The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Libuše Černá (* 1953)

Víra přidává na páteři

  • narozena 2. září 1953 v Praze

  • aktivní v evangelické mládeži a Českobratrské církvi

  • v létě roku 1969 strávila dva měsíce v Londýně

  • 1972 odmaturovala na Ekonomické škole zahraničního obchodu

  • od roku 1972 pracovala v Akademii věd v oddělení zahraničních literatur

  • ilegální přepisování samizdatů během 70. let

  • 1975 nastoupila na Filozofickou fakultu, obor romanistika

  • duben roku 1977 svatba

  • 30. listopadu 1977 emigrovala do Brém

  • zaměstnaná v brémském rozhlase

  • od roku 1989 vedoucí Oddělení mluveného slova pro mladé posluchače

  • vedla rozhovory s přeživšími holocaust a sudetskými Němci

  • organizátorka mezinárodního literárního festivalu

  • aktivně se snaží o propojování kulturních světů Česka a Německa

  • předsedkyně Brémské rady pro integraci

Libuše Černá se narodila 2. září roku 1953 v Praze. Její otec Karel pracoval během 2. světové války v nejstarší české firmě na výrobu letadel Letov. Poté, co vyšlo najevo, že v Letově sabotoval výrobu, byl nasazen na nucené práce, z nichž se mu podařilo utéct. Byl však znovu zatčen. Prošel několika vězeními a koncentračními tábory. „Když se po roce 1945 vrátil zpátky, byl již hodně psychicky postižený,“ vypráví Libuše rodinnou historii. Otec s matkou se seznámili již před válkou právě v továrně Letov, kde oba pracovali. Po opětovném setkání v roce 1945 se vzali. Roku 1947 se jim narodila první dcera Olga, Libušina starší sestra. 

Politická schizofrenie

Libušini rodiče se zásadně rozcházeli ve svých politických názorech. Matka byla ze sociálně demokratické rodiny a v roce 1948 vstoupila do komunistické strany, otec byl zarytě proti komunistickému režimu. „Zatímco s tatínkem jsem chodila na vlastivědné procházky po Praze, během kterých mi vysvětloval, že tenhle tank rozhodně Prahu neosvobodil, a že před rudou armádou přijeli Vlasovci, s maminkou jsem chodila mávat na prvomájové manifestace,“ vzpomíná pamětnice na zážitky z dětství. Odmalička byla vystavována jistému dualismu názorů, tomu, že neexistuje jen jedna absolutní pravda. Tyto zkušenosti Libuši později pomohly v její kariéře žurnalistky. 

Cesta k víře

Nejenže se rodiče rozcházeli v politických názorech, ale i jejich víra byla rozdílná. Rodina matky byla protestantská, rodina otce katolická. V dětství navštěvovala Libuše katolické mše s babičkou z otcovy strany. Když jí bylo asi třináct let, přišel za otcem evangelický farář pan Svoboda a zeptal se ho, zda by jeho dcera neměla zájem začít chodit na konfirmační cvičení. Libuši víra zajímala a rozhodla se, že se do sboru půjde podívat. „Člověk se v protestantství může mnohem volněji rozhodnout, má svobodu ve své vůli a ve svém postoji,“ vysvětluje Libuše, proč ji evangelický sbor okamžitě zaujal. Poté, co konfirmovala, začala Libuše pravidelně navštěvovat nedělní kázání ve smíchovském sboru a v kostele sv. Martina ve zdi, kam chodilo mnoho jiných mladých lidí.

Evangelická mládež

Evangelická mládež se pro Libuši stala místem, kde mohla svobodně mluvit a diskutovat, místem, kde se mohly klást otázky. Společně se zde zabývali tématy, která byla v okolní společnosti nepsaným tabu. „Koncem 60. let to pro mne byla velice důležitá protiváha k oficiální politice,“ vzpomíná Libuše. S mládeží se také v létě jezdilo na tábory do přírody, na vodu a mimo jiné třeba i jezdili čistit české lesy. Veškeré tyto aktivity se samozřejmě neobešly bez pozornosti StB, ale Libuše nějaký dohled téměř nevnímala. „Ve chvíli, kdy se StB zapojila do normálního života, kdy na vás mohla udávat rodina, přátelé a kdokoliv jiný, byla otázka rozhodnutí, zda vás to ovlivní. Když se člověk bojí, tak neexistuje žádná hranice. Bojíte se pořád a čím dál tím víc, nebezpečí je už potom úplně všude. Anebo si řeknete, že je to v podstatě jedno, protože jsou všude a já se budu chovat tak, jak se chci chovat a nebudu na to dbát. A to pro mne bylo rozhodující,“ popisuje Libuše. 

