The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Chaloupka (* 1935)

• narozen 20. září 1935 v Brně

• dědeček Anselm Chaloupka bojoval v první světové válce

• vyučen strojním zámečníkem, další vzdělání si doplňoval při zaměstnání

• pracoval v První brněnské strojírně (PBS), poté v brněnském Výzkumném ústavu zdravotnické techniky

• srpnovou invazi 1968 prožil v zahraničí

• účastník pohřbu Jana Palacha 25. ledna 1969

V dětství se musel častokrát schovávat během válečných poplachů, po osvobození si hrával s náboji, o které – dle vzpomínek – nebyla na brněnském předměstí nouze. V dobách vlády jedné strany měl pak tak trochu štěstí. Přestože se nikdy nestal její součástí, soudruzi mu umožnili nejen kariérní, ale dokonce i platový růst. Prosakování ideologie do zaměstnání se však nevyhnul. „Když na vás hodili to, že musíte jako nestraník chodit na stranické školení a na tyto věci, tak to mě strašně moc deptalo,“ vzpomíná Jan Chaloupka.

Doktor řekl: S tím se nedá nic dělat

Jan Chaloupka se narodil 20. září 1935 v Brně. S rodiči a třemi mladšími sestrami vyrůstal v Černovicích, nedaleko brněnského letiště, kde otec Jan pracoval jako letecký mechanik. „Byl velice šikovnej člověk. Měl pět výučních listů. Jako brusič, mechanik, automechanik, letecký mechanik… Na všechno si udělal vyučení, protože předpokládal, že by si po roce 1945 zařídil nějakou svou dílnu.“ Z Janových předků zmiňme dědečka Anselma Chaloupku (1884–1964). V dobách Rakousko-Uherska působil Anselm jako umělecký truhlář ve Vídni, kde se také řemeslu vyučil. „Jezdil po zámcích a dělali dřevěné obložené stěny, schodiště, stropy, podlahy…,“ vzpomíná Jan.

Po vypuknutí první světové války musel Anselm narukovat. „Když přijel z té vojny, tak měl dost těžké zranění. Nic na něm nebylo poznat, ale někde na té ruské frontě do sebe dostal čtyři kulky a z granátu asi 40 střepin. Ale oni ho odtáhli na obvaziště a tam řekl doktor: ,S tím se nedá nic dělat, buď to přežije, nebo ne.‘ A ono se mu to všechno zapouzdřilo. […] Měl plno všelijakých jizev, byl zjizvenej a s tím žil. Dožil se osmdesáti roků.“ Krom zranění a tíživých vzpomínek si Anselm Chaloupka dle vyprávění přivezl domů z války i nové znalosti: „Domluvil se srbsky, maďarsky, italsky, německy, polsky, česky. Znal šest nebo sedm řečí.“ 

Odpalovalo se to jak rakety

Zatímco dědeček měl řadu zkušeností z první světové války, Jan vyrůstal na pozadí té druhé. „Co si pamatuju, když procházela německá armáda, tak ta, když přišla a něco potřebovali, tak přišli za babičkou a o všechno si řekli. O všechno. Pamatuju si taky, že tam byli dva vojáci […]. To byla nějaká vojenská policie. To byli dva Němci z Hodonína, kteří mluvili česky a kteří říkali: ,Bude se vám tady těžko žít, až přijde Ivan. My už toho máme tolik… Byli bychom rádi, kdyby nás tady postavili ke zdi na dvoře a měli jsme už od všeho pokoj,‘“ vypráví Jan Chaloupka.

S blížícím se koncem války se blížilo i nebezpečí. „Náletů moc nebylo, těch bylo pár. Ale poplachů bylo! […] Člověk se musel sebrat a jít do krytu, to bylo co chvíli. […] Byli jsme poslední barák a pak už byly pole. Tam to bylo protkaný vykopanýma zákopama a asi čtyři protitankový krásný děla, postavený na betonu, dlouhé hlavně. Bylo tam plno velkejch nábojů.“ Jako kluk si pak s nimi, když se situace uklidnila, hrával. „Vytáhl se ten náboj, to se vysypalo […] do toho se nasypal prach, scvaklo se to, dal se tam travex. Z toho jsme si dělali kaši, pijavej papír se dával. To se zapálilo, valilo se pryč. Odpalovalo se to jak rakety [smích]. Takových volovin jsme se nadělali,“ vzpomíná pamětník. 

