Jana Černohorská

* 1940

  • „Přišel ten den. 21. srpna jsem vyšla z domu. Bydlela jsem v Bráníku blízko u Vltavy a lítala nad námi vojenská letadla. Měla jsem to štěstí, že jsem se do rozhlasu dostala zadním vchodem, vlastně přes garáže. Naše redakce byla ve čtvrtém patře, měla balkon a výhled na Hradčany. Bylo nás tam jenom několik, protože Vinohradská třída už byla obsazená – tam už byli vojáci a tanky. Vojáci, armáda začali rozhlas postupně od přízemí obsazovat. A když přišli do naší redakce, tak byli unavení, zaprášení. Vzrůstem malí, obličejem mladí vojáci, kteří drželi samopaly pevně na hrudníku a koukali na nás. Hnedka jsem je s klukama odvedla na balkon a říkali jsme jim: ‚Podívejte se, tohle jsou Hradčany, to je náš Hrad, tam sídlí prezident. Tady se nic neděje, tady není žádná kontrarevoluce.‘ No neříkali nic, jenom koukali a těmi zbraněmi dávali najevo, abychom odtamtud odešli. Šla jsme dolů a potkala tam kolegu a hned mi řekl, že na Vinohradech, v Dykově ulici – tam jsme měli další budovu Českého, tehdy Československého rozhlasu – už začalo ilegální vysílání stanice Československo 2, jestli tam chci jít. Tehdy jsem byla svobodná, naštvaná na Rusáky, tak jsem tam samozřejmě hned zamířila.“

  • „Shodou okolností v rádiu v redakci pro děti hledali někoho, kdo by jednak měl pedagogické vzdělání, to by se jim hodilo, a kdo by byl ochoten nebo šikovný na vysílání. Doporučili mě ze školy. Stalo se to, když jsem dělala státnici. Představte si, že jsem byla na potítku a přišel za mnou pan asistent a řekl mi: ‚Hele, tady je číslo na paní doktorku Spalovou. Máš se jít podívat do rozhlasu. Chtěli by tam nějakou redaktorku, tak bys tam mohla jít.‘ Paní doktorka Olga Spalová je známá nebo byla známá spisovatelka, velmi vzdělaná žena. Řekla, že o mě stojí, ale vzali mě na zkoušku. Paní doktorka Spalová řekla: ‚My tě bereme.‘ Já jsem říkala: ‚Ale já mám umístěnku. No a to byl kámen úrazu, protože se tam muselo jít. Ale tehdy to zařídila, šla někam až na ministerstvo, že mě z toho vypsali, a takhle jsem se dostala do rádia.“

  • „Byl tam tehdy báječný šéf, šéfredaktor redakce armádního vysílání, Sláva Vondrášek. A ten tam tomu velel. Muselo to tedy být utajené – technici obsluhovali studio a my jsme hlavně přijímali zprávy, stříhali reportáže a vysílalo se Československo 2. Těch stanic bylo víc. Televize byla taky ilegální. A tam jsme vlastně prožili ty dramatické dny začátku, kdy byla naše delegace v Rusku a nakonec to špatně dopadlo.“

  • „V budově v Dykově ulici byli kamarádi jako Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka, Jiří Šebánek, co pak zakládali Divadlo Járy Cimrmana. Vesměs to byli také pedagogové, bývalí učitelé, a ti se rozhodli odejít z rozhlasu hned. Což udělali dobře. Já s tím Vladem jsme byli takoví nadšenci a řekli jsme: ‚My ty děti nemůžeme opustit, musíme dál vysílat.‘ Takže jsme se vrátili do rozhlasu a dělali jsme pořady. Jenomže to dopadalo špatně. Protože ti, co byli slyšet v ilegálních stanicích, anebo se toho zúčastnili, tak s nimi bylo hnedka zahájeno řízení. Byla jsem vyloučena z komunistické strany, ale tak, že mi řekli, že je to kvůli tomu, co jsem vysílala. V jednom pořadu jsem měla jednu větu. Bylo to o tom, jak letíme na létajícím koberci, a já tam řekla, že moudří lidé nám radili, abychom si vzali ušanky, ale my jsme volili kulíšky. A tahleta věta mě provázela při každém řízení o tom, zda budu dále pracovat v rozhlase, nebo ne.“

  • „Ale pamatuju si, že náš tatínek – bydleli jsme v rodinném domku na předměstí – vykopal na zahradě kryt. A ten byl takový strašně vlhký, v jílu, a byly tam lavičky. A sem, když zazněly sirény, běžela celá rodina. Strašně jsem se tam bála, protože tam byly žáby. Za války si hlavně pamatuju na tyhle chvíle, protože jsme bydleli u hlavní ulice a před námi byl statek a za ním takový kopeček. A když byl tehdy veliký nálet na Pardubice, bombardovali Semtín, tak to byla ohromná záře. Bylo to to příšerný. To je dvacet kilometrů od Hradce, Pardubice, a přitom to bylo, jako když se díváte do hořícího objektu. Bála jsem se.“

  • Full recordings
  • 1

    Říčany, 27.11.2019

    (audio)
    duration: 55:05
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Okupaci 1968 strávila v rozhlase, kvůli ilegálnímu vysílání ji vyhodili ze strany

Začínající reportérka Jana Černohorská, snímek z roku 1963
Začínající reportérka Jana Černohorská, snímek z roku 1963
photo: Archiv Jany Černohorské

Jana Černohorská, rozená Kudrnová, se narodila 10. února 1940 v Hradci Králové. Své dětské roky prožila za druhé světové války – pamatuje například na bombardování továrny na výbušniny Semtín u Pardubic. Vystudovala obor ruština-čeština na Vysoké škole ruského jazyka a literatury. Ihned po státnicích nastoupila jako redaktorka do Československého rozhlasu. Při okupaci v srpnu 1968 se podílela na ilegálním vysílání. Kvůli tomu ji vyloučili z komunistické strany. Kvůli těhotenství si ještě nějaký čas místo v rozhlase udržela. V roce 1975 ale Československý rozhlas přece jen opustila, nemohla však sehnat zaměstnání. Živila se například jako technická redaktorka, později jako učitelka. Po Sametové revoluci se do rozhlasu vrátila. Před důchodem ještě nějaký čas učila. V době natáčení rozhovoru (2019) žila v Říčanech u Prahy.