The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Čermáková (* 1933  †︎ 2018)

Žádná nová cesta, vy černé můry! Těch patnáct let, než vymřete, tak to takhle ještě musí zůstat

  • narozena 7. ledna 1933 v Oldřichově u Duchcova
  • rodina silně postižena hospodářskou krizí, otec zemřel na tuberkulózu
  • po záboru Sudet terčem útoků henleinovců
  • po válce chtěla studovat pedagogiku, vážné onemocnění jí to znemožnilo
  • ocitla se v péči řádových sester a nakonec se stala jednou z nich
  • v sedmdesátých letech řeholnice založily v Lomci v jižních Čechách nový klášter a žijí tam dodnes
  • zemřela 10. listopadu 2018 v Lomci

Kdo ví, jestli 7. ledna 1933 svítilo nad Oldřichovem u Duchcova sluníčko. Boženě Čermákové, která se toho dne narodila, i celé její rodině se naopak často vznášely nad hlavou těžké mraky. V podobě tuberkulózy, nacistického nebo později naopak bolševického teroru. Na sestře Marcele, jak ji dnes jejím řádovým jménem můžeme jmenovat, jako by to nezanechalo žádné stopy. Nemluvě o jejích vážných zdravotních obtížích. Vyrovnanost a pohodu, přes přehršel životních a dějinných paradoxů, kterými prošla, by zřejmě opravdu mohla rozdávat. Škoda, že nám kousek z nich nemůže jen tak hodit do čepice. Jistě by to ráda udělala!

V roce 1933 se naše země, stejně jako celý „západní“ svět, topila v hluboké hospodářské krizi. Tatínek Boženy Čermákové byl v té době nejen bez zaměstnání, ale i v pokročilém stadiu onemocnění tuberkulózou. Tou trpěla i maminka a další obyvatelé tohoto průmyslového kraje.

„Maminka se snažila vydělat nějaké peníze. Tak sloužila třeba v jedné duchcovské hospodě nebo chodila na šachtu vybírat uhlí a na vozíku to vozila asi sedm kilometrů do Teplic prodávat. V Oldřichově byla textilní továrna, pletárna. Právě začínala móda těch norských vzorů. Pletací stroje na to nebyly. Tak to udělali jednobarevné a dali šikovným ženám domů to dodělat. Ty na to ty vzory navrch vyšily. Maminka mne do té továrny brávala s sebou. Byla tam taková slečna, té neřekli jinak než ,frajle. Maminka jí přinesla dva tucty těch svetrů a ona na ni začala křičet, že to všechno mělo být o centimetr větší a že do tří dnů to musí přinést opravené. Když maminka přišla uplakaná domů a řekla to tatínkovi, ten jí poradil, ať to jen přežehlí přes mokrý hadr. Tak to tam maminka za týden nesla a reakce zněla: ,No viděla, to to nemohla udělat takhle hned?

Brzy se navíc přiblížila i mnichovská zrada, nacistická okupace naší země a s tím spojené represe vůči českému obyvatelstvu našeho pohraničí. V Boženě Čermákové se nesmírná kuráž, která se táhne jako bílá nit celým jejím životním příběhem a jejíž projevy by nevymyslil snad ani Karel Poláček, později snoubí s pokorou a láskou ke světu a lidem. Nemusíme být každý řádovou sestrou, ale u této ženy bychom si snad mohli přivonět k tomu, co to je být šťastný. Zachmuří se jen při vzpomínkách tak hnusných, jako je tato:

„Kolem připojení Sudet k Říši žádné excesy nebyly. Ale když Němci zabírali Prahu, tak večer, když se začalo stmívat, se asi čtyřicet chlapů, těch henleinovců dalo dohromady a vyrazili. Já si hrála ,v huti, v bývalé zkrachovalé sklárně. Tam jsme si chodili s mými vrstevníky hrát. Většina Čechů bydlela v domech k té sklárně patřících. A když jsem šla domů, potkala jsem je. Jeden byl vyzbrojený klackem, druhý obuškem, další bejkovcem... Zkraje byl takový rohový dům a odtud vedla jedna ulice do kopce a jedna pod ním. Tak se rozdělili na skupinky a vyrazili. Když jsem přišla domů, tatínek povídá: ,Co jsi tak vyplašená? Tak jsem mu řekla, jakou bandu chlapů jsem potkala, a on říká: ,Aha, tak to jdou na nás. Potom už jsme slyšeli řinčení skla, nářek těch tlučených lidí, štěkot psů... O dva domy níž bydlel takový hrbatý pán. Bylo úplně slyšet ty rány, jeho křik a jejich výrok, že mu ta záda srovnají. Krátce nato zemřel. Nás nezbili, ale během chvilky udělali z bytu spoušť. Rozřezali slamníky, peřiny, zpřevraceli nábytek…“

Ta doba musela být opravdu velmi pochmurná a rodinné poměry k dobré náladě nepřidaly. Nicméně v této příhodě se, jako v jedné z mnoha podobných, ukazuje nádherná povaha naší pamětnice.