My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova

K bezprostředně poválečnému dění se váže i následující vzpomínka. „Jednou jsem byl sám ve vchodě a šli kolem ti, co nosili samopal, měli červenou pásku a měli tam napsané RG [revoluční gardy]. Říkali, že to jsou partyzáni z Ivančic za pět minut dvanáct. A dva tam nějakou rodinu – která šla na vystěhování – zastavili u toho vchodu. Viděl jsem to na vlastní oči, sledoval jsem to. Měli kufříky, ty jim vzali, všechno vysypali, prohledali, pobrali věci.“ Dle vyprávění šlo o osmdesátileté starousedlíky zařazené k odsunu, kteří tímto přišli o poslední zbytky majetku. 

Do černovické obecné školy Jan nastoupil ještě za války, navazující měšťanku v Židenicích pak vychodil v roce 1950. „A všude bylo psáno: ‚My jsme mládež nová, mládež Gottwaldova.‘ To bylo všude.“ Následovalo studium brněnského učiliště. „Byli jsme rozděleni, polovina do první brněnské, polovina do královopolské. Udělali učiliště a tam se mohlo vyučit všemu, nejenom kovovýmu řemeslu. Tam se vyučil třeba malířem. Všechny obory se tam daly vyučit.“ Jan se učil strojním zámečníkem. „Od 16 let – druhým rokem v učení – se chodilo na směny na praxi do fabriky na noční. […] A dělala se u toho škola.“ 

Všechno to šlapalo, úkoly byly daný

V polovině 50. let narukoval Jan Chaloupka na vojnu. „Já jsem byl víceméně specialista, samostatnej. Sloužil jsem na rotě v Maxičkách [na Děčínsku],  […] v únoru 1956, tam jsem sloužil měsíc. A potom jsem šel do poddůstojnické školy na zámku v Jezeří.“ Na léta povinné vojenské služby vzpomíná dodnes v dobrém: „Nepamatuju si, že bysme tam měli šikanu. To neexistovalo, nevědělo se, co to je, neexistovalo to. Každý si plnil svoje povinnosti, ale nikdo nikoho nešikanoval. Všechno to šlapalo. […] úkoly byly daný a […] samozřejmě, že nějaké to [ideologické] školení bylo, ale všechno to bylo takové… Takové ty voloviny – tady budeš mávat a já nevím, to neexistovalo.“

Po vojně Jan pracoval v podniku První brněnská strojírna (PBS). Z PBS měl pracovní zkušenosti již z dob studií, přičemž při zaměstnání si vzdělání nadále rozšířil na večerní průmyslovce. „Třikrát v týdnu jsem chodil do školy, odpoledne. A přitom jsem pracoval […] v oddělení na turbínách. Ale moc mně to nevyhovovalo. Ani ze zdravotních důvodů,“ říká pamětník. Z PBS tak po čase odešel. Jeho novým působištěm se stal Výzkumný ústav zdravotnické techniky, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu. „Měl jsem pod sebou 100 lidí a ke konci to byla moje nejhorší část života. Protože když byl člověk mladý, tak všechno snášel lépe, ale když byl starší a měl jste tam pod sebou 100 lidí, furt jste řešil nějaké věci…,“ vzpomíná.