Svoboda a cestování

Na střední školu nastoupila pamětnice v roce 1968. Jednalo se o výběrovou Střední ekonomickou školu zahraničního obchodu, která právě v tomto roce otevřela jednu třídu pro děti z rodin, které nebyly nijak privilegované. Kladl se zde důraz na jazyky, studenti proto uměli anglicky i francouzsky a díky stykům školy v zahraničí měli možnost vycestovat. To se podařilo i Libuši, v létě 1968 strávila měsíc v hostitelských rodinách ve Francii. „To byl nejen rok šedesát osm tady, to byl i květen šedesát osm v Paříži, to byly protesty proti válce ve Vietnamu, to byla hudba! To všechno bylo něco neuvěřitelně krásného,“ vzpomíná pamětnice na nadějeplný rok 1968.

A pak přišel konec

„Byla jsem doma a uprostřed noci zazvonil telefon. V telefonu byl přítel mojí sestry, který říkal: ‘Jsme obsazení.’ Vůbec jsem tomu nerozuměla. A pak jsem uslyšela dunění letadel. Léta jsem potom nemohla snést zvuk letadel. Byl to samozřejmě neuvěřitelný šok. A potom i situace po jednadvacátém srpnu, kdy jsme se druhý den probudili a v ulicích byly všude tanky. A my jsme to prožívali. Se vším, co k tomu patřilo,“ vypráví Libuše o události, která jim všem změnila život.

Hned po konci prázdnin roku 1968 jela celá třída povinně na chmelovou brigádu do oblasti, ve které byli ubytováni sovětští vojáci. Libuše na tento týden nemá pozitivní vzpomínky: „Najednou přijeli a všechny nás sebrali. Řekli, že jsme jim přestříhali nějaké dráty a že jsme sabotéři. Byla to pro nás velice nebezpečná situace. Zachránil nás nakonec učitel ruštiny, který se s nimi domluvil, aby nás pustili.“ 

Poté, co se vrátili z brigády, proběhlo na jejich škole několik studentských stávek, kterých se Libuše se spolužáky účastnila. Pak začaly čistky učitelů a smyčka normalizace se pomalu utahovala. Přesto se Libuši ještě v roce 1969 podařilo na dva měsíce vycestovat do Londýna. Mnoho přátel ji přesvědčovalo, aby se zpátky do Československa nevracela, ona si však v té době nedokázala představit, že by se už nikdy nemohla vrátit zpět.

Roku 1972 Libuše úspěšně odmaturovala a podala si přihlášku na Filozofickou fakultu UK. „Samozřejmě jsem věděla, že mě nevezmou, doufala jsem v zázrak,“ vzpomíná pamětnice na přijímací zkoušky, během kterých jí zkoušející gratulovali a říkali, že se uvidí na podzim. Na podzim se však nesetkali, protože kvůli svému kádrovému posudku nemohla být přijata. 

Nevědět příliš mnoho

Libuše tedy musela začít pracovat. Po několika měsících v kanceláři nemocnice na Karlově náměstí ji přijali v Akademii věd v Ústavu pro českou literaturu do Oddělení západních literatur. A zde se nejen dostala ke skvělým knihám, ale i k psacímu stroji. Začala proto tajně přepisovat ilegální samizdaty. Jak Libuše vzpomíná, byla jen malý článek ve velkém řetězci. Poté, co texty přepsala, předala je na určeném místě skrz okno ženě, jíž nikdy neviděla do obličeje. „Byla jsem ráda, že to můžu dělat, ale taky jsem byla ráda, že jsem toho víc nevěděla,“ vypráví. V té době ji StB často zvala na výslechy, o její ilegální samizdatové činnosti se však naštěstí nikdy nedozvěděla. Samizdaty Libuše přepisovala zhruba do poloviny 70. let, tehdy v ústavu skončila a našla si práci v knihovně kulturního italského střediska.

Zpátky do školní lavice

„Shodou okolností jsem se dostala k jednomu pánovi, který pracoval na Ministerstvu školství. Asi to byl soudruh, ale nikdy jsme se o tom nebavili. Jmenoval se Krpata. Byl mi s ním zprostředkován rozhovor a ten rozhovor byl v podstatě alternativní přijímací zkouška. Opravdu mě zkoušel. A když jsme skončili, řekl mi: ‘Já si myslím, že co se Vašich vědomostí týče, nebyl by žádný problém, abyste studovala. Co se vašeho kádrového posudku týče, to nepřipadá v úvahu. Já vám můžu zprostředkovat nástup na externí studium, ale denní, to opravdu není v mé moci,’“ popisuje Libuše setkání, které jí změnilo život. Nastoupila tehdy na dálkové studium na Filozofickou fakultu, obor romanistika. Odtud po roce přešla na italštinu a francouzštinu. Po dvou letech jí však vedoucí katedry dal jasně najevo, že na škole není vítaná a nikdo nemá zájem o to, aby složila závěrečné zkoušky. Najednou neměla už vůbec žádnou perspektivu. 