„České rodiny ze Sudet odcházely. Lidé utíkali třeba jen s tím, co měli na sobě. Maminka se právě vrátila ze sanatoria a tatínek ležel doma s horečkami. Maminka rozhodla, že s takto nemocným člověkem nebude cestování riskovat a že pouze nás odveze ke svým bratrům, do svého rodiště, Radnic. Tam jsem ji ale slyšela, jak se s bratry domlouvá, že ona sama s tatínkem se tam pokusí dostat až později, až se zlepší jeho zdravotní stav. Od té chvíle jsem si ji hlídala. Slyšela jsem ji říkat, že pojede nočním vlakem, až my budeme spát. Když se v noci začala oblékat, vyskočila jsem z postele, přilepila se na ni jako klíště a vyhrožovala jsem, že jim uteču, pokoušu je apod. Tak maminka rozhodla, že rozumnější bude vzít mne s sebou zpátky domů. Starší sestra tam tenkrát zůstala.“

Není divu, respektive je nasnadě a nanejvýš žádoucí, že se takovýto člověk začal věnovat pedagogice.

Těžko říci, zda úsměvnou, řekněme tedy tragikomickou epizodou bylo chování její profesorky ruštiny, která byla pobouřena českým (národa Jana Komenského) kopírováním sovětských vzdělávacích a výchovných metod. Úsměvné však už není, že se tato profesorka na další přednášku už nedostavila…

Osud opět zasáhl a můžeme jej zde opět nazývat nebo častovat, jak chceme. Vážné zdravotní obtíže Boženu Čermákovou téměř upoutaly na lůžko. Kdo bytostně hledá a rád nachází v lidských příbězích nějakou osvobozující pointu, chcete-li happy end, případně pochybný happy end, abych vám nevnucoval svůj vlastní náhled, tato situace ji přivedla do náruče a opatrovnictví řádových sester a jejich lidského a duchovního světa.

Oslovena tamním duchovním, připadala si po letech, jak sama říká, konečně jako člověk.

Rozešla se s komunistickou stranou, ke které měla v minulosti pochopitelné sympatie a vazby, ve které však začala spatřovat, ale i zakoušet bující zlo, a ve které shledávala rozpor se světem, ve kterém se nyní nacházela.

Z proletářky se stala řádovou sestrou, tedy třídním nepřítelem socialismu, a to velmi oduševnělým, statečným a kultivovaným, a tedy i obětí komunistických represálií. Ovšem pojem oběť se příliš neslučuje s tím, jak ona sama na celou tu dobu a situaci nahlíží. To, jak se s těmito věcmi vyrovnává a přistupuje k nim, může být inspirací pro ty, které život trápí nebo si s ním nevědí rady.

Ani v tomto období nechyběla tupá šikana tehdejší moci. Když byly sestry nuceny opustit své hlavní útočiště, klášter v Broumově, usadily se v jižních Čechách v bývalém loveckém zámečku Lomec[1] u Netolic.

„Potom jsme tu už měli i civilního vedoucího. Ten nám například zakazoval chodit do kostela. Že máme svoji kapli, tak abychom poutníkům nezabíraly místa. Byl to bývalý církevní tajemník v důchodu a dali ho sem, aby nás hlídal. Když se to tu zrekonstruovalo, tak jsme si to nemohly samy spravovat. Na hlídání byla určena Pohraniční stráž, tady v Libějovicích v kasárnách. Jeden vojáček mi řekl, že hlavně hlídají, abychom neměly nějaké školení. Tak mu povídám: ,No tak to je špatný, poněvadž zrovna včera jsme měly hasičské školení. My to věděly. Že třeba mají za úkol zapisovat auta, která se objeví tady v okolí, i u hřbitova… Tak jsme věděly, že pod dozorem jsme. Nic jsme ale nevyváděly, tak jsme ho nepotřebovaly. Například sem jednou přijel primář z třebíčské nemocnice, u kterého jedna sestra pracovala. A když se dověděl, že je tady na Lomci, tak za ní přijel. Byl tady v neděli a v úterý už měl předvolání na StB v Třebíči. Co tehdy dělal tam a tam…?“

Trochu si dovedu představit, jak se nesla na křídlech vzájemné solidarity, lásky a péče a mravních zákonů, nebo máte-li pro to nějaký lepší výraz. Třebas i poezie tamního kraje a místa samotného. Skoro by se chtělo říct s lampasákem z Černých baronů: „A tak to má být, tak je to správné!“

[1]Klášter Lomec, v jižních Čechách, u Vodňan, více např. http://www.sedesestry.cz/komunity/lomec/ nebo http://www.lomec.cz/.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století