The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Olga Čermáková (* 1935)

• narodila se 16. března 1935 v Brně, žila v Prostějově

• na konci války jejich dům poničilo bombardování

• od roku 1950 studovala na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově

• v roce 1953 vyvolalo odstranění sochy T. G. Masaryka v Prostějově demonstraci

• celou její třídu vyloučili z gymnázia kvůli údajnému spojení s demonstrací

• nemohla studovat JAMU, přestože prošla přijímací zkouškou

• vystudovala agrotechniku na Vysoké škole zemědělské v Brně

• pracovala na šlechtitelské stanici v Hrubčicích

• v roce 1968 byla v komisi vyšetřující perzekuci její třídy v souvislosti s odstraněním sochy Masaryka v Prostějově

• při invazi v roce 1968 byla na dovolené v Rumunsku

• v době normalizace její děti nebyly přijaty na gymnázium

• v roce 1998 položila se spolužáky kytici při odhalení nové sochy Masaryka

Když na prostějovské gymnázium po válce nastoupila třída dětí z takzvaně buržoazních rodin, nikdo z nich netušil, že kvůli jejich původu jim komunisté nedovolí odmaturovat. Svou roli v tomto příběhu sehrál nasazený informátor, květina položená k soše Masaryka, demonstrující dělníci, komunisté hledající obětní beránky a dcera evangelického faráře, Olga Čermáková, která o všem vypráví. 

Střípky hrůzné války

Jako malá holčička Olga vyrůstala v harmonickém prostředí. Bydlela s rodiči na faře, protože její otec působil jako farář Českobratrské církve evangelické. Z hrůz války viděla jen střípky. V Prostějově, kterému se přezdívalo hanácký Jeruzalém, se k židovskému vyznání v roce 1930 přihlásilo 1442 lidí. Naproti faře žila židovská rodina s dcerou Lotkou. „Kamarádily jsme se a pamatuji se velice dobře, že najednou chodila se žlutou hvězdou a že se mi vyhýbala a pak se ztratila úplně,“ vzpomíná Olga. Lota byla mezi šestnácti sty prostějovskými Židy, které zavraždili nacisté. Místní židovskou obec tak během války kompletně zlikvidovali.

Válka se na svém konci citelně dotkla i Olgy. Naproti faře stála Kollárova škola, kde Němci zřídili lazaret, který byl také cílem bombardování. Tak jako mnozí se před ním schovávali ve sklepě. „To lítaly ruské bombardéry a dělaly ´tatatatata´ a teď to ztichlo a pustili bomby. Zastavily se jako kdyby v letu a spustily bomby. Takže jak přestalo to ´tatatatata´, maminka vždycky zavolala: ‚Všichni pod peřiny!’ Což byla legrace, protože by nám to asi nepomohlo,“ vypráví Olga. Nálety faru dost poničily, ale celá rodina se mohla radovat, že se dočkala míru ve zdraví.

Na buržoazní žáky musí dohlížet informátor

S kamarády se Olga sešla v primě čtyřletého Gymnázia Jiřího Wolkera v roce 1950, které dostalo jméno podle jednoho z mnoha významných absolventů. I v jejich třídě studovala řada výborných studentů. Komunistům však byl trnem v oku jejich takzvaně buržoazní původ. Otec Olgy jako evangelický farář odmítal s režimem spolupracovat. Otec předsedy třídy Antonína Kavičky jako vlivný advokát musel odejít z praxe. Rodiče řady spolužáků, kteří byli statkáři, označili komunisté za kulaky a znárodnili jim majetek. To vše korunoval třídní učitel Bohumil Svozil, který zastával funkci kurátora Českobratrské církve evangelické. 