Nemohli nikoho sehnat

Jan Chaloupka nikdy nebyl členem komunistické strany. V práci se však povinně musel – podobně jako na vojně – účastnit ideologicky zabarvených školení. „Když na vás hodili to, že musíte jako nestraník chodit na stranické školení a na tyto věci, tak to mě strašně moc deptalo.“ Na druhou stranu měl i štěstí. I přes své nečlenství v KSČ dosáhl značného kariérního růstu. Stalo se tak poté, co si i ve výzkumném ústavu dále rozšířil vzdělání. „Za to byl titul diplomovaný technik. Jan Chaloupka, dipl. tech. V životě jsem ten titul nepoužil, ale dosáhl jsem toho, že ze 16 [platových] tříd jsem byl zařazenej platově až do 13. třídy, což byl v současné době i ředitel výzkumného ústavu. To byla moje jediná výhra.“ 

Jak si zpětně vysvětluje, že jakožto nestraníkovi mu komunistické vedení umožnilo doplňující vzdělání, a dokonce přikleplo více peněz? „Nemohli nikoho sehnat, aby to šel studovat. Kádrovák to měl na práci a jemu, když on to nezajistil, neudělali tu čárku. A o to se taky jednalo,“ vysvětluje Jan Chaloupka. Ruku v ruce s pracovními změnami zmiňme Janova otce, který za války pracoval ve Zbrojovce. „Ta jeho hala, kde on pracoval, byla vybombardovaná. Neměli ho kde zaměstnat, tak těm pracovníkům řekli: ,Najděte si něco, a potom, až se to tady spraví, tak se můžete vrátit.“ Místo toho si otec našel místo u dopravního podniku, kde zůstal až do důchodu. Díky této změně povolání se – souhrou okolností – pamětník se svým otcem roku 1969 účastnil pohřbu Jana Palacha.

Maďaři nosili zákusky a plakali

Pohřeb Jana Palacha proběhl 25. ledna 1969. „Doma mi [otec] říkal: ,Nechceš jet se mnou? Já vezu tady z vysoké školy nějakou delegaci s věnci autobusem ráno do Prahy.‘“ Cesta se neobešla bez komplikací, tentokrát za nimi však nestál režim. „Najeli jsme na silnici a jeli jsme s tím autobusem doprava, doleva, doprava, doleva… Bylo to namrzlé jak sklínka. Dojeli jsme do Havlíčkova Brodu, tam jsme zaparkovali na náměstí – špatné baterky… Nechal to běžet, šel se vyčůrat a najednou to udělalo ,cvak‘, a protože to bylo z kopečka, tak to začalo couvat. Byl jsem venku, tak jsem letěl k tomu autobusu, chlapík zvenku taky, letěl přede mnou, srazili jsme se, já jsem odlítl, on se dostal do autobusu, skočil tam a ruční brzdou to zatáhl a zastavil. Zlomili jsme tam dva stromky [smích]. Přijeli jsme do Prahy. Na ulici, kde byl ten rozhlas, tak plno Rusáků, ale furt se něco skandovalo, ti studenti. Pak byl ten pohřeb.“

Dvacetiletý Jan Palach svým činem veřejně odsoudil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tu prožil Jan Chaloupka se svou manželkou Miroslavou na dovolené. „V Bulharsku byl naprostej klid. Vyjeli jsme z celnice do Maďarska a tam byly desítky tanků, děl a všeho možného. A my jsme říkali: ,Tady je asi nějaký cvičení.‘ Dojeli jsme na Balaton, tam jsme jeden den ještě byli, koupali jsme se a druhej den, že pojedeme domů. Ráno jsme šli na snídani.“ Teprve tam se dozvěděli o situaci v Československu. „Maďaři, zákusky na stůl, všechno možné nám nosili a plakali u toho. Sedli jsme do auta, najednou plno lidí, poslouchali rádio. Já jsem to pustil a zjistili jsme, že jsou tady ty vojska.“ 

Cesta domů se tímto značně zkomplikovala a protáhla. Po návratu Jan nadále, až do svého odchodu do důchodu, pracoval ve Výzkumném ústavu zdravotnické techniky. S manželkou Miroslavou se usadili v brněnské čtvrti Nový Lískovec, kde Jan Chaloupka žil i v době natáčení rozhovoru (2021).