Josef Čermák

* 1952

  • „My jsme s mým biřmovacím kmotrem v roce šedesát osm v srpnu, na začátku srpna nebo v první polovině srpna jsme byli asi deset dnů v Rostocku, u moře. A pak když jsme se vraceli, tak mi bylo divné, že jak jsme se blížili k našim hranicím, tak na železničních vagonech byla naložená vojenská technika. Byla to vlastně ta technika, která... Tady bylo cvičení velké a pak ti cvičící vojáci, ty cvičící jednotky, pořád neodcházeli. Pořád to bylo takové rozpačité, kdy tedy už zase odejdou z našeho území. A oni pak tedy přece jenom odešli, ale někteří odešli jenom za ty hranice, čili pak toho jednadvacátého srpna přišli. Mně bylo šestnáct let.“

  • „A mám z toho takový vjem, když jsem hovořil o té vnitřní svobodě a o tom, jak člověk vnímá tu Boží ruku nad ním... Tak hned při mém příchodu na vojnu, hned ten první den, tak já jsem si vzal s sebou Nový zákon, Písmo svaté. To je pro mě důležité, Boží slovo, abych s ním denně byl v kontaktu. A tak jsem tam stál, oni nás ostříhali, museli jsme ty šaty, ve kterých jsme tam přišli, tak to se posílalo potom domů. Tak jsme tam stáli v trenýrkách a já jsem držel Písmo svaté v ruce. A když na mě přišla řada, tak se mě ptali - nejdřív se mě ptali na jméno, to se všechno zapisovalo zase znovu, a pak říkali: 'Tamhle máte vaše věci,' a říkali: 'Co to máte v ruce?' Říkám: 'To mám Nový zákon, Písmo svaté, to já potřebuju.' A oni řekli: 'Ne, ne, to, co budete potřebovat, to všechno vám armáda zajistí, všechno - od kapesníků…' Když mám bránit vlast, tak musí být o mě postaráno, o toho vojáka, tak všechno, co potřebuje, že jo… Tak jsem říkal: 'Tohle já opravdu potřebuju.' Říkali: 'Ne, ne, to pošlete domů.' A tak jsme tam chviličku okolo toho spolu hovořili, byl to takový ping pong, který jsme tam hráli slovní, a teď už jsme zdržovali ty ostatní, tak oni to museli vyřešit. A tak pak řekli: 'Tak si to nechte a už běžte dál.' Takže já jsem v těch trenýrkách s tím Písmem svatým postoupil pak dál.“

  • „Pak jsme nastoupili prvního září do druhého ročníku střední všeobecně vzdělávací školy, což je dneska gymnázium, v Jihlavě a naše třídní profesorka nás přivítala a řekla: 'Podívejte, to, co jste prožili, tak to si ponesete celý život, to už je ve vás.' A řekla nám: 'A druhý den jdeme na bramborovou brigádu, budeme sbírat brambory nad Jihlavou na těch polích, kde byla zakopaná ta vojenská technika.' Takže my jsme tam mezi nimi sbírali brambory, bylo to velmi zajímavé.“

  • Full recordings
  • 1

    Kadaň, 26.04.2021

    (audio)
    duration: 32:18
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Desatero mi umožňuje žít vnitřně svobodně, i když vnější svoboda chybí

Josef Čermák v mládí
Josef Čermák v mládí
photo: archiv pamětníka

Josef Čermák se narodil v Jihlavě 9. srpna 1952. Ve dvou letech mu zemřel otec a vyrůstal pouze s matkou. Pochází ze silně věřící rodiny a to jeho život zásadně ovlivnilo. V Jihlavě absolvoval základní i střední všeobecně vzdělávací školu. V srpnu 1968 jel k moři do Rostocku v tehdejší Německé demokratické republice. Když se vracel domů, na železnici ho překvapilo množství vojenské techniky za našimi hranicemi. Vzpomíná na okupaci, o které se dozvěděl z rádia, i na zářijový školní výlet do Prahy, kde je vzala paní učitelka na prohlídku boji poznamenaného Národního muzea. Po střední škole začal studovat Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu Univerzity Karlovy v Litoměřicích. Po třetím ročníku musel nastoupit na dvouletou vojenskou službu, nejprve do Janovic nad Úhlavou, poté do Hrdel u Terezína. V roce 1977 byl v Brně vysvěcen na kněze a působil na různých místech brněnské diecéze. 1. února 1982 se stal farářem v Prosiměřicích na Znojemsku, kde působil až do roku 1990. Sametovou revoluci vítal s radostí, k vnitřní svobodě se přidala i ta vnější. Až do roku 1997 působil na různých místech na Moravě a na Slovácku, v pohraničí prožil i rozdělení Československa v roce 1992. V roce 1997 přešel pod litoměřickou diecézi, krátce působil ve Frýdlantu a poté až dosud v Kadani.