Do kolektivu třídy ale nezapadal Květoslav Králík, který jen krátce po začátku školního roku bez vysvětlení nahradil jiného spolužáka. „Nevěděli jsme, že nám do třídy byl dán informátor. Proč to bylo již tehdy, jsme nikdy nezjistili, ale jeden je fakt, že jeho tatínek byl vlivný pracovník milicí v Milo Olomouc. Ten získával od něho kompletní informace, co se ve třídě říkalo, jak to tam vypadalo, co kdo dělal, nedělal a tak dále,“ vzpomíná Olga na spolužáka, jehož úlohu ve třídě pochopili až o tři roky později.

Nic víc, nic míň než kytice

Třída vnímala sílící politický tlak na gymnázium ze strany komunistů. Na školu přicházeli noví nepříliš kvalitní učitelé, kteří však byli politicky spolehliví. Přes všechny snahy ideologicky třídu ovlivnit se žáci cítili spojení s prvorepublikovou tradicí a odkazem T. G. Masaryka. A měli se o co opřít, protože masarykovská tradice v Prostějově stále žila. Jeho obyvatelé dlouho usilovali o umístění bronzové sochy Masaryka na náměstí, odlité už v roce 1938, která však musela válku přečkat v úkrytu. V roce 1946 se dočkali jejího slavnostního odhalení. Každý rok 7. března, na státníkovy narozeniny, pokládali k soše kytice a nechyběla ani ta od Olgy a jejích spolužáků.

„V roce 1953 jsme cítili veliký tlak i ve vyučování, protože najednou jsme se dozvídali, že to, co bylo dříve dobře, tak je najednou všechno špatně,“ vzpomíná Olga. V tomto roce cítili o to silněji potřebu přihlásit se k masarykovské tradici, a tak se třída složila na kytici, kterou chtěla položit k soše Masaryka. Začátek března 1953 však byl výjimečný, protože 5. března zemřel J. V. Stalin a komunisté vyhlásili státní smutek. I tak přišla třída 7. března svátečně ustrojená a koupenou kytici na dobu vyučování schovala Olga u nich na faře. Ten den dostala třída za úkol na zahradě hrabat a pálit listí. Kluci se přitom bavili tím, že listí podpalovali novinami, ve kterých byl portrét Stalina. Zůstalo to však bez povšimnutí, stejně jako odpoledne položení kytice k soše Masaryka, u které i v těchto dnech státního smutku ležely květiny k oslavě jeho narozenin. Třída však netušila, že všechno pozorně sleduje a hlásí svému otci informátor Květoslav Králík.

Dva týdny po těchto nevinných ceremoniích, symbolické kremaci jednoho státníka a oslavě narození druhého, přišli do školy dva pánové. „Vytáhli si ze třídy Tondu Kavičku jako našeho třídního vedoucího. Ten se za nějakou dobu vrátil celý rozklepaný a bledý a říkal, že se ho vyptávali na to, jak to bylo s tou kytkou, kdo ji kupoval, kdo na to dal a také jak to bylo na zahradě při pálení listí. Z toho jsme usoudili, že někdo z nás musí dodávat informace,“ vzpomíná Olga. Tonda spolužákům řekl, že všechno zapřel a domluvili se, že napříště také všichni všechno zapřou. Třída si rychle domyslela, kdo je oním informátorem a nadále se před ním měla na pozoru.

Sochu odstranit mohli, ale ideu ne

Komunisté nelibě nesli úctu k Masarykovi a ideám první republiky, které měli u Prostějovanů stále své místo. Toto místo bylo fyzicky reprezentováno právě náměstím T. G. Masaryka a jeho sochou. Městský národní výbor v roce 1952 odhlasoval náměstí přejmenovat a sochu odstranit. Pracovníci agitačně propagačního oddělení krajského výboru KSČ v Olomouci však věděli, co první prezident pro Prostějovany znamená. Přejmenování náměstí a odstranění sochy tak odložili, aby nejdříve připravili půdu a začali v Prostějově ideologicky působit proti Masarykovi. To se jim však moc nedařilo, a tak když i v době státního smutku ležely u sochy květiny a zapálené svíčky, rozhodli se místní estébáci a vojáci jednat na vlastní pěst. Kolem dvaceti mužů se 10. dubna hodinu po půlnoci sešlo na náměstí, sochu jeřábem strhli, naložili na nákladní vůz a odvezli neznámo kam.

