The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Černá (* 1931)

• narozena 21. října 1931 v Praze

• zažila nálety na Prahu v roce 1945

• kvůli sňatku nedokončila gymnázium

• manžel Karel Černý, filmový architekt, držitel Oscara za film Amadeus

• dvakrát se dostala do problémů s ozbrojenými strážci hranic

• většinu života prožila v Praze

• v době natáčení rozhovoru žila v Táboře

Její život byl provázán s osudem manžela Karla Černého, významného filmového architekta a držitele Oscara a Českého lva. S ním přivedla na svět dvě dcery a dnes je hrdou babičkou tří vnoučat a sedmi pravnoučat.

Růžena Černá se narodila 21. října 1931 v pražské nemocnici u Apolináře. Jako dítě bydlela ve Vršovicích, kde chodila do obecné školy. Kvůli bratrově nemoci se později s rodiči přestěhovali na Vinohrady – údajně tam měl být lepší vzduch. O rok mladší bratr nakonec zemřel, když chodil do první třídy. Kromě bratra má o jedenáct let mladší sestru.[1]

Z nařízení se stal z úředníka zametač

Růženin otec pracoval jako úředník, tehdejší terminologií „přednosta tří oddělení“. Začátkem padesátých let obdržel dopis, podle kterého měl být přesunut z kanceláře na práce do výroby. Nařízení se týkalo celkem 70 tisíc lidí. „Tatínkovi bylo v té době dvaapadesát let a najednou se dozvěděl, že půjde do výroby. Zaměstnali ho ve Svazu pivovarů a nechali ho zametat dvůr ve smíchovském pivovaru.“ Otec však celý život trpěl astmatem a práce v prašném prostředí pro něj byla nevhodná. Měl ale štěstí a podnikový lékař mu opakovaně vypisoval neschopenky. Díky tomu mohl v roce 1952 nastoupit do invalidního důchodu. Zemřel v roce 1981, matka o deset let dříve. Oba doufali, že vláda komunistické strany jednoho dne skončí.

Vždycky jsme měli strašnou radost, když letěly bombardéry

V době náletu na Prahu 14. února 1945 bydlela Růžena s rodiči a dvouletou sestrou na Vinohradech. „Vždycky jsme měli strašnou radost, když letěly bombardéry. Říkalo se, že na Drážďany,“ vzpomíná na období druhé světové války Růžena. S tatínkem stávala jako třináctiletá u okna a vyhlížela americké letouny. „Byly vysoko, takový malý stříbrný hvězdičky, ale hukot byl strašně slyšet. Tak jsme říkali: ‚Už zase letěj na Drážďany, tak to je fajn.“ Zrovna 14. února se však z okna nedívali, a najednou uslyšeli rány. „Tatínek říkal: ‚Ježíšmarjá, bombardujou! Vem maminčin kožich!‘ Jako že vezmeme kožich a poběžíme do sklepa.“ Růžena v rozrušení vzala z věšáku místo kožichu tatínkovy tepláky, ve kterých chodil pro uhlí do sklepa. Jedna puma vlétla domovnici do špajzu. Paní se přesto rozhodla v bytě zůstat, i když bomba ještě nebyla zajištěná a hrozilo, že vybuchne. Měla ale štěstí, nic se nestalo.[2]

Nálet na Prahu představuje dodnes v české historické paměti velmi živou a traumatizující epizodou druhé světové války. Podle amerických zdrojů na Prahu zaútočilo celkem 62 letounů B-17 Flying Fortress. Nalétly na Prahu a za několik málo minut, od 12:25 hod. do 12:34 hod., se z jejich pumovnic na město vysypalo celkem 152 tun pum.[3]

Následky několikaminutového bombardování byly tragické. S výjimkou lehkého poškození smíchovského a vršovického nádraží nebyl zasažen žádný z vojensky důležitých cílů. Nálety nejvíce poškodily prakticky výhradně hustě obydlené centrum města. První pumy dopadly na rozhraní Smíchova, Radlic a Jinonic. Nejvíce však byla postižena oblast od Palackého mostu (tehdy Mozartova) přes Karlovo náměstí a Nové Město na Vinohrady, bomby zasáhly také části Vršovic, Nuslí a Podolí.[4]

Podle městské statistiky Archivu hl. m. Prahy bylo bombardováním postiženo více než dva a půl tisíce pražských domů. V nejhůře postižených Vinohradech nálet srovnal se zemí 21 domů, 41 poškodil velmi těžce, 59 těžce a 1037 lehce. Definitivní čísla lidských obětí náletu se vyšplhala na 701 mrtvých a 1184 zraněných osob.[5]

