohé jednoduchý. Najednou jsme zjistili, že diváci nechodí do divadla, ředitelé se na nás nechodí dívat, zjistili jsme, že jsme v jakémsi pozapomnění, že bude pro nás těžké hrát před poloprázdným divadlem, po tom, co jsme mluvili k desetitisícům lidí a měli ohromné aplausy. Najednou prázdno, nikdo v ročníku neměl angažmá, to byl tvrdý pád.“

Jak šel život

První angažmá v kladenském divadle, filmové a televizní role, dabing. Přibyly manažerské posty, Pavel Chalupa pracoval jako zvukař a režisér pro televizi, pustil se i do podnikání, ale neuspěl. Vystřídal několik angažmá, ale herectví ho nenaplňovalo, krátce dělal divadelního ředitele. Po deseti letech v oboru zatoužil po změně. V roce 1999 založil festival romské kultury Khamoro a později ještě festival židovské kultury Devět bran; oba pravidelně pořádá dodnes. Postupně následovaly projekty jako Vlak Lustig a Centrum studií genocid se sídlem v Terezíně a nespočet dalších uměleckých a společenských aktivit. Rodinu pamětník stačil založit později, než je obvyklé, až po čtyřicítce.

Nevzdávat se

Vzpomínkové vyprávění zakončuje Pavel Chalupa zmínkou o svém posledním projektu „Narozeni 1918“ a obdivu k moudrosti stoletých lidí, se kterými se v rámci realizace setkal. Ze svých osobních životních zkušeností doporučuje čtenářům a posluchačům k zamyšlení: „Co nemůžete změnit, opusťte, naučte se s danostmi smířit a přijmout je. Důležité je čisté svědomí, ten ‚čistý štít‘, a k tomu hrdost na to, co děláte. Pěstujte zdravé sebevědomí, ne to drzé čelo, bez zkušeností a bez sebepoznání, pěstujte v sobě chuť něco dokázat, jít si za tím, zakousnout se do toho a nevzdávat se.“

Pavel Chalupa žije a pracuje v Praze.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ivana Čepková)