„Od rána se shromažďovali na náměstí lidé a začali dělat demonstraci. Demonstraci proti tomu, že byla zničena tak krásná socha. Myslím si, že řada lidí si tady tu masarykovskou tradici neuvědomovala, ale prostě to považovali za bezpráví,“ vysvětluje Olga. Na náměstí se sešlo kolem dvou tisíc lidí, kteří skandováním různých hesel protestovali nejen proti odstranění sochy, ale taky proti současnému politickému vývoji. Zajímavé také je, že účastníky demonstrace tvořili z velké části dělníci. Ve večerních hodinách demonstrace vyeskalovala do té míry, že dav vyrazil dveře radnice a obsadil její spodní patro. Došlo k mnohým střetům s milicionáři a příslušníky Sboru národní bezpečnosti a také k desítkám zatčení, než se bezpečnostním složkám krátce před půlnocí podařilo protestní akci ukončit.

Viník se hledal i na gymnáziu

Lidé z náměstí jen neradi odcházeli a slíbili si, že se nazítří opět sejdou. „Jenomže druhý den byl Prostějov obsazený a po Prostějově chodili dvojice milicionář, voják a stáli na všech koutech a nikdo se na náměstí vlastně nedostal,“ vzpomíná Olga. Komunisté a jejich státní aparáty přikročili i k dalším opatřením a celá událost se intenzivně vyšetřovala. Zatčeno bylo 90 účastníků demonstrace a později 43 z nich odsouzeno k odnětí svobody. Potřebovali ale vyřešit i to, že se demonstrace účastnilo hodně dělníků. „To se komunistické straně nehodilo, protože přeci komunisté jsou podporováni dělníky a ne aby je dělníci někde kritizovali a dokonce demonstrovali. A tak se hledal viník. Viník se hledal i ve školách a hlavně v gymnáziu, kde se podle nich usídlila reakce masarykovsko-náboženské buržoazie. 18. dubna přijela z Prahy komise z ministerstva školství, která si zavolala Tondu Kavičku a mě a okamžitě nás ze školy vyloučila. ‚Běžte, seberte si svoje věci a okamžitě opusťte budovu,’“ vzpomíná Olga na to, jak ji bez vysvětlení a aniž by ji dali jakýkoliv dokument, vyloučili ze školy.

Největším paradoxem bylo, že Olga ani nikdo z jejích spolužáků se demonstrace nezúčastnil. Přesto celou třídu a některé profesory označili za ideové vůdce a organizátory demonstrace a také je vyloučili z gymnázia a nedovolili jim odmaturovat. Žáci tak museli nastoupit do různých manuálních zaměstnání. Olga rok pracovala v zahradnictví a nedoufala, že by ještě někdy mohla školu dokončit. Po roce ji předvolali na Slovanské gymnázium v Olomouci, kde jí oznámili, že může složit maturitní zkoušku. Dokončit ročník a odmaturovat se jí však podařilo jen s velkými obtížemi, protože místní učitelé z politických důvodů chtěli, aby zkoušku neudělala.

Olga dříve chodila na hudební školu na hodiny zpěvu, klavíru a varhan. „Snad pro mě větším trestem než vyhazov z gymnázia bylo, že mě vyhodili i z hudební školy. Od té doby jsem tam nesměla chodit. Chodila jsem na zpěv soukromě ke své učitelce domů a připravovala jsem se na zkoušku. Udělala jsem zkoušku na JAMU ze zpěvu, ale oni mě odepsali, že jsem sice zkoušku udělala, ale z určitých důvodů nemohu být přijata,“ vzpomíná Olga na zmařené sny o hudební kariéře. Podařilo se jí však dostat na Vysokou školu zemědělskou v Bně, kde mezi spolužáky našla svého budoucího manžela Stanislava Čermáka. Vystudovala agrotechniku a po škole získala zaměstnání na šlechtitelské stanici v Hrubčicích.