Podle analýzy amerických vojenských historiků došlo k záměně Prahy za Drážďany následkem navigačního omylu způsobeného sérií nepříznivých okolností. Nad západní Evropou tehdy panovalo nepříznivé počasí, vál silný severozápadní vítr a hustá oblačnost ztěžovala srovnávací navigaci.[6]

Rodiče mrzelo, že jsem nešla k maturitě

Až do páté třídy pamětnice chodila do kladské školy na Vinohradech, potom přešla na osmileté gymnázium ve Vodičkově ulici. Do školy tehdy děti chodily i v sobotu. Němčina byla povinným jazykem a v rámci rozvrhu jí bylo věnováno devět hodin týdně.

Studium na gymnáziu Růžena nedokončila a v šestém ročníku (sextě) ze školy předčasně odešla. „Maturitu jsem neudělala, protože jsem se chtěla vdát,“ vypráví dnes se smíchem. Slavného českého filmového architekta a výtvarníka, tehdy však ještě studenta Akademie výtvarných umění Karla Černého, si vzala v roce 1949 po roce vztahu. „Rodiče moc mrzelo, že jsem se vdávala a nešla k maturitě. Ale nemusel ji mít každej. Dneska se to vyžaduje. Tehdy maturoval ten, kdo měl trochu víc peněz. Nemusel být vyloženě bohatý, my jsme taky byli normální úřednická rodina, ale přece jenom to studium stálo víc – knihy… Hodně chudí měli třeba nějaké sociální výhody nebo stipendia, ale většinou posílaly děti do škol s maturitou úřednické rodiny nebo rodiny s titulem.“ Po svatbě Růžena pracovala v kanceláři jedné firmy v Truhlářské ulici, která obchodovala s kůžemi.

Do vztahu mě Karel tak nějak ukecal

S manželem se seznámila přes sestřenici. „Doporučovala mi jeho a jemu zase doporučovala mě. Říkala jsem, že ho nechci, že je starej a že mám mladší kluky ve stejném věku. Ale pak jsme se sešli a tak nějak mě ukecal,“ vzpomíná. Po svatbě výrazně omezila styky s kamarádkami, jelikož její manžel byl „poměrně žárlivý“.

Nejprve bydleli manželé Černí rok u Karlových rodičů v Podskalské ulici v Praze. Po roce dostali poukaz na byt ve Štěpánské ulici. Po sametové revoluci se Černí přestěhovali na nábřeží do Podolí. Byt jim koupila starší dcera, která za minulého režimu emigrovala do Švýcarska, a bydleli tam osm let. Už deset let bydlí v Čekanicích v Táboře, kam se vdala mladší dcera.

Ve čtvrtek večer od šesti do sedmi všichni zhasnou

Během vyprávění si Růžena vybavuje lehce rebelskou příhodu z období socialismu. „Aby se ušetřila elektřina, měli ve čtvrtek večer od šesti do sedmi všichni zhasnout. A tak byla všude tma, jenom můj muž jako jediný v ulici rozsvítil všechny světla. Někdo nám telefonoval a ptal se: ‚Prosím vás, copak vy nevíte, že máte mít zhasnuto?!‘ A můj muž na to odpověděl: ‚A vy nevíte, že tady pracuju a nemůžu přestat?‘ A nechali jsme rozsvíceno,“ vypráví pobaveně. Potíže z toho Černí nikdy neměli.

Tady jste v pohraničí, sem nesmíte

Další historka se vztahuje k rodinné dovolené. Její děti už byly starší, kolem dvanácti let, a Růžena si vyšla s kamarádkou na výlet. „Tak jsme šly a míjely jsme cedule ‚Pozor, hranice‘. Najednou ty cedule zmizely a my šly pořád.“ Po chvíli to Růženě začalo být podezřelé, ale kamarádka ji vedla dál. „Došly jsme na mýtinu, kde byl myslivec a nějaký dělníci, něco tam řezali…“ pokračuje Růžena ve vyprávění. Myslivec si dvou žen všiml a začal se vyptávat, kam mají namířeno. Vysvětlily mu, že byly na výletě a že se teď jen snaží najít cestu zpět, protože se musí vrátit k dětem. „Tady jste v pohraničí, sem nesmíte,“ vysvětlil překvapeným kamarádkám myslivec. Místo vysvětlení cesty zpět je předal vojákovi, který je odvedl na velitelství. „To bylo všecko v lese a on říkal: ‚Nešlápněte nalevo ani napravo, jinak budou střílet rachejtle,‘“ vzpomíná Růžena.

