The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Čevonková (* 1936)

• narodila se 4. září 1936

• jako dítě zažila 2. světovou válku

• otec byl za války vězněný

• u tety dělalo prohlídku gestapo

• otce zavřeli i komunisté

I když byly v době podepsání Mnichovské dohody Zdeňce Čevonkové teprve dva roky, pár vzpomínek na druhou světovou válku má. Jejího tatínka nacisté zavřeli a odvlekli do koncentračního tábora Dachau, rodné Staré Město zas na konci války kromě sovětských vojáků osvobozovali i Rumuni. A tetin byt prohledávalo gestapo.

Zdeňka Čevonková se do rodiny Jaroslava a Štěpánky Januškových narodila 4. září 1936. Třetí narozeniny tak slavila těsně po začátku druhé světové války. Její otec se živil jako řezník, před válkou dodával maso české armádě. Po ustanovení Protektorátu Čechy a Morava musel maso vozit německým vojákům. Rodina žila ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Malá Zdeňka trávila hodně času u své tety Ireny Jelínkové a jejího muže. Pár žil ve stejném městě a svým příbuzným pomáhal, protože pamětnice byla jako dítě často nemocná. Část dětství tak trávila s tetou a část s rodiči a starším bratrem Jaroslavem. 

U tety byly prohlídky 

Za války byla sice malé děvče, pár vzpomínek ale má. Jeden ze sousedů hned zkraje konfliktu odebíral obyvatelům Starého Města koně. „Chodil s hitlerovci a bral lidem koně. Dával je Hitlerjugend. Nám ho vzal taky, černého. Jmenoval se Fricek,“ vybavuje si pamětnice zdánlivou maličkost, která ale v její paměti vydržela několik desetiletí. Jako dítěti se jí nejspíš vrylo do paměti, že tatínek měl kvůli odebrání koně problém dodávat povinné dávky masa. Jaroslav Januška si ale poradil i bez koně. Januškovi zvládali v době války udržet velké hospodářství. „Jednoho koně na vození masa, krávu, tu jsem musela dojit. Jednu kozu, čtyři prasata a drůbež,“ vyjmenovává pamětnice tehdejší osazenstvo jejich chléva. Januškovi tak navzdory protektorátnímu období, kdy potraviny byly na příděl a nedovolená porážka prasete se trestala i smrtí, hladem netrpěli. Tajné zabijačky ale nedělali. „To u nás nešlo,“ vysvětluje Zdeňka Čevonková, že na otce řezníka bylo ze strany úřadů až příliš „vidět“. 

Z kraje, kde pamětnice vyrůstala, pocházeli někteří parašutisté zavraždění v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v červnu 1942. Josef Bublík a Jan Hrubý měli příbuzné v okolí Starého Města, Josef Valčík pocházel od nedalekých Valašských Klobouk. Nacisté tak po zavraždění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha prováděli prohlídky i na Moravě. „Byli tehdy i u tety, všichni jsme se třásli,“ vybavuje si pamětnice, že návštěvu gestapa prožila také Irena Jelínková s manželem a malou neteří. „Byli tam, když pátrali po těch katedrálnících. Tetu někdo udal, lidi byli zákeřní,“ komentuje po letech. Detaily prohlídky si ale nevybaví, neví, že by se teta zapojovala do odboje. 

Tatínek byl v Dachau

Do školy Zdeňka Čevonková nastoupila v době, kdy se druhá heydrichiáda plná masových poprav lidí napomáhajících parašutistům chýlila ke konci. Ve škole dopad války příliš nepociťovala, nevybavuje si ani to, že by ve třídě visel portrét Adolfa Hitlera. „Měli jsme tam kříž a museli se modlit. Navzájem jsme si pomáhali,“ vzpomíná. V jedné třídě se dohromady učily tři ročníky. Učitele měli českého. „Byl z Velehradu, učil nás zpívat. Ale zpívali jsme české písničky,“ dodává s tím, že němčina byla na školách v protektorátu samozřejmě povinná. 