Zase tekla krev

V Prostějově ale nebyly události okolo sochy uzavřeny. V roce 1968, v době uvolnění politických poměrů, vznikly komise zabývající se různými událostmi okolo odstranění sochy Masaryka. Snažili se dopátrat pachatele a očistit neprávem odsouzené za účast na demonstraci. Olga patřila do komise zabývající se událostmi okolo její třídy. Veškeré vyšetřovaní ale skončilo nedlouho po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. Na tyto dny má Olga dramatické vzpomínky. Tři dny před invazí totiž odjela s manželem na dovolenou do Rumunska a děti zůstaly s prarodiči v Prostějově. Dlouho si ale dovolené neužívali. „Tam Čechů bylo hodně. Všichni najednou, že jsou nějaké zvěsti, nikdo nic nevěděl. Manžel měl s sebou tranzistorák, kterému udělal šikovnou anténu, takže jsme chytili Prahu a všechno jsme to slyšeli. Kolem nás vždycky byly na pláži asi desítky lidí, kteří poslouchali, jak to teda vypadá,“ vzpomíná Olga.

Rumuni nechtěli pustit Čechy domů kvůli hrozícímu nebezpečí, ale Olga se dala s manželem na cestu přes Maďarsko. „Když jsme byli v Šalgótarjánu, kde jsme spali v kempu, tak jsme zrovna slyšeli, že se v Prostějově střílelo a že tam byla řada mrtvých a poraněných,“ vzpomíná Olga na tragédii, která se odehrála 25. srpna. Z dodnes neznámých důvodů začali vojáci z projíždějící kolony střílet a zabili tři lidi. Olga s manželem neměli žádné spojení s nikým doma, a tak ve strachu o své děti a blízké jeli dále přes Slovensko domů. I oni zažili nelehké chvíle. „Potkali jsme dvakrát kolonu tanků, která na nás mířila automatickými zbraněmi, když jsme projížděli kolem. Ale dojeli jsme v pořádku domů a tam jsem zjistila, že mám děti v pořádku,“ vypráví Olga.

Dalších dvacet let totality

Po invazi následovalo období takzvané normalizace, tvrdých represí proti snahám o politické reformy v Československu, které invazi předcházely. Na členy komisí, zabývajících se událostmi okolo odstranění sochy Masaryka v roce 1953 měla normalizace často větší dopad, než jen zrušení komisí. Děti Olgy nebyly přijaty na gymnázium, a tak šly na střední školy do Brna mimo okres Prostějov a snad díky tomu mohly později i absolvovat vysoké školy. „Celkově, když se podívám na svůj život, tak mi poskytl mnoho poučení. Že se vždycky najdou dobří lidé, kteří člověka podrží. Vždycky je nějaké východisko z toho, co se děje. Ale nemá se to zapomenout, nemůže se zapomenout na všechny ty křivdy, které se děly všem mým spolužákům a spolužačkám, protože všichni byli poznamenaní,“ vysvětluje Olga.

I když normalizace trvala dvacet let, totalitní režim pod vládou komunistů nakonec padl. Události okolo odstranění sochy Masaryka byly důkladně prošetřeny a nespravedlivě odsouzení rehabilitováni. Prostějované se dočkali v roce 1998 slavnostního odhalení reprodukce původní sochy a i v tento den položila Olga se spolužáky z gymnázia k soše kytici. K celému svému příběhu dodává: „Je hrozně důležité snažit se hledat pravdu. Pravdu, která je úplně konkrétní a nepřibarvená, která platí. Protože dějiny celého lidstva jsou vždycky poznamenány tím, že každá společnost je přetvoří podle sebe a potom se těžko hledá, kde ta pravda byla.“