Na velitelství je po půl hodině čekání přijal velitel. Oběma ženám uvěřil, že nehodlaly emigrovat, a vysvětlil jim, kudy se mají vrátit. Když vyrazily na cestu, velitel ještě zatelefonoval na místo, kde byly ženy ubytované, aby jim případně mohl jít někdo naproti. Asi po půl hodině chůze Růžena poznala na silnici manželovo auto. „Už z dálky jsem na něj volala: ‚Prosím tě, nic neříkej, nic neříkej!‘“ směje se Růžena.

Tuto historku dnes s nadsázkou vypráví jako první pokus o útěk a v záloze má ještě jednu.

Najednou se vlak rozjel a já jela do Německa bez dokladů

„Podruhé jsem emigrovala sama, a zase do Německa…“ vypráví s nadsázkou Růžena a vysvětluje, že ve skutečnosti se nesnažila utéct ze země, jen to tak vypadalo.

Její muž tenkrát pracoval jako člen filmového týmu u Baltského moře a domů se vracel přes Berlín. Jenže na cestě ho začaly trápit žaludeční potíže, a tak telefonoval Růženě, aby za ním dojela vlakem do Berlína. „To se už dalo do demokratického Německa jezdit jenom na občanku a ještě byl takovej papír k občance,“ vysvětluje Růžena. Plán byl, že Růžena přespí s manželem v hotelu a ráno bude místo něj řídit auto a pojedou společně domů.

„Ani jsem nevečeřela a letěla jsem na nádraží… Měla jsem doložku, že můžu do NDR, ale neuvědomila jsem si, že mezitím jsem si nechala udělat novou občanku,“ nastiňuje Růžena příčinu první komplikace, která ji měla brzy potkat. Číslo občanky na doložce se tak neshodovalo s číslem nové občanky. Toho si všimla československá hraniční kontrola a přes veškeré vysvětlování Růženě sebrala oba dokumenty a šla si je ověřit mimo vlak. „Tak jsem čekala, ale najednou se vlak rozjel a já jela do Německa bez dokladů,“ zalyká se smíchy Růžena. „Za chvíli přišli na kontrolu Němci a já říkám, že nic nemám, protože Češi mi to vzali.“ Němečtí pohraničníci vyvedli v Drážďanech Růženu z vlaku a poradili jí, aby počkala na další vlak, ve kterém předpokládali, že čeští pohraničníci pošlou Růženiny doklady. „Vedl mě voják s puškou a musela jsem jít před ním přes celý nádraží.“

Další vlak skutečně přivezl zabavené doklady a Růžena mohla pokračovat v cestě. Do Berlína měla přijet o půlnoci, ale kvůli zdržení dorazila až ve čtyři hodiny ráno. „Neměla jsem žádné peníze, nic.“ S manželem se totiž domluvila, že v Německu nebude muset nic platit. Na nádraží v Berlíně si měla vzít taxi a zaplatit ho měl Karel po příjezdu do hotelu, respektive u vrátného v hotelu nechal pro ni peníze. „Jenže jsem tam přijela ve čtyři hodiny ráno a mezitím se vyměnili vrátní, takže novej vrátnej nevěděl, že má něco zaplatit,“ směje se. Naštěstí se nakonec vše vyřešilo a dnes na tuto historku Růžena vzpomíná s humorem.

Politický proces s národním hokejovým týmem

Během vyprávění Růžena zavzpomíná také na politický proces z padesátých let s hokejovou reprezentací, jelikož za národní tým tehdy hrál i rodinný přítel Václav Roziňák. Hokejisté se v roce 1950 chystali k odletu na londýnský šampionát, když jim cestu znemožnily špičky komunistické strany, „neboť žily v panických obavách z jejich hromadné emigrace. Těsně před zamýšleným odjezdem reprezentace totiž emigrovala mistryně světa v krasobruslení Ája Vrzáňová a před ní další sportovci.“[7] Podle Růženy byl některý z otců hokejistů členem KSČ a na jeho podnět byli sportovci zadrženi a odsouzeni. „Po vyprovokovaném střetu s příslušníky StB se v cele ocitlo devět členů národního hokejového týmu, další přibyli následující den. […] Hlavním bodem vykonstruované obžaloby bylo údajné rozhodnutí hráčů zůstat v Londýně a organizovat v zahraničí protistátní skupiny.“[8]

Likvidace týmu, která ve sportovní historii nemá obdoby, vyvrcholila neveřejným zasedáním soudu na podzim 1950. Jedenáct hráčů, z nichž osm bylo mistry světa, bylo odsouzeno za velezradu a špionáž. Souhrnně jejich tresty činily 74 let a osm měsíců, Václav Roziňák dostal deset let. Po pěti letech udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost.[9] Václav Roziňák v roce 1968 emigroval.