Opustit hnízdo

Sedmdesátá léta prožila Libuše v jakési bublině. Obklopila se úzkým kruhem přátel, noviny nečetla a snažila se nějak přežít období normalizace. Pomalu v ní však klíčila myšlenka na odchod z Československé socialistické republiky. Toužila cestovat, poznávat nová místa, být svobodná. V druhé polovině 70. let získala dojem, že systém se už nikdy nezmění, že je navždy uvězněna v práci, která je sice pohodlná, ale nenabízí jí jakoukoliv možnost růstu.

Seznámení s budoucím mužem v roce 1976 proto přišlo opravdu v pravou chvíli. Manžel pocházel ze západního Německa a Libuši se tak naskytla možnost emigrovat s ním. Na svatbě se domluvili týden po prvním setkání. Proběhla v Chotíněvsi během Velikonoc roku 1977, svatebčany oddával Libušin dobrý přítel Zdeněk Bárta. „Sněžilo. Byly Velikonoce a sněžilo. Zdeněk v té době už podepsal Chartu 77, mohl ještě kázat, ale už byl samozřejmě pod kontrolou. My jsme tenkrát přijeli do Chotíněvsi a museli zakrýt poznávací značku, aby nebylo vidět, že auto je ze západního Německa.“

Po svatbě čekalo Libuši papírování, které nebralo konce. Trvalo jí půl roku sehnat všechny potřebné dokumenty. Mimo to museli oba novomanželé absolvovat výslech v nechvalně pověstné policejní stanici v Bartolomějské: „To bylo jako z Franze Kafky. Seděli jsme na stanici, nikdo si nás celý den nevšímal. Pak jsme byli každý zvlášť u výslechu, kdy se nás ptali na naprosto absurdní věci. Celý tenhle kafkovský den skončil tak, že nás někdo poslal do trafiky koupit kolek za tři sta korun a tím to bylo vyřešené,“ vzpomíná pamětnice.

28. listopadu roku 1977 bylo Libuši konečně uděleno povolení k vystěhování. Pas jí předal zaměstnanec Státní bezpečnosti neoficiálně na ulici se slovy, že do čtyřiceti osmi hodin musí opustit republiku. Emigrace pro ni byla mimo jiné nesmírně finančně náročná, musela státu zaplatit za svou maturitu, proclít hodinky i spodní prádlo.

Krušné začátky a úspěšné konce

„Pro lidi v Brémách Československo téměř neexistovalo, lidé se o situaci v ČSR příliš nezajímali,“ popisuje pamětnice lhostejnost, která jí po příjezdu do Německa překvapila.

Po několika měsících v Brémách byla Libuše přijata na vysokou školu, kde dostudovala romanistiku a germanistiku. Již za studií začala přispívat do místního časopisu, poté jí byla nabídnuta práce v rozhlase. Ze začátku měla Libuše na starosti příspěvky o kultuře, na jaře roku 1989 se stala vedoucí Oddělení mluveného slova pro mladé posluchače. V rozhlase během dvaceti let zastávala nejrůznější pozice, pro ni osobně byla nejdůležitější série rozhovorů s přeživšími holocaustu, které během několika měsíců nahrávala. Někteří z těchto lidí vyprávěli o své zkušenosti úplně poprvé. Libuše se snažila a snaží otevírat uzavřená témata, mimo jiné také vedla program týkající se sudetských Němců. Skrz její pořad Literatura přímo tady se dostala také k organizaci mezinárodního literárního festivalu.

Kultura a integrace

I dnes je Libuše velmi politicky a kulturně angažovaná. Společně s manželem se snaží prohlubovat vztahy mezi českým a německým kulturním světem. Založili spolu několik spolků, které spolupracují s galerií Millenium a Adamem Hoffmeisterem. Také jsou v úzkém kontaktu s výtvarníky z Plzně. Díky Libuši mohl v Brémách své představení Dechovka zahrát legendární divadelní soubor Vosto5 v době, kdy jinde v Německu nebyl o tuto hru žádný zájem.

Od 90. let se Libuše intenzivně věnuje tématu Evropské unie a integrace. Byla zaměstnaná jako zástupkyně ředitele programu zabývajícím se tématem evropského soužití. Zajímá se zejména o situaci německých gastarbeiterů. Je také předsedkyní Brémské rady pro integraci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Witness story in project Memory of nations (in co-production with Czech television) (Rút Jungwirthová)