The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Čermák (* 1923)

Skautům vzkazuji: Zůstaňte čistí!

  • 24. srpna 1923 narozen v Orlové ve Slezsku

  • 1928 – vstoupil do Sokola

  • 1934 – vstoupil do 1. chlapeckého oddílu Svazu Junáků - skautů RČS v Orlové

  • 1943–1945 – po maturitě totálně nasazen u protiletecké policie v Ostravě, u zdravotníků

  • v dubnu 1945 před osvobozením Ostravy z protiletecké policie odchází do Orlové

  • 1. května 1945 obsazuje v Orlové radnici a klášter, kde předtím sídlil Volksturm

  • v roce 1945 znovuzakládá středisko v Orlové

  • člen KSČ (od roku 1947, vyloučen v roce 1970)

  • studium v Praze, stavební fakulta, obor vodohospodářství

  • po srpnu 1968 kritik akcí proti protestujícím – perzekvován

  • po roce 1989 se zajímá o historii skautingu na Těšínsku a problematiku slezského odboje

  • 1989–1997 – tajemník Okresní rady Junáka Ostrava

Ing. Lumír Čermák, skautskou přezdívkou Kanár, se narodil 24. srpna 1923 v Orlové. Otec byl úředníkem u Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy. Lumír Čermák měl dva bratry. Jeden z nich, Květoň, se stal profesorem vysoké školy technické Brno a zabýval se lesnictvím. Lumír Čermák pochází se sokolské rodiny, avšak v roce 1934 vstupuje také do oddílu orlovských skautů a je skautingem plně uchvácen. V roce 1937 se stává rádcem družiny Kamzíků. Před Mnichovem je Kanár zařazen do civilní protiletecké obrany. Po záboru Těšínska Poláky v říjnu 1938 byla Čermákova rodina ušetřena nuceného vystěhování, protože jeho otec byl pro Poláky nepostradatelný, ovládal totiž dokonale archiv map všech dolů společnosti Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy. V době polského záboru Těšínska odmítl Kanár navštěvovat polské gymnázium, v té době byl zařazen do OPL - Obrona przeciwlotnicza. Po okupaci Těšínska Němci pokračoval Lumír Čermák ve studiu na utečeneckém gymnáziu v Ostravě-Přívoze a stává se na krátký čas členem ilegálního skautského oddílu v KČT. Po maturitě v roce 1943 byl povolán k protiletecké policii v Ostravě, ke zdravotníkům. Zažil osvobození Orlové a sám se na něm podílel. Po osvobození působil krátce ve službě u Národní stráže bezpečnosti. Po válce založil v Orlové skautské středisko a jeho budoucí manželka Jiřina mu pomáhala vést dívčí oddíly. Zahájil studia v Praze na stavební fakultě ČVUT, obor vodohospodářství. V roce 1947 vstoupil Lumír Čermák do KSČ, odkud byl v roce 1970 vyloučen.

Po třetí obnově Junáka se Kanár stává tajemníkem ORJ Ostrava. Důležitou kapitolou v jeho badatelské činnosti je slezský odboj a Ivančena.

Za zásluhy byl v roce 1999 Kanár přijat do Svojsíkova oddílu, do Slezské družiny Petra Bezruče.

Rodina

Ing. Lumír Čermák, skautskou přezdívkou Kanár, se narodil v Orlové na Těšínsku 24. srpna 1923. Jeho rodina byla sociálně a sokolsky založená. Otec se jmenoval Josef Čermák a matka Vlasta Čermáková.

Otec Josef Čermák (1885–1949)

Kanárův otec byl orlovský rodák, ale jeho děda pocházel z Bohdašína a byl havířem v Malých Svatoňovicích. Jako havíř putoval přes pruské doly za lepším až do Ostravy, kde dělal na šroubovně a pak přešel do těšínských dolů. Babička byla z východních Čech a byla to vynikající vypravěčka, pocházela z Červeného Kostelce.

Otec Lumíra Čermáka se narodil v roce 1885. Od dětství byl slepý na jedno oko, přesto nádherně kreslil. Dobře se učil, a protože tu nebyla k dispozici žádná česká vyšší škola než ta obecná, vystudoval měšťanku v Červeném Kostelci, pak se vrátil a pracoval na šachtě jako vozač. Zanedlouho se dostal do měřičského oddělení dolu Orlová-Lazy, při zaměstnání si dodělával dálkově studium v Paříži – L’école spéciale des travaux publics du batiments et de l’industrée. Následně se dopracoval na zástupce vedoucího měřičského oddělení, a protože ovládal dokonale archiv map všech dolů společnosti Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy, zachránilo ho to i s rodinou od vysídlovacího rozkazu polské vlády v roce 1938.

Otec Lumíra Čermáka nebojoval v první světové válce, protože na jedno oko neviděl. „Byl snad zapojen do nějaké domobrany, ale to již přesně nevím. Nesměl navíc opustit Orlovou, protože musel mít povolenky oficiálně podepsané. Zato strýc, otcův bratr, ten byl na frontě, přišel tam k dost vážnému úrazu, nosil pásku na čele, měl porušenou lebku.“

Josef Čermák, Kanárův otec, byl spolkově velice aktivní. Již od mládí silně inklinoval k sokolství a v Sokole dělal dlouhá léta orlovského jednatele, také byl členem dramatického odboru Sokola Orlová, kde dělal nápovědu. „My jsme měli Orlovou za takové malé kulturní centrum a o to se starali hodně nejenom sokoli, protože v Orlové, pokud já vím, byly minimálně tři ochotnické soubory – skauti, sociální demokraté, Sokol.“

Josef Čermák byl v roce 1945 předsedou podnikové rady na dolech, byl členem rady spořitelny a kromě toho si přivydělával tím, že po celém Těšínsku působil jako geometr.

Matka – Vlasta Čermáková, roz. Klímová (1889–1966)

Matka Lumíra Čermáka – Kanára pocházela z Čech z Terezína. Její otec byl terezínský provazník, jehož hlavním odběratelem byla armáda. S Kanárovým otcem se seznámila přes svého švagra. Tehdy jeli do Prahy na sokolskou akci a stavovali se právě v Terezíně. Matka byla velmi sociálně založená.

Sourozenci

Kanár měl dva bratry, Květoně a Dušana.

Květoň Čermák se narodil v roce 1911. Vystudoval lesní fakultu a geodézii. Po studiu působil jako vedoucí výzkumného ústavu lesní výroby, později jako profesor a vedoucí katedry lesní těžby techniky v Brně.O jeho práci vyšel článek v časopise Těšínsko a Časopisu slezského zemského muzea.

V době války byl Květoň Čermák totálně nasazen do Německa k profesorovi, který byl protinacisticky orientovaný. „Bráchu upozorňoval, ať je opatrný. Říkal mu třeba, ať si dá ze stolu zvěrokruh, protože by mohl být podezřelý.“ V roce 1945 se bratr vrátil domů, nějakou dobu působil na barikádách. Po válce dosáhl doktorátu cech. věd, stal se ředitelem výzkumného ústavu lesnictví. „Neměl na ústavu asi vlivné přátele, takže ho vystrnadili a on zůstal v zemědělské akademii věd, na ústavu, tam dostal na práci lesnické muzeum, takže sídlil potom na Kačině.“ Po nějaké době odešel učit na vysokou školu do Brna.

Na bratry vzpomínal Kanár takto: „Velmi dobře jsem si rozuměl s oběma brášky, ale byl jsem takový pokusný králík, na mně zkoušeli své poznatky. Bratr, co vystudoval v Praze, mě učil poznávat kytičky a stromečky, tak mě s tím mordoval, že já potom nevěděl, co mám studovat, tak jsem skončil na gymnáziu. Táhlo mě to ke kantořině, herectví, k vodě.“

Bratr Kanára Květoň Čermák po válce intenzivně spolupracoval s orlovskými skauty, se kterými třeba natočil instruktážní film o ozelenění holin po těžbě uhlí.

Druhý bratr Dušan se narodil v roce 1913. Vyučil se zámečníkem, udělal si mistrovskou průmyslovku a pracoval ve Třineckých železárnách do roku 1938, kdy byl mobilizován. Vrátil se po mobilizaci už do polského záboru, ale v Třinci ho znovu nepřijali, přešel do Ostravy a pracoval pak u firmy Rütkers, kde dělal opravy silnic a stal se vedoucím parního válce.

Na bratra Dušana vzpomínal Kanár: „V prosinci roku 1938 dostal od polské policie nakládačku na paty, pendrekama, protože on se samozřejmě zapojil do slezského odboje, vím že přechovával leccos doma, já jsem nikdy nevěděl, co a kam to dával. My jsme měli podkrovní světničku a on šel nahoru do té podkrovní světničky, já byl už v posteli, a najednou odbočil na půdu, já jsem si říkal, co tam asi dělá, tak jsem prohledával půdu ze zvědavosti, protože brácha byl o deset let starší, chtěl jsem mít na něho nějaký argument v ruce, a nikdy jsem nic nenašel, až potom, jak už bylo po všem, tak mi říkal: ,Tebe nenapadlo vylézt na strop našeho podkrovního pokojíčku,‘ tam nebyl žebřík, tam byla komínová stěna, on si tam přistavil žebřík a tam nahoře prý měl i granáty a střelivo a tak.“

Vzpomínka z raného dětství

Na položenou otázku, zda si vybavuje nějakou ranou vzpomínku z dětství, Kanár odpověděl: „Možná, že bych mohl říct, že to byla plastická operace, kterou jsem musel podstoupit, než jsem začal chodit do obecné školy. Operovali mě v orlovské nemocnici, přišla sestřička a jeptiška v jedné osobě a řekla: ,Lumírku, pojď, já ti umyju ruku,‘ zavedla mě na sál, tam mi pořádně vydrbala tu ruku a pak mi ji zamazala jódem a já jsem pak našim říkal: Ta sestra lhala, ona řekla, že mi ruku umyje a zatím mi ji zašpinila. Dále vzpomínám na tety v Terezíně, ke kterým jsme jezdívali, tak to jsou všechno ne nějak výrazné vzpomínky, a potom mám jednu vzpomínku na babičku Čermákovou, ta byla jediná z mých prarodičů, kterou jsem já zažil. Bydlela u strýce v Lazích a jednou v zimě z nějakých důvodů přišla k nám a bydlela u nás a spala v pokoji, kde jsem měl já postýlku a já jsem měl tenkrát horečku, byl jsem nemocný, tak jsem ležel v té postýlce, babička přešla kolem mě s pomeranči a ty pomeranče si zamkla do skříně, tak to byla taková trpká vzpomínka na babičku, jinak na ni rád vzpomínám, ona byla výtečná vypravěčka a já lituji, že jsem si nikdy nestačil poznačit její vyprávěnky.“

Cesta ke skautingu; první republika; období 1934–1940

Zajímavě vyprávěl Kanár, kterak se dostal ke skautingu: „Já jsem byl sokolské dítě, žák v Sokole, chodil jsem do sokolovny a v roce 1934 se tam v Orlové pořádaly Dny brannosti, prostě to pořádaly všechny organizace, které se zabývaly brannou výchovou. A byli tam také skauti. Já jsem o skautech věděl, ale nějak mě nezaujali, já jsem chodil občas ze školy kolem jejich hřiště, ale tehdy to na mě nějak nepůsobilo. Ale tehdy na těch Dnech brannosti postavili minitábor, večer tam byl táborák a začalo se zpívat, byli tam i Ostraváci, ale to jsem se dozvěděl dodatečně. Sešli se tam zkrátka skauti ze širokého okruhu. Večer se tedy zpívalo u táboráku a já jsem v té době byl zpěváček, já jsem byl schopen vylézt na střechu našeho domu, sednout si na komín a tam zpívat třeba hodinu. A tam zpívali takové zajímavé písně, které jsem dříve neslyšel. To mě tenkrát chytlo u srdce, byla to taková romantika. Já pořádně nevěděl, co je to ten skauting. Ale po prázdninách jsem šel do té klubovny a říkal jsem, že mám zájem a už jsem zůstal věren Junáku. Nepřestal jsem chodit cvičit do Sokola, to je pravda, to bych doma s rodiči nevyšel. Bavilo mě to v Junáku více. Hlavně díky tomu režimu. Protože v Sokole to byl úplně jiný režim. V Sokole se zavelelo nástup, družstvo tam cvičení a tamto cvičení, bratr Střítezský byl velmi přísný, žádné takové uvolnění, žádné hry. Takže tím pádem mě skauti chytli u srdce.“

Oddíl v Orlové vznikl již v roce 1919, v tom roce br. Svojsík přednášel o skautingu ve Slezské Ostravě. Na této přednášce byl pravděpodobně také lékárník Vojtěch Pták, který 19. 4. 1919 založil oddíl v Orlové, a tím založil první oddíl na Těšínsku. V Lazích již dříve existovala skupinka starších kluků, ale nehlásili se přímo ke skautům, říkali svému vedoucímu kapitán, byli asi ovlivněni Setonem. Bratr Pták se stal vedoucím orlovského oddílu a okresním zpravodajem. V roce 1920 svolal přednášku o skautingu, kde se zaregistrovali i lazečtí skauti.