Vždycky když přemejšlel, tak u toho uklízel špajz

Podstatnou část Růženina vyprávění tvoří vzpomínky na manželovu práci. „Když přišel scénář, tak ho musel Karel přečíst, aby věděl, co se tam bude stavět – exteriéry a tak… Vždycky o tom hodně přemejšlel. Dneska se to dělá na počítači, ale dřív se to kreslilo na papíry a dělaly se z toho takový obrazy – jak bude co vypadat.“ S utříděním myšlenek mu pomáhala jediná činnost. „Vždycky když přemejšlel, tak u toho uklízel špajz,“ žasne dodnes Růžena. Časem si ale zvykla a na zadání další práce jen odevzdaně reagovala větou: „A jéžiš, neseš novej scénář, to mi zase budeš uklízet špajz.“ Karlovi tato domácí činnost ale podle všeho vždy pomohla a dodala mu potřebnou múzu. „Všecko to přerovnával, u toho přemejšlel, pak to nakreslil a bylo.“

Za Amadea Karlovi dodnes dluží asi deset tisíc dolarů

Natáčení filmu Amadeus ve Stavovském divadle se Růžena neúčastnila, ale manžel jí o něm leccos vyprávěl. Například že se v divadle nesmělo svítit elektrickým světlem, a tak filmaři používali plechové svícny. Jeden zůstal Černým dodnes doma na památku.

Jako filmový architekt jezdil Karel pracovně například do Rakouska vybírat starodávné potahy, záclony a jiné materiály. Komunistický režim podle Růženy nestál natáčení Amadea v cestě. „Akorát se o tom nemluvilo. Myslím, že potíže jim ale komunisté žádný nedělali, protože lidi od filmu pouštěli i nakupovat do Rakouska. Režim z toho filmu, z natáčení v divadle, měl velký prachy,“ myslí si.

Podle Růženy dělal Karel svou práci strašně rád, i když za film Amadeus údajně nedostal adekvátně zaplaceno. „Dodneška z toho nemá žádný peníze. Dostal zaplaceno za film, ale produkční si vymínil, že Karel nebude dostávat žádné tantiémy.[10] Dokonce mu ještě zůstali dlužní asi deset tisíc dolarů s tím, že mu je dají dodatečně, ale nedostal už nic.“

Karel se jako filmový architekt podílel také například na filmech Lásky jedné plavovlásky, Černý Petr nebo Hoří, má panenko.

Cestu do USA na předávání Oscarů si Karel musel zaplatit z vlastního

Film Amadeus se následně v osmdesátých letech dočkal několika nominací na Oscara. Na předávání cen obvykle jezdili všichni nominovaní s manželi či manželkami. „Mě ale v žádným případě nepustili,“ posteskne si Růžena. „Můj muž si navíc musel zaplatit cestu ze svého, aby ho tam pustili. Normálně by ten Barrandov přece mohl bejt rád, že si někdo jede pro Oscara, i když nebyla jistota, že ho dostane. Nakonec ho teda milostivě pustili, ale samozřejmě samotnýho a musel si všechno uhradit sám,“ stěžuje si.

Růžena tenkrát obvykle neměla problém naladit si přes anténu rakouskou nebo německou televizi a těšila se, že si tak pustí přímý přenos z předávání Oscarů. „Ale zrovna mi to nefungovalo, takže jsem neviděla nic,“ směje se.

K Růženě se už během předávání doneslo, že film Amadeus dostal osm Oscarů, a přestože neznala jména konkrétních oceněných, začala vesele pobíhat a vykřikovat: „Máme ho, máme ho!“ Přiznává, že nemohla s jistotou vědět, jestli Oscara získal i její manžel. „Ale když jich bylo osm, tak jsem s tím počítala,“ vysvětluje. Manžel jí její domněnku potvrdil asi v půl sedmé ráno středoevropského času. Oscara získal v kategorii Výprava a dekorace.