Prohlídka v tetině bytě nebyla jediná rána, kterou pamětnice zažila jako dítě. Okolo roku 1943 nacisté zatkli jejího otce Jaroslava Janušku za pomáhání advokátovi ze Starého Města s útěkem z vězení. Zdeňka Čevonková už jeho jméno neví. „Byl zavřený tady v Hradišti, tatínka k tomu přivedli kamarádi,“ dává dohromady střípky příběhu. Útěk se dotyčnému povedl a nějaký čas pak byl schovaný u Januškových. „Měli jsme vykopaný bunkr. Když tatínka někdo udal a odhalili ho, tak se tomu pánovi podařilo utéct.“ Jaroslav Januška takové štěstí neměl. Nejdříve ho odvlekli do brněnských Kounicových kolejí, ze kterých nacisté za války udělali vězení. Tam ho pamětnice se svou matkou navštívila. „Bylo to hrozné. Na chodbách se mluvilo jen německy, už to nebylo naše. Tatínek vypadal strašně, byl pohublý,“ popisuje krátkou návštěvu. Na otázku, zda se někdy dozvěděla něco o tom, jak se ve vězení k tatínkovi chovali, odpovídá stručně: „Nic nám neřekl.“ Vězni ale nejspíš trpěli nejen hladem. „Říkal, že když měl jeden zemák, tak se po něm vrhli všichni a chtěli jíst.“ Jiné vzpomínky z nacistického vězení si ale otec nechal pro sebe. 

Jaroslav Januška poslední roky války strávil na jihu Německa, v koncentračním táboře Dachau. Jeho dcera si otcův návrat domů nevybavuje, ví ale, že pobyt v lágru mu nenávratně poškodil zdraví. Po válce se léčil s nemocnými plícemi, později dostal rakovinu. V době jeho nepřítomnosti se o rodinu starala Štěpánka Janušková. Převzala po svém muži řeznictví a kromě toho zvládla finančně podporovat širší rodinu. „Měla jsem velice šikovnou maminku, měla silnou povahu,“ komentuje pamětnice pyšně. 

Otci jsme mávali pod oknem vězení

Konec války si vybavuje opět jen útržkovitě. Do Starého Města přišli sovětští a rumunští vojáci. „Teta měla čtyřpokojový byt, tak se usalašili tam. Courali jim po bytě, dělali si, co chtěli.“ Na incidenty s krádežemi hodinek nebo znásilněními si ale nepamatuje. Zažila i útěky Němců. „To bylo až ke konci války. Němky měly vozíky a jely s nimi směrem ven z Hradiště.“ Tolik Němců ale ve Starém Městě podle jejích vzpomínek nebylo, šlo spíš o české město. Radost z konce války u Janušků nevydržela dlouho. Krátce po únorovém převratu Jaroslava Janušku opět vyhledal právník, kterému za války pomohl utéct z vězení. A chtěl po něm další laskavost. Otec pamětnice mu měl tentokrát pomoci za hranice do Rakouska. Znovu mu vyhověl a bezpečně ho dostal na Západ. Sám takové štěstí neměl, zase ho chytili. Skončil ve vězení v Uherském Hradišti. „Byli jsme pod oknem, on se nám ukázal a volal, že je to on. Mávali jsme mu,“ vybavuje si Zdeňka Čevonková konec čtyřicátých let. 

Z vězení se její otec vrátil s ještě podlomenějším zdravím, než jaké měl předtím. Nemocná byla i Štěpánka Janušková. Jejich dcera tak místo dalšího studia nastoupila na poštu ve Starém Městě. Od roku 1951 pracovala jako telefonistka. Brzy poté se seznámila se svým budoucím mužem Milanem Čevonkou. Sloužil v armádě jako voják, a když ho převeleli do Bratislavy, jeho žena ho následovala. Po srpnové invazi ho ale z armády vyhodili, protože nechtěl vstoupit do Komunistické strany Československa. Živil se pak jako rekvizitář v divadle. Čevonkovi spolu strávili šedesát let, po smrti muže se pamětnice vrátila zpátky do rodného kraje. V roce 2025 žila v Uherském Hradišti.