Ihned potom, co Kanár začal skautovat, byl zařazen do družiny, která se připravovala na soutěžní junácké závody bratří Večerkových. „Byla to šestičlenná družstva, musel to být určitý průměrný věk, já jsem doplňoval skupinu tím, že jsem měl nízký věk. Musel jsem totiž vyvážit oddílového rádce br. Rysa, protože ten už byl o moc starší. A tím pádem, že jsem se na to připravoval, tak jsem udělal nováčkovskou zkoušku a pro mě to potom byl velký zážitek, totiž Zemský junácký sjezd v Českém Těšíně s účastí A. B. S. Nějak slavně jsme se tenkrát neumístili, ale žádný špatný výsledek to nebyl.”

Když Kanár začal skautovat, tak br. Pták už oddíl nevedl. Oddílovým vedoucím byl br. Fibinger – Mary. Maryho otec byl tiskařem v Orlové. Ve vedení oddílu také figuroval Vašek Valenta a oddílovým rádcem byl br. Olšar – Rys.

Kanár vyprávěl o tom, jak na jednom junáckém závodě zažil vyhrocenou situaci s německým obyvatelstvem. „To je taková perlička – to jsme třeba závodili v roce 1937, to byly závody Opava až Jeseník. A jeli jsme z Opavy do Jeseníku autobusy, a jak jsme se vraceli, tak jsme měli ty hnědé košile a tam bylo hodně německého obyvatelstva, tak za námi takhle hajlovali a my jsme v tom posledním autobuse začali zpívat české písničky, tak to lítaly kameny.“

Rádcové v orlovském oddíle byli: M. Tlalka – Brkáč, K. Robenek – Mýval, Lumír Čermák, Jeleny vedl br. Fajkus. V roce 1937 se Kanár stal rádcem nové družiny Kamzíků. „Vím, že tehdy jsem poprvé začal hledat orlovské skautky, aby nám ušily družinovou vlajku. Nakonec to byla moje spolužačka, ta říkala: ,Já ti nevím, člověče, kamzíka, no, možná, že to bude koza, co ti na to vyšiju.‘ Rádcem družiny jsem byl jmenován. Nějak se ke mně pak připojili kluci, kteří ke mně měli blíže. Bylo to přesně opačně, než to má být, vybral se rádce a pak vznikala družina. Přitom má být nejdřív družina a pak si družina volí svého rádce. To bylo do roku 1938.”

Kanár mi taky vyprávěl historku z tábora orlovských skautů: „Přišli k nám na tábor také ostravští skauti, mezi nimi i Luma Jedlička, po roce 1945 se stal náčelníkem Slezské země. Vedle, kousek od nás, měli tábor Pražáci, ale ty jsme nepovažovali za normální skauty, protože měli kuchařky a nevařili si sami. Dělali táborák a starší šli na návštěvu do pražského tábora. A zůstal takový ten potěr a Eda – Kojot měl hlídku a Jáno, bratr Lumíra Jedličky, říkal: ,Já vyzkouším tu hlídku,‘ a tak se pustil dolů. To byl asi takový terén, dole byl potok Hlboké a ta stráň byla zarostlá lískou, pak byla louka a nahoře to tam bylo do kopce a tam už byl prořídlý les, tak on se pustil do toho potoka Hlboké a pak tou lískou se dral nahoru. Nadělal s tím hodně kraválu a Eda – Kojot se postavil do míst, kde si myslel, že ten dotyčný vyleze, zvedl skautskou hůl a lup, a Jenda dostal po hřbetě. To je takové ponaučení, že hlídka se má zkoušet, ale rozumným způsobem. Tento tábor měl také i svoji píseň: Na Oravě ve Hlboké stojí tábor u vody, v něm orlovští skauti užívají svobody. Hola hej, hola hej, holarýdá hola hej.“ Další Kanárova vzpomínka: „Ve dvoře Široká jsme měli uschovaný táborový materiál, na statku jsme si nacpávali slamníky, chodili tam pro mléko. Hodně nám vycházeli vstříc. Na vycházky se chodilo na Smradlavou Vodu, to bylo někde pod Chočem, ale to vím, že nám Vašek říkal: ,Ale nepijte to! Nepijte to, vemte si čistou pramenitou vodu, protože budete mít průjem jako hrom.‘ Byla to nějaká sirnatá voda. Tam byly krásné vycházky, my jsme byli na takové terase a pod námi bylo údolí řeky Oravice a na druhé straně jezdil vlak do Medzibrodie. Takže jsme zajeli do Mezibrodie v naloženém dobytčáku. V Doubravě na nádraží byl odstavený vagon, tam se naložily lodě, bagáž a stany a to se tam naložilo, navagonovalo se to a rozloučili se s rodiči a tradá, jeli jsme v dobytčáku, nohy nam klinkaly venku, to dneska neexistuje. Pak jsme dojeli do Mezibrodie, tam nás zase odstavili a tam jsme si to mohli vyložit, a co bylo, tak převážet přes vodu, poněvadž most byl daleko.“

Na bratry Večerky (legendy slezského skautingu) vzpomínal Lumír Čermák takto. „Já jsem v roce 1934 vstoupil do Svazu junáků – skautů RČS z romantismu. Skauti z Ostravy přijeli do Orlové na Dny brannosti, Večerkové tam byli taky. Večer tam byl táborák a oni zpívali takové písničky, které jsem v životě neslyšel. Junácké závodní procházky v podstatě vymysleli bratři Večerkové a ti se účastnili všech takových vyšších stupňů závodů. Já jsem se účastnil zemských závodů v roce 1936, to byly velmi důležité závody v Těšíně, protože tam jsem poznal Svojsíka, a tam byli Večerkové jako rozhodčí, pamatuji taky na velmi zajímavý závod Opava – Jeseník. Při zemských závodech, kam se naše hlídky pravidelně dostávaly, jsem je osobně poznal. Večerky jsem taky znal jako nekompromisní a přísné rozhodčí a tak trochu jako patrioty opavské. Říkalo se, že při tom závodě v Opavě se opavských hlídkám nedařilo, a tak jim pomáhali tak, že dodatečně zveřejnili další disciplínu: ,Hlídka zazpívá slezskou hymnu.‘ To oni Opaváci to znali, ale naše hlídky a ostatní hlídky to neznaly. Jinak jsem s nimi v bližším styku nebyl.“

Potom, co začal Kanár studovat na přívozském gymnáziu, se nakrátko zapojil do ilegální skautské činnosti v klubu KČT Ostrava. „V Ostravě jsem tak trochu začal pokračovat v ilegálním skautingu, i když se tím nějak moc nechlubím, protože jsem tam moc nenadělal. Ale přišli za mnou kluci, kteří utekli hned v roce 1938 z Orlové, a přišli za mnou, že oni jsou v Káčatech, abych jim tam šel pomáhat. Říkali mi: ,Ty jsi byl rádce, tak nám pojď pomoct!‘ Já jsem dojížděl ten první rok do školy z Orlové a zpátky. Já už jsem potom večer spěchal domů, takže jsem chodil na schůzky nepravidelně. Poznal jsem tam některé skauty, se kterými jsem se pak stýkal, například Votoupala a Karla Líbu a jiné. Já jsem tam nějakou dobu fungoval, ale když se začalo mluvit, že veškerá mládež bude v kuratoriu, tak jsem si řekl: Tak to ne, kamaráde, to ne, nestrkej hlavu do chomoutu. Tak jsem přestal chodit.“

Okresní a župní závodní vycházky

O závodních vycházkách napsal Kanár kapitolku v příspěvku pro besedu pamětníků Svojsíkova údolí: „Vrátím se ještě k těm závodním vycházkám, bylo to jakési skautské klání, navržené bratry Večerky z Opavy již roku 1930. Vycházka v roce 1935 byla pro mne něco zcela nového. V nažehleném kroji, s nabalenou italskou tornou na zádech, (měl jsem v ní nejen potřeby na noc i náhradní košili, ale i celtu ,Rakušana‘, ešus v obalu, vazačku a další předepsanou výbavu) jsem spolu s dalšími členy naší šestičlenné hlídky dorazil na Veverku v Lazích, kde to začínalo. Začínalo se vždy šitím čísel na pravou nohavici, což se hodnotilo na začátku i před ukončením závodu, vzpomínám, jak jsme večer ve stanu čísla při baterce pilně opravovali. Na rozdíl od současného Svojsíkova závodu jsme neběhali mimo civilizaci, a jen jeden den. Vycházky župní začínaly zpravidla o Svatodušních svátcích již v sobotu pochodem podle slepé mapy v obci i v jejím okolí. Byli jsme tak na očích místního obyvatelstva. (Vzpomínám na rok 1937, kdy jsme se vraceli v rámci opavské zemské vycházky z tehdejšího Frývaldova Jeseníku autobusy a za námi na kolech jeli sudetští ordneři a mávali. Odpověděli jsme zpěvem nějaké národní písně a oni pak nám hrozili pěstí ba poslali i nějaký kámen.) Snažili jsme se vždy dobře reprezentovat naše hnutí. Proto se také hodnotila krojová čistota a upravenost . Při pochodu obcí jsme plnívali další disciplíny, ve Svojsíkově závodu dnes nezahrnuté, nákup potravin k povinnému vaření, znalost dopravních předpisů, jízdních řádů, sestavení zprávy a podání telegramu, balíku či peněžní zásilky. Také se kreslil panoramatický náčrt (v roce 1937 portál kostelní!), u některé výkladní skříně se hrála Kimovka. Spávalo se ve vlastních stanech podle hesla, jak si usteleš... Ráno nedělní se začínalo na závodišti vztyčením vlajky, pak se tam stavěly stany na čas, vázaly uzly, lasovalo, ba se i přetahovalo lanem, rozdělával se oheň a na něm vařilo předepsané jídlo, odhadovaly se výšky a měřily vzdálenosti nepřístupných předmětů. Signalizovalo se vlajkami, večer také světlem, nechyběla střelba ze vzduchovky či lukostřelba. A vrcholem bývala stavba vázané lávky. Hodnotil se každý úkol zvlášť, také zpěv, ranní rozcvička, znalost květin, stromů, živočichů, jejich stop, dřeviny i kameny a samozřejmě i první pomoc. Hodnotil se i věk celé hlídky (v roce 1935 jsem svým věkem pomáhal dosáhnout předepsaný limit, tuším, 93 let). Nemohu se zbavit dojmu, že takto pojatá závodní vycházka byla objektivnějším prověřováním práce v oddílech, Svojsíkův závod mi připadá spíš jako sportovní přebor, navíc méně zviditelňuje naše hnutí. V roce 1919 založil také v Lazích František Gvuzď chlapecký oddíl Old Boys. Soudím, že inspirován zejména četbou Londonových knih. Po přednášce br. Podobského z náčelnictva, uspořádané orlovským oddílem 28. března 1920 se zaregistroval do SJS RČS. A my v Orlové jsme se pyšnili, že jsme byli první skautský oddíl na Těšínsku, přehlédli jsme ovšem, že polský skautský oddíl založil profesor Pollak v Orlové již v roce 1913, při předválečné národnostní nevraživosti to nebylo ovšem nic divného. A obávám se, že ani dnes není kontakt s polskými harcery na Těšínsku nějak ideální. Ostatně obávám se, že ani naše oddíly se nějak moc vzájemně nestýkají, byly alespoň závodní vycházky jakýmsi seznamovacím setkáním. Tam jsem poznal některé činovníky jako našeho okresního zpravodaje bratra Dvořáka, župní činovníky Večerky, prof. Jana Švába, župního zpravodaje pohraniční župy Bezručovy a později i náčelníka pro zemi Slezskou a širší Ostravsko. Ale také tehdy člena hlídky lazecké, bratra Kaktuse – Koběrského, po válce člena Zemské rady, a tehdy také jednoho z rozhodčích, bratra Cedivodu – Longina, po válce též člena Zemské rady Junáka, kteří měli lví podíl na vzniku Svojsíkova údolí.“

Přezdívka Kanár

O původu svojí přezdívky řekl Lumír Čermák: „Já jsem byl v té době byl takový zpěváček, který byl schopen vylézt na střechu našeho domu, sednout si na komín a tam zpívat třeba hodinu. Na tom táboře jsem však usiloval o to, abych mohl mít přezdívku Unkas. Já jsem četl Posledního Mohykána a ten byl doma takřka rozdrbaný, četli to starší bráchové. Kluci však říkali: ,To nemůžeš, ty nejsi Unkas, nevypadáš tak, ale ty si furt zpíváš, ty budeš Kanár.‘ Tak jsem se dostal k přezdívce Kanár a už mi to zůstalo.“

Klubovna

O klubovně vyprávěl Kanár: „Klubovnu měli orlovští skauti na pozemcích dolu Betina a Eleonora (dnes Doubrava v Doubravě). Bylo tam takové hřiště, kde se stavěly stany a hrály se různé hry. Na zimu se to napouštělo vodou a bylo tam kluziště. Tenkrát byly ještě mrazy, tak to mohlo být přírodní kluziště. A my mladší jsme odklízeli sníh, to byla naše povinnost. Ta klubovna stála na vstupu do areálu toho hřiště, bylo to celé oplocené prkenným plotem a v zimě sloužila klubovna jako převlékárna bruslících. Mohla být veliká tak 5 x 7 m, dřevěná, v jedné stěně byla dvoje dvoudílná okna s okenicemi, v užší straně byl dobře uzamykatelný vchod a na druhé straně byly další dveře, které vedly do dílny, či spíše skladiště, to byla jednodušší stavba. Lodě, které náš oddíl měl, tak visely v klubovně pod stropem. Klubovna měla dlouhý stůl, takový ten selský, lavice, někde v rohu tam stálo křeslo z březového dřeva. Výzdoba běžná pro skautské klubovny, lilka, vzory uzlů. To já si to už stěží více pamatuji!“

Orlová – místo Kanárova dětství

Poutavě vyprávěl Kanár o místě, kde prožil své dětství, na Třanovského ulici naproti hornické kolonii Mizam v Orlové. „My jsme žili před hornickou kolonií a já jsem měl kamarády jen z té hornické kolonie. Chodívali k nám lidé z kolonie s občasným prosíkem: ,Kdybyste mi mohli dát z vašeho deputátu uhlí, my nemáme.‘ My jsme totiž tehdy uhlí dostávali, poněvadž táta jako báňský úředník měl určité výsady. Doma jsme mohli mít zahradníka a jednu dobu jsme měli i pradlenu. Výše postavení úředníci ale měli i služebné a posluhovačky. K nám ta pradlena chodila dvakrát týdně, jednou prala a podruhé pomáhala s úklidem. Platily ji samozřejmě doly, tehdy to bylo do roku 1938 běžné. Ten zahradník, který k nám chodil, to byl hornický důchodce a bydlel naproti v hornické kolonii. Můj děda, který byl havíř, byl penzionován, tak potom ho šachta nechala dělat hlídače, nebyl schopen fárat, ale ještě hlídal a potom zahradničil v závodní škole, takže to nebylo nic neobvyklého. Máma nikdy nebyla nějak orientována politicky. Neměla ovšem v lásce některé podnikatelské strany a nadávala, že těch stran je moc atd. Pokud jde o mě, tak jsem byl ovlivněn tím, co jsem měl před sebou. Ti kamarádi z havířské kolonie boso chodili do školy a pomáhali jsme jim, jak se dalo, tak jsem doma dostal velmi silný sociální základ a to se odrazilo na mé politické orientaci po válce. Já jsem chodil do těch domů v kolonii na návštěvy, to byla jedna místnost s kamny a k tomu patřila taková nudle, komora bez vytápění, hygiena veškerá žádná, záchod byl v dřevěném přístavku u baráku, kde byly chlívky pro slepice a prasátko, a to bylo vše. Ta kolonie byla jedna z nejhorších a vím, že ta děcka začala chodit do školy boso, bez bot, co nosila na svátek, to nosila ve všední den. My jsme dostávali, třeba jako otec, jako důlní úředník měl nárok na deputát uhlí, kolik toho bylo, tak to nevím, ale přijela fůra, sklopila to u našich vrat a my už jsme si to skládali a máti jenom říkala, ať to nikdo nevidí, že dáváme tam tomu a onomu uhlí, protože ti lidi z té kolonie byli sice havíři, ale nárok na ten důchod neměli. Moje maminka měla hodně sociální cítění, tak jak mohla, tak podporovala. S těmi kluky já jsem třeba, taková segregace tam byla jakási, děti od těch úředníků, i moji vrstevníci, chodili do školy v centru města, tam chodila taková ta smetánka, kdežto já jsem chodil do školy na Kopaninách, do Masarykovy školy. Muži z kolonie často měli třeba jen jednu šichtu týdně a zbytek trávili na starém hřbitově a mastili tam karty nebo chodili na haldu vybírat uhlí z opuky, proto se těm ženám, které tam chodily s měchuvkou, do které nakládaly to uhlí, říkalo opučory, takže já jsem spíš inklinoval tam do té společnosti, já musím říct, že ten náš oddíl junácký byl tak trošku, no není to pravda, byli tam i hoši, kteří chodili na střední školu, takoví ti lepší členové těch závodních hlídek, tak to byli kluci, kteří chodili na měšťanku, chodili na gympl, chodili na průmyslovku, ale ti ostatní, to bylo tak posbírané z těch okolních kolonií bez ohledu na to, co ten jeho rodič měl, tam se chodilo jenom v kraťasech a nebylo třeba žádnou extra drahou výstroj. V klubovně bylo dost věcí, lopatky, stany a klubovnu jsme měli na šachetním majetku postavenou, že jo, a měli jsme tam kluziště, takže já jsme se hold seznamoval s tou ne nějako úspěšnou sociální vrstvou, tím životem v té kolonii, nebo z těch kolonií. Mizam, to byla jedna z nejhorších kolonií, oni třeba neměli vodu, tu si museli nosit, i když Orlová měla v tu dobu vodovod městský, do našeho baráku byla zavedena voda, měli jsme tam prameníky, dokonce si pamatuji, že nám předělávali jednu takovou spížku na koupelnu, protože do té doby, tam koupelna nebyla, měli jsme vanu v kuchyni a koupali jsme se tak, ale to se předělávalo, ale měli jsme vodovod, kdežto v těch barácích vodovod nebyl, tam byla jedna studna na celou tu kolonii, já nevím, kolik tam bylo domů, dneska je to někde zmapováno. Všichni chodili s putnama a kýblema k té studni, a to nebyl prameník vodovodu, to byla studna kousek od hřbitova, ti lidé tam tak žili. Splachovací záchody tam neexistovaly, u nás doma jo. Já jsem ty rozdíly začal rychle chápat. V Orlové bylo několik hornických kolonií: Na Kopaninách, Klášterní, Mizam, Stará mašina.“

Československá CPO a polská OPL, domobrana

Kanár byl před záborem Těšínska u civilní protiletecké obrany, což byla průprava nevojáků, aby v případě náletu odstraňovali následky náletů. „Já jsem třeba musel absolvovat výcvik v plynové komoře s maskou ve svých čtrnácti letech. V roce 1937 jsem byl jako rádce povolán k tomu, abych fungoval jako spojka u civilní protiletecké obrany, a při té květnové mobilizaci jsem dokonce byl pomocnou spojkou při odvodu koní.”

Po záboru Těšínska byl Kanár zařazen do polské obdoby CPO, která se jmenovala OPL – Obrona przeciwlotnicza. „To byl takový paskvil. Během počátku německé okupace Těšínska jsem však již jen viděl, jak ti polští uniformovaní zbaběle a vyděšení prchají. Já jsem se měl dostavit do sokolovny, já jsem tam byl, tam nebyl nikdo a po té cestě, která vedla na Karvinou, jsem je viděl prchat. Byli zmatení. Já se měl hlásit v sokolovně a jen jsem viděl, jak Poláci utíkají, a všechno odjíždělo kvapem, jak mohlo, tak to všechno odjíždělo, ozbrojená moc hlavně.“

Po obsazení Orlové německými vojsky nastalo období bezvládí, proto se v ulici, kde Kanár bydlel, ustavila domobrana, do které byl Kanár zařazen. „To přišli Němci a jejich postup byl velmi rychlý, oni procházeli přes Orlovou kvapem. Vojsko prošlo a vzniklo období bezvládí, obecní a vojenská správa neexistovala a v té kolonii, jak jsme bydleli, Pod Lipou, tak tam zůstal jeden polský inženýr a ten říkal: ,My musíme udělat domobranu a budeme tady hlídkovat.‘ Mě taky zařadili do toho hlídkování. V domobraně jsem jednou hlídkoval se sousedem Ing. Guziurem, který mi řekl: ,To byla moje zásluha, já jsem Vás uchránil před nuceným vystěhováním, protože jsem se přimluvil za Tvého otce, aby tady směl zůstat, protože zde není nikdo, kdo by se tak vyznal v mapách.‘“

Harcerstwo a zábor

Velmi zajímavě hovořil Lumír Čermák o podílu harcerů na záboru Těšínska a vůbec celkově o otázce Poláků na Těšínsku. „Tak já nemůžu říct konkrétně nic. Faktem je, že harceři byli silně nacionální a že se velmi začali v roce 1938 pozvedávat a začali se hned organizovat, oni měli nějakou skupinu, kterou připravovali předem, aby tady potom vedli ty skupiny, já to mám jenom z literatury, já k tomu nemůžu konkrétního nic říct, ale z literatury to vím, že na školách hned zakládali skupiny, a to byl stejně vztah Junáka a harcerů velmi podivný. Ústřední rada kdysi společně se Svojsíkem nabízela harcerům spolupráci, že by byli jako členy, a se svým individuálním režimem, projevili zájem, ale hned už na další setkání se nedostavili a fungovali tady a byli dost nacionální. A to je známo, že tu byly bojůvky a že v těch bojůvkách byli zřejmě také harceři. A nakonec SOS, tam fungovali naši Junáci, třeba Ota Gavenda v Těšíně. Byla to vypjatá situace a já si myslím, že ani dneska ještě to není tak jako umírněné, že se to umírnilo, nebo ututlalo za totality a teď zase začínají vystrkovat růžky a jsou lidi, kteří Polákům nemůžou přijít na jméno. Nepochopím, ale zřejmě na těch hranicích taková ta vzájemná nevraživost je asi četnější. Já vím třeba, že v tom 38. roce přišla do Orlové nějaká úřednice kdesi od Varšavy a ptala se ho, kde jsou ti utlačovaní Poláci, že je tu nikde nevidí, ty utlačované Poláky. A tady jsou takové vily a v nich bydlí Poláci, jak k nim přišli, takže to vnitrozemí mělo úplně jiné informace než my. Ale skutečně nemůžu ukázat prstem na nikoho z polských harcerů, o kterých bych mohl říct: Ano, to byli bojůvkáři. Já vlastně ani nevím, jak skončilo přebrání naší klubovny, protože tehdy to bylo takové, všichni měli strach, všichni se připravovali na to, že budou se muset do 24 hodin vystěhovat.“

Léta předválečná a válečná; 1938–1945

Po záboru Těšínska přestal chodit Lumír Čermák do školy, neboť tady nebyly české školy. „Já jsem tehdy zaujal ,vlastenecké‘ stanovisko: ,Já mám 15 roků, já už do školy nemusím chodit, já do polského gymnázia chodit nebudu,‘ a měl jsem tak díky svému ,vlastenectví‘ rok prázdnin. Otec mi tehdy říkal: ,Zbytečně bys tady začal chodit, když stejně vyletíme.‘“

Nevraživost Poláků a Čechů se taktéž odrážela na vzájemných vztazích studentů polského a českého gymnázia: „Byly takové průpovídky. V Orlové bylo české i polské gymnázium. A když se potkávali studenti především nižších tříd. Průpovídky byly typu: ,Čech má na řiti plech. Polok má na řiti bolok!‘“

Na všeobecnou náladu a na těžkou dobu vzpomínal Kanár takto: „A tak se to projevovalo, ovšem projevovalo se to i v roce 1938 i jinak, protože se mluvilo tenkrát i o bojůvkách. Jednoho dne k nám přišli z četnické stanice, jestli bychom nepřijali nějaké příslušníky rodin té stráže, ochrana hranic, nebo jak se jmenovali, byli tam financi a nějací vojáci, tak u nás jednu nebo dvě noci přespávali. Taky u nás přespávali lidi z Fryštátu, protože se museli vystěhovat a ztratit, aby náhodou nedošlo k útoku na jejich byty. Nebyla to krásná doba. A když Poláci přišli, tak velmi záhy chodili po českých rodinách, a my jsme to taky čekali, s vyhošťovacím příkazem: Vystěhovat se do 24 hodin. Spousta lidí odjížděla na vojenských nákladních vozech, poněvadž vojáci tam odjížděli směrem do Ostravy a dál. Těch běženců byla spousta. Tehdy se nedalo moc vyskakovat, Poláci byli tehdy nabroušení, všechno se zabíralo dost tvrdě.“

Po záboru se rodina Čermákových nemusela vystěhovat, protože se za otce Lumíra Čermáka přimluvil Polák Ing. Guziur, který přiměl Poláky, aby ho v Orlové nechali, protože se velmi dobře vyzná v mapách, což Ing. Guziur neuměl.

Pro Lumíra Čermáka byl rok 1938 velkým předělem. V roce 1938 přišel pro všechny velký šok, protože přišli Poláci s heslem stržené okovy. Tehdy to bylo zřejmě dost napjaté. „Já jsem měl jednoho z nejlepších kamarádů ze sousedství Dolusze Wzientka, Poláka, vůbec jsme o vztahu Čech-Polák nemluvili. Charakteristické pro něho bylo, že když vznikl protektorát, tak přišel a řekl: ,Tak Lumír, a gdzie máš tu svoji republike, gdzie?‘“

Potom, co Orlovou obsadili Němci, mohl opět Lumír Čermák – Kanár studovat na českém gymnáziu, ovšem v protektorátu. „Takže já jsem hned spěchal do Ostravy na školu a tam jsem začal chodit se ztraceným rokem, ale kluci, kteří chodili do polského gymnázia a přešli, tak mi říkali: ,No, pojď k nám.‘ A já jim říkal: ,No jo, ale vy už jste v sextě, a já kvintu nemám.‘ Ředitel orlovského gymnázia Jařabáč založil nějakou takovou paralelku na Slezské v Ostravě a říkal: ,No, bohužel, vy můžete jít jedině do Přívozu,‘ a tak jsem šel do utečeneckého gymnázia v Přívoze s rokem ztráty díky mému vlastenectví.“

Během války byla rodina Čermáků hodně postižena. Bratranci Lumíra Čermáka, Miloň a Přemek Mickovi, přišli během války o život. Miloň Micka byl důstojníkem československé armády, před válkou učil na vojenské akademii v Hranicích, zřejmě byl během války zapojen do nějaké protiněmecké důstojnické aktivity. V době války pak pracoval jako úředník v Čáslavi. Byl popraven v Drážďanech za protistátní činnost.

Učitel Přemek se zapojil do protiněmecké odbojové organizace Trávnice, která působila na Vysočině. Po zatčení byl převezen do Brna, kde ho údajně utýrali.

Za odboj proti Němcům byl zatčen a vězněn i Kanárův přítel, spisovatel Karel Dvořáček (1911–1945). Byl členem ilegální odbojové organizace Obrana národa. „Dvořáček měl manželku z Orlové a ta mne s ním zkontaktovala. Já měl tehdy takové šimrání stát se spisovatelem, patřil jsem do skupiny mladých autorů ostravských, něco jsem publikoval ve studentském časopise a já nevím, jak se to všechno jmenovalo. V Ostravě působil spisovatel Vojtěch Martínek a další čeští profesoři, v Domě umění pořádali matinée, na které zvali spoustu českých lidí a zvali také Dvořáčka a já jsem se s Dvořáčkem seznámil a nechal jsem si podepsat Boží zemi a ještě něco, dokonce jsem se s ním domlouval, že zdramatizuji jeho pohádku, on potom skončil v Ivanovicích a odtamtud šel do vězení. Dostal cenu od ministra Moravce, a té si nevážil. A přece ho sebrali a vrátil se se zničeným zdravím a zemřel již po odchodu z koncentráku. Dvořáček mě dokonce pozval k nim na jedny prázdniny, týden, nebo jak dlouho jsem tam u něj byl. My jsme si spolu probírali takové záležitosti tvorby prózy, byl jsem s ním dokonce na ryby v Soběšovicích,ale pak to hold skončilo, protože ho zavřeli a vrátil se s podlomeným zdravím. Jeho manželka Evženie, za svobodna Krejčová, to byla sokolská rodina, už ho jenom pochovávala.“

Na Karla Dvořáčka vzpomínal Kanár v Těšínsku pod názvem Vzpomínka na Karla Dvořáčka: (…) Nepsal lehce. Každou myšlenku si předem dokonale ujasnil, teprve pak ji dával na papír. A to se k mnohé větě, k mnohému slovu několikrát vracel, zvažoval, hledal tu nejvhodnější formulaci. Nikdy nepovažoval svůj rukopis za konečný. Stále se vracel k dřívějším stránkám a přepracovával, piloval. V té době předával nakladateli svůj první román „František chce být spravedlivý”, dokončený již kdysi v roce 1935. Původní rukopis byl přepsán strojem, připraven k odeslání. Chtěl mi tehdy přečíst část tohoto díla. Stalo se, že se při čtení zarazil — to se musí předělat — prohlásil a skutečně týž den tu stránku ještě přepracoval a znovu napsal na čisto. Vždy zdůrazňoval, že literární tvorba je řehole a velmi zodpovědná práce. O sobě mluvíval jako o dělníku pera. Nevím, snad aby toto tvrzení podtrhl, nosil doma zcela běžně dělnickou halenu, blůzu z montérek. A velkou pozornost věnoval i technické stránce rukopisu. Až úzkostlivě dbal na jeho srozumitelnost, jednoznačnost, čitelnost. Proto neuznával ani psaní poznámek tužkou, která se rozmazává. Zásadně psal plnicím perem. Mnohokrát mi připomínal, že rukopis budou číst i jiní, vyčítal mi proto, že nedovedu některá písmena ve svém rukopise dostatečně odlišit. Nesnášel ledabylé škrty, přepisování a vpisování mezi řádky textu zcela odmítal. Jeho rukopisy se proto vyznačovaly vzornou úpravou. V té době psal na čtvrtky papíru formátu A5, pouze po jedné straně, úhledným drobným písmem. Písmenka kladl vedle sebe jako korálky, navlékané na stejně dlouhé šňůrky řádků. I škrty, které také prováděl, byly pečlivé a nenarušovaly přehlednost textu. A dodatečné úpravy či vsuvky psal zásadně na rubovou stranu předchozí stránky rukopisu.

Během války byl Lumír Čermák – Kanár člen tzv. Pětky. „Jako jeden z mladých autorů jsem se zúčastnil takové pětičlenné skupiny, byl v ní Neuls, byl v ní Šajtar a byl tam i pracovník, který byl na sdružení mladých, a vydávaly se noviny, bylo to týdenní a my jsme do toho psali nějaké článečky, já vím, že jsem tam psal nějaký větší článek o Hukvaldech. Ten pracovník se ovšem zapojil do kuratoria, snad po té době, co chodil do naší Pětky, která s někým spolupracovala, to jsem se já nedozvěděl, s kým, říkalo se, to je kvůli utajení, ty nebudeš nikoho znát, než tu Pětku, ale dostal jsem za úkol působit ideologicky na mládež na škole ve prospěch Sovětského svazu. Já jsem o tom moc tehdy nevěděl, ale snažil jsem se lidi v soukromých rozhovorech přesvědčovat, že nás jedině Rusi můžou zachránit, tak to bylo moje ideologické působení.“

Po dobu války se Kanárovi podařilo ukrýt některé skautské oddílové věci z jejich klubovny u nich doma, avšak tyto věci se „nedožily“ roku 1945. „Já jsem zachránil něco z vybavení klubovny, ale nic z toho nezůstalo. Odtáhl jsem týpíčko a jednu loď – kajmana. Toho kajmana jsme zkoušeli na takovém místním rybníčku a já jsem se tam tenkrát v listopadu vykoupal. Ještě za polské éry to někdo ukradl. Bylo to u nás v šopě a někdo to odnesl. Zmizel ten kajman a já šel na policii a oni se mě ptali: ,A víte, kdo to ukradl?‘ A já jim řekl: ,Kdybych to věděl, tak si pro to jdu.‘ Týpíčko bylo na půdě s mými skautskými věcmi, kloboukem, kraťasy, košilí, v takové velké truhle, jenomže koncem roku 1944, my jsme byli mezi dvěma tratěmi a Rusáci nalétávali na ty dvě trati a zlikvidovali střechu na našem domě. Já jsem byl už tehdy v Ostravě. A protože ta půda byla odkryta, tak se ty věci během oprav střechy ztratily. Tehdy jsem přišel o veškeré své skautské věci.“

U protiletecké policie

Po maturitě dostává Lumír Čermák – Kanár povolávací rozkaz k protiletecké policii v Ostravě. „V roce 1943 jsem nastupoval na Slezské Ostravě do jedné hospody, tam jedna extrovnička byla vyhrazena pro tři lidi. U protiletecké policie byl kasárenský režim. Dělal jsem tam také takovou služku, že jsem chodil veliteli ráno pro snídani dolů do radnice. Naším velitelem byl major Schröter a velitelem našeho pohotovostního oddílu byl oberleutnant Holzmann, jinak tomu veleli odborně doktoři, Češi, a pár mediků, kteří kvůli válce nemohli studovat. Mjr. Schröter měl být údajně Rakušák a snad po válce působil na rakouském velvyslanectví v Praze. Holzmann byl číšník, který, když už teklo do bot, se nám Čechům chlubil a říkal: ,Mně se nemůže přece nic stát, já mám děkovný dopis z kanceláře prezidenta Beneše, protože jsem jim uspořádal v hotelu Palace hostinu.‘“

O tom, že to nebyla lehká služba, vypovídají vzpomínky na velký nálet na Ostravu, který proběhl v roce 1944. „Dva roky jsem sloužil v té protiletecké službě u zdravotníků. Pro mě to byl velmi nepříjemný životní zážitek, hlavně když přišel ten velký nálet na Ostravu. Měli jsme německého velitele, který se jmenoval Holzmann. My jsme byli na Slezské Ostravě v hospodě posádkou. Během toho velkého náletu na Ostravu stál náš velitel Holzmann ve dveřích, v jedné ruce držel přilbu a v druhé brigadýrku a obě věci si chtěl dát na hlavu, byl prostě zmatený a mě hnal do krytu. A pod lavicí na hospodské chodbě ležel sapér Vodička, což byl rakousko-uherský Zugführer, a ten se tam modlil. Slyšel jsem jeho hlas, jak se hlasitě modlí. To nebylo nic tak hrozného, ale za chvíli přišel Tonda Sysel, pražský příslušník naší jednotky, a měl takový novinový balík pod paží. A já povídám: ,Co to máš?‘ – ,Hlavu!‘ – ,Co, kávu?‘ – ,Ty chlape, tady lidi umírají a ty jim vykradeš byt?‘ – ,Jak vykradu byt?‘ – ,Vždyť jsi říkal, že neseš kávu.‘ – ,Ale jakou kávu, hlavu, podívej se‘ a rozbalil ty noviny a tam měl půlku lebky s mozkem. Tenkrát jsem začal kouřit. A naši kluci měli v lékárničkách 100 gramů lihu a to bylo všechno prázdné (ten den). Ten náš hlavní velitel byl Rakušan Schröter. Ten řekl: ,Hrouzek, spojka, vemte pětilitrový kanystr, jeďte do lékárny na náměstí, přivezte líh, musíme to tady doplnit.‘ A večer jsme pak dostali příděl 100 cigaret za nasazení a flašku rumu nebo co to bylo. A místo nosítek… Já jsem tam dělal skladníka, měli jsme plátěná nosítka, ale velitel mi řekl: ,To nedávejte vůbec ven, já už jsem zařídil, stolaři vám přivezou jiná nosítka,‘ přivezli takové naimpregnované necky, a pak se to tam skladovalo, bylo to nechutné.“

Blížící se frontu a s tím spojený chaos v hlavách německých vojáků dokládá vzpomínka ze začátku roku 1945. „Když se blížila fronta, tak za mnou přišel náš velitel Holzmann a řekl: ,Všechno sbalit a připravit na evakuaci.‘ A já říkám: ,A kam půjdem?‘ On odpověděl, kupodivu česky: ,No, ještě nevíme přesně, možná do Frýdku, jen to připravte.‘ Tak já jsem sbalil sklad. A za tři dny přišel: ,Čermák, alles auspacken (všechno vybalit)!‘ Za pár dní: ,Čermáčku, sbalte to, a víte co, naložte to i na auta.‘ To jsem si říkal, kamaráde, ty mi můžeš být ukradený, já přece nebudu utíkat, když Rusi jsou už za plotem.“

Jednou se rozhodli podívat se služebním vozem blíže na frontu. „Dřívější závodní motocyklista tam dělal garážmajstra. Ten říkal: ,Kluci, jedeme se podívat.‘ Tak jsme jeli do Rychvaldu, nahoru na ty kopce, se podívat směrem k Bohumínu, že tam uvidíme frontu. Tam u hranic jsme řekli celníkům: ,Jo jo, tady někde spadly bomby, tak to jedeme zkontrolovat.‘ Jenomže na tom kopci, kde jsme se chtěli rozhlídnout, tak tam byla polní vojenská policie, tak jsme si řekli: ,Tak tam ne,‘ a vzali jsme nohy na ramena.“

O tom, jak to mohlo při náletu taky vypadat, pojednává příhoda: „Pak tam byli někteří nejmenovaní obchodníci, kteří museli přijít jen v době náletů. Podniková auta – k nám jezdili šoféři z HAWE Bohumín, což byla továrna na rybí konzervy a měli dobré tuňáky, a když byl nálet, tak se snadno taková bedýnka tuňáka mohla ztratit. My jsme taky chodili držet služby na Mundoch. Na Slezské Ostravě, jak je teďka ta opěrná zeď na Bohumínské ulici, tak tam vyúsťovala dědičná štola. Ona byla běžně uzavřená, ale za války ji otevřeli a ta štola vedla až někam pod Bezruče, původně měla odvádět vodu ze šachet do Ostravice a tam z toho byl udělaný veřejný kryt a potom se tam začaly stavět bunkry jako ošetřovny a velitelství, po roce 1945, později se začaly skladovat brambory a také tam byla vinárna. V té štole jsme chodili na zdravotní službu, a když byl nálet, tak nikdo nesměl ven, přijel ten šofér z HAWE. Já se jdu hlásit, vezu tuňáky a někdo z té služby hup na auto a donesl celou tu bedýnku. Ten řidič za to nemohl, on musel opustit vozidlo.“

Konec války 1945

Prchnout z Ostravy do Orlové se rozhodl Lumír Čermák poté, co ho jejich velitel neustále nutil sbalit či vybalit sklad, a poté, co se začalo hovořit, že budou převeleni do Jihlavy. „Tak jsem to sbalil, vzal jsem si vycházkovou leteckou uniformu, sbalil jsem tornu, dodnes ji mám, jen červený kříž jsem později odpáral. Ten hákový kříž jsem potom z toho zpáral a dojel jsem električkou domů. Ve voze se babky bavily: ,Borok, synek, taky mlody a on idze na fronte.‘ V duchu jsem si říkal: Jo, houby, kdybyste věděly, kam jedu, babky. Táta potom všechno posbíral, co bylo nebezpečné, tu uniformu a tak, a pak sfáral s tím na šachtu a dal to kdesi do závalu a já si nechal jen tu tornu. Takže jsem domů dojel s falešnou dovolenkou a obsazení Ostravy 30. dubna jsem nezažil, ještě den předtím jsem se byl ptát v Ostravě kluků, tak zpovzdálí, jestli mě nehledají, a oni odpověděli: ,Jo, na tebe kašlou, protože se ztratilo auto se všemi pohlaváry.‘“

Konec války tedy Lumír Čermák prožil již v Orlové. „Pár dní jsem byl doma a 1. května za mnou přišel člověk, nevím, jak se jmenoval, byl to navrátilec ze Sovětského svazu, chodil k nám domů poslouchat Svobodnou Evropu, Volá Londýn, Moskvu. Přišel a řekl: ,Studente, slavnostně se oblíknout, jde se oslavovat 1. máj.‘ Tak jsme šli oslavovat 1. máj. Na náměstí se sbíhali lidi, tam byla radnice a naproti přes ulici němečtí policajti. Tak jsem šel na to náměstí a ten, se kterým jsem tam šel, se mi ztratil. Viděl jsem, jak Němci utíkají po trati od Bohumína směrem na Karvinou, vyhazují telefonní sloupy do vzduchu. Chtěli vyhodit most v Orlové, který byl nad košicko-bohumínskou dráhou, bouchlo to, zakouřilo se z toho a nic, utíkali fofrem, fofrem utíkali, to někdy předtím nějaká skupina orlovských hochů odstranila nálože, nechala tam jen mizivou část, aby to udělalo trochu kraválu, takoví ostravští Sýkorové, mladí kluci, po mostě se připlížili. Pak jsem na náměstí potkal o rok mladšího spolužáka z gymnázia. Ten člověk jednoho dne zmizel a vrátil se někdy v roce 1944, předtím byl u partyzánů a prošel půlku Slovenska, pak ho Němci zajali. Když ho zajali, tak křičel: ,Konečně jste mě vysvobodili,‘ a Němci řekli: ,Jak to?‘ Vymyslel si historku, že byl nasazený v Ružomberoku ve fabrice, že přišli partyzáni a řekli: ,Ty jsi Čech, ty musíš jít s námi.‘ Tak ho oblíkli do uniformy a sloužil u nich a jenom čekal, jestli najde okamžik, kdy bude moci od nich utéct a přidat se k našim. Udělali ho tlumočníkem a on si tam u nich orazil zvláštní rozkaz a vrátil se domů a do protektorátu.“

Lumír Čermák se aktivně podílel na osvobozování Orlové. „Toho 1. května jsme s Mirkem obsadili klášter, kde předtím sídlil Volksturm. Domorodce jsme vyháněli ven a říkali jsme jim: ,To je národní majetek, nechte to, zamyká se to, nerozkrádejte to!‘ Lidi tam nadělali hroznou spoušť. Třeba tam bylo hrozně moc koření, ale vysypaného na zem a smíchaného do kupy. Tak jsme zamkli a šli jsme na radnici. Mezitím Mirek vzkázal po jednom klukovi, ať mu matka pošle ten balík, co ho tam má, a Cifrovou uniformu, tak ten donesl dvě uniformy. Uniformu slovenského poručíka a já jsem dostal uniformu pana Cifra, vycházkovou uniformu četaře. Seděli jsme na radnici a čekali jsme, co se bude dít. Přišli dva sovětští průzkumníci a obcházeli tu harendu, kde byli policajti, a lidi jim ukazovali do těch sklepních okýnek, tak tam mrskli granáty a šli pryč. Lidi potom hurá na tu policejní stanici. Vyběhli pak ven a svlíkali tam jednoho policajta, který už byl mrtvý, boty a tak. Mirek říkal: ,Ne, ne, to já tam jdu, musím zakročit.‘ To už měl na sobě uniformu slovenského poručíka.“

Po osvobození Orlové se dokonce setkal i s vysokými sovětskými důstojníky. „Večer tam přišel velitel města, kpt. Tkačev, a Mirek se hned stavěl do pozoru a říká: ,Velitel vtarovo partyzánského štábu, generála Popova, Krajina…‘ A ten pobočník říká: ,Co? Tys byl u Popova,‘ začali se objímat, vítali se a Tkačev říká: ,A kdo je tohle?‘ – ,Eto moj četar,‘ tak mě tenkrát povýšil na četaře, v noci mě málem zastřelil, poněvadž tomu policajtovi sebral parabelu, a když to zkoušel, tak mu vyšla rána a od stolu se odrazila a tak mě to hvízdlo kolem ucha. Tam jsem spal v base, protože jinde jsem spát nemohl. To byly takové ty první dny. Stal jsem se příslušníkem Stráže národní bezpečnosti, tam jsem byl asi čtvrt roku, kdy jsem se dočkal toho, že jsem mohl jít do Prahy na vysokou.“

Dále na osvobozování Orlové vzpomínal Lumír Čermák – Kanár ve svém článku s názvem Mládí a Orlová: „Jedno úterý, časně ráno, mne budil častý posluchač našeho radia: ,Studente, hned se oblékněte do svátečního, je prvního května, jdeme slavit!‘ A bylo co oslavovat. Sotva jsme došli na kraj kolonie Mühsam k hrušce s širokým rozhledem na město, přijela po trati od Bohumína vlaková souprava s jediným plošinovým vozem, na ní pár německých ženistů. Zastavili kousek za náměstím za bánskou dráhou, aby odpálili předem připravenou nálož na jejím mostě. Když se však po výbuchu rozplynul kouř a prach, silueta neporušeného mostu ženisty vyděsila tak, že rychle (k naší veliké radosti) ujížděli dál do Doubravy, ničíce alespoň sloupy telefonního vedení podél trati. To byl tedy impozantní začátek prvomájových oslav roku 1945! A vykročili jsme radostně přímo na náměstí. Tam jsem v lidském mumraji ztratil svého průvodce, ale připojil se k jednomu z mladších spolužáků. S ním jsme vyrazili k budově kláštera, kde tehdy byla usazena ,nová německá zbraň V 3 – fotři ve vojenských uniformách‘, jak se posměšně říkalo Volkssturmu. Jeho příslušníci už dávno utekli, místo toho však se snažili po nich domorodci ukořistit, co se dalo. S prohlášením, že vše je nedotknutelný národní majetek, jsme začali vyklizovat budovu a postupně ji zamykat. Sami jsme se s dalšími českými přáteli přesunuli na opuštěnou radnici a pozorovali tak zvanou Harendu, kde zmatení příslušníci Schupo z místní policejní stanice nevěděli, kam se vrtnout, když nějaký šikula jim znepojízdnil vozidlo, připravené k ústupu. Zbraně jsme neměli, a tak jsme alespoň kusem střepu párali z německých vlajek bílé kruhy s hákovým křížem. Rázem jsme měli vlajky na uvítání očekávaných vojenských jednotek Rudé armády. Ta však nepřicházela. Dopoledne se proto táhlo plné napětí. Pak se mezi námi náhle objevil muž ve vojenské uniformě s typickou celtovou pláštěnkou. Vydával se za rozvědčíka RA, tvrdil o sobě, že je herec, ovládal i francouzštinu, pohostil nás dokonce nějakým jídlem a pitím, které vykouzlil z kapes své uniformy, a zmizel tak tajemně, jak se předtím zjevil. A dále pokračovalo velké napjaté očekávání. Nevím už, kolik bylo hodin, najednou ruch na náměstí se výrazně změnil. Pohledem z oken zasedací síně jsme zpozorovali ustupující lidi před dvěmi Rudoarmějci. Ukazovali jim pouze na budovu, kde sídlila místní pořádková policie. Ti dva naházeli do sklepních okének ruční granáty a stáhli se zpět k nádraží. V nastalém tichu několik odvážlivců vniklo do budovy, vynesli jednoho z mrtvých policistů, toho prošacovali, a dokonce svlékali. V jednom okamžiku jsme mohli obdivovat zručnost sovětských dělostřelců (nebo minometčíků?). To když jedinou ranou umlčeli německého střelce ohrožujícího okolí palbou z kostelní věže. A pak se zase situace uklidnila. Teprve večerní hodiny přinesly vzruch. Od Poruby vtáhli na náměstí unavení, zaprášení vojáci s hvězdičkami na čepicích. Do radnice nevstoupili, ale snad současně v téže době se objevil u nás československý důstojník v uniformě, představil se jako poručík Rudolf Krůček, zmocněný zajistit bezpečnost ve městě. Ke stejnému úkolu se hlásila i skupina milice, civilistů v čele s panem Hankem. Pokud si pamatuji, byl v této skupině i Drahomír Kolder, pozdější krajský tajemník KSČ. Všichni jsme byli prohlášeni za členy bezpečnostního sboru. Kdesi na nádraží se našly pro nás i nějaké zbraně. Na návrat domů nebylo ani pomyšlení, spát se také nedalo. Armáda zmizela a my jsme v hloučku stáli před radnicí až hluboko do noci. Fronta se ještě v noci zastavila zhruba na čáře evangelický kostel – kolonie Mühsam a jednotky RA se trochu stáhly. Z takticky výhodné polohy měli Němci dokonalý přehled o městě a bránili se dalšímu ústupu. V tu dobu necelý kilometr od nás vyhořel Husův dům, zabraný pro potřeby NSDAP. K naší lítosti jsme později zjistili, že tam vzala za své nejen kartotéka, ale veškeré spisové materiály této strany. Noc jsme dospali na pryčnách městské šatlavy. Ráno volala děvčata z pošty, co mají dělat, jsou samy, nikdo z Němců tam není. Prosím o spojení s ředitelstvím Dolů Orlová-Lazy, abych se zeptal na otce. U telefonu byl známý, pan Motyčka, a náhle odmítl mluvit česky. Po týdnu jsem se dozvěděl, že nad ním stál nějaký SS-Mann, který česky dobře rozuměl. Nový den byl dokonale rušný. Přicházeli občané s prosbou o odstranění zbraní a střeliva, zanechaného na jejich pozemcích. Sváželo se to vše na skládku proti nádraží ještě několik dnů. Nějaká obchodnice přišla dokonce s dotazem, co dělat s masem, které má v prodejně. Tuším, že ona také nám prozradila, že v noci stěží půl kilometru od nás stály německé tanky, ale k ránu vycouvaly do Lazů. Hlásili se také další dobrovolníci do služby u bezpečnosti. Myslím, že mezi nimi byla i skupina někde od Zlína, vedená poručíkem Valou. Vydávali se za partyzány. A snad s nimi se objevil drobný človíček, říkali jsme mu Černý Petr. Dosud jsem se nezbavil pocitu, že to byl příslušník čs. kontrarozvědky; po nějaké době totiž údajně odhalil v poručíkovi Valovi samozvance, pouhého desátníka z roku 1938, a předal ho k potrestání. Pak zmizel beze stopy. V pátek byl již ve městě klid, Němci ustoupili až ke Karviné, život se pomalu srovnával. V následujícím týdnu se s velkou slávou oslavoval definitivní konec války v Evropě. Bohužel, orlovské shromáždění na náměstí poznamenala i tragická událost. Nedaleko někde u nádraží výbuch údajně německé tarasnice zhasil život mladého chlapce, který si s touto pancéřovou pěstí snad hrál.“

Obnova skautingu po roce 1945

Po roce 1945 vypuklo u mládeže v Orlové velké nadšení pro skauting. „Já jsem se tehdy staral o kulturu, organizovali jsme různé kulturní pořady, byl jsem ve výboru SČM pro kulturu. Přišel za mnou jednou mladý komunista, který byl později krajským tajemníkem, Drahomír Kolder, a říká: ,Ty, tys byl skaut, že jo?‘ Já odpověděl: ,Jo, no byl.‘ Pak řekl: ,A tys byl rádce, aspoň mi to říkali, žes byl rádce.‘ Já povídám: ,No, byl.‘ On řekl: ,No, tak co se nestaráš o ty děcka malé. Já bych se o ně staral, ale já jaksi na to nemám oprávnění.‘ Kolder řekl: ,My je nemůžeme přijmout, do 15 let ty děcka nemůžou.‘ A já odpověděl: ,Tak to je fajn, já se toho hned ujímám,‘ a hned jsem zakládal středisko.“

V roce 1945 tedy Kanár zakládá středisko v Orlové a stává se jeho vedoucím. „To bylo asi 200 děcek, co se hlásilo, od takových pišišvorů od šesti sedmi let až po čtrnáctileté kluky. S hrůzou jsem zjistil, že asi 1/3 jsou holky, tak co teď, co já budu dělat s holkama. Já jako rádce družiny jsem dělal s klukama, to jsem věděl, co s nimi dělat, ale co já tam budu dělat s těma holkama. A to jsem byl ještě ve Stráži národní bezpečnosti a jedné jsem tam říkal: ,Ty, pojď se starat o ty holky.‘ A ona říkala: ,Ale prosím tě, já to neumím, ale podívej se tamhle u Kotase, ta byla skautkou v Petřvaldě už za první republiky.‘ Tak jsem ji přesvědčil a udělal z ní vedoucí oddílu a skončilo to tak, že jsem s ní 63 roků ženat. V Praze při studiu jsem si udělal vůdcovské zkoušky, ona si mezitím udělala lesní školu v roce 1945, 1. slezskou lesní školu. Stala se pak oblastní velitelkou a já byl pořád jenom velitel střediska.“

Potom odešel Kanár studovat do Prahy a středisko v Orlové řídil na dálku. „Jezdil jsem jednou za měsíc domů a první, co bylo, tak byla cesta do klubovny.“ Jedním z velkých plánů byla myšlenka skautské rezervace, avšak na to již vinou pozdějších událostí nedošlo.

S orlovskými skauty úzce spolupracoval Květoň, Kanárův bratr. „Brácha mi jednou povídá: ,Ty, člověče, vy byste mohli se svýma děckama natočit takový propagační film, jak se ozeleňují holiny.‘ Tak pod jeho vedením jsme ten film v roce 1947 natáčeli. Ten instruktážní film se nikdy nedal dohromady, poněvadž se situace se skauty stala povážlivou a brácha mi řekl: ,Já to teď nemůžu se skautama pustit,‘ tak to někde zůstalo. Až po roce 1989, po různých peripetiích se ten film konečně sestříhal, jmenuje se to Skauti pomáhají přírodě, je to asi 18minutový pořad.“

Lumír Čermák vyprávěl, že bylo velmi výhodné studovat v Praze. „Chodil jsem hodně na ústřední radu a přiznám se, že do značné míry ze zištných důvodů, protože když už jsem byl na ústředí, tak jsem často zjistil, že přišly nějaké materiály, a já jsem hned něco získal pro Orlovou, pomáhal jsem také v administraci skautských časopisů. Díky tomu jsme dostali mnoho stanů, avšak dnes z toho nic neexistuje, poněvadž se to všechno po roce 1948 záhadně ztratilo. Pan farář měl pro skauty pochopení a ten říkal: ,Dejte všechno na faru,‘ tak to tam odvezli. A později mi jeden skaut řekl: ,Víš, on pan farář potom zblbnul a po kolenou šel až na Velehrad žádat o odpuštění,‘ ale ty věci, co tam byly, se už nenašly, on je snad potom předal mládežníkům, on byl pokrokový.“

O svém členství v KSČ řekl Lumír Čermák: „O tom, že jsem byl člen strany, to je fakt. Vyrostl jsem v prostředí, které mě přímo utvářelo tím směrem. Ze sociálního hlediska jsem v tom roce 1945 myslel, že opravdu dokážou něco udělat. V debatách v roce 1945 s lidovci, národními socialisty, já tehdy bezpartijní, jsem jim říkal: ,Poslyšte, neblbněte, ti staří komunisti neumí nic jiného než bořit, ale přijdou mladí a ti se snad budou chovat trochu jinak.‘ Když ale člověku dáme moc, tak na to zapomene. Tak to bylo i dřív a viděl jsem dost. Moje rozčarování začalo tím, že jsem viděl, že o stanovách strany ti funkcionáři málo vědí. Každý zaměstnanec krajského nebo okresního výboru měl větší slovo než volení členové. To bylo moje rozčarování a zjistil jsem, že k sociální rovnosti to nepovede, ale ono to nepovede ani teď. Myslel jsem si, že to je strana, která chce právě pomoci chudým, kteří jsou na tom bídně, později jsem poznal, že to nebylo tak jasné a jednoduché.“

Činnost ve skautingu v letech 1968–1970

„V roce 1968 se uskutečnilo setkání bývalých skautských činovníků, které se konalo v jednom ostravském kině. Bylo tam velké shromáždění a dost lidí tam vystupovalo, které jsem ani neznal. Z dřívější doby jsme znal Pavla Ženatého, Karla Líbu, Motana a Votoupala. A na mě to tam nepůsobilo dobře, to prostředí, mně to tam připadalo takové dusné, a zejména ten mluvčí, to bohužel nevím, kdo to byl, ale mluvilo se o něm jako o někom, kdo to povede. Ten mluvčí dost odsuzoval lidi, kteří nezůstali věrni Junáku a dělali třeba v oddíle TOM apod. Mně se tyhlencty metody moc nelíbily, protože jsem si říkal, že jde o to, aby lidi pro děti dělali, ne, aby si vyřizovali své účty. Neměl jsem v Ostravě pocit, že jsem vázán k nějakému oddílu. Ptal jsem se Votýpa, jestli zase povede oddíl, a on říkal: ,Já nevím, jak to všechno dopadne, ale jedno vím, že jsem hodně dlužen Jednotě, která ten náš oddíl TOM podporovala, a já myslím, že bych jim to měl splácet, ale nevím, jestli se to dobře vyvede. Tehdy jsem měl dost jiné práce a ještě jsem byl ve Vědeckotechnické společnosti i ve Svazu stavebních inženýrů, takže jsem si říkal: ,Spolků už mám dost, ne, radši ne.‘“

21. srpna 1968

Tehdy byl Kanár zaměstnán u Báňských projektů, chvíli dělal i zástupce ředitele, zároveň byl také předsedou komise vodního hospodářství v Ostravě. „Z titulu předsedy té komise jsem 21. srpna 1968 musel spěchat do vodáren, poněvadž si tam nevěděli rady s nějakým majorem, který přišel s bandurskou, že na Hranečníku v kasárnách neteče voda. Pořád mi říkali: ,Co máme dělat, co máme dělat?‘ A já jim odpovídal: ,Dělejte to klidně, jděte zjistit, proč neteče.‘ Pak se ukázalo, že v kasárnách někdo zavřel hlavní ventil a on ten důstojník byl prý hrozně naježený. Ve vodárnách nebyl tenkrát nikdo z šéfů. Pak jsem potkal na schodech jednoho investora, který mi říkal: ,Tak co, jak se máš?‘ Tak jsem mu odpověděl, jak jsem si to myslel: ,Jako pod ochranou!‘ – ,Ježíšmarjá...!‘ Vyvrcholilo to tím, že jsem na jedné schůzi prohlásil, že nemůžu pochopit, proč se proti protestujícím študákům poslala nákladní auta s kamením a s Lidovou milicí, místo aby se šlo na fakultu a tam se to těm klukům vysvětlovalo, nechci opakovat ten výrok, co slyšela to první ráno ode mě moje žena. Tehdy jsme se probudili a před okny jsme měli tanky, tak jsem je pokřtil, jak jsem po havířsku uměl.“

Od 21. srpna byl Lumír Čermák – Kanár „persona non grata“ za svou otevřenou kritiku okupace a následný postup orgánů státní moci. Vzápětí přišel o vedoucí funkce na pracovišti, byl odvolán z komise vodního hospodářství města Ostravy, snížili mu plat a nesměl odborně publikovat.

Skaut po roce 1989

Na konci roku 1989 četl Kanár v novinách výzvu, že do Prahy svolávají všechny činovníky na setkání. „Tehdy jsem říkal Pavlovi Ženatému: ,A pojedeš tam?‘ A on odpověděl: ,Co bych tam jezdil, my si to tady uděláme sami.‘ A mě potom nepozvali, tak nějak jsem pocítil, že asi nejsem dvakrát žádaný.“ Později se však Kanár stal členem ostravské rady, konkrétně jejím tajemníkem.

Dle zkušenosti Kanára lze usuzovat, že se v Ostravě po roce 1989 odehrály uvnitř Junáka některé boje. „Myslím, že mezi skauty bylo dost těch, kteří tak trochu snobsky dávali najevo, že jsou někdo... Mnoho skautů již nemělo vzájemné vazby a kontakty. Dělali jsme tehdy taková setkání pro oldskauty, kde jsme je vybízeli ke spolupráci. Přišlo tam dost lidí a mě zarazilo... My jsme jim říkali: ,Pojďte pomoct!‘ Načež se objevil hlas: ,No my se složíme, dáme po stovce, dvoustovce ve prospěch těch děcek.‘ Ale zapojit se a začít dělat, on už každý měl nějakou svoji funkci, nějaké své zaměstnání.“

Slezský odboj a Ivančena se stala důležitou kapitolou v Kanárově badatelské činnosti. O Ivančenu se začal zajímat v roce 1989, protože některé věci mu neseděly a v novinách byly rozporuplné zprávy. Navázal například spolupráci s prof. Mečislavem Borákem a začal se pídit po nějakých dokladech. Ostravská rada Junáka se kvůli Ivančeně dostala do hloupého sporu kvůli problému s pamětní deskou. Br. Kornáš si tehdy zašel za historiky, aby mu potvrdili, že to je tak v pořádku, a uvedl tam o jedno jméno méně. Ty informace se všelijak rozcházely. Vysvětlení problematiky počtu jmen je nasnadě, protože mohylu na Ivančeně založil Sláva Moravec se svým oddílem a on myslel na své lidi, ale už se zapomnělo na ostatní, kteří nebyli přímo členy ostravského oddílu. „Když se potom objevili Brňáci, že se musí v Těšíně dát pamětní deska skautům a začalo se mluvit o slezském skautském odboji, tak já jsem říkal: ,To je něco nehorázného, Pavle, já s tím nechci nic mít společného, protože tam bylo zastřeleno 81 lidí, i Poláci tam byli zastřeleni, jestli ten či onen byl v tom seznamu zastřelených, záleží, jestli byl skaut nebo nebyl?‘“ Otázka skautského odboje je velmi problematická.

Lumír Čermák – Kanár se zabýval osudy Heythuma, prvního ostravského skauta a zakladatele skautingu v Ostravě. Našel totiž v Ostravě Heythumovu švagrovou, která nalezla jeho skautský deník.

O Heythumovi napsal Kanár článek: „V sobotu (5. 4. t. r.) pořádal jsem přednášku O skautingu, po které se přihlásili i ostatní junáci také z jiných škol. V neděli, den nato ubírali jsme se na první společnou oddílovou vycházku. Počasí bylo pěkné, hoši byli nadšení. Odtud pak již počíná pravidelný život v I. oddíle Junáků česko-slovenských skautů v Mor. Ostravě. Tato slova si zapsal v dubnu 1919 do skautského zápisníku student české vyšší zemské reálky v Mor. Ostravě Antonín Heythum. Tento neúnavný propagátor junáctví ještě před převratem půjčil náčelníkovi ostravského Sokola Základy junáctví od A. B. Svojsíka, podílel se na zajištění přednášky vrchního vůdce ve slezskoostravském kině Palace v neděli 27. dubna 1919, v červnu 1919 přijímal do svých rukou za přítomnosti náčelníka amerických skautů, majora L. J. Riouta, slib členů I. oddílu. Narodil se v Čechách, v Mostě 23. 5. 1901. Poprvé nalézáme jeho jméno ve výroční zprávě ostravské reálky za školní rok 1915/1916 mezi žáky IV. třídy české národnosti, náboženství katolického s latinskými obřady. Již v lednu 1916 založil – podle zkušeností nabytých v 6. oddíle v Praze, kde před příchodem do Ostravy žil, menší družinu. K povinnému řečnickému vystoupení v maturitním roce 1918/1919 si jeho spolužáci volili témata historická a literární nebo hovořili o svých budoucích studijních oborech. On, ačkoliv se jediný ze třídy hlásil na architekturu, si zvolil přednášku o skautingu. Po maturitě (písemné zkoušky 21. až 24. 5., v době, kdy připravoval skautské vystoupení v rámci slavnosti Majales, ústní 12. až 14. června, těsně před výletem oddílu do Beskyd a před oddílovým slibem) odešel do Prahy studovat architekturu, pozemní stavitelství a konstrukci lodi. Tam ztrácíme stopu o jeho skautské činnosti. Předpokládáme však, že tak jako řada pozdějších vysokoškoláků – junáků, i on se jistě aktivně podílel na životě některého pražského oddílu. Přímé doklady o tom však nemáme. Není ale jeho úprava hrobu básníka a skauta Jiřího Wolkra v Prostějově z roku 1925 dostatečným dokladem o jeho skautské věrnosti. O to víc je dokladů o jeho práci výtvarné a odborně: jeho jméno nalezneme ve všech českých slovnících naučných, z nich vyjímáme: 1924 – stává se stálým výtvarným spolupracovníkem Národního divadla v Praze. V letech 1924/1925 – šéfkonstruktér a spoluzakladatel Osvobozeného divadla. V letech 1927/1929 – šéf výpravy českého městského divadla Olomouci, 1929 – vrací se do Prahy, obnovuje nemocí přerušené studium, spolupracuje s Vinohradským divadlem, navrhuje výpravy pro hry i v Brně a Ostravě (do konce roku 1934 se uvádí 76 výprav, mezi nimi ke hrám Moliére: Cirkus George Dandin, Shakespeare: Kupec benátský, O’Nellle: Podivuhodná mezihra, spolupráce s režiséry K. Dostálem, K. H. Hilarem, J. Hurtem i E. F. Burianem). Zřizuje si návrhovou kancelář (nejznámější stavba – rodinný dům v Praze na Babě pro výstavu vzorného bydlení 1932), která se záhy stane galerií současného umění. Jako malíř – konstruktivista vystavuje v Devětsilu, Klubu architektů, Mánesu v Praze, ale také v Brně, Paříži, Amsterodamu, New Yorku. Úspěšný je i svými projekty a realizací výstav (celostátní sklářská výstava v Praze – 1933, světová výstava v Bruselu – 1935). Jeho život značně ovlivnilo vyslání do San Franciska v roce 1938 na instalaci čs. části světové výstavy. Tam ho zastihla zpráva o Mnichovu – do vlasti se již nevrátil, usadil se v USA. I tam se uplatnil jako scénograf (spolupráce s E. Piscatorem na Králi Learovi), ale především jako vysokoškolský pedagog. Na kalifornské technice v Pasadeně založil ústav průmyslového designu, v roce 1945 byl povolán na kolumbijskou universitu v New Yorku přednášet architekturu. Do Evropy se vrátil hledat ztrácející se zdraví v roce 1953. Léčil se – žel – neúspěšně v Bavorsku, kde 10. ledna 1954 v Mnichově zemřel.“

Zároveň byl Kanár činný i jako autor článků, neboť ho inspirovala příručka Skautská praxe od Velena Fanderlika. Psal pak články do Březového lístku, který vycházel ve Svobodě, a redakci vedl Lumír Mikulka, velký fanda Jaroslava Foglara – Jestřába. „Dával jsem tam takové stručné rady, jak se orientovat v terénu, jak se chodí podle mapy, nakonec jsem z toho stvořil takovou bibli a jeden rukopis jsem dal ORJ Ostrava a druhý rukopis mi zůstal, poněvadž Praha to nakonec nevydala.“

Pět Kanárových setkání s Ostravou

Své ostravské setkávání popsal Kanár v rukopise s názvem MÁ SKAUTSKÁ SETKÁNÍ S OSTRAVOU: „Setkání první – Psal se rok 1934, blížily se prázdniny, já se připravoval k přijímacím zkouškám na reálné gymnázium v rodné Orlové. Ale nic nebránilo tomu, abych denně nebyl na sousedním cvičišti jednoty Sokol Orlová I. V ní byli moji rodiče členy a otec činovníkem, já tam cvičil v žactvu. Na tomto cvičišti na den 17. června se připravoval Den brannosti. Pozvány byly tehdy k účasti školy a všechny organizace, zaměřené na tělocvik a brannou výchovu. Závodilo se v různých sportovních disciplinách a skauti dokonce postavili bokem běžecké dráhy stanové městečko, kde předváděli svou běžnou činnost. Dostavili se i junáci – skauti z Ostravy. (Tehdy jsem ovšem nevěděl, z kterého sboru či oddílu, ba o vnitřní struktuře této organizace neměl ani tušení.) Večer uspořádali skauti velký táborový oheň. To bylo pro mou romantickou dětskou dušičku něco zcela jiného než ukázněné cvičení na povel v sokolském žactvu. A ty písničky, které se tam zpívaly! Velmi se mi líbila taková indiánská (Z šedé je mlhy nad řekou závoj stkán...). Po prázdninách jsem začal chodit na orlovské reálné gymnázium a hned se také přihlásil ve skautské klubovně, kolem níž jsem dříve chodíval občas z obecné školy. Setkání druhé: Od té chvíle jsem sice jako dříve cvičil pravidelně v sokolském žactvu, ale hlavně pobýval na hřišti nebo v klubovně orlovských skautů. V oddíle mne přijali vřele. Když přišla zima, starší roveři napustili hřiště vodou, my mladší jsme pilně smetali sníh z ledové plochy. Po absolvování nováčkovské zkoušky jsem byl připravován do hlídky pro závodní vycházky pořádané ve Slezsku. V roce 1936 byl VI. ročník těchto závodů přičleněn k jubilejnímu zemskému sjezdu v Českém Těšíně. Zúčastnily se tehdy i hlídky ostravské, ale má pozornost byla upoutána jinam. Vždyť jsem se mohl dostat do bezprostřední blízkosti zakladatele Svazu junáků, skautů a skautek, náčelníka Svazu, bratra A. B. Svojsíka a bratra generála Klecandy, kteří se 30. 5. a 1. 6. podíleli na oslavách 25. výročí založení Svazu. Zato v červenci jsem jako účastník orlovského tábora na Oravě několik dnů patřil k hostitelům Ostraváků. Zavítali k nám se svým putovním táborem skauti pravděpodobně z 2. ostravského oddílu. Vedl je přátelský, štíhlý, vysoký, tmavovlasý, tehdy dvaadvacetiletý učitel, kterému se jinak neříkalo než Luma podle jeho křestního jména, bratr Lumír Jedlička. Teprve po letech mi Luma prozradil účel jejich návštěvy. Vedoucí našeho oddílu, Josef Fibinger – Mery, působil již dva roky v Ostravě a před táborem byl jmenován zástupcem ostravského okresního zpravodaje. Pracovní vytížení mu nedovolilo být s námi na táboře celou dobu a poprosil tedy Lumu o kontrolní návštěvu. Mezi staršími členy putovního tábora byl i Lumův rodný bratr, Jano Jedlička. Toho postihla ,ostražitost‘ jedné naší hlídky, když kontroloval její bdělost plížením houštím od potoka. Bez pardonu dostal přes záda holí! Z mladších jsem se sblížil zejména s Fráňou Richterem – Richardem Lví srdce. Žel, již nikdy potom jsme se nesetkali. Ačkoliv již v příštím roce na VII. ročníku závodů (Opava – Frývaldov) jsme byli s ostravskou hlídkou spojováni (oni i my jsme byli za svůj okres hlídkou jedinou). Ale z ostravské hlídky jsem se spíš seznámil s Josefem Votoupalem – Votypem. Tehdy se již začala ostře vyhrocovat politická situace. Poznali jsme to i my. Při návratu do Opavy pronásledovali náš autobus němečtí ordneři. Po prázdninách jsem se stal rádcem družiny Kamzíků. A politické dění se stávalo výbušným. Vzpomínám na cvičení civilní protiletecké obrany, na částečnou mobilizaci na jaře 1938, na služby při odvodu koní, na noční hlídky až po zábor Těšínska tehdejší sanační polskou vládou. To byl také zánik našeho skautského oddílu v Orlové a důvod k hojné migraci českého obyvatelstva do okleštěné Československé republiky. Setkání třetí – Také řada našich členů se musela z Orlové vystěhovat, my jsme zůstali. České školy byly zavřeny a do polských jsem odmítl chodit, stejně otec očekával vyhoštění každým dnem. Nakonec k němu nedošlo. Pro mne nastal rok nucených prázdnin. Až po roce, kdy rozdělené Polsko obsadilo německé vojsko a Těšínsko bylo přičleněno k německému Hornímu Slezsku, jsem začal (na propustku) jezdit do školy v Ostravě. Časem jsem se tam potkal s několika přestěhovanými vrstevníky, mezi nimi i s bývalými členy orlovského oddílu. Kdosi z nich, snad br. Skopal nebo Labor (oba po válce vedli 10. a 26. ostravský oddíl) mne požádali, abych jim pomáhal. To byl již Junák německou správou zakázán, ale dál se pracovalo v duchu skautském pod hlavičkou Klubu českých turistů (Mládež KČT – Káčata). Při dojíždění a často i odpoledním vyučování to ovšem nebylo jednoduché. Přesto jsem začal mezi Káčata docházet. Pamatuji si na hřiště na pravém břehu Ostravice poblíž tehdejšího kina Oko i na Nádražní třídě blízko plynárny. Tam jsem poznal bratry Lubu Motana (v roce 1945 vedl ostravskou jedničku), Slávu Moravce (po válce vedl 30. oddíl) a Karla Libu (později vůdce BVÚ). Ale nějak jsem se v tomto novém prostředí necítil dobře. Nevím, čím to bylo, pozoroval jsem jakési protektorství ,domorodců‘, vnímal jsem odstup některých Ostraváků, ba možná i nádech nedůvěry. Ostatně – v té době byla na místě. Když se začalo mluvit i o nadřízenosti Kuratoria mládeže také nad Káčaty, raději jsem s těmito kontakty skoncoval. Setkání čtvrté – Nový rok 1945 začínal výrazným náznakem porážky nacistů a osvobození celé Československé republiky. Proto z Ostravy odcházím zpět do Orlové a hned od 1. května, kdy do města vstoupila ruská vojska, začínám pracovat v Národní stráži bezpečnosti a ve svém volnu ve Svazu české mládeže. A ujímám se dětí, které se do svazu houfně hlásily. Náš předválečný orlovský vůdce, který již před válkou bydlel se svou rodinou v Ostravě a stal se tam okresním zpravodajem, zahynul i s manželkou a se synem při náletu na Ostravu (na jeho památku byl pojmenován náš 1. chlapecký oddíl jeho jménem). V Orlové vzniká celé junácké středisko, které vedu, na kontakt s ostravskými skauty není čas. Výjimku tvoří Votyp, kterého pozvala Dlouhonožka, aby nám pomohl v rádcovském kursu. (Můj známý bratr Luma Jedlička se stal mezitím zemským náčelníkem). V říjnu navíc odcházím na vysokoškolská studia do Prahy. Tam dokonce bydlím na koleji s Honzou Adamem, zástupcem vedoucího 7. oddílu Ostrava 1, poznávám sice mezi posluchači ještě několik ostravských skautů, ale dávám přednost docházení na Ústřední radu Junáka pomáhat v administraci skautských časopisů (občas se také něco dostalo přednostně i pro orlovské středisko), na další kontakty s Ostraváky nezbýval čas. A v roce 1949 je činnost Junáka ukončena z moci úřední, tím jakékoliv styky definitivně končí. Setkání páté – V roce 1952 nastupuji do zaměstnání v Ostravě do Báňských projektů (BPO). Tam s bývalými skauty (jako byl Jaroslav Vindák, ten také hned po válce vedl kterýsi ostravský oddíl) zakládáme turistický kroužek při závodním výboru ROH, později dělám ve skautském duchu i mototuristiku ve Svazarmu. V divadle či na koncertech se potkáváme s manžely Votoupalovými, oba skauti, jako my. Vyprávějí o své činnosti v turistickém kroužku tělovýchovné jednoty (Junák byl opět zakázán), kde činnost dávných Káčat pokračuje v Turistických oddílech mládeže (TOM), dovídám se i o dalších skautech, pracujících v junáckém duchu v TOM, ale také ve Svazarmu. Na spartakiádních vystoupeních turistů (účastníme se s naším turistickým oddílem BPO) se po letech setkáváme s Lumou Jedličkou i Karlem Libou, který vede ve skautském duchu oddíl BVÚ. Rok 1968 je zapsán v dějinách jako pražské jaro. V KSČ nastává značná diferenciace členů, s novým vedoucím tajemníkem se začínají uvolňovat i demokratizační procesy ve státě. Takže se obnovuje i činnost Junáka. V Přívoze se 2. 4. 1968 scházejí bývalí činovníci a ustavují ostravskou organizaci. Spolu s bratrem Vindákem se účastníme této schůzky, ale do junácké práce se nezapojuji. Znovu pociťuji onen odstup Ostraváků k cizímu skautovi z doby válečné v Káčatech, navíc v té době jsem značně exponován. Vedle svých úkolů vedoucího vodohospodáře v zaměstnání pracoval jsem jako předseda komise vodního hospodářství statutárního města Ostravy, byl jsem členem krajského výboru vědeckotechnické společnosti vodohospodářské (VTS), ale také jednatelem v ostravském svazu stavebních inženýrů. Další funkci bych zodpovědně nemohl vykonávat. Po sametové revoluci roku 1989 se svolávají v Praze starší skautští činovníci, aby obnovili činnost Junáka. Před touto schůzkou na besedě VTS vodohospodářů se ptám Pavla Ženatého, v té době vedoucího pracovníka podniku Povodí Odry, zda se tam jede podívat (v roce 1968 byl zvolen předsedou ostravské rady Junáka a pak ještě v roce 1969 členem Ústřední rady). Odbyl mne strohým způsobem: ,My to setkání nepotřebujeme, ostravskou radu si ustavíme sami, až bude čas.‘ Tak se stalo, že o ustavujícím aktivu 16. 12. 1989 v ostravské radnici jsem se dozvěděl až po něm, tuším od bratra Votoupala, který pracně hledal lektory pro vůdcovský kurz. Dlouho mne nemusel přemlouvat. Jako lektor vůdcovského kurzu jsem se stal i členem zkušební komise pro první zkoušky vedoucích i vůdců. Pak již věci měly rychlý spád. Ostravská rada Junáka sídlila tehdy v bývalé budově SSM v ulici Na Jízdárně. Tam došlo k prvnímu většímu setkání oldskautů a já byl zvolen vůdcem 50. klubu OS Ostrava. Tehdy jsem definitivně vstoupil do povědomí Ostraváků. Velmi záhy majitel budovy přestěhoval OstRJ i náš klub do místností bývalé školky na Sládkově ulici. Tam dosavadní tajemník OstRJ, bratr Ing. Jaroslav Psota, požádal o uvolnění a volba padla na mne. To jsem nabyl pocit, že jsem se stal konečně opravdovým ostravským skautem.“

Závěrem, vzkaz skautům

Skautům vzkazuje: „Zůstaňte čistí, co více můžu říct. Držte se našeho skautského zákona.

Poctivost ve všem a vždycky.“

Za zásluhy byl v roce 1999 Kanár přijat do Svojsíkova oddílu, do Slezské družiny Petra Bezruče.

Lumír Čermák — skautské zkoušky a vyznamenání:

1935 nováčkovská zkouška

22. 6. 1936 druhotřídní junácká zkouška

31. 1. 1946 čekatelská a vůdcovská zkouška

30. 9. 1946 Svazem národní revoluce navržen na Junácký kříž Za vlast

8. 10. 1991 Medaile díků č. matr. 1826

1995 60 čestných let matr. č. 4678

9. 10. 1999 člen Svojsíkova oddílu pod číslem A-550

21. 8. 2002 Medaile díků č. matr, 2715

24. 4. 2004 vyznamenání stříbrné Syrinx č. prot. 360

11. 10. 2004 poděkování za skautskou službu v letech 1990–2000

Za působení ve Svazarmu do roku 1989:

Odznak za obětavou práci II. (stříbrný)

Odznak za obětavou práci I. (zlatý)

Odznak za aktivní práci

Odznak za rozvoj organizace

Jiná uznání:

Hornické vyznamenání Za pracovní obětavost, pamětní medaile vlády ČSR 1970

Pamětní odznak ČSPB Vsetín 1975

Bibliografie k osobě Lumíra Čermáka – Kanára a jeho rodiny (viz dodatečné materiály)

Čermák, Lumír: Neupadnou v zapomnění? Těšínsko, 1996, roč. 39, č. 4, s. 27–28.

Čermák, Lumír: Odešel vzácný člověk (P. Ženatý), In: Moravskoslezský den.

Čermák, Lumír: Kolébka skautingu na Těšínsku, In: Sborník moravského nár. Kongresu, 2004.

Čermák, Lumír: Bez Chladné vody by nebylo Ivančeny, historie Slezské lesní školy, Skauting.

Čermák, Lumír. Sakrální stavby v Karviné-Doly. In: Těšínsko, 2004, Roč. 47, č. 1, s. 5–10.

Čermák, Lumír. Neupadnou v zapomnění? In: Těšínsko, 1996, Roč. 39, č. 4, s. 27–28.

Čermák, Lumír. Skauting na Těšínsku v 1. polovině 20. století. Těšínsko, 2005, Roč. 48, č. 4, s. 6–13.

Čermák, Lumír: Vzpomínka na Karla Dvořáčka. In: Těšínsko, 1986, č. 2, s. 26–28.

Čermák, Lumír: Několik poznámek k článku sokolská župa atd. in Těšínsko, 1993 č. 2.

Čermák, Lumír: Poznámky k počátkům turistiky v těšínských Beskydech. In: Těšínsko, 2000 č. 3.

Čermák, Josef: Příspěvek k dějinám hornictví na Orlovsku. In: Výroční zpráva městské spořitelny v Orlové 1931.

Janák, Dušan: Sokolská župa těšínská Jana Čapka v Orlové po únoru 1948. In: Těšínsko, 1992, roč. 35, č. 4, s. 13–15.

Čermák, Lumír: Skauting na Těšínsku v 1. polovině 20. století, Těšínsko XLVIII/4.

Čermák, Lumír: Rozdělená rodina. In: Těšínsko 1999, č. 2, s. 28–30.

Novotný, Gustav: SZMO, Významný rodák Květoň Čermák.

Čermák, Lumír: Svaz Junáků – skautů a skautek Republiky československé ve Slezsku a širším Ostravsku str. 55, vlastním nákladem, 2002.

Čermák, Lumír: Skauti pomáhají přírodě (prof. Dr. Tech. Ing. Květoň Čermák trochu jinak). Těšínsko XLII, 1999.

Další články v místním tisku, skautském periodiku atd.

1992.3.20 Počátky skautingu na Těšínsku; Svoboda, Březový lístek (S-BL) 1992.04.22 Junáci průkopníky rekultivací v OKR, S-BL

1992.05.20 Jak vznikal a pracoval SJS RČS, S-BL

1992.06.17 Smutné výročí (Plajner), S-BL

1992.07.15 Na pochodu krajinou, co je to orientace, S-BL

1992.07.22 Na pochodu krajinou, Jdeme podle turistických značek, S-BL

1992.07.29 Na pochodu krajinou, s mapou a buzolou, S-BL

1992.08.05 Na pochodu krajinou, zůstali jsme bez buzoly, S-BL

1992.08.12 Na pochodu krajinou – je severka na severu, S-BL

1992.08.19 Na pochodu krajinou, Není poledník jako poledník, S-BL

1992.09.09 A.B.S. mezi námi, S-BL

1992.09.16 Skauti nebo junáci, S-BL

1992.10.07 Není vůdce jako vůdce aneb stupně skaut, výchovy, S-BL 1992.10.14 Zemské uspořádání SJS RČS, S-BL

1992.10.21 Organizační síť SJS RČS, S-BL

1993.01.06 Lesní školy, S-BL

1993.01.13 U Chladné vody byla SLŠ, S-BL

1993.01.20 Kolik bylo Slezských lesních škol, S-BL

1993.03.03 Varování nejen pro skauty S-BL

1993.05.12 Na pochodu krajinou Azimut je když , S-BL

1993.05.19 Na pochodu krajinou Cestou k Mývalovi S-BL

1993.06.17 Na pochodu krajinou Chystáte se na vycházku, S-BL

1993.07.01 Na pochodu krajinou Kudy kudy cestička, S-BL

1993.07.29 Na pochodu krajinou Jak je to s těmi vzdálenostmi, S-BL

1993.08.05 Na pochodu krajinou Jak lze odhadovat vzdálenosti, S-BL

1993.09.16 Staré Ještěrysko, S-BL

1993.10.21 Staré Ještěrysko, Znalec contra vědec, S-BL

1994.5. Kdo byl první ostravský skaut a co o něm víme, OZ OsRJ

1994.9. Kdo byl Mery a co o něm víme, OZOsRJ

1994.11. Poučení z minulosti (Organizace SJSaS ČSR, OZ OsRJ

1995.5. Z deníku zakladatele, Ostravský zpravodaj Ostravské rady Junáka (OZ OsRJ)

1995.6. A ještě Harcerze, Skauting čís. 11, str. 132, ročník 33

1995.9. Jak se u nás závodilo, OZOsRJ

1996.4. Dodatek k článku Vzpomínka na jednoho z budovatelů ostravského skautingu

1996.10. Kdo jsou a co chtějí, Zpravodaj Mar. Hory

1996.11. Za bratrem Pavlem Ženatým, OZOsRJ

Pro potřeby projektu Skautské století zpravoval Jakub Foldyna – Elf, foldyna.jakub@gmail.com

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: A Century of Boy Scouts

  • Witness story in project A Century of Boy Scouts (Jakub Foldyna)