Všichni známí rodiny Černých byli z Karlova úspěchu nadšení, ale v československých novinách o něm nepadla ani zmínka. „Akorát nějakej filmovej časopis napsal jeden řádek o tom, že architekt Karel Černý získal Oscara, to bylo všecko, co se o tom vědělo.“

S udělováním Oscarů se pojí ještě jedna vzpomínka. Fyzickou cenu totiž nedostane vítěz s sebou domů, ale musí ji nechat v USA. Pořadatelé tam teprve po skončení soutěže vyryjí jméno vítěze a následně ji pošlou vítězi poštou domů. „Najednou jsem se dozvěděla, že nám přišel na poštu balík. Oscar ale přišel na jiný jméno, byl adresovanej nějakýmu Angličanovi, a ti naši celníci ho úplně do mrtě rozebrali. Takže když balík přišel, tak to v krabici chrastilo.“ Doma Růžena s manželem zjistila, že jim omylem poslali nesprávného Oscara, a tak ho museli poslat zpět. Asi po měsíci se dočkali správného.

Český lev jako symbol, že i Češi Karla uznali

V roce 2013 se Karel Černý dočkal ještě jednoho ocenění, a to Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Cenu za něj přebírala dcera, jelikož mu stáří nedovolilo zúčastnit se velké slavnostní akce. „Z Českého lva jsme měli radost, protože to znamenalo, že i Češi Karla uznali. Za socialismu ceny dostávali samí zasloužilí umělci – komunisti, tak jsme byli rádi, že ji dostal až po revoluci,“ vysvětluje Růžena. Karel Černý zemřel o rok později ve věku 92 let.

Mít takovouhle komunistickou stranu, tak do ní klidně vstoupím

Během rozhovoru Růžena krátce vzpomíná na období Pražského jara. „To se to tak uvolňovalo… Bylo to tak fajn, že si člověk říkal, mít takovouhle komunistickou stranu, tak do ní klidně vstoupím.“

S radostí vzpomíná i na události roku 1989. „Taky jsem chodila na Václavák, ale vždycky jenom na kraj, bála jsem se mezi tolik lidí, měla jsem takovou fobii… Ale byla jsem tam pořád. My jsme byli nadšený, nosili jsme trikolory… Byla to hezká doba.“

Životní motto

„Všecko se musí vydržet. Co začne, tak musí taky jednou skončit, takže se to musí vydržet.“

„Všecko zlý je pro něco dobrý. A většinou se to tak stane.“

 

[1] Růžena Černá: Manželka držitele Oscara za Amadea. Youtube.com [online]. Příběhy našich sousedů, 2. 7. 2019 [cit. 2019-08-31]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=VWbw_rh5U6k.

[2] Růžena Černá: Manželka držitele Oscara za Amadea. Youtube.com [online]. Příběhy našich sousedů, 2. 7. 2019 [cit. 2019-08-31]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=VWbw_rh5U6k.

[3] RAJLICH, Jiří. Tragický americký nálet na Prahu 14. února 1945. Vhu.cz [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-08-31]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/.

[4] RAJLICH, Jiří. Tragický americký nálet na Prahu 14. února 1945. Vhu.cz [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-08-31]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/.

[5] RAJLICH, Jiří. Tragický americký nálet na Prahu 14. února 1945. Vhu.cz [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-08-31]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/.

[6] RAJLICH, Jiří. Tragický americký nálet na Prahu 14. února 1945. Vhu.cz [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2019-08-31]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/.

[7] 50. léta byla tragická i pro hokej – mistři světa skončili ve vězení. Čt24.cz [online]. 13. 3. 2010 [cit. 2019-08-30]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/50-leta-byla-tragicka-i-pro-hokej-mistri-sveta-skoncili-ve-vezeni/5bdfab3d0d663b6fe80ac7fb.

[8] 50. léta byla tragická i pro hokej – mistři světa skončili ve vězení. Čt24.cz [online]. 13. 3. 2010 [cit. 2019-08-30]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/50-leta-byla-tragicka-i-pro-hokej-mistri-sveta-skoncili-ve-vezeni/5bdfab3d0d663b6fe80ac7fb.

[9] 50. léta byla tragická i pro hokej – mistři světa skončili ve vězení. Čt24.cz [online]. 13. 3. 2010 [cit. 2019-08-30]. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/50-leta-byla-tragicka-i-pro-hokej-mistri-sveta-skoncili-ve-vezeni/5bdfab3d0d663b6fe80ac7fb.

[10] Odměna umělci za vystupování nebo autorovi za dílo formou podílu